Zrod velmoci

Kolektiv historiků z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze sleduje politické dějiny SSSR v kontextu porevolučních ekonomických a sociálních změn. Odlišně od tradiční historiografie pojímá příčiny a povahu ruské revoluce a sociálního vrstvení, které z ní vzešlo. Klade důraz na nesoulad vývoje průmyslu a zemědělství a na vliv mezinárodní izolace SSSR. Nově hodnotí role Lenina, Trockého, Rykova i Stalina. Věnuje se podrobně motivům a povaze Stalinova teroru a sleduje příčiny nezdarů SSSR v prvním období války i složitost jeho vztahů se spojenci. Vítězství ve válce podle autorů etablovalo SSSR jako velmoc, nedovršená průmyslová a civilizační revoluce a enormní válečné ztráty ji však proměnily v militarizovanou soustavu, neschopnou překonat své deficity.

ÚVODEM

1. PŘEDREVOLUČNÍ RUSKO

"Velké reformy" Další reformy Protireformy
Witteho industrializace a diferenciace ruské společnosti
Revoluce v roce 1905
Po revolučním otřesu
Rusko na prahu první světové války

2. RUSKÁ REVOLUCE 1917

I. Rusko v předvečer a za světové války
Rusko v soustavě mezinárodních vztahů
Rusko ve válce
Krize carského režimu
Agonie a pád carského režimu
O "příčinách" únorové revoluce 1917

II. Od února (března) k říjnu (listopadu) 1917
Síly revoluce. Prozatímní vláda a sovět
Dvojvládí
Střet sovětu a vlády o válečnou politiku Ruska
Vláda kompromisu
Leninův návrat do Ruska. Kameněv nebo Lenin?
Koaliční vláda a rozklad mocenské základny pobřeznového režimu
Bolševici a bouřlivý červenec 1917
Červenec 1917 a Kerenského vláda
"Kornilovština" a její důsledky
Po Kornilovovi: Kerenskij, sověty a bolševici
Říjen 1917
O Říjnu 1917 obecně

3. VZNIK SOVĚTSKÉHO STÁTU V OBČANSKÉ VÁLCE
Bolševický režim, Ústavodárné shromáždění a sověty
Brestlitevský mír a jeho důsledky
Vznik válečného systému hospodářství
Konec sovětské koalice, "povstání" levých eserů
"Rudý teror" a bolševická strana
Budování ozbrojených sil
Občanská válka v Rusku
Národnostní otázka uprostřed občanské války
Osmý sjezd bolševické strany
Sovětské Rusko po listopadu 1917. Kontinuita a diskontinuita

4. POREVOLUČNÍ OBNOVA ZEMĚ
Přechod k mírové výstavbě
Polské intermezzo 1920
Na vrcholu "válečného komunismu"
Odborová diskuze 1920-21 a státní převrat Lenina
Leninův NEP a sovětský režim
NEP a hladomor 1921
Konference v Janově
"Konec ústupu" a socialistické strany
Konec ústupu, církev a občanské vrstvy
Leninova nemoc a Leninovo nástupnictví
Národnostní otázka a konflikt mezi Leninem a Stalinem
Dvanáctý sjezd RKS/b, Trockij a NEP
Německý Říjen 1923
Vznik "trockistické opozice"

5. STABILIZACE SOVĚTSKÉHO ZŘÍZENÍ A JEHO SYSTÉMOVÁ KRIZE

I. Dilemata hospodářské obnovy a dilemata bolševického režimu
"Strana a vláda" po Leninovi NEP, jak dále?
Britsko-sovětské námluvy a jejich výsledky
Problém "trockismu" a hospodářská dilemata
NeoNEP neboli "Čelem k vesnici!"
Národnostní problém v SSSR
Rolnická politika a industrializace. "Socialismus v jedné zemi"
"Nová opozice"

II. Krize NEPu 1927/28 a destrukce NEPu
Krize soustavy NEPu a vznik "Sjednocené opozice"
Čína a Británie a krize zahraniční politiky SSSR
Politická krize, nástup opozice a její porážka
Na cestě k mimořádným opatřením, Stalin a stranická "pravice"
"Škůdci ze Šachet"
Krize hospodářství a konflikt Stalina s "pravicí"
Stalin, Bucharin a Kominterna
Demontáž umírněné politiky a její porážka
Dvacátá léta ve zpětném pohledu

6. STALINOVA "DRUHÁ REVOLUCE"
Industrializace SSSR: plán a realita
Nový systém řízení národního hospodářství
První pětiletka a její výsledky
Kolektivizace
Hladomor 1932-1933, jako faktor "výstavby socialismu" a téma historiografie
Pokus o změny
Vznik "Souostroví Gulag"
"Revoluce" ve vzdělání
Industrializace a její dopady
Výsledky urychlené modernizace

7. TEROR, PŘÍČINY A DŮSLEDKY

I. Výstavba SSSR a "velký teror"
"Velký teror" jako pojem
Sociální a politický teror první poloviny 30. let, jeho zvláštnosti a důsledky
Národnostní varianta stalinského sociálního teroru
Stalin, stranická opozice a Trockij

II. Intermezzo v polovině 30. let.
Hledání nové zahraničněpolitické orientace SSSR
Stalin a změna vnitropolitické orientace
Stalinův "měkký kurz" a fenomén sovětských "třicátých let"
SSSR na přechodu k "socialismu"
Vražda Kirova a "protiteroristické" zákonodárství
Sovětská ústava 1936, vítězství "strany" nad "státem"

III. Vyvraždění porevoluční mocenské a společenské elity
Stalinovy Bartolomějské noci
Osudy sovětské elity 1937-1938
Hromadné čistky posledních předválečných let
Lidová fronta, Španělsko a cesta SSSR do mezinárodní izolace
Přelom let 1938/1939 a konce hromadného vraždění v SSSR

8. SSSR VE VÁLCE 1941-45

22. června 1941
Změny v organizaci sovětského vedení i vojenského velení
Sovětská protiofenziva u Moskvy a její důsledky
Válka, zázemí, okupace
Represe a její role ve válečných operacích SSSR
Sovětský systém a režim jako faktor ve válce
Zlom ve vývoji války, Stalingrad a Kursk
SSSR a jeho západní spojenci
Teherán
SSSR, východní střední Evropa a "polský problém"
Churchill, Stalin, "procentní dohoda" a co z toho vyplynulo
Jalta a Postupim

9. ZÁVĚREM: SSSR JAKO VELMOC

Prameny
Archivní materiály
Publikované prameny a sbírky dokumentů
Periodika
Vzpomínky, kroniky a dobová publicistika
Vybrané a sebrané spisy

Literatura
Vědecká pojednání, monografie a studie
Časopisecké studie a studie ze sborníků

Dílo Michala Reimana má v české historiografii ruské revoluce a meziválečného SSSR zcela zásadní místo. Autor v roce 1967 zaujal na svou dobu odvážným přístupem v knize o ruské revoluci, která sklidila ostrou kritiku dogmatiků, na Západě však měla pozitivní ohlas. Po odchodu do emigrace působil na západoberlínské svobodné univerzitě, německy vydal knihu věnovanou SSSR dvacátých let a v závěru osmdesátých let práci zabývající se dějinami SSSR od Lenina po Gorbačova. Českým čtenářům se od devadesátých let představoval také jako pamětník. Kromě vzpomínek na léta disentu a emigrace uveřejňoval i nesmírně zajímavé reflexe svého dětství a mládí stráveného částečně v SSSR. Často se dotýkají i jeho otce, významného činitele meziválečné KSC.
Knihu Zrod velmoci je možné vnímat jako životní dílo dnes již pětaosmdesátiletého historika. Podíleli se na ní ovšem i další autoři - zástupce starší střední generace B. Litera a dva mladí autoři K. Svoboda a D. Kolenovská. Přestože v knize není nikde uveden a v obsahu rozlišen podíl jednotlivých autorů, kapitoly psané Reimanem rozpoznáme poměrně bezpečně. První dvě třetiny knihy, které můžeme připsat Reimanovi, se totiž stylem výkladu i hloubkou analýzy dosti odlišují od zbývající části, přestože i ta je velmi kvalitní.
Reiman zřejmě zpracoval témata, kterým se věnoval již ve svých dvou starších monografiích - ruskou revoluci a dvacátá léta jako cestu Stalina k osobní diktatuře. Jeho přístup patří spíše do klasických politických dějin. Sleduje chronologickou linku politických událostí, jednání, ideologických a mocenských sporů v bolševické elitě. S mimořádným porozuměním a zohledněním širokého kontextu vysvětluje motivace jednotlivých aktérů, doplněné o jejich osobní charakteristiky. Revoluce a počáteční období bolševického režimu jsou tak vylíčeny nikoli prizmatem železné logiky vedoucí od uzurpace moci ideologicky rigidní skupinou k teroristické vládě a totalitárnímu režimu.
Ukazuje složité dění plné nahodilostí, zvratů a momentů, kdy se rozhodovalo o různých alternativách. Poukazuje sice na tendence a kauzalitu vývoje, zároveň ale u čtenáře vyvolává neodbytný dojem, že vývoj nebyl nevyhnutelný: Stalin měl větší dispozice k moci, Trockého vize ale nebyly předem odsouzeny k neúspěchu a vůči
Stalinově politice představovaly možnost odlišného kurzu. Úvahy o tom, nakolik byly ideje Stalinových rivalů nosné a kam by sovětský režim zavedly, však autor odkazuje mimo rámec historické vědy a odmítá o nich spekulovat.
Často velice subtilním výkladem prochází několik centrálních argumentačních linií. Jedna hovoří o bolševicích jako zástupcích plebejské revoluce a politické kultury, proti níž občanské politické proudy v Rusku neměly valné šance se prosadit. Další třeba poukazuje na dlouhodobou neudržitelnost politiky NEPu, která při ekonomické a mezinárodněpolitické izolaci SSSR nemohla poskytnout dostatečné prostředky pro hospodářský rozvoj, industrializaci a modernizaci. Stalinova kolektivizace a industrializace počátku třicátých let byla jen zřejmě nejbezohlednější a nejbrutálnější cestou řešení problémů, se kterými by se musela vyrovnat i kterákoli jiná mocenská skupina.
Hlavních argumentačních linií se přidržují i kapitoly věnované třicátým letům a druhé světové válce. I tam převládá vyvážený výklad. Aniž by jejich autoři zpochybňovali teroristické násilí a míru utrpení,
odmítají omezit perspektivu pouze na ně. K takzvanému fenoménu třicátých let totiž podle nich patří nejen prožitek útlaku, ale také mohutné společenské změny přinášející i četná pozitiva - například růst městské populace a vzdělanosti obyvatelstva. Díky vybudování průmyslu a probuzení sovětského vlastenectví mohl SSSR obstát ve druhé světové válce a stát se světovou velmocí. Velký teror je přesto prezentován jednoznačně: jako brutální nástroj sloužící k eliminaci porevolučních elit a k upevnění stalinistické diktatury, který navíc poškodil zahraničněpolitické zájmy a obranyschopnost země. Sovětský svaz se tak po válce sice stal světovou velmocí, jeho historická zátěž v podobě těžko překonatelné zaostalosti, hospodářské slabosti a despotického režimu ho ale již od počátku činily velmocí druhořadou.
Za pomoci svých kolegů vytvořil Reiman knihu, v níž se vyrovnává s předmětem svého celoživotního zájmu. Bilanční charakter je však jen jednou z dimenzí objemné knihy. Mnohem důležitější je pronikavá a erudovaná analýza dané sovětské epochy, která v české historiografii nemá srovnání.

Ondřej Vojtěchovský, časopis ĎAS, str. 51