Paměť a naděje

Kniha obsahuje nově převyprávěné české národní legendy a pověsti. Pověsti jsou tradičně rozděleny na Pověsti doby staré a Pověsti doby křesťanské. Petr Piťha klade důraz na etický obsah jednotlivých příběhů. Příběhy tak promlouvají k dnešní době a čtenář knihou získává mytická a symbolická poselství. Kniha je provázená barevnými reprodukcemi obrazů Jiřího Andrleho.

O vlasti
O řádu
O síle
O zákonech
O vzpouře
O chtivosti
O válce
O zradě
O písni
O naději
O jinosti
O klevetách
O čase
O pokoře
O požehnání
O dětském moru
O rabínu a císaři
O Golemovi
O stáří
O zpupnosti
O hněvu
O svobodě
O žití
Kdykoli člověk

Pozornost si zaslouží rovněž vysoká úroveň Piťhova literárního zpracování pověstí. Jeho hrdinové nejsou tradiční schematické figury, v duchu moderní prozaistiky jsou viděni rozporuplněji (např. Horymír). Některé kapitoly dokonce přerůstají téměř v samostatné novely se široce rozvinutým dějem – mj. příběh Kozinův (O zpupnosti), a zejména faustovská legenda (O hněvu). Vyprávění je oživováno autorovým smyslem pro realitu (např. rabbi Löw tu umírá na otravu krve po píchnutí se o trn) a pro decentní vtip. Hodnotu knihy – uměleckou, ale i ekonomickou – zásadním způsobem povyšuje obrazový doprovod, vybraný z malířského a grafického díla Jiřího Anderleho.
V knihách vyprávějících o minulosti a nesoucích zároveň mravní náboj lze vždy nacházet místa, která vyznívají jako poselství pro přítomné i budoucí. Nejinak je tomu také v Piťhově díle. Jako skryté autorovo krédo se např. jeví řeč oslepeného mistra Hanuše na pražské univerzitě. Kdybych však měl zvolit pouze jeden krátký citát, možná pro celou knihu nejcharakterističtější, byl by to zřejmě tento: „Svoboda má velikou cenu a šťastná zem, která ji nemusí platit, ale udrží ji prostou poctivostí života.“
Jaroslav Someš (Katolický týdeník 12/2004)

Novým pojetím v brilantním převyprávění starých českých pověstí vyplňuje Piťha nejen mezeru na knižním trhu, ale i nedostatky v základních a zásadních kulturněhistorických vědomostech mnohých čtenářů. Krátce po přelomovém roce 1989 vyvstala naléhavá nutnost usilovně, nikoli však školometsky šířit zdravé české vlastenectví, najít rovnováhu mezi českou uťápnutostí na straně jedné a přehnaným nadhodnocováním našich „celosvětových zásluh“ na straně druhé, oživit znalosti o počátcích našich dějin a připomenout dobré národní tradice. To, na čem lze kultivovat národní hrdost, nebylo v přívětivé a přitom poutavé literární podobě několik desetiletí k dispozici. Tento požadavek se nyní zdá být ještě naléhavější, a proto je vydání tohoto díla vskutku potřebné a záslužné.
Zuzana Vanišová (Lidové noviny, 18. 2. 2004)