Jaký život je hoden žití?

Co získá filozofie, bude-li vnímavější ke zkušenostem lidí s postižením? Barbara Schmitzová si tuto otázku klade jako filozofka i jako matka dcery, která se od narození potýká se zdravotním i duševním postižením. Ani otázku sebevraždy, další velké téma knihy, neřeší od stolu, ale jako člověk, který se musel vypořádat se sebevraždou svého otce i své sestry. Znovu se přitom ptá, jakou roli v tom, jak širší společnost vnímá sebevraždu, hraje filozofie. Nemají filozofové mnohdy sklon líčit sebevraždu jako heroický odchod ze života, a nezamlčují tudíž skutečnost, že se nejčastěji jedná o čirý projev zoufalství? Prostřednictvím svého tázání se autorka dobírá přesvědčení, že zkušenosti nemocných i těch, kteří se sžívají se svými omezeními, mohou každému dopomoci k tomu, aby žil život hodný žití.

Na základě své osobní zkušenosti i racionálních argumentů [autorka] dokládá, že bychom nikdy neměli u druhých, jakkoli hendikepovaných lidí chtít zvnějšku určovat, jestli je jejich život hodný žití, pokud ho oni za takový pokládají. Ti zdraví by se od nich v tomto směru mohli učit.
Naopak v případě těch, kteří se rozhodují svůj život ukončit, je zapotřebí pokoušet se naději jim zprostředkovat. I když „vzniká v lidském nitru, nelze si ji přikázat, nelze si ji nařídit či vynutit, nelze ji převzít za druhého“. Autorka vnímá i společenský rozměr problému sebevražednosti: upozorňuje na nárůst pokusů o sebevraždu mezi dospívajícími. Měl by být varováním, že požadavky na výkon (jak ve škole, tak ve volném čase) a zběsilá touha po optimalizaci (vzhledu i dovedností) leckdy vytváří tlak, který dospívající nemusejí být schopni ustát.
[…]
Životní zkušenosti jsou často nepřenosné, ale Schmitzové se podařilo přenést snad maximum toho, co bylo možné – i když zvláště v takto intimních a existenciálních tématech záleží na vnitřní odezvě každého jednotlivého čtenáře.
Jan Lukavec (iLiteratura.cz, 1. 6. 2024)