Filosofie en noir

Filosofie en noir

Petříček, Miroslav

témata: filozofie
edice: Myšlení současnosti

e-kniha, 1. vydání
vydáno: květen 2018
ISBN 9788024639253
formáty e-knihy PDF, epub, mobi
doporučená cena: 270 Kč

E-shop

Anotace

Myšlení, ať chce či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny.
Dotisk prvního vydání

Obsah

I. KRIZE

II. KATASTROFA

Literatura

Recenze

Svědek ztráceného času. Petr Fischer nad knihou Miroslava Petříčka

Miroslav Petříček patří k našim nejoblíbenějším myslitelům. Je to v jistém smyslu „populární filosof“, někdo, kdo se nebojí sám sebe překládat do veřejného prostoru. To ovšem neznamená, že filosofické problémy trivializuje; pro začátek úplně stačí je pootočit – aby mohly začít mluvit trochu jinak.
Petříčkův Úvod do současné filosofie z roku 1991, který s nadšením čte už několikátá generace studentů, je takovým pootočením. Někde tady zároveň začíná jeho ohledávání zlomu v západní filosofické tradici, pro nějž se vžil termín post-moderna. Petříček ho podrobně zkoumá ve svém Majestátu zákona (2000), kde se na pozadí čtení detektivek drsné školy vyjevují sestavy základních pojmů pozdní Derridovy dekonstrukce. Základ Petříčkova zkoumání je ale už ve spojovníku ve slově post-moderna, v grafickém znaku, který se vpisuje do dějin konce 20. a začátku 21. století coby index celé epochy. Petříčka fascinují rozdíly, hranice, přechody, kde se najednou ztrácíme, kde chybí ukazatele, kde mizí význam, kde je vykolejeno samo značení, ale kde se možná taky nějaký nový význam rodí.
Jak a proč se to ve filosofii pozdní doby i jinde děje, zkoumá Miroslav Petříček ve své nové knize Filosofie en noir (Karolinum 2018), což by se dalo přeložit jako Filosofie v temnotě, Potemňující filosofie či Filosofie v době temna. To všechno naznačuje neurčitost, s níž se potýkáme a kterou vnímáme jako krizi.
Petříček i zde vychází ze své posedlosti brakovou literaturou a vedle sebe staví Fantomase a Husserlovu Krizi evropských věd (1936). Paralela je to podstatná, protože se tu ukazuje, že každá „krize je okamžik, v němž je tradice suspendovaná jako celek“.
Husserl ještě tuto tradici Západu (dějinné směřování k nějakému hodnotovému cíli) hodlá zachránit návratem k podstatě, ale i ta se mu už jeví jako neuchopitelná. To se zcela potvrdilo po zkušenosti holocaustu, kdy se filosofie začala potýkat s něčím, s čím se v tradičním totalitarizujícím konceptu souladu vědomí a bytí nedá pracovat. „Ze vnitřku vystupuje vnějšek, který nelze nijak překonat,“ píše Petříček a dodává s odkazem na Husserla a jeho kritiky: „Vědomí je zpožďování se za sebou samým. (…) Vědomí je stárnutí a hledání ztraceného času.“ Filosofie najednou musí mluvit o něčem, o čem mluvit nelze. Zviditelňovat něco, co není vidět. Proto se také čím dál více blíží umění.
Filosofie en noir je detailním čtením důležitých myslitelů, které je vedeno pokusem učinit z těchto fragmentárních čtení jakousi konstelaci myšlení, jež by na temném nebi filosofie po holocaustu mohla zazářit jako světlo naděje.
Abychom se dotkli neuchopitelného tajemství dnešního světa, v němž už nefungují a nikdy nebudou fungovat tradiční postupy identifikace myšlení a bytí, musíme se podle Petříčka stát svědky oné neurčitosti – a z míst, kde se střetávají neurčita, snad časem vystoupí něco jako záblesk spravedlnosti, odpovědi či splátky.
Filosofie nezradila, jak tvrdí ti, kdo po ní dnes žádají jasný koncept současnosti, návod, jak ven z krize. Z donucení se vydala vstříc tomu, co se vzpírá veškerému myšlení, aby se na dně temnoty dotkla tajemství, které jí uniká. Vystavit se jako svědek něčemu odpornému, jako jsou třeba hořící těla v pecích Osvětimi – to je étos současného post-moderního myšlení. Všichni jsme koneckonců jen svědky ztráceného času, který se v nás neustále hledá…

Petr Fischer, SALON, Právo, 4.6.2018

Publikace je neobyčejně originální a postupně budovanou meditací, v níž se ukazují meze sdílnosti filosofických (i jiných) pojmů a - v souběžném protipohybu - odhaluje výrazová síly obrazu, která není o nic méně živlem myšlení než tradiční diskurzivní pojmosloví. Autorova suverénní erudice v celé řadě oborů je evidentní již od úvodní juxtapozice (a následně společnou intepretace) doktora Fu-manchu a Husserlovy Krize evropských věd. Nejde přitom o žádný efektní trik, ale odkrytí širšího pole předmětů (v rozmezí zahrnujícím "věci" faktické i fantastické), jichž by filosofická analýza s nárokem na obecnost měla dotýkat, ovšem činí tak obvykle ve velmi malé míře, pokud vůbec. Rozbor této situace zde vede k hledání způsobu, jak uchopit skutečnost "z jejích krajností" (Siegfried Kracauer), a tím také ke zvýšené interpretační pozornosti vůči myslitelům, kteří berou tento přístup za svůj (Walter Benjamin, Theodor W. Adorno, ve druhé části knihy pak mimo jiné Michel Foucault).
Domnívám se, že na tomto místě není třeba reprodukovat neobyčejně pestrý inventář textů, které z různých stran směřují k základnímu tématu celé knihy. Mnohem důležitější je zdůraznit, tento celek nabízí opravdu původní reformulaci filosofie jako činnosti, která se nemůže omezit na pohyb ve všeobecném pojmovém živlu, ale právě skrze ponoření se do "věcí samých" naráží na nutnost konstruovat konkrétních myšlenkové obrazy. Odtud pozornost věnovaná tomu, jak podat výklad, který objasňuje, ale neničí současně niterné i politické tajemství spjaté s otázkou, co se ještě se může - nebo co můžeme a měli bychom - ukazovat (politický rozměr ukazování a tím i myšlenkových obrazů je výrazně přítomen ve druhé části knihy).
O zdaru zde prováděného zkoumání nemám pochyb.

Karel Thein

Temná filozofie současnosti
Nová kniha Miroslava Petříčka Filosofie en noir otevírá příležitost zamyslet se nad možnostmi současného myšlení. Spíše než recenzi či kritiku tak Václav Janoščík nabízí vstup do náročného filozofického temna fenomenologie, poststrukturalismu i brakové literatury.

„Fantomas.“
„Prosím?“
„Říkám – Fantomas!“
„A co je to?“
„Nic – a všechno.“
„Tak co to znamená?“
„Je to nikdo... a přesto někdo!“
„A co vůbec dělá ten někdo?“
„Nahání strach.“

Tímto rozhovorem začíná první ze série knih o legendárním arcipadouchovi z roku 1911. Strach, který Fantomas vzbuzuje, je dílem jeho „unikavosti“, jeho schopnosti neustále se vyhýbat spravedlnosti, a dokonce i identifikaci, tvrdí ve své nové knize Miroslav Petříček. Fantomas tak nejen uniká moderním metodám a policii, ale vědu a technologii sám využívá ve prospěch svých zvrácených úmyslů. Není pouze náhodou, že tato senzační literatura, špionážní, ale i klasický detektivní román, vznikají před první světovou válkou. Dobrodružství, senzace či zločin se stávají vyšinutím z běžného toku času. Zastupují neznámý a nebezpečný vnějšek.
Odtud pak nejdůležitější formulace celé Petříčkovi knihy: Krize je, když se vnitřek a vnějšek stávají nerozlišitelné. Když se vnějšek dostává dovnitř. Hrozba již není vně společenského řádu, ale dostává se do intimní blízkosti. Zároveň samotná společnost a její instituce (policisté, politici) nejsou schopni obnovit rovnováhu, potřebujeme hrdinu, detektiva, který se sám nebojí zaplést s vnějškem. Hrdina i padouch jsou v podobné pozici vůči světu – uvědomují si, že jeho tkáň je narušená, že vnějšek se dostal dovnitř. Petříček se ale nevěnuje tolik popkultuře a nepopisuje ani tak vlastní krizi, jako spíše její odraz a důsledky ve filozofii.

Co si počít s filosofií?
Filosofie je dnes ve velmi prekérní, nepříjemné situaci, a to nejméně ze dvou vzájemně souvisejících důvodů. Jedním je oboustranný nezájem filozofů a společnosti. Druhým pak je zvláštní místo, nebo ještě přesněji čas, ze kterého filozofie mluví. Tento čas je dnes poznamenán nejen onou distancí od společnosti, ale také samotnými dějinami myšlení. Filozofie (alespoň ta označovaná jako kontinentální) se od jisté doby nemůže jednoduše vázat na představu, že formuluje ideální společenské podmínky, které se postupně budou naplňovat. Nejenže by takový přístup byl jednoduše naivní, ale sami filozofové mají za to, že selhal.
Obvykle myslitelé ztotožňují tento moment s holokaustem a druhou světovou válkou, ve které ztroskotaly plány modernity a osvícenství (především teze Theodora Adorna a Maxe Horkheimera). Filozofie tak postrádá jednoznačné místo (pokud ho kdy měla) a vztahuje se nikoli k afirmaci či budování, ale naopak ke krizi a selhání. Není orientována na budoucnost, ale na minulost, jako by se odehrávala po vlastním konci, po selhání svých ambicí. Navracení se stává její hlavní časovou osou.
Miroslav Petříček je jedním z velmi mála filozofů, kteří se snaží s těmito dvěma problémy filozofie vypořádat. Zatímco jeho předchozí knihy (například Myšlení obrazem) se snažily oslovit širší publikum a snad také postupně prolamovat nezájem o filozofii, pak současná publikace Filosofie en noir se plně věnuje druhému problému. Jak filozofie reaguje na krizi myšlení a jak se stala myšlením krize? Jakým způsobem přemýšlíme tváří v tvář selhání (našeho) myšlení?

Co je krize?
Začátek této genealogie je věnován na první pohled zvláštnímu spojení poslední knihy Edmunda Husserla Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie (1936) a na druhé straně senzačnímu či brakovému románu. Zatímco tyto žánry objevují krizi a její myšlení nevědomky, Husserl ve své filozofické závěti identifikuje krizi výslovně jako všeobecný stav evropské kultury. Pro samotného Husserla je krize především zapomenutím původu. Tím pro něj byla idea univerzálního vědění, které bylo ale překryto pozitivismem, technizací či fragmentarizací vědy. Jednodušeji řečeno, věda se odtrhla od žité zkušenosti a stala se nepřístupnou, postavila příkop mezi objektivní a subjektivní svět. Proti tomu Husserl nabízí svoji fenomenologii, která se snaží vědu založit radikálně subjektivně – na jistotě toho se ukazuje jako jev či fenomén.
Problémem Husserlova řešení je právě skutečnost, že řešení nabízí. Hrozbu chce odrazit; nesrozumitelné uchopit; vnějšek asimilovat vnitřkem. Naopak autoři, kteří píší po druhé světové válce, mají mnohem větší pochopení pro neredukovatelnost vnějšku. Ať již jde o klíčovou anamnézu dialektiky osvícenství Adorna a Horkheimera, Derridovu dekonstrukci, filozofii Emmanuela Lévinase, Jeana-Françoise Lyotarda, nebo texty Maurice Blanchota – všechny tyto poválečné filozofické pozice Petříček spojuje jako snahu opět založit filozofický diskurz vědomý si (své vlastní) krize. Z krize myšlení se tak vlastně stává myšlení krize. Není to hrozba útočící na přítomnost, ale přítomnost sama je krizí potud, pokud je ochotná pochybovat o svých podmínkách a neustále je znovunalézat, tedy zůstat otevřená vůči svému vnějšku.

O čem lze svědčit?
Metaforu vnitřku a vnějšku pak Petříček svazuje se světem a událostí. Zatímco první reprezentuje řád, událost v radikálním smyslu znamená vpád neznámého. Filozofie pak není reflexí této skutečnosti, ale odpovědí na událost. Otázkou druhé poloviny knihy se stává, jak a zda vůbec lze svědčit. Ještě více do popředí přichází holokaust jako událost, o které svědčit nelze (například Primo Levi, Giorgio Agamben). S tím pak přichází druhý problém Husserlovy fenomenologie, kterou jinak Petříček až překvapivě setrvale využívá. Tím je, že vsází na ukazování se (zeigen) fenoménu a opomíjí svědectví (zeugen). Husserlovo ukazování má založit fenomenologii objektivně. Naopak svědectví vždy vyžaduje subjekt výpovědi – svědka.
Poválečná kontinentální filozofie opět představuje odpověď na tento problém. Filozofové od Jacquese Derridy přes Michela Foucaulta až po Giorgio Agambena řeší právě vzájemnou konstituci subjektu a jeho výpovědi. Východiskem přitom není situace, kdy musím mluvit, abych byl subjektem, a na druhé straně někdo musí vypovídat, aby bylo možné svědectví. Naopak, východiskem je holokaust, tedy situace, ve které nikdo svědčit nemůže. Také problém svědectví proto uvádí do vztahu vnitřek a vnějšek, vyslovitelné a nevyslovitelné.

Jaká současnost?
Stejně jako u převrácení krize myšlení v myšlení krize také zde pro Petříčka „řešení“ paradoxu spočívá v jeho afirmaci. Neschopnost mluvit není útokem na svědectví, ale jeho konstitutivní složkou. „Člověk je schopen stát se svědkem právě proto, že má řeč jako bytost schopná řeč nemít.“ Cílem filozofie po druhé světové válce tak není nalézt pevný základ a učinit vše vyslovitelným. Naopak jde o to, uchovat neuchopitelné, neasimilovatelné či nepřeložitelné.
Možná se ona změna filozofie netýká tolik toho, co říká, ale spíše jak mluví. Proto se do filozofie vracejí a hlouběji usídlují žánry eseje, fragmentu, dialogu nebo filozofické momentky. Důležitější však je, že vlivem této změny filozofie již nemůže mít nárok na univerzálnost přesahující její historickou podmíněnost, ale sama musí odpovídat podmínkám. Jak Petříček uvádí na závěr, myšlení „je pouze tam, kde se děje, protože hledá, jak myslet jinak“. Stejně jako detektivové musejí také ti, kdo se zabývají filozofií, přijmout skutečnost, že tkáň světa se mění; a dopadení jednoho padoucha nám nenavrátí původní řád a spravedlnost.
Limitem knihy Filosofie en noir však zůstává právě současnost. Kniha se věnuje historické proměně filozofie, tomu, jak, nebo dokonce odkdy je možné (kontinentální) filozofii chápat jako myšlení krize nebo myšlení katastrofy (po holokaustu). Naše přítomnost však má radikálně odlišné problémy, které podmiňují další a další proměny filozofie.
Například různé druhy spekulativních filozofií ukázaly, v čem spočívají limity poststrukturalistického myšlení, ze kterého sám Petříček přirozeně vychází. Velmi stručně, zatímco problém Filosofie en noir spočívá v tom, že fikce (ohrožení, spiknutí, vědecké postupy i špionážní dramata) se stává skutečností, vnějšek se dostává dovnitř, pak dnes čelíme opačnému problému. Realita se stává fikcí. Zatímco dřív problém přicházel z vnějšku, nyní, v éře antropocénu, sociálních sítí či fake news, si musíme uvědomit, že krize vychází zevnitř. Stejně jako Sherlock Holmes musí myslet jako zločinec, aby odhalil jeho plány, i my dnes musíme pochopit (finanční) spekulace, cirkulaci materiálů nebo vzorce populismu, abychom jim mohli čelit.

Kapitál č. 11, 8. listopadu 2018


Nejnovější tituly v edici