Jaký život je hoden žití?

Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.

Na základě své osobní zkušenosti i racionálních argumentů [autorka] dokládá, že bychom nikdy neměli u druhých, jakkoli hendikepovaných lidí chtít zvnějšku určovat, jestli je jejich život hodný žití, pokud ho oni za takový pokládají. Ti zdraví by se od nich v tomto směru mohli učit.
Naopak v případě těch, kteří se rozhodují svůj život ukončit, je zapotřebí pokoušet se naději jim zprostředkovat. I když „vzniká v lidském nitru, nelze si ji přikázat, nelze si ji nařídit či vynutit, nelze ji převzít za druhého“. Autorka vnímá i společenský rozměr problému sebevražednosti: upozorňuje na nárůst pokusů o sebevraždu mezi dospívajícími. Měl by být varováním, že požadavky na výkon (jak ve škole, tak ve volném čase) a zběsilá touha po optimalizaci (vzhledu i dovedností) leckdy vytváří tlak, který dospívající nemusejí být schopni ustát.
[…]
Životní zkušenosti jsou často nepřenosné, ale Schmitzové se podařilo přenést snad maximum toho, co bylo možné – i když zvláště v takto intimních a existenciálních tématech záleží na vnitřní odezvě každého jednotlivého čtenáře.
Jan Lukavec (iLiteratura.cz, 1. 6. 2024)

Omezení v podobě postižení, stáří či zranění není indexem nehodnotného života, ačkoli dějiny mnohdy tvrdí opak. Švýcarská filozofka má za to, že hodnotu může životu připsat jen ten, kdo jej žije. Nenabízí triky, jak objevit smysl života, ale předkládá přesvědčivé důvody, proč o něj nemusíme přijít, ani když jsme odkázáni na druhé.
Josefína Formanová (Kapitál 07/2024)