tištěná kniha
Středověké malířství v Čechách

Středověké malířství v Čechách

Royt, Jan

témata: výtvarné umění

vázaná, 168 str., 1. vydání
vydáno: listopad 2002
ISBN: 80-246-0265-2
doporučená cena: 450 Kč

E-shop

Anotace

Kniha o vývoji a dochovaných památkách středověkého malířství v Čechách a na Moravě zachycuje období od počátků českého státu do konce vlády Ludvíka Jagellonského (1526). Autor zejména analyzuje vývoj nástěnné a deskové malby a knižního malířství a středověkou ikonografii. Text doplňuje osmdesát obrázků s detailní legendou. Na závěr je připojen podrobný soupis české a zahraniční odborné literatury.

Obsah

Počátky
Románské malířství
Počátky gotického malířství za vlády posledních Přemyslovců
Malířství za vlády Jana Lucemburského
Rozkvět malířství za vlády císaře a krále Karla IV.
Rozvoj krásného slohu za vlády krále Václava IV.
Husitství, utrakvismus a malířství v letech 1419-1471
Malířství za vlády Jagellonců
Závěr
Seznam zkratek
Literatura
Seznam vyobrazení
Rejstřík

Recenze

Ke svému předmětu přistupuje Jan Royt netoliko s nevšedním rozhledem po malířství dané epochy u nás a v celé Evropě, ale i s jasnou koncepcí, která má na zřeteli pedagogickou úlohu tohoto svazu a doufejme, i celku ediční řady. Úkol naučit se vyrovnává s vědeckou stránkou, s novými poznatky, na nichž mé podíl také autor. V osmi kapitolách se mu podařilo nastínit hlavní rysy vývoje od období předrománského a románského až po pozdněgotický závěr.
Postup se vyznačuje jednak metodičností výkladu trojzvuku ikonografie, umělecké formy i výrazu a obsahu, jednak přehledností spočívající v důrazu na hlavní díla nebo soubory, které znamenají vývojové zlomy. Každou z kapitol zahajuje kratičký úvod a nástin podstatných historických, společenských a ideových podmínek a souvislostí. Patřičná pozornost je věnována objednavatelům i vývoji v postavení středověkého umělce.Následují jednotlivé obory malířství, nikoli však schematicky, nýbrž vždy s ohledem na rozhodující polohu oboru či druhu ve vývoji a nejednou souhru, např. knižní malby a malby monumentální, malby deskové a malby monumentální. Umělecké inovace Royt sleduje s přihlédnutím k zájmům donátorů a proto i k vnitřnímu významu uměleckých děl.
Důležitosti období odpovídá rozsah příslušné kapitoly nebo zvláštních odstavců. Royt potvrzuje, že až do počátku 14. stol. malířství dosahovalo sice určitých hodnot v jednotlivostech, býval však převážně receptivní, závislé na různých vlivech. Nově pak hodnotí periodu Jana Lucemburského a rovněž nově a z hlediska evropského vývoje pojímá období Karla IV. a Václava IV. jako dobu, ve které české umění už soutěžilo s významnými centry, což vyvrcholilo v poslední třetině 14. a v počátcích 15. století. Leckteré novinky autor připojil k vývoji krásného slohu a k dílům doby husitské. Správně vidí, že malířství po r. 1419 bylo poznamenáno jednak silnou výrazovostí a tendenčností, jednak rozkladem estetiky krásného slohu. V závěrečné kapitole rozpoznává opětovný vzestup tvorby, která se však již ocitá ve své konečné fázi; podle Royta ovšem nepředstavuje nějaký úpadek.
Publikace Jana Royta znamená přínos z několika hledisek. Před ně obsáhla nejnovější poznatky, za druhé ji lze považovat za učebnici a za třetí vyplňuje určité prázdné místo v současné literatuře. Nelze ani opomenout, že je napsána poutavě i se smyslem pro pod-statné projevy a pro názornost, již dokládá vhodně vybraný obrazový doprovod čítající na 100 reprodukcí.

Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Jiří Kropáček

Reprezentačně koncipovaný úvod do dějin prvních pěti staletí českého výtvarného umění představuje práci svým způsobem ojedinělou. Stejný důraz je v ní kladen jak na co nejkomprimovanější výklad domácí nástěnné, deskové a knižní malby, tak ve vysokou kvalitu reprodukovaných nejvýznamnějších vývojových článků všech třech malířských typů. Celá Roytova práce přitom vychází z přesvědčení, že české malířství mělo víceméně receptivní charakter. V románském období dle jeho názoru převažovaly vlivy z jižního Německa. Na přelomu 13. a 14. století se naopak začala prosazovat poklasická gotika západoevropské provenience. Přijímání cizích vzorů tudíž záviselo na dynastických a politických vazbách, resp. na přemyslovské expanzi a na příchodu nové, francouzskou kulturou formované dynastie. Svébytné podoby pak podle autora malířství nabývá až v době vlády Karla IV., kdy dvorské umění, opět pod vlivem politických a mocenských aspektů, začíná vyzařovat i za hranice království, přičemž tato situace přetrvává i za vlády císařova syna. V obecné rovině autor zmírnil starší soudy o husitském obrazoborectví a o přerušení umělecké kontinuity po roce 1420 a zdůraznil středoevropský charakter malby druhé poloviny 15. století. V synteticky pojaté práci, která bohužel zcela opomíjí problematiku ikonografických vzorů a významů či provázanosti umění se sociokulturním vývojem české středověké společnosti, tak autor konečně překročil silně bohemocentristický úhel výkladu a přesvědčivě ukázal, že kunsthistorie se u nás začíná vydávat novými cestami.

Lidové noviny, 11.01.2003

Bohatství a síla českého středověkého malířství
Obrazově bohatě vybavenou práci Jana Royta Středověké malířství v Čechách vydalo v těchto dnech pražské univerzitní nakladatelství Karolinum. V poutavém a fundovaném výkladu procházíme dějinami českého výtvarného umění od románského malířství (nástěnné malby v rotundě svaté Kateřiny ve Znojmě) přes ˝zlatý věk českého středověkého malířství˝ ve 14. století, v době panování lucemburské dynastie (Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře), až po jagellonské období, jehož vrchol představují díla Mistra Litoměřického oltáře. Přehledně jsou tu vyloženy významné proměny, jimiž české malířství v průběhu pěti století prošlo. Vzorně vytištěná kniha (Tiskárna Žaket, Praha) přináší také bohatý seznam české i zahraniční odborné literatury zabývající se danou tematikou a rovněž spolehlivý rejstřík.

Lidové noviny 23.12.2002, duš

Syntetická práce Jana Royta, doplněná o barevnou obrazovou přílohu předních fotografů Prokopa Paula a Radka Bočka, představuje po dvaceti letech nový pohled na středověkou knižní, deskovou a nástěnnou malbu. Kniha byla koncipována jako přehled pro studenty a širší odbornou veřejnost, doplňuje ji chronologicky uspořádaná bibliografie k jednotlivým malířským oborům. Badatel působí jako docent v Ústavu pro dějiny umění Karlovy univerzity a v publikované práci shrnul poznatky staršího i novějšího bádání o českém středověkém malířství. Každá kapitola je uvedena zasvěceným historickým úvodem, v němž badatel zdůraznil úlohou klášterů v počátku formování uměleckých děl a význam biskupských sídel v Praze (od roku 973), v Olomouci (1063) a Litomyšli (1344). Uvedl přehled nejvýznamnějších románských rukopisů, v nichž se jeho vědecký zájem projevil ve sledování ikonografie sv. Václava (Gumpoldova legenda), ve shrnutí problematiky kolem skupiny Vyšehradského evangeliáře a nejvýznamnějších rukopisů 12. století, mezi nimiž zaujme velmi diskutované Olomoucké horologium, ve kterém jsou poprvé pojmenováni iluminátor Hildebert a Everwin a pražský rukopis De civitate Dei (Praha, KK A 21/1). Částečně postrádám interpretaci iluminací kodexu Gigas, kterou podal Carl Nordenfalk a která právě v interpretaci nebeského Jeruzaléma rozšiřuje ikonografii často citovaného díla sv. Augustina De civitate Dei.1) Badatelovo především mariologické zaměření se projevilo u interpretace Ostrovského žaltáře, který jako druhou významnou iluminaci obsahuje méně obvyklou sv. Trojici typu Paternitas, která se v českém malířství později opakuje v Liber Viatiku a v Opatovickém brevíři ze 14. století.2) K mariánské ikonografii patří byzantinizující Madona v Sedleckém antifonáři, o níž se předpokládá, že měla východní předlohu.
V nástěnné malbě, která se nezachovala v tak optimálním stavu, shrnul Jan Royt poznatky o malbách ve Staré Boleslavi a v Rovné, upozornil na pozoruhodně výpravný Poslední soud v Albrechticích u Písku a nenechal se ovlivnit novou interpretací genealogického cyklu ve Znojmě, který podle mého názoru měl skutečně literární opodstatnění v Kosmově kronice. Torzo panovnického cyklu z domu u kostela Panny Marie na Louži pochází ze 13. století, panovnický cyklus dokládá král označený jako (REX CON). Badatel upozornil na absenci deskových obrazů v románském období, ale uvedl zprávu o mariánském obrazu, který věnoval král Vladislav doksanskému klášteru. Provenienci rukopisů i nástěnných maleb hledá badatel mimo české země, v úvahu přicházejí podněty z jihoněmecké oblasti a v případě památek lámaného slohu z oblasti duryňsko-saské. Skriptoria předpokládá zejména u benediktinských klášterů (sv. Jiří) a u kláštera sv. Anežky na Františku.
Jan Royt citoval i technologii výtvarných děl s odvoláním na rukopisy Knihy athoské a Theophila presbytera.
V dalších kapitolách se zabývá gotickým malířstvím z konce 13. století a z první poloviny 14. století, ovlivněným spíše západním lineárním slohem, který se k nám šířil přes Porýní z Francie a Anglie. Na počátku 14. století shledáváme vlivy našich jižních sousedů, zejména velmi inspirativní byla svatofloriánská škola, zaujme především velmi kvalitní knižní malba-ikonograficky a slohově ojedinělý Pasionál abatyše Kunhuty a skupina rukopisů královny Rejčky. Zároveň se objevuje první deskový obraz - předělá z Roudnice, která spolu s rukopisy a stavební aktivitou v Roudnici mohla vzniknout v rámci působení biskupa Jana IV. z Dražic po jeho návratu z Avignonu. Bezpochyby k velmi kvalitním dílům patří pozoruhodný Strom života v ambitu kláštera, který byl namalován podle francouzských předloh. Naopak nástěnná malba ve strakonickém johanitském klášteře se dílensky pravděpodobně propojila s velmi významným rukopisem Liber depictus (Vídeň, ÖNB 370), určeným pro minoritský klášter v Českém Krumlově, v němž se nachází typologický cyklus a několik legend, které pravděpodobně dávají představu, jaký okruh světců byl v českých zemích především uctíván. Druhým významným kresebným dílem je Velislavova bible a je otázkou, zda autoři těchto děl přišli také ze sousedních zemí, nebo zda naopak máme před sebou kompendia, která byla dílem českých malířů a často mohla posloužit zejména malířům nástěnných maleb, kteří k nám buď také doputovali, nebo naopak pro narativní zobrazení mariánsko-christologických a legendárních cyklů mohli školení získat ve dvorských centrech, kde se mnohému mohli přiučit od předpokládaných pozvaných umělců.
Dostáváme se k nejvíce intrepretovanému Karlovskému a Václavskému umění, kdy známe jména vynikajících umělců, k nimž bezpochyby patřil Mistr lucemburského rodokmene (Mikuláš Wurmser?), Mistr Theodorik a dvorní malíř Osvald, tedy mistři, kterým badatel věnoval velkou pozornost v katalogu Magister Theodoricus. Myslím, že dvorský okruh Karla IV. bude vždy přitahovat pozornost studentů a badatelů, neboť otázka odkud vlastně jednotliví mistři se zcela novou technologií nástěnné malby i deskových obrazů přišli, bude dlouho diskutovaným tématem. Snad zpět k některým postřehům v knize - u nejvýznamnějšího deskového oltáře první poloviny 14. století ? Vyšehradského cyklu - volí Jan Royt opatrné stanovisko k současné dvojí interpretaci - mnoho výjevů buď zdobilo letner, nebo mělo funkci polyptychu? Při interpretaci výtvarných děl uvažuje o jejich ikonografii a nepřijímá jen dílčí výsledky jednotlivých badatelů. Snad za všechny jako specialista na nástěnnou malbu oceňuji správný výklad cyklu Geneze v kostele v Dolním Bukovsku, neboť celá výzdoba patří skutečně ke klíčovým dílům zejména pro interpretaci vícefigurového Ukřižování v českých zemích. Nedaleko se nachází i badatelem zmiňovaný Ševětín, kde se rovněž nacházejí scény z Geneze a patří k dobově oblíbenému námětu. Nový je zde ikonografický motiv v podobě Trůnu Boží milosti, který se rozšířil podobně jako často zobrazovaný Veraikon. Oba tyto výjevy často zdobily vrcholy triumfálních oblouků venkovských kostelů a je pravděpodobné, že mohly představovat určitou ochranu a posvátnost prostoru, v němž se malba nacházela.
Českou doménou jsou mariánské obrazy, autorovi velmi blízké, a proto i jejich interpretace často vychází z jeho dlouholetého výzkumu. Jako žák profesora Jaromíra Homolky se zaujetím přistupuje k umění doby Václava IV. a se zájmem o duchovní atmosféru augustiniánských klášterů vysvětluje nejvýznamnější památku - Třeboňský oltář a skupinu deskových obrazů s ním slohově souvisejících. Stranou nezůstává ani problematika Václavovy Bible a rukopisů z jeho knihovny. Rukopisy pak vedou badatele k obvyklým úvahám o českém krásném slohu, reprezentovaném Mistrem Hasenburského misálu, a druhého, frankovlámsky orientovaného slohu, který navazuje na iluminace Bible Konráda z Vechty.
Tradičně pak řadu památek krásného slohu uzavírá Rajhradským oltářem a jeho pravděpodobným vznikem na počátku husitské revoluce v letech 1420-1430. Dílny, které zřejmě dříve působily v Praze, spíše lokalizuje do jižních Čech, Plzně a na Moravu. Přes pokus Mileny Bartlové o novou chronologii deskových obrazů doby husitské a poděbradské se zdá, že sice uvažuje o přijetí nové hypotézy, ale jednoznačně ji nepřijímá. Dobu Jagellonců s recepcí západních a jižních vlivů Royt velmi přínosně interpretuje. Je zřejmé, že jeho zájem se v posledních letech zaměřil právě na toto období, a lze jen konstatovat, že v současné době patří k nejpoučenějším autorům.
Interpretaci památek, zachovaných v českých zemích, doplnil i o bohemica v sousedních zemích, zejména ve Slezsku, Lužici, Braniborech, Frankách a v Jižních Tyrolích, kde snad jen tradiční ztotožnění Mistra Václava, autora maleb v Riffianu, s malířem Orlí věže v Trentu je již dlouho překonáno. Naší pozornosti neušel ani Diptych v Basileji, můžeme jen doplnit, že právě zde v kostele sv. Petra se nachází pozoruhodná nástěnná malba Oplakávání Krista, která již dříve byla dávána do souvislosti s českým uměním krásného slohu.3)
Závěrem lze říci, že autorův syntetizující pohled na středověké malířství v Čechách doplňuje v mnoha ohledech badatelské výsledky posledních dvaceti let a ukazuje v členění kapitol, že nelze analyzovat umělecké dílo bez širšího historického zařazení, alespoň stručné ikonografické interpretace, slohové analýzy a potřebného vřazení díla do širšího středoevropského kontextu. Uplatnil i v historických pramenech uvedené zmínky o malířích, působících v místě předpokládaného vzniku památky. Technologii výtvarných děl konzultuje s restaurátory, kteří ve svých zprávách revidují mnohá starších zjištění. Je zřejmé, že studenti uměleckohistorických kateder si mohou být vědomi toho, co jim jejich pedagogové chtějí předat, a je jen na nich, jak si sami povedou při interpretaci středověkého umění. Širší badatelská veřejnost se po přečtení knihy může seznámit, podrobněji s problematikou středověkého malířství v bibliografii, kterou vypracoval Jan Royt, zaměřené na specializované studie, jejichž závěry lze přijmout a zároveň rozšířit o poznatky z oborů, které právě dějiny umění mohou zásadně ovlivnit. Patří k nim z humanitních disciplín především historie, archivnictví, teologie a muzikologie a bezpochyby restaurátorství, jehož stále dokonalejší metody mohou v budoucnu naše hypotézy a vývojové řady na základě technologie památek zcela zásadně pozměnit.
Poznámky:
1) Carl Nordenfalk, Heaven and Hell m a Bohemian Bible of the Early Thirteenth Century, m: The Year 1200: A Symposium, Dublin 1975, s. 283-300.
2) Barbara Miodoňska, Opatovický brevíř. Neznámý český rukopis 14. století, Uměním, 1968, č. 3, s. 213-254.
3) Ursula Raeber-Keel, Spatgotische Wandmalereien m St. Peter zu Basel, Sigmanngen 1979.
Zuzana Všetečková, Umění Art, č. 5, listopad 2003