Filosofie en noir

Myšlení, ať chce, či nechce, odpovídá své době. Po tragické katastrofě holokaustu je platnost této skutečnosti ještě očividnější – a možná i proto jsou knihy poválečné filosofie obtížně srozumitelné. Odpovídají na traumatizující zkušenost, a to znamená: filosofie se ujímá odpovědnosti s vědomím, že má-li být filosofie možná i v druhé polovině 20. století a dále, musí přepsat svou tradici a radikální proměnou musí projít i její diskurs. Je to nezbytné, má-li být schopna vydat své svědectví o této době. Filosofie en noir je záznamem této proměny.

Miroslav Petříček obdržel za knihu Cenu Jaroslava Seiferta (2019).

Filosofie en noir je detailním čtením důležitých myslitelů, které je vedeno pokusem učinit z těchto fragmentárních čtení jakousi konstelaci myšlení, jež by na temném nebi filosofie po holocaustu mohla zazářit jako světlo naděje.
Petr Fischer (SALON, Právo, 4. 6. 2018)

(...) s nevšedním darem podávat i složité pochopitelnou formou, v žádném případě nějakou akademičtinou, Petříčkova Filosofie en noir je tak přístupná, nesmíme ani zapomínat na kultivovaný, krásný jazyk. Nic z toho ovšem nepřekvapí, Miroslav Petříček je skutečně myslitelem evropského formátu, nejen erudicí a přesahy mimo oblast vlastní filosofie, jazykovým vybavením, ale hlavně: již zmíněným neulpíváním na daném, neustálým zkoumáním, stavěním otázek. A samozřejmě, nesvázaností žádnou školou či doktrínou, vlastností velice důležitou. O všech těchto atributech – a nejen o nich – nás Petříček přesvědčuje snad v každé větě.
Josef Rauvolf (překladatel a publicista)

Petříček se věnuje zásadním tématům filosofie 20. století: krizi a katastrofě. A bere vážně otázku, jak může filosofie mluvit o něčem, o čem není možné mluvit – jak se může vyjadřovat po všech krizích a katastrofách? Filosofie jako by musela opustit bezpečí tradice, změnit vlastní jazyk, vlastní diskurs, aby mohla vypovídat o současné době…
(…)
Vzhledem k nesmírné tíži vyrovnávání se s nemožným působí Petříčkova kniha jako (byť třeba nevyžádaný) dar, zvlášť v momentálním kontextu, ve kterém se tak obtížně prosazuje myšlení vůbec.
Anna Luňáková (Tvar 3/2019)

Evropské myšlení krizi vnímá jako něco negativního, něco, čeho je třeba se obávat, a tak je to i u Husserla — krize je u něj okamžikem největšího ohrožení kontinuity evropské kultury. Já se snažím říct, že negativní vnímání krize často vede k extrémním prostředkům, jak řešit potíže, v nichž jsme se ocitli, a že po takto chápaných krizích téměř nutně přicházejí katastrofy. Přitom však existuje také pozitivní pojem krize. Z dnešního pohledu by dokonce šlo říct, že ve složitých, otevřených systémech jsou krize nevyhnutelné a slouží k jejich sebeorganizaci na vyšší úrovni.
- z rozhovoru Miroslava Petříčka s Janem Němcem (Host 2/2019)

Nedávno jsi vydal knihu Filosofie en noir. Zabýváš se v ní nemožností hovořit o holokaustu, jeho nevyslovitelností a sleduješ, jak si filozofie snažila ve světle této nevyslovitelnosti nově porozumět. Co s pojmy, které jsou natolik zásadní zkušenosti veskrze nepřiměřené? Nemíním srovnávat válku na Ukrajině s holokaustem, ale nevyslovitelnost se mi jeví jako dobrá kategorie i pro dnešek. Ocitli jsme se v situaci, o níž nelze mlčet, ale o níž lze stěží hovořit. Chceme podpořit Ukrajinu, ale nechceme, aby se válka rozlila po celém světě. Jsme bezmocní a výrazem této bezmoci je, že komunikujeme ve frázích a symbolech. Tím vyjadřujeme solidaritu, což je důležité, ale k věci samé tím neřekneme nic. Nebo ano?
Podle mě je to ještě o něco horší. Tady už nelze hovořit ani o nevyslovitelnosti. Je to hrůza, o níž se mluvit musí. A že pro to nemáme kategorie, to je pravda. Nemůžeme říct: Putin je šílenec, protože to je málo. Ocitáme se nikoli u nevyslovitelného, spíše bych řekl, že zakoušíme naši neschopnost vyjádřit situaci, dobře ji popsat. Z toho pramení bezmoc. My to prostě neumíme. Jde o neschopnost, ne nevyslovitelnost. Ale my se o tom musíme naučit mluvit, jinak to nevyřešíme. Naučit se o tom smysluplně mluvit je základní výzva.
- z rozhovoru Terezy Matějčkové s Miroslavem Petříčkem (Deník N, 15. 3. 2022)

Stejně jako u převrácení krize myšlení v myšlení krize také zde pro Petříčka „řešení“ paradoxu spočívá v jeho afirmaci. Neschopnost mluvit není útokem na svědectví, ale jeho konstitutivní složkou. „Člověk je schopen stát se svědkem právě proto, že má řeč jako bytost schopná řeč nemít.“ Cílem filozofie po druhé světové válce tak není nalézt pevný základ a učinit vše vyslovitelným. Naopak jde o to, uchovat neuchopitelné, neasimilovatelné či nepřeložitelné.
Možná se ona změna filozofie netýká tolik toho, co říká, ale spíše jak mluví. Proto se do filozofie vracejí a hlouběji usídlují žánry eseje, fragmentu, dialogu nebo filozofické momentky. Důležitější však je, že vlivem této změny filozofie již nemůže mít nárok na univerzálnost přesahující její historickou podmíněnost, ale sama musí odpovídat podmínkám. Jak Petříček uvádí na závěr, myšlení „je pouze tam, kde se děje, protože hledá, jak myslet jinak“. Stejně jako detektivové musejí také ti, kdo se zabývají filozofií, přijmout skutečnost, že tkáň světa se mění; a dopadení jednoho padoucha nám nenavrátí původní řád a spravedlnost.
Kapitál č. 11, 8. listopadu 2018