Anatomie komunismu: Skutečný příběh jedné rodiny

Publikace je postavena na životním příběhu tří lidí v turbulentním dvacátém století. Zachycuje život mojí mámy, mého táty i to, jak jejich osud ovlivnil i můj život. Všechny nás zásadním způsobem ovlivnil komunismus jako ideologie a jako politická praxe.
Sjednocující osou je příběh mojí mámy, předválečné komunistky, vězněné léta nejprve nacisty a později mnohem déle i vlastními soudruhy, která se své soudní rehabilitace dočkala až týden po pádu Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka Komunistické strany Československa v lednu 1968. Čerpal jsem z bohatého rodinného archivu, z archivů této strany, archivů Sboru nápravné výchovy, Generální prokuratury a Archivu bezpečnostních složek. Čerpal jsem také z řady historických publikací a dokumentů i z máminých literárních děl s autobiografickými rysy. Uplatnil jsem v ní i své vlastní prožitky a vzpomínky.

Kniha je metodologicky založena na moderním historiografickém přístupu „ego historie“. Nesnaží se vynášet jednoznačné soudy, určitě přispěje ke kladení dalších otázek a možných odpovědí. Nejen v tázání po příčinách, povaze, aktérech a důsledcích politických perzekucí padesátých a šedesátých let 20. století v bývalém Československu. I v jiných situacích, kdy byly, jsou a budou osudy jednotlivců i jejich rodin konfrontovány se soukolím neosobních dějinných mechanismů, jejichž působení lze jen stěží ovlivnit – a které Franz Kafka předjímal ve svém románu Proces. Už čtyřicet let předtím, než moji mámu její soudruzi odsoudili začátkem 50. let 20. století ve skutečném procesu.

Tato kniha není pouze a ani především jen biografickým sdělením o životním příběhu tří lidí. Jde o autentickou, bohatě dokumentovanou a o dosud nepublikované poznatky se opírající zprávu o tom, jak v Československu druhé poloviny dvacátého století formovala nekritická víra v komunismus život a vztahy lidí v rodině v době, kdy se začala uskutečňovat v praxi.

Kniha vyšla na konci roku 2022. Proto Martin Potůček dodává: „Začátek roku byl poznamenán brutálním ruským útokem na Ukrajinu. S tím, co se dnes ve světě děje, si více uvědomujeme, že nebezpečí autokratických režimů, které třeba po jistý čas formálně a případně i neformálně fungovaly jako demokracie, je blíže, než jsme si byli ochotni připustit... Takže moje kniha vstupuje do období, kdy musíme být velmi, velmi ostražití, musíme demokracii aktivně bránit, aby se podobné zrůdné praktiky neopakovaly.“
Martin Rychlík (Forum, Magazín Univerzity Karlovy)

Celkově kniha působí jako svérázný pokus o „ego-dokument“, v němž Potůček o rodičích vyzrazuje téměř vše, o sobě však v jistém smyslu málo. Vnímat ji můžeme jako zprávu z dob, kdy si lidé ještě psali několikastránkové srdceryvné dopisy, jejichž prostřednictvím autorovi rodiče sice nadále komunikovali, ale smír mezi nimi to nepřineslo. Zůstalo jistě silné svědectví, u kterého ale těžko můžeme říct, že by v něm šlo o obyčejné lidi „drcené koly“ velkých dějin. Jeho hrdinové (v případě autorových rodičů) tato kola sami roztáčeli.
Jan Lukavec (Hrot 29/2023)

Předložená studie není další učebnicí historie poválečné Československé republiky, jedná se o autentickou sondu do života manželů, kteří pro myšlenku komunismu trpěli v nacistických koncentračních táborech. To je od komunismu neodvedlo, naopak jedině v něm viděli budoucnost společnosti. Budoucnost, která měla přinést pozitivní změny i dobrou náladu ve společnosti. Skutečnost, jak víme, byla diametrálně odlišná. Trpká zkušenost poznamenala mnoho generací rodin, které byly za vlády KSČ perzekuovány.
Kniha je poutavá, místy náročná na četbu, což je způsobeno především právnickým jazykem u oficiálních dokumentů z veřejných archivů. Vyvolává mnoho otázek, na které si čtenář hledá v sobě odpovědi, což ostatně sám autor předpokládá ve svém úvodním slově. Jak je možné, že se režim mohl takovým způsobem projevit a zničit životy tisícům rodin? Potůček píše: „Osud mojí mámy mě pak dovedl k přesvědčení, že bez důsažného porozumění společenských problémům a možnostem jejich řešení se každá politická akce, byť třebas i vedená vznešenými úmysly, může dostat na scestí, a lidem nakonec spíše škodit než pomáhat.“
Lucie Rektorová (Sociologický časopis 5/2023)