tištěná kniha
Korespondence

Korespondence

Reynek, BohuslavŠerých, JiříMed, Jaroslav

témata: poezie, výtvarné umění, literární věda

vázaná, 860 str., 1. vydání
vydáno: prosinec 2012
ISBN: 978-80-246-1861-6
doporučená cena: 286 Kč

E-shop

Anotace

Korespondence Bohuslava Reynka (1892-1971), editory připravovaná přes dvě desetiletí, pokrývá život Reynka básníka, překladatele a grafika. První, nejrozsáhlejší část tvoří dopisy vyměňované s Josefem Florianem, v počátcích (1914) spojené s vydáváním Reynkových raných básní a překladů; jejich styky skončily v roce 1941 smrtí pověstného vydavatele ze Staré Říše. Následují listy, jež si mladý Reynek vyměňoval s jinými vydavateli (J. V. Pojer, V. Vokolek Z. Řezníček), ale též s malíři, spisovateli (J. Čapek, O. Březina V. Hofman, M. J. Giono, M. Jakob, J. Zahradníček ad.) a se svou budoucí ženou, básnířkou Suzannou Renaudovou. Život pak, zejména po roce 1948, přinesl změny, jež poznamenaly život rodiny a tím ovšem i charakter Reynkovy korespondence, spjaté s jeho prostorem Petrkova. Z listů umělcům mladší generace (J. Kolář, V. Holan, O. Janeček ad.), členům rodiny i novým přátelům, k nimž patřili i oba editoři Korespondence, nezaznívají věcné informace, nýbrž působivé reflexe a postřehy stárnoucího muže a umělce. Jeho poslední listy jsou datovány rokem 1971.


Recenze

Soubor Korespondence českého básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka představuje bez jakýchkoli pochybností zcela zásadní a ojedinělý ediční počin, který velice podstatným způsobem ozřejmuje místo Bohuslava Reynka v domácím kulturním a uměleckém prostoru. Soubor korespondence, přes dvacet let čekající na své vydání, představuje unikátní pokus nahlédnout život a dílo tohoto významného představitele českého moderního umění prostřednictvím více než tisícovky dochovaných exemplářů zpravidla oboustranné korespondence s celou řadou klíčových osobností české literatury a výtvarného umění.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Jan Wiendl, Ph.D.

Knižně vyjde ztracená korespondence Reynek - Florian

Editorskou péčí Jiřího Šerých a Jaroslava Meda se v nakladatelství Karolinum za pár měsíců dočká vydání obsáhlý svazek korespondence Bohuslava Reynka. Petrkovský básník a grafik si psal s Josefem Čapkem, Vladimírem Holanem, Georgesem Bernanosem a s celou řadou dalších pozoruhodných osobností. Skoro polovinu svazku ale zahrnuje korespondence s Josefem Florianem. Hovoříme o ní s JIŘÍM ŠERÝCH.

V jakém časovém období si Reynek s Florianem psali?
Jejich korespondence začíná rokem 1914, tedy brzy po Reynkově studiu na jihlavské reálce, kdy se teprve rozbíhá jeho výtvarné a literární dílo. Korespondence trvá až do roku 1941, do úmrtí Josefa Floriana.

Reynkovy dopisy byly součástí dnes již rozchvácené Florianovy knihovny. Jak ses k nim dostal?
Někdy v roce 1987 jsem si dopisy půjčil od Gabriela Floriana, byly poskládány v nějakých starých poštovních obálkách, srovnány poměrně chaoticky, přitom vše bylo Florianem dobře archivované a uchované. Celou jednu dovolenou jsem dopisy - tehdy ještě na obyčejném psacím stroji - přepisoval, abych je pak mohl Gabrielovi vrátit. Později se korespondence ztratila... Jistý bývalý antikvář mi pak říkal, že ji u někoho viděl, prý byla v celé řadě růžových desek seřazena po jednotlivých letech, dopisy byly navrchu rozepsány v definitivním pořadí podle dat. Tak ten dotyčný přesně popsal mou práci, ktef ou jsem na dopisech před vrácením Gabrielovi odvedl. Unikátem je, že tak nyní vyjde korespondence, která je ztracená - obsahuje 534 dopisů. Z větší části jde o dopisy Reynka Florianovi, protějšek je méně početný.

A listy, které psal Florian Reynkovi? Ty jsi nalezl v Petrkově?
Ano, byly tam různě uloženy po šuplatech, taky jsem šije půjčil, setřídil, opsal a vrátil. Nyní jsem do chystané knihy potřeboval ofotit aspoň jeden z těchto dopisů jako faksimile, ale bratři Reynkové mi řekli, že jsou někde zapůjčené a už nic nemají. Zatímco ve Staré Říši to bylo rozchváceno násilím, v Petrkově to zmizelo jaksi z dobré vůle: bratři Reynkovi jsou tak hodní, že v křesťanské lásce listy někomu půjčili, nezaznamenali si komu, a dotyčný to má asi někde u sebe.

Jak jsi dopisy řadil?
Těžko. Spousta dopisů, zejména Florianových, nebyla datovaná nebo byla datovaná stylem "šestý týden po svatém Duchu". Dopisy psané na křesťanské svátky jde datovat poměrně snadno, ale zůstává nemálo listů, které nemají datum žádné. Podle kontextu jsem tak musel s dopisy šoupat, abych nalezl, jak na sebe navazují.

A navazují?
Celkem ano, někde předpokládám, že cosi chybí. Když je nyní korespondence ztracena, pokládal jsem za nutné zařadit k vydání i přepisy pouhých kuponů z balíkových průvodek, kam třeba Reynek - dost možná až na poště - Florianovi připsal doušku typu: "Štočky a Špálův obraz přinesu nebo v příštím balíku: sem to nešlo..." Tohle všechno Florian skladoval, byl velmi důsledný.

Čeho se jejich korespondence týká? Jsou to vysloveně pracovní záležitosti?
Zejména. Nacházíme tam ale i dopisy z doby, kdy se mladík Reynek vyjadřoval rozmáchlými gesty, doslova po bloyovsku, o buržoech a tak. Jinak to ale bylo hlavně věcné. Jarda Med odvedl obrovskou práci, když dohledával všechny literáty, o nichž se v dopisech pisatelé zmínili. Florian s Reynkem se vzájemně upozorňovali na to, co by stálo za pozornost překladatelskou i co je zaujalo čtenářsky. Někdy jde o autory, kteří zcela zapadli v čase - v některých případech je ani Jaroslav Med při vší péči nedohledal. Pisatelé vnímají svou korespondenci gruntovně, je to doslova les literárních podrobností.

Prosvítá tam i jejich vzájemný osobní vztah?
Spíš jaksi bokem. Jejich vztah trochu podléhá legendě, prý to bylo neskonale věrné a nerozlučné přátelství. Já legendy nemám rád a tyhle listy ji ostatně rozptylují. Zprvu byl Reynek ke staršímu Florianovi převelice uctivý až submisivní, skládá mu inventuru z toho, oč se překladatelsky snaží. V jistém okamžiku ale začíná mírné Reynkovo zklamání. Florian byl sarkasta a někdy mu to pěkně natřel. (Poprvé kolem Vánoc 1927, kdy po Reynkově překladu Bemanosova románu Pod sluncem satanovým popichoval "staroříšský kníže" překladatele pro jeho "rejkoviny".) Svým způsobem byl Florian i trochu intrikán. Později si třeba Reynek v dopise jinému adresátu stěžuje, jak jeho staroříšský překlad Schmiedova Carlose a Nicolase byl pro druhé vydání v Melantrichu v roce 1930 i s ilustracemi syna Michaela Josefem Florianem podstrčen za překlad Čepův. Tak došlo mezi Reynkem a Florianem k různicím, přitom se to v jejich vzájemné korespondenci odráží jen velmi jemně. Reynek o tom píše spíš svým důvěrným přátelům-nakladatelům - Pojerovi, Vokolkovi, Řezníčkovi. Je vidět, že ho Florian v čemsi zklamal, jak to ve zkratce vyčteme z jednoho pozdního dopisu Tereze Tiché. Závěrem tam ale Floriana objektivně hodnotí: "Vybudoval Dobré dílo a to mu nikdo nevezme."

Jaká byla četnost jejich korespondence?
"Za to čtvrtstoletí se četnost pochopitelně mění. Reynek se od Floriana poněkud emancipoval, když zjistil, že i z finančních důvodů nemůže Florian publikovat všechny jeho práce - a to zejména, co se poezie týče, k níž měl Florian možná méně intenzivní vztah než k próze. Však se Reynek v roce 1921 - i s Florianovým doporučením - pustil do vlastní edice, petrkovských Sešitů poezie. Když se Reynek oženil a odjel do Francie, začal plně stát na vlastních nohou a ve vztahu k Florianovi nabral ve světě mnohem větší sebevědomí. Tehdy už ovšem také jejich korespondence postupně stále víc řídla.

Kdy jsi s prací na vydání korespondence začal?
V osmdesátých letech ještě v mladistvém zápalu. Nacházel jsem v Petrkově dopisy Josefa Čapka, Floriana a dalších. Na konci normalizace to vypadalo, že knihu v Odeonu vydají. Smlouvu jsme s Járou Medem a redaktorkou Odeonu Miladou Motlovou podepisovali na Václaváku na lavičce. Byl krásný jarní den, asi rok 1988, Milada vytáhla ty listiny, a hned u nás byli policajti: "Co to tady podepisujete?" - Všechno bylo v nakladatelství rozjeté, ale Odeon šel po revoluci ke dnu a musel se rozhlížet po lukrativnějších titulech.
Od počátku jsem na knize spolupracoval s Jardou Medem, s nímž jsme ještě jako kluci v Havlíčkově Brodě skautovali - věděl jsem, že strkat nos do literární historie by ode mě bylo amatérské; já se tam pak už zcela věnoval věcem kolem Reynka malíře a grafika. Za dvacet let, než se kniha dostala k nynějšímu vydání, byla doplněna o pár korespondentů, které jsem ještě "nalovil". Celkově toho, myslím, bude kolem 1 100 dopisů - Florian je kompletní, stejně jako většina dalších adresátů, jen u některých korespondentů (Pojera, Vokolka, Řezníčka, Sumové) jde z nedostatku místa o reprezentativní výbor. Mám za přímo osudové, že připravovanou reynkovskou korespondenci rediguje v Karolinu tatáž redaktorka, se kterou jsme před lety na Václaváku podepisovali tu smlouvu pro Odeon...

Aleš Palán, Katolický týdeník 01, 3.-9. ledna 2012, str. 5

Recenze na serveru iLiteratura.cz

Výtvarné i literární dílo Bohuslava Reynka poutá zájem široké veřejnosti a je tedy nasnadě, že nakladatelství Karolinum se rozhodlo vydat Reynkovu korespondenci. Tu připravili k vydání dva velcí znalci Reynkova díla doc. PhDr. Jaroslav Med a PhDr Jiří Šerých. Edici dopisů doprovázejí dvě studie z pera výše zmíněných znalců. Oba také napsali krátké úvodní slovo. Knihu doprovází velice podrobný přehled Reynkova života a tvorby v datech. Studie Jaroslav Meda ve studii nazvané Světlo v tmách s akribií sobě vlastní charakterizuje stručně , ale velmi výstižně vývoj i formy Reynkova básnického a překladatelského díla, a to v širším dobovém v kontextu. Osobní notu vtiskl svému textu nazvaného Reynkovy výtvarné peripetie. Umělec skrze korespondenci Jiří Šerých. Rozepisuje se především o vlivu vydavatele a editora Josefa Floriána na profilování Reynkovy výtvarné tvorby a také Rynkových kontaktech s jinými umělci (např. s Josefem Čapkem). Floriánova korespondence s Reynkem ostatně tvoří značnou část vydávané korespondence. Podařilo se mu také nastínit jak funguje vzájemné ovlivňování Reynkovy výtvarné a literární tvorby či překladů.

Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Ing. Jan Royt, PhD.

Milý příteli Bohuslave Reynku

Těžko hledat mezi katolickými umělci větší zjev, než byl Bohuslav Reynek. BÁSNÍK, PŘEKLADATEL A GRAFIK je dnes zdrojem inspirace pro literáty, výtvarníky i muzikanty.

Pravda je, že do 90. let příliš široce známý nebyl. Naštěstí je Reynkova tvorba, hudebnost jeho veršů i síla biblických výjevů jeho suchých jehel natolik hluboká a podstatná, že si našla věrné publikum nejen v době prvního porevolučního módního zájmu o katolické proudy v umění. Reynkův život byl popsán několikrát, nyní vychází v nakladatelství Karolinum Reynkova korespondence, kniha, která ho ukazuje z té nejvšednější a nejopravdovější perspektivy. Takový byl Reynkův život jeho vlastními slovy a slovy jeho přátel.

Zachráněné dopisy
Korespondence Bohuslava Reynka obsahuje přes tisíc položek, pokrývá přes padesát let jeho života a editoři knihy se jí věnovali téměř čtyři desetiletí. Jiří Šerých (druhým je Jaroslav Med) totiž v 80. letech jezdil do Staré Říše k Florianům, tedy k potomkům Reynkova nakladatele a básníka Josefa Floriana, a konvolut jejich dopisů si tehdy vypůjčil. Stovky jich opsal na stroji a originály vrátil. Ty potom zmizely neznámo kam při rozprodávání pozůstalosti, dost možná, že už nejsou na světě jako celek, ale jen jako samotné listy. Dopisy si přátelé Reynek a Florian začali vyměňovat v roce 1914, korespondence ustala až Florianovou smrtí roku 1941. Právě tyhle listy tvoří pilíř publikace. Ale nejde jen o Floriana, později si Reynek psal třeba s Vladimírem Holanem nebo Janem Zahradníčkem.
"Milý pane Reynku," píše Florian s netypickým oslovením v říjnu roku 1935. "Jen píle smí býti štědrá, aby se nedávalo z cizího, jak činí dnešní vlády." Obvykle Florian píše prostě Milý příteli, někdy dokonce zvolá Příteli Bohuslave Reynku! Oba přátelé pak řeší ponejvíc překlady, četbu nových pojednání i knih, které si v balících vyměňovali a pak si o nich referovali.
Florian vydával a Reynek překládal zejména z francouzštiny a němčiny, jeho manželka a matka jejich dvou synů, francouzská básnířka Suzanne Renaudová, mu byla nápomocná. A protože sama byla literárně činná, překládal Reynek od 40. let i její básně. S Florianem často došlo i na žertíky typu Bělohlavý Angličan, jak mezi sebou označovali filozofa Alfreda Whiteheada; S Josefem Čapkem byl tón o stupeň vážnější, nepojilo, je tak dlouhé přátelství. V roce 1921 napsal Čapek Reynkovi poté, co pro něj udělal třiačtyřicet linorytů ilustrací k Reynkoyě první sbírce Rybí šupiny: "Poslal jste mi předem 200 korun, za něž vám děkuji. ... Nejste dobrými obchodníky, když si zatěžujete rozpočet položkami, které naprosto nejsou nutné. Dělal jsem vám ty řezbičky rád, z přátelství, a udělal jsem jich takový počet jen proto, že mne to bavilo, a ňe proto, abyste museli za to mnoho platit." Čapek pak ilustroval ještě několik Reynkových i Florianových publikací.

Smutek i víra v budoucnost
Proč se prokousávat stovkami většinou úplně všedních dopisů, z nichž ne. všechny jsou obousměrné (třeba Reynkovy odpovědi Čapkovi se nezachovaly), navíc obrovskou a ne zrovna levnou (stojí 750 korun) knihou? Ze dvou důvodů: jednak je přesně tohle možnost spatřit skutečného Reynka skloněného nad stolem, jak píše, kreslí, překládá, tvoří, dlouho do noci, poctivě, ne pro slávu, ale ž nutnosti, plný jakéhosi křesťanského smutku, smutku, který věří ve vlastní smysl i budoucnost. A pak také proto, že je radost držet tu knihu v ruce, protože takhle má vypadat poctivě udělaná redaktorská i nakladatelská práce.

Klára Kubíčková, Víkend

Dopisy bolesti a naděje
Poprvé vyšla kompletní korespondence Bohuslava Reynka

Kolik vnějšího nepřátelství a vnitřní bolesti bylo třeba, aby umělec uzrál a stal se sám sebou? A bylo nutné tuto cenu zaplatit? Čtenář souborně vydané korespondence básníka, výtvarníka a překladatele Bohuslava Reynka si tím není jist. A v závěru života si nebyl jist ani sám Reynek: "Co jsme nachytali z toho slíbeného deště růží?" napsal. "Nevěřím, že by to byl klam, vůbec ne. Ale co si počít s tím, co se všecko stalo, s tím krupobitím běd."
Svazek dopisů, které uspořádali Jaroslav Med a Jiří Šerých, máme v takto úplné podobě k dispozici poprvé. Vydání předcházelo mnoho let úsilí a výsledek je vynikající. Výběr listů, poznámky, eseje editorů a bohatý obrazový materiál, to vše umožňuje nejen věrně zrekonstruovat Reynkův život, ale také jej nahlédnout z dosud ne příliš známých úhlů. Především dokumentace o jeho pilné a objevné překladatelské činnosti může být překvapením. To Bohuslav Reynek objevil a jako první převedl do češtiny Georga Trakla (v knize jsou pochvalné dopisy Josefa Čapka i Otokara Březiny). Poprvé přeložil Charlese Péguyho, uvedl do Čech Georgese Bernanose, Jeana Giona a další významné spisovatele a básníky.

Ve víru duchovém
Bohuslav Reynek překládal už dříve, ale teprve napojení na nakladatelství Josefa Floriana ve Staré Říši jej motivovalo k tomu, aby v této činnosti objevil svůj úkol a vyšší poslání. V roce 1912 dvacetiletý Reynek utekl ze studií a usadil se na rodném statku v Petrkově. Byl tu sám, rodiče bydleli v Jihlavě. Záminkou k návratu byla péče o hospodářství, ale Reynek se mnohem více zabýval četbou, psaním a vyráběním obrázků. V červnu roku 1914 nabídl do staroříšské edice Nova et Vetem překlady z poezie. Byly přijaty a mezi ním a A. L. Střížem, mladým spolupracovníkem Josefa Floriana, se rozvinula korespondence. Stříž zasypává Reynka jmény autorů, ten si opatřuje knihy, horečně čte. Z Petrkova do Staré Říše a zpět poletují dopisy, rukopisy, obrázky, korektury, knihy a časopisy. Čtenář žasne, jak byla tehdejší intelektuální a umělecká Evropa propojená, vědělo se o všem, co se kde šustlo. Reynek se před Střížem trochu předvádí: nad českou provincií se vznáší puch pekelný, důstojné označení "člověk" si zaslouží málokdo.
Reynek překládá francouzské katolíky a německé expresionisty, pod vlivem Staré Říše propadá vlivu Leona Bloye, katolického aktivisty, který byl ve Francii přehlížen, zato na Vysočině se dočkal úplného zbožštění. Nad jeho texty prožívá extáze: "Připadá mi, jako bych byl zachycen velkým, stoupajícím vírem duchovým, a zprvu oslepen a zmámen, začínal prohlédati..."
V roce 1917 musí Stříž do války a štafetu korespondence přebírá Josef Florian. Tón dopisů se uklidní. Na Reynkovu přepjatost Florian odpovídá prostotou, směruje mladého básníka k jednoduchosti, k tomu, aby - řečeno s Chestertonem - "obrátil svou obrazotvornost dovnitř na věci, které již má, a dal těmto věcem žít". V roce 1923 se dopisy poprvé mihne jméno "Suzanne Renaudová". Reynka okouzlily její básně a chce je překládat. Žádá autorku o svolení, pak ji ve francouzském Grenoblů navštíví...

Mezi Čechami a Francií
Dopisy, kterými si Reynek básnířku připoutal, se nedochovaly. Na jejich sílu lze usuzovat jen ze Suzanniných odpovědí, z jejího rostoucího přesvědčení o tom, že "je milována".
Píše o zážitcích z hor, o příbuzných, posílá mu knihy a časopisy, poučuje jej o francouzské literatuře. Velkou ranou je pro ni smrt matky. Básnířka trpí stavy úzkosti a v Reynkovi hledá oporu. Když ji však v létě 1924 požádá o ruku, váhá: "Jaká škoda, že jste tak daleko," píše. Daleko od vlasti, drahých hrobů, sestry a neteře, které miluje. "Dokážu se takhle vykořenit?" Ani po dalším roce námluv si není jista. Cítí k Reynkovi přátelství, důvěru, ale ne "prostou a neodolatelnou lásku, která činí každou oběť lehkou". Bojí se, že v sobě nedokáže probudit vášeň. Porovnává Reynkovu "strohost" se svojí láskou k "pěkným věcem", doprošuje se záruk. Pozdější roky bohužel ukázaly, že váhání, které Reynek zdolal (v březnu roku 1926 byli v Grenoblů oddáni), bylo namístě.
Ale zpočátku se dostavilo štěstí, něžné dopisy o tom svědčí. Manželé trávili léta v Petrkově a zimy v Grenoblů, cestovali do Provence, přátelili se s místními literáty. Reynek hodně maloval, vystavoval a také prodával. Narodily se dvě děti. Dojemná jsou psaní Reynkova otce do Francie. Sází poctivě semínka, která mu syn posílá, a zpravuje ho o všem: kolik vajec snesla stará husa, jak se mají k světu narozená mláďata. Podobné referáty o hospodářství píše o pětadvacet let později Bohuslav Reynek synovi na vojnu a jsou to ty nejradostnější dopisy z celé knihy.
Časem se ale stěhování stává neúnosným, Reynek navíc v "žaláři" města trpí. V roce 1936 umírá Reynkův otec a statek zůstává bez hospodáře. Rodina se do Čech přesouvá natrvalo. Renaudové se nikdy nepřestane stýskat. Do Francie se podívá ještě několikrát, ale už nikdy ne nadlouho.

Krupobití běd
Posledních dvacet let života v Petrkově bylo těžce poznamenáno komunismem. V dopisech čteme o rozpadu venkovské komunity, mnoho lidí po konfiskacích pomřelo nebo skončilo v blázinci. Andělé byli "vyhnáni z lesů a polí" a také okruh Reynkových literárních přátel byl zdevastován.
"Bývá mi někdy hodně úzko z toho mlhavého počasí bez slunce a ze stále rostoucí nevraživosti ke všemu, na čem nám záleží a co milujeme," píše Reynkovi v listopadu 1948 Jan Zahradníček. Byl jedním z mladších přátel - nakladatelů -, kterým Reynek sloužil texty, obrázky a radami ohledně titulů z německé a francouzské Uteratury. Patřili k nim kritik a překladatel Jan Franz, básník Zdeněk Řezníček, nakladatel Jan V. Poj er a další. Mezi zvláštní dopisovatele lze počítat Vladimíra Holana, kterému Reynek v padesátých letech posílal kromě duchovní potravy i jídlo. Holan se odvděčoval básněmi.
Závěr knihy odráží šedesátá léta. Reynka, který v marasmu doby vyzařoval silnou duchovní auru, "objevili" mladí umělci a intelektuálové z Prahy, mezi nimi autoři recenzovaného svazku a filozof Jiří Němec, jejichž dopisy jsou zde zahrnuty. Suzanne Renaudová zemřela v roce 1964, Reynek ji přežil o sedm let. Poslední roky však skoro nevycházel. Několik měsíců před smrtí píše neteři: "A mně se ukazují různé mátohy, když vylezu z domu, tak nevylézám."
Je to jedno z míst, kdy píše o sobě, takové zmínky jsou v dopisech rozesety střídmě. Víme o všem, co se děje kolem, ale ne, co se odehrává v básníkovi. Jen ve vzácných chvílích nechává nahlédnout? do bohaté, bolestí oživované vnitřní krajiny, do svého "jediného domova". Ty pohledy stojí za to, i kdyby čtenář nad osmisetstránkovou knihou chvílemi poněkud umdléval.

Magdaléna Platzová, Respekt č. 10, 4.-10. březen 2013, str. 56

Někdy v závětří, někdy v mlze

Jaké dopisy posílali svým blízkým a přátelům básnici, když ještě své listy psali rukou a když do nich vkládali svoje přemítání, svoje poznatky i bežný životaběh? Z právě vydané Korespondence Bohuslava Reynka vyplývá, že umělec může být považován za
sebemystičtějšího introverta, v jeho dopisech se přece obyčejný každodenní život člověka věrně odrazí.

V Chotěboři nějakým kočovným cikánům umřel dědeček. Koupili si rakev u truhláře, ale za 2 dni ji přišli vrátit, že dědeček prý obživl. Truhlář vrátil peníze (aspoň zčásti) a oni šli. Druhý den truhlář šel poopravit rakev pro příštího nebožtíka, otevřel, a ajta!, dědeček cikán v ní. Pozůstalým bylo jen líto peněz za rakev, tak ji vrátili i s dědečkem a ušetřili si práci a výlohy s pohřbem. A jsou už kdoví kde. Ať si mrtví pohřbívají mrtvé.
Tady jinak všecko při starém a zdrávo."
I takové zprávy posílal otec Reynek synovi Jiřímu na vojnu. Bylo to v roce 1951, Jiří sloužil u PTP a otec mu do pravidelných informací o tom, co se děje doma v Petrkově - tedy která koza ztratila mléko, co kde na zahradě vykvetlo, kam zanáší která slepice, kdo zemřel a kdo se uzdravil - vepsal, možná mimoděk, i podrobnou kroniku situace básníka, překladatele a významného grafika. Jde ovšem i o záznam života na státním statku proměněném ze znárodněné usedlosti. Života skoro trvale hodně bodného, nebylo moc živobytí, existoval lístkový systém, Reynkovi horko těžko odevzdávali povinné odvody. Za ovčí stříž například dostávali jako protihodnotu body, za které si mohli opatřit něco na sebe. Ač o nic neprosili, z dopisů vyplývá, jak vhod jim přišla jakákoli přátelská pomoc - masová konzerva, kus uzeného, trocha špeku... A samozřejmě, jakým povzbuzením pro umělce tvořícího v ústraní byl zájem kolegů podobně naladěných, tvůrčí diskuse o závažných literárních, výtvarných, zejména však filozofických otázkách.
Korespondence Bohuslava Reynka ve výběru, jaký soustředili editoři Jiří Šerých a Jaroslav Med, obsahuje více než tisíc položek a zachycuje přes půl století Reynkova života. Vydává podrobné svědectví o člověku, který, jak editoři zdůrazňují, po letech "ticha" a oficiálního nezájmu o jeho tvorbu vstoupil v devadesátých letech 20. století do dějin české poezie i výtvarného umění rychle mezi klasiky.

Slovem i obrazem
Rozsáhlá kniha je pozoruhodná obsahem i grafickou výpravou, jež bohatě využívá ilustrací z archivu grafik Bohuslava Reynka a jednotlivé korespondenty představuje i prostřednictví faksimilií jejich dopisů či pohlednic, popřípadě kreseb či jiných výtvarných doplňků. Nejobsáhlejším oddílem souboru jsou dopisy posílané po dobu celého čtvrtstoletí na trase Bohuslav Reynek a jeho staroříšský vydavatel Josef Florian. První jsou datovány rokem 1914, kdy bylo Reynkovi dvaadvacet let, a poslední uzavřela až Florianova smrt v roce 1941. Čili - tato korespondence zachytla už Reynkovy první básnické pokusy. Jen pro zajímavost: dopisy, stejně jako veškerou ostatní pozůstalost po mimořádně cenné osobnosti Josefa Floriana, potomci nezachovali v žádném archivu. Naštěstí Jiří Šerých už koncem osmdesátých let, v záměru zpracovat Reynkovu korespondenci, vlastnoručně všechny dopisy začal přepisovat, takže i tyto rozchvácené listy mohou být z opisů nyní k dispozici.
Snad proto, že žil mimo centra, dopisoval si Bohuslav Reynek za všech, i nepříznivých okolností, se "svým" světem poměrně čile. S vydavateli J. V. Pojerem, Vlastimilem Vokolkem či Zdeňkem Řezníčkem. S výtvarníky J. R. Markem, Josefem Čapkem a Vlastislavem Hofmanem. S básníky Janem Zahradníčkem a Vladimírem Holanem (kterému, neboť žil v ještě chudších poměrech než Reynek, posílal do Prahy čas od času výslužku, ačkoli se osobně nikdy nesetkali...). Cenné jsou ojedinělé dokumenty Jaroslava Durycha, Lva Blatného, Jakuba Demla, Jana Čepa a dalších, s nimiž si Reynek dopisoval v době meziválečné i válečné.

Od obdivovatelky k manželce
Podstatnou, roli v korespondenci hraje od 20. let minulého století francouzská básnířka Suzanne Renaudová. Je napínavé sledovat, jak se postupně mění tón vzájemných dopisů - od zaujatého zdvořilého zájmu o tvorbu (Vážený pane, Vážený pane a příteli...) k intimním poselstvím vzdálené milenky a posléze manželky a matky jeho dětí (Drahý, Miláčku...). Dopisy psané francouzsky i česky vypovídají mnoho o směřování, nadějích i realitě tohoto pozoruhodného vztahu.
Některé listy ukazují, že při vší tvůrčí zahloubanosti a nepřízni režimu byl Bohuslav Reynek i celkem věcným, nikoli odevzdaným glosátorem:
"Na tu výstavu v Brodě je teprve dost času, mohu se jí dočkat, a nebo nemusím, vlastně na ni nečekám. Přátelé si cestu k nám najdou a "veřejnost", lépe když zůstane, kde je. Nemyslíte?
Budeme procházet
Stěnami nevidění
rozsévat pružné kličky šípků na scestích
a na rozcestích chytat za rukávy,
nic víc, za stohy a mezi ploty.
Někdy v závětří, někdy v mlze,
babím létem na výsluní jako teď...,"
napsal v roce 1961...

Marta Švagrová, Lidové noviny, Sobota 22. prosince 2012

U Reynků vše při starém a zdrávo
Velká část dopisů Bohuslava Reynka mohla být navždy ztracena, nebýt toho, že si je v osmdesátých letech vypůjčil a opsal Jiří Šerých. Vzácné listy, jejichž originály zmizely, nyní vycházejí jako součást monumentálního výboru Reynkovy korespondence.
Máloktetý kulturní fenomén byl v minulosti tak mytizován jako Petrkov Bohuslava Reynka. Obsáhlá Reynkova Korespondence, která po letech příprav nyní péčí editorů Jiřího Šerých a Jaroslava
Meda vyšla, staví tento obraz zpátky na nohy. Grafik, básník a překladatel Bohuslav Reynek (1892-1971) nedbal o společenský ohlas své práce ani v nejmenším: zásadní je duo, ne to, jak se o něm hovoří (či nehovoří) v uměleckých salonech. Přesto této reflexi Reynek neušel, a to mnohdy ve velmi pokroucené formě. Díky povrchnímu vnímání Reynkovy hluboké křesťanské víry a prvoplánovému chápání jeho grafik s vánočními motivy bývají občas petrkovské reálie připodobňovány těm betlémským. Petrkovští osamělci - kromě Reynka také jeho žena, francouzskábásnířka Suzanne Renaud, apozdějii jejich synové Daniel a Jiří - jsou pomalu vnímáni jako "svatá rodina". Nelehký a nejednou doslova temný obraz venkovských reálií i samotného básnic: . kého světa Bohuslava Reynka bývá někdy kolorován příliš pastelovými barvami. Do petrkovské kuchyně, kde nad ránem.básník škrábal své suché jehly, se ale nechodilo záhonem sedmikrásek, jako spíš hnojištěm a močůvkou. .

Záchranář s psacím strojem
Kniha Reynkovy Korespondence je opravdu nepřehlédnutelná. Už na první pohled svým osmisetpadesátistránkovým rozsahem a velkým formátem. Editoři - kunsthistorik Jiří Šerých a literární historik Jaroslav Med - na svazku pracovali desítky let a za tu dobu nashromáždili a vyhledali nečekaně rozsáhlé množství listů - zhruba dvanáct stovek z nich je otištěno v tomto výboru. Výboru? Ano, přes velkolepý rozsah knihy nedostává čtenář do rukou Reynkovu korespondenci kompletní.
Nejcerinějším a nejrozsáhlejším segmentem publikace jsou bezpochybyvzájemně dopisy Bohuslava Reynka se staroříšským Josefem Florianem. Tento moralista a vizionář, jehož role je často redukována jen na tu nakladatelskou, byl tím, kdo pro mladého, Reynka znamenal zásadní milník na jeho cestě. "Nejsem zbaven smyslu vděčnosti a vím, že jste mi v mnohém prospěl v letech, kdy duše je zimomřivá a začíná prohledat," píše Florianovi Reynek ještě po letech.
Florian kolem sebe soustředil okruh nadšených učedníků. Ve Staré Říši vznikla kulturní a duchovní dílna - dnešním slovníkem bychom ji mohli charakterizovat jako avantgardní a vpravdě undergroundóvou. Vztah učitel Florian - žák Reynek se nicméně záhy, jak zveřejněné dopisy dosvědčují, změnil ve vyvážený poměr přátelský. Ten překonal i následnouautorskou emancipaci mladšího Reynka.
Role Jiřího Šerých je přitom v tomto případě ještě mnohem výraznější než editorská. Jistě do Staré Říše vosmdesátýchletechnejezdilvoranžové záchranářské vestě, ale pomoci touto představou si můžeme: Šerých totiž tuto zásadní korespondenci zachránil. Byl lo právě on, kdo si včas a velmi prozíravě dopisy od Florianů vypůjčil a důkladně je na psacím stroji opsal. Tyto opisy dnes nahrazují originály, celá Florianova knihovna byla totiž v roce 2000 rozprodána a většina položek skončila neznámo kde. Dopisy Reynek-Florian má snad dnes kdosi v soukromém držení, ale vzhledem k okolnostem s nimi ani nemůže vyjít ven. Pravděpodobněji však byly cenné listy rozprodány po jednotlivých kusech a celý konvolut tak již zřejmě nikdy nikdo neshromáždí. Jiří Šerých to však stihl včas, navzdory okolnostem. .

Pohled za český horizont
Zatímco korespondence Reynek-Florian je ve svazku oprávněně obsažena celá, jinde editoři šálili k výborům. V tomto postupu lze spatřit drobné zaškobrtnutí jednotného edičního přístupu - rozhodnutí, co a proč vypustit, je a musí být vysloveně subjektivní. Jistě: už takhle je rozsah knihy na hraně čtenářského komfortu a.editoři uvažovali o vydání Korespondence ve dvou svazcích. Snad šlo některé z adresátů raději vynechat úplně a soustředit se na menší počet ucelených výborů. To by ovšem byla jiná kniha a stejnou logikou bychom pak mohli namítnout, že v ní některá jména zase chybí. Editoři svazku zkrátka stáli před Sofiinou volbou a zvolili jedno řešení. A tak. výraznou redukcí prošly například listy s tiskařem Vlastimilem Vokolkem a zcela chybí poválečné Reynkovy dopisy francouzským přátelům.
Bohuslav Reynek se v Korespondenci představuje především jako okouzlený partner literatury à výtvarného umění. Sborníky a publikace, rukopisy i překlady putují mezi Petrkovem a Starou Říší i mezi dalšími místy skutečně neúnavně. A doprovázejí je postřehy a hodnocení přečteného. Reynek tak v dopisech zhuštěně formuluje svůj vztah k mnoha českým i zahraničním autorům. Jeho kulturní preference navíc nejsou neměnné, básník se nechává oslovovat aktuálními myšlenkami, ve svém hledačství neustává. V tomto kontextu lze tvrdit, že Petrkov nebyl žádnou zapadlou vsí na Českomoravské vrchovině. Díky vlastní vnímavosti a podobně naladěnému okruhu přátel mohl i odtud Reynekvidět za horizont, často dokonce za horizont české kotliny, do míst, kam současníci nedohlédli ani z Prahy
Čtenářsky nejpřitažlivější zůstávají příběhy Reynkových přátelství, jak se zobrazují v jednotlivých dopisech. Takové jsou například listy jeho budoucí manželce Suzanne Renaud či Tereze Sumové. Vzácný vztah a oboustrannou úctu naznačují také listy vyměňované si s básníkem Vladimírern Holanem. Jedním z vrcholů výboru je pak dosud nezveřejněná básníkova korespondence s jeho synem Jiřím, když byl odveden na vojnu. Zde je básník navzdory tíživé situaci uvolněný a důvěrný. Rád se směje. "V Chotěboři nějakým kočovným cikánům umřel dědeček. Koupili si rakev u truhláře, ale za 2 dni ji přišli, vrátit, že dědeček prý obživl. Truhlář vrátil peníze (aspoň zčásti) a oni šli. Druhý den truhlář šel poopravit rakev pro příštího nebožtíka, otevřel, a ajta! dědeček cikán v ní. Pozůstalým bylo jen líto peněz za rakev, tak ji vrátili i s dědečkem a ušetřili si práci a výlohy s pohřbem. A jsouuž kdo ví kde. Ať si mrtví pohřbívají mrtvé. Tady jinak všecko při starém a zdrávo. S Pánem Bohem," píše básník synovi.
Takový je Bohuslav Reynek zevnitř - marnivé obrysy idealizovaného Dobrého pastýře se ztrácejí a nastupují reálné kontury Reynka otce, manžela, přítele i autora. Díky Korespondenci lze na petrkovské reálie pohlédnout opravdověji. Jinak vše pří starém a zdrávo.

Vzájemná úcta aneb Dopisy Reynek-Holan
Vladimir Holan Reynkovi Vzácný pane - vroucí dík za Kalvárii, jste básník ve všem, stále Vás vidím, jak tisknete něžné k sobě jehňátko (fotografie někdy před šesti lety)... Ale mne jako by ovanulo šílenství... Je více mlhovin než hvězd... Zcela Váš Vladimír Holan
Bohuslav Reynek Holanovi Milý pane Holane, trochu opožděně Vám děkuji za Noční hlídku, kterou mi Daniel přivezl z Pardubic od p. Vokolka. Bedlivě jsem si z ní četl v popůlnočních bděních, která trávím v kuchyni u ohně s kočkami, kávou, kouskem mědi a rycí jehlou, Ve dne si pak Vaše básně nosím po venku a rozpřádám, pokud to bída života v pásmech apokalypsy motorů ještě dovolí. Jsou básníci, kteří vidí daleko, těch je víc, ale Vy vidíte dovnitř věcí, vidíte motýla, vosu a vážku v kukle a nejen krásu křídel, která • se rozvinou, také let a smysl letu ve tmě i,ve světle slunce a měsíce. Vděčně si Vaše obrazy vybírám a rozebírám jako pohádková tkaniva z ořechových skořápek, vzpomínám na Vás a doufám, že Vám brzy vydají nová díla. Pozdravuje Vás Vám věrně oddaný B. Reynek (Z korespondence z roku 1963)


Aleš Palán, autori@economia.cz, Hospodářské noviny, 21.-23.12.2012. str. 11