Etnomuzikologie

Všichni lidé, nejen hudebníci, jsou muzikální. Muzikalita je jedním ze základních kamenů lidské zkušenosti. Abychom lidské hudebnosti plně porozuměli, potřebujeme hudbu studovat v celé její geografické a historické rozmanitosti. Držíte v rukou první úvod do oboru etnomuzikologie v češtině. Jeho přední postava, Timothy Rice, zde uceleným, přehledně strukturovaným a nanejvýš srozumitelným způsobem představuje, jak etnomuzikologie zkoumá fenomén hudby a lidské hudebnosti v nejrůznějších kulturních, sociálních a historických kontextech. Předmětem zájmu přitom zdaleka není jen takzvaná tradiční hudba, ale veškeré současné podoby hudby, včetně té populární. Rice ukazuje, jak se etnomuzikologové a etnomuzikoložky ve studovaných prostředích účastní hudebních událostí, zaznamenávají je a pozorují, provádějí rozhovory s účastníky a učí se hudbu „dělat“, hrát, zpívat a tancovat. Názorně nás uvádí do toho, jak navázat s hudebními komunitami vztah důvěry, jak poté analyzovat terénní data, která nesou komplexní individuální, sociální a kulturní významy, a jak je pomocí teorií společenských a humanitních věd interpretovat. To vše se dozvídáme mimo jiné prostřednictvím Riceovy sofistikované reflexe těch nejzajímavějších současných i historických etnomuzikologických výzkumů výběrově pokrývajících doslova celý svět. Kniha je povinnou četbou pro všechny studující muzikologie, antropologie a etnologie. Významné rozšíření obzorů nabídne rovněž budoucím vyučujícím hudební výchovy na ZŠ a SŠ a hudby na ZUŠ, a všem hudebníkům vůbec. Po knize by měl však sáhnout každý, kdo touží dohlédnout za svůj dosavadní hudební horizont a porozumět.

Přínosem knihy je ale shrnutí „toho podstatného“ – včetně představení klíčových aktérů dějin etnomuzikologie, jako byli kdysi Boëthius, pak Herder či Erich von Hornbostel s Curtem Sachsem […].
V nové práci je zvláště pozoruhodná pasáž věnovaná výzkumu, terénnímu výzkumu. Rice adeptům oboru nenásilně radí, jak si vybírat oblast bádání, téma, jak vést rozhovory, jak nahrávat zvuky a jak respektovat nativní aktéry a jejich „jiné“ pohledy na svět.
Martin Rychlík (Orientace, Lidové noviny, 10. 10. 2020)

Text rozebírá problémy s definicí hudby Johna Blackinga jako „člověkem uspořádaného zvuku“. Pokud totiž vezmeme v potaz „písně“ velryb, ptáků, zvuky přírody a různé hluky, je možné, že by se v budoucnu obor mohl spíš jmenovat „etnozvukologie“. Líčí také posun zájmu některých dnešních etnomuzikologů od výzkumu tradičních forem, jako je japonské gagaku, bulharská lidová hudba, jávský gamelan nebo indiánské bubnování, k současným hudebním formám jako rap a reggae, Tex-Mex, srbský turbofolk nebo hudba hraná v nákupních střediscích.
[…]
[K]onkrétní osobní zážitky dodávají publikaci další rozměr a čtenářskou atraktivitu. Vzhledem k minimu knih o tomto oboru, které u nás vycházejí, je právě tato publikace i díky své stručnosti velmi přínosným počinem.
Pavla Jonssonová (HIS Voice, 15.01.2021)