Minerva 1890–1936

Kronika gymnázia Minerva zachycuje první takřka půlstoletí (1890–1936) existence střední školy, jejíž založení představovalo průlom do systému vzdělávání. Jako první dívčí gymnázium ve střední Evropě mělo za cíl připravovat dívky ke studiu na univerzitách, které však v době vzniku školy ještě nebylo nejen v rámci habsburské monarchie možné. Kronika tak mapuje i cestu, kterou zakladatelka Eliška Krásnohorská, pedagogové školy i žačky zvolili, aby pomohli prosadit vstup dívek na univerzity a následně jejich rovnocenné uplatnění v kvalifikovaných oborech. Vzhledem k povinnosti zaznamenávat každodenní rutinu podchycuje kronika i diskontinuitu (ale v lecčems i kontinuitu) středoškolské výuky za panování Františka Josefa I., během 1. světové války i po roce 1918, v nově vzniklém Československu.

Ve výzkumu dějin vzdělávání lze v posledních letech zaznamenat jednoznačné oživení. Daří se nejen organizovat široce koncipované odborné konference, ale patrná je i zvýšená publikační aktivita. Platí to zejména u problematiky dějin vzdělávání žen. Přesně do tohoto rámce lze vřadit i ediční počin Milady Sekyrkové vydaný v nakladatelství Karolinum. Nejde o monografickou, odbornou publikaci (úvodní studie nepřesahuje dvanáct stran), ale o vědeckou edici jednoho z nejběžněji užívaných primárních pramenů dějin školství - školní kroniky (s přílohami a nezbytným jmenným rejstříkem osob). Edice zpřístupňuje dokumentaci prvních čtyřicet šesti let existence Soukromého gymnázia dívčího spolku Minerva a od roku 1917 Městského reálného gymnázia "Krásnohorská" v Praze II. Jde o zásadní instituce, přesahující významem nejen pražské či české středoškolské prostředí. Charakter zápisů je chronologický, ale současně kronikářsky přehledný. Jeho styl se za téměř pět desetiletí několikrát proměnil.
Především od roku 1901/02 se stal výrazně stručnějším a vytratil se z něj důraz původně kladený na boj o zrovnoprávnění ženského vzdělávání.
Edice umožňuje sledovat události ve vývoji ústavu od léta roku 1890, kdy se pod vedením Františka Prusíka otevřela v budově obecné dívčí školy u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském vůbec první dívčí střední škola s třídou pro padesát žákyň, hned na úrovni několika rovin.
Text odkrývá dlouhodobě velmi křehké personální obsazení instituce (časté střídání suplujících učitelů, jejich setrvalý nedostatek, ne zcela výjimečná jsou i předčasná úmrtí, např. Jana Jiránka na chrlení krve), ale ukazuje i nestabilitu z pohledu vedení (změna přišla až v prosinci roku 1917, kdy nastoupil ředitel František Machat). V tomto pohledu ukazuje kronika nejen na obecnější obtíže soukromých vzdělávacích institucí, ale v případě ženských ústavů i dobově patrný nedostatek středoškolských profesorů. Z chronologických zápisů však vysvítá i setrvalý problém s umístěním školy (např. i dočasné fungování v letohrádku Amerika, který byl k výuce nevhodný), dislokace současně hned do několika budov až konečně slavnostní otevření nově rekonstruované budovy ústavu - dne 28. září 1934 - ve Vladislavově ulici čp. 47-48. (Na shodném místě dnes sídlí Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy.) Institucionální vývoj šel ruku v ruce s kvantitativními proměnami způsobenými množstvím studentek. Pokud na škole v roce získání práva veřejnosti (1913) studovalo 469 žaček, v roce 1920 jich bylo 855 a od školního roku 1923/24 dokonce došlo k rozdělení tohoto "hypermonstra" na dvě dívčí střední školy.
To souvisí s jinou zajímavou vrstvou záznamů. Vedení dlouhou dobu omezovalo počty zájemkyň o studium, neboť se obávalo, že maturantky nenajdou ve společnosti uplatnění. Tato politika se uvolnila na počátku 20. století a text kroniky umožňuje sledovat jak životní dráhy vybraných absolventek "Minervy", tak skutečnost, že některé ve škole působily (či s ní byly v kontaktu) i nadále (dlouhou dobu zde učily např. Albína Honzáková a Anna Smíšková).
Vedle běžných institucionálních těžkostí se odkrývají i další zajímavá témata. Na prvním místě stojí již zmiňované dobývání pozic na cestě k uznání rovnocennosti ženského vzdělávání (ale od roku 1900 i konkurence ve formě dívčích lyceí), dále zrovnoprávnění maturitní zkoušky (nakonec i v podobě formálně shodného maturitního vysvědčení, duben 1901) a konečně připuštění absolventek na vysoké školy. Ty mohly nejprve od zimy 1895 jako hospitantky navštěvovat přednášky na pražské filozofické fakultě (avšak bez možnosti skládat zkoušky, řádnými posluchačkami se staly v roce 1897), o něco později se ženy objevily na fakultě lékařské (vstřícnější byla v tomto směru nejprve německá část Karlo-Ferdinandovy univerzity), první oficiálně promovanou doktorkou medicíny se stala absolventka Minervy Anna Honzáková (17. března 1902). Honzáková - jak kronika ukazuje - pak byla po krátkou dobu i lékařkou své původní školní instituce. Je logické, že zápisy z prvních let vypovídají právě o těchto prioritách: "Tak tedy nechť jdou tyto první pionýrky bojovat za rozumnou emancipaci ženskou, za vyšší vzdělání, jímž by vlasti i člověčenstvu jednou vydatně mohly prospívati," (s. 63) psalo se 14. července 1895 v souvislosti se školní slavností prvních abiturientek. O proměně postavení ženské otázky ve společnosti však svědčí i fakt, že když byly v devadesátých letech zrušeny společné školní mše v kostele sv. Vojtěcha, bylo tomu zčásti i proto, aby nebyly žačky vystavovány pohledům zvědavých mladíků, kteří školní skupinu častovali uštěpačnými poznámkami. V roce 1927 byla naopak v posledním ročníku zavedena pravidelná předletní poučení o pohlavních chorobách a způsobech, jak se jich vyvarovat.
Zájemce o dějiny školství a především o interakci mezi školou a politikou může sledovat i další aspekty chodu instituce, ať se již jedná o proměnu předmětové skladby (cizí jazyky, technické předměty, tělocvik), otázky disciplíny (správkyně Pavla Maternová byla dle kroniky z Minervy propuštěna, neboť v roce 1892 zviklala kázeň žákyň a šířila "socialistické" časopisy, např. Časopis pokrokového studentstva), ale i další záznamy, jež lze interpretovat jako zajímavé doklady proměny sociálního a politického klimatu klíčových let formování moderní české (a posléze československé) společnosti. Školní oslavy na počest habsburského rodu, školní zádušní mše či církevní oslavy začátku a konce školního roku vystřídaly po první světové válce oslavy prvního máje, slavnosti Jana Husa, Komenského a další oficiální komemorace éry první republiky. Kouzlem nechtěného působí třeba zápis k prohlášení samostatnosti Československé republiky: "Den 28. října stal se veledůležitým, neboť po čem národ český celým srdcem svým celé duše své toužil, k čemuž celé generace usilovně pracovaly, stalo se toho dne skutkem. Národ český stal se po třistapadesátileté porobě svobodným, poněvadž při prohlášeni samostatnosti Československé republiky byly chřipkové prázdniny, byly žačky při zahájeni vyučování dne 5. listopadu 1918 třídními o první hodině vyučovací poučeny o významu zřízení svobodného státu československého a o povinnostech žactva v nové době."(s. 181)
Kronika samozřejmě dobře dokresluje i dějiny školní každodennosti: význam a proměnu exkurzí (za první republiky se objevily vícedenní výlety), propojení školy a univerzity, účast žaček na rozličných manifestacích, kampaních, sbírkách až po otázku chřipkových epidemií, uhelných prázdnin (např. 1929) aj.
Kvalitně zpracovaná edice kroniky "Minervy" je nesporně záslužným počinem, nejen pro dějiny školství.
Jiří Hnilica (časopis Marginalia Historica 1/2016, str. 138–140)