Technologizace slova

Ačkoliv poprvé vyšla v roce 1982, tato kniha dodnes neztratila nic ze své originality a intelektuální pronikavosti. Jejím ústředním tématem je zásadní rozdílnost mezi kulturou založenou na mluveném slově a kulturou psanou, mezi písemným vyjadřováním a oralitou. Ong analyzuje především způsoby, jakými literárnost a oralita ovlivňují naše užívání jazyka i vnímání světa. Vedle "primární orality" předliterárních společností autor věnuje značnou pozornost rovněž tzv. "sekundární oralitě", jejíž rozvoj v našem století podnítila nová elektronická média - rozhlas, telefon a televize. Kniha Technologizace slova překračuje hranice jednotlivých humanitních disciplín a v odborném světě dnes patří mezi klasické literárněvědné, mediálněteoretické i psychologické texty.
Z angličtiny přeložil Petr Fantys.

PODĚKOVÁNÍ
ÚVOD

1. Orální charakter jazyka
Gramotné myšlení a orální minulost
Jak prosím?
"Orální literatura"?

2. Moderní objev primárně orálních kultur
Rané povědomí o orální tradici
Homérovská otázka
Objev Milmana Parryho
Následná a související díla

3. Některé psychodynamické vlastnosti orality
Vyřčené slovojako moc a čin
Člověk ví, co si dokáže vybavit: mnemotechnika a formule
Další typické vlastnosti orálně založeného myšlení a vyjadřování
(i) Spíše aditivnost než podřazování
(ii) Spíše kumulativnost než analýza
(iii) Redundantnost či "mnohomluvnost"
(iv) Konzervativnost či tradicionalismus
(v) Blízkost přirozenému světu
(vi) Agonistický tón
(vii) Spíše empatie a účastenství než objektivní odstup
(viii) Homeostáza
(ix) Spíše situačnost než abstraktnost
Memorování v orální kultuře
Verbomotorický životní styl
Noetická role "těžkých" hrdinských postav a bizarních prvků
Niternost zvuku
Oralita, společenství a sakrálno
Slova nejsou znaky

4. Psaní mění strukturu vědomí
Nový svět autonomního diskurzu
Platon, psaní a počítače
Psaní je technologie
Co je "psaní" a "písmo"
Mnoho systémů písma, ale pouze jedna abeceda
Počátek gramotnosti
Od paměti k písemným záznamům
Některé vlastnosti textové dynamiky
Odstup, přesnost, grafolekt, magna vocabularia
Vzájemné působení: rétorika a místa
Vzájemné působení: literární jazyky
Vytrvalost orality

5. Tisk, prostor, uzavření
Převaha sluchu ustupuje převaze zraku
Prostor a význam
(i) Rejstříky
(ii) Knihy, obsahy a konkrétní označení
(iii) Povrch nesoucí význam
(iv) Typografický prostor
Další obecné důsledky
Tisk a uzavření: intertextovost
Post-typografie: elektronika

6. Orální paměť, dějová linie a charakterizace postav
Prvořadý význam dějové linie
Vyprávění a orální kultury
Orální paměť a dějová linie
Uzavření děje: od putování k detektivce
"Plastická" postava, psaní a tisk

7. Některé teorémy
Literární historie
Nová kritika a formalismus
Strukturalismus
Textualisté a dekonstruktivisté
Teorie řečových aktů a recepční teorie (reader-response theory)
Společenské vědy, filozofie, biblická studia
Oralita, psaní a člověk
"Média" versus lidská komunikace
Vnitřní obrat: vědomí a text

DOSLOV
Od ústně tradované literatury k hypertextu; a přitom trochu zpět

LITERATURA
REJSTŘÍK

Mezi textem a oralitou
Dnes již klasická kniha Waltera J. Onga Technologizace slova se zabývá psychologickými, mediálními i literárněvědnými aspekty, provázejícími přechod mluvené kultury ke kultuře písma a znaků.
Cesty (de)rétorizace slova
Walter J. Ong se ve své knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč (1982) snaží postihnout onen pronikavý zásah do struktury vědomí člověka, spočívající v objevu hláskové abecedy a tisku; zatímco pro orálního člověka je kosmos plynoucím světem událostí (v jehož středu stojí on, umbilicus mundi) a slovo je prchavým zvukem - a tedy přítomným činem -, gramotný člověk vnímá slovo i svět jako cosi, co se mu rozprostírá před očima a co je zároveň možné, jako je tomu u textu či moderního atlasu, podrobit zkoumání a zpětné reflexi, cosi, co teprve fixováno získává platnost. Tento přerod "prehistorického" v historické vědomí je přitom změnou natolik zásadní, že orální mentalita je západní představivosti již téměř nedostupná. Ongova kniha nám tak paradoxně, přes veškerou pozornost věnovanou formám orality, pomáhá lépe pochopit způsoby myšlení člověka vládnoucího (a ovládaného) písmem a tiskem, člověka "Gutenbergovy galaxie".
Pozdní objev orality
Teoretik řečových forem (a katolický duchovní) Walter Jackson Ong (1912-2003) ve své práci čerpá z poměrně rozsáhlé literatury věnované problematice ústní slovesnosti, rétoriky a orálních tradic a jejich vztahů k vytváření textů a k mentalitám kultur znalých písma, potažmo tisku (Havelock, Parry, Goody). Právě Ongova monografie se však vzhledem k tématu stala knihou zřejmě nejvlivnější, a to především díky ucelenosti koncepce představující přechod od orálních kultur ke kulturám chirografickým, respektive typografickým a také naléhavosti, s níž Ong poukazuje na přehlížení či potlačování orality v západní literární vědě a filosofii. Příkladem této "slepoty" okcidentální vědy může být paradoxní vztah Platóna k písmu. Tento řecký filosof, ocitající se na historickém přelomu mezi světem orality a světem liter, vyjadřuje vůči psaní výhrady pozoruhodně podobné těm, jež dnes často vyslovujeme proti počítačům: počítače, stejně jako písmo, říká se, škodí paměti, jsou nelidské, nemají schopnost živě reagovat; abstrahující a analytické postupy Platónovy kritiky, a jeho myšlení obecně, tvrdí Ong, jsou však v první řadě umožněny právě technologií písma, která již "zvnitřněla", tedy stala se sama součástí myšlenkových a argumentačních postupů.
Podobná nevšímavost vůči zásadním rozdílům mezi strukturami orálního a gramotného vědomí a řeči, jakou můžeme sledovat v (post)antické filosofii, charakterizuje i literární vědu; to dokládá Ong na příkladu staletí tradovaných chybných výkladů Iliady a Odysseje, opomíjejících fakt, že tyto eposy jsou písemným záznamem původně ústních vyprávění, a jsou tedy zásadně strukturovány mnemotechnikami a slovními formulemi rapsódů. Západní věda, říká Ong, dosud nereflektuje, jak rozsáhlé důsledky pro struktury vědomí má znalost, respektive neznalost písma, a na všechna slova, ať vyřčená či psaná, automaticky aplikuje vizuální představu značky či znaku (signum, původně ?prapor?), představu, která však může vyvstat až se vznikem písma; v tomto bodě se Ongova opozice psaného a mluveného částečně stýká s Derridovou kritikou logocentrismu. Ongovu knihu pak můžeme snadno kontextualizovat vzhledem k jistému paradigmatickému zlomu, který výrazně poznamenává vývoj západních humanitních věd od konce šedesátých let 20. století, změnou vyznačující se postkoloniálním hlediskem, zájmem o kategorii kulturní jinakosti, o "divošské" či "primitivní" kultury (kterým Ong říká orální), ale také "smrtí" autora, zrodem čtenáře a hledáním přesahů mezi texty: obratem k intertextovosti.
Logika konkrétna
Základní teorémy Ongovy koncepce jsou obsaženy v kapitolách Některé psychodynamické vlastnosti orality a Psaní mění strukturu vědomí. V první jmenované kapitole sestavuje Ong vlastnosti orálně versus textově založeného myšlení a vyjadřování do jakýchsi binárních opozic, přičemž na straně orálního myšlení a řeči se ocitá přiřazování, mnohomluvnost, blízkost přirozenému světu, agonistický tón (rétorický duch utkání) či operativně situační myšlení, zatímco na straně kultur písma se uplatňuje podřazování, analýza, odstup, abstraktnost atd. Například rozdíl mezi aditivností a podřazováním je patrný ve dvou anglických verzích Bible, Douayské, která zachovává jistá orální rezidua a je bližší "aditivnímu" hebrejskému originálu, a New American Bible, která je již produktem typografické kultury; první překládá hebrejské wa nebo we důsledně jako "a", druhá používá na týchž místech "a", "když", "pak", "zatímco", "tudíž". (Podobný rozdíl nalezneme i mezi Kralickou biblí a pozdějšími českými překlady.)
Protiklad abstraktního a situačního myšlení pak dokládá Ong pomocí výzkumů A. R. Luriji, který získával údaje o orálních noetických procesech na základě rozhovorů s negramotnými a pologramotnými lidmi z oblastí Uzbekistánu a Kirgizie. Zatímco lidé znalí písma budou ze skupiny obrázků kladiva, pily, polena, sekyry vyřazovat polena (a uvažovat tedy v kategoriálních pojmech logiky), myšlení orálního člověka bude vždy situační: pilou se dřevo rozřeže na polena, polena se rozštípou sekyrou; nehodí se tedy kladivo. Ong přitom zdůrazňuje, že lidé neznalí písma nejsou "méně inteligentní" či "nelogičtí", a vyzdvihuje jejich jinakost i schopnost pozoruhodných myšlenkových a tvůrčích výkonů (viz např. popisy přednesů Eposu o Mwindovi konžského lidového vypravěče Candi Rurekeho). Tyto výkony však nejsou podmíněny možnostmi písma, které znehybňuje a rozmisťuje zvuky v prostoru, umožňuje zpětný pohyb v textu a obecněji analytický rozklad na části, které je možno uspořádávat a nově přeskupovat; vycházejí naopak ze zvukovosti, "niternosti" mluveného slova, nutnosti mnemotechnik a konvenčního vyjadřování, používání předem daných trsů slov. V Homérovi je Odysseus vždy polyméçtis (lstivý) jednak kvůli metrickému schématu, jednak ale proto, že ustálené formule jsou pro orální vyjadřování nezbytné; v 1. knize Mojžíšově se vypráví, jak "Írad zplodil Mechújáela, Mechújáel zplodil Metúšáela, Metúšáel zplodil Lámecha"; příběh, opakování, rytmický pohyb, vyrůstající ze senzibility orálního člověka, podporují mnemotechnické procesy - zachovávají genealogii; seznam či výčet, který by si na témže místě představil gramotný člověk, je plodem kultury typografické.
Slovo jako čin?
Ongova přehledná polarizace textovosti a orality (na jedné straně se postupně shlukuje izolace, odosobnění, analýza, zrak, dělení, smrt, na druhé pak začlenění, socializace, syntéza, sluch, sloučení, život) se vystavuje námitce přílišného zobecnění, nedostatečného zohlednění přechodů či křížení mezi oběma "principy". Výhrady vyvolává také jejich absolutizace, kdy příliš mnoho historicky vývojových činitelů, určujících pohyb zmiňovaných společností a epoch, je převedeno na dva základní jmenovatele psanosti a mluvenosti. Také obraz vývoje od stavu primární orality přes reziduální oralitu až k vyspělé gramotnosti (se sekundární oralitou rozhlasu a televize) se ve svém celku zdá příliš uspořádaný; vhodnější by zřejmě mnohde bylo psát o napětích mezi světem orálním a textovým, spíše než implikovat jaksi lineární přechod od jednoho k druhému v řetězu příčin a důsledků. Přesto je Ongova kniha svým širokým záběrem nejen skvělým popisem postupné technologizace slova, ale též vynikajícím zdrojem pojmů, příkladů a teorémů, inspirací k reflexi skrytějších vývojových i oborových souvislostí, stejně jako podnětem k uvědomění si principiálního určení našeho vlastního uvažování tím, že je řeč fixována v prostoru.
Otevírání "fixovaného" textu, snahy o rozšiřování i smývání hranic textů mohou být neseny i nostalgií po netextové, orální kultuře, po možnosti situačně operativního myšlení, slovu jako činu: po světu orality. Ong touto nostalgií netrpí, jeho tón je polemický a kultury mluveného slova neidealizuje. Poukazuje ostatně na to, že touhu zakoušejí i "ti druzí": touhu po ovládnutí písma a postupů myšlení spjatých s psaním a textualitou. Ongova kniha pak mimo jiné ukazuje, že šťastné prolínání obou kultur není dost dobře možné: na jedné straně stačí ke "kontaminaci", "umazání se" písmem jen nepatrná "dávka" gramotnosti; na straně druhé je oralita v textu vždy samozřejmě jaksi fiktivní. Zároveň se však zdá, že mluvenost není - a ani nemůže být - nenávratně ztracena; orální způsoby myšlení a vyjadřování jsou přítomny v každé, sebevíce textové kultuře i v každém textu.

Richard Müller, A2 kulturní týdeník, 23/2007

Knihy bez kritického zhodnocení

Technologizace slova od Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování od Joshuy Meyrowitze jsou na první pohled nepodobné knihy. Ongovi se v tomto čísle věnuje i Richard Müller (s. 6), který ho však čte především jako literární vědec. Tato recenze jej nahlíží zejména z pohledu teorie médií.
Knihy Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování Joshuy Meyrowitze vyšly původně v osmdesátých letech, ale co se přístupu i vyznění týče, spadají spíše do myšlenkového milieu šedesátých let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce padesátých let, kdy byl McLuhanovým studentem. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzivním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme tak údajně do McLuhanovy "globální vesnice".
Ongova ideologičnost
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný, a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o "umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Walter J. Ong byl katolickým knězem a teologem, jeho preference pro mluvené slovo jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o poznání vtipnější) děl přehlížejí a při nejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Nová média
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzovu pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakladatelství Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na dobově převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze zkřížit jej s McLuhanem (a propojit tak mikro- a makrosociologickou perspektivu). Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17). Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké stahuje Meyrowitze zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.

Tomáš Dvořák, A2 kulturní týdeník, 23/2007

Poradci mediálních poradců

Řada českých politiků v poslední době zoufale manévruje mezi skutečností a zdáním; jediným důvodem (či spíše výmluvou) jejich selhání se zdá být "virtuální realita": umělá, vykonstruovaná, zmanipulovaná - totiž mediovaná skutečnost. Více či méně explicitní poukazy na rozdíl mezi tím, jak se věci doopravdy mají a jak jsou prezentovány, na hranici mezi scénou a zákulisím, se stávají stále častěji argumenty v debatách. Tyto někdy až zoufale triviální (přitom do značné míry jistě programové) odsudky a povzdechy v sobě skrývají určité předpoklady o vztazích a vzájemných vlivech mezi médii a společností. Projevují se přirozeně nejen v politice. Tyto předpoklady mají velmi dlouhou tradici a prosazují se nejen v reflexích účastníků různých mediálních situací, jsou pevně zakotveny i v akademickém zkoumání médií a jejich účinků.
Nakladatelství Karolinum vydalo dvě knihy, jež k posílení této tradice rozlišování mezi autentickým a neautentickým, přirozeným a vykonstruovaným, pravdou a lží značně přispěly. Práce Waltera J. Onga Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč vyšla původně roku 1982, Joshua Meyrowitz vydal svou studii Všude a nikde: Vliv elektronických médií na sociální chování o tři roky později. Oba texty přitom co se přístupu i vyznění týče spadají spíše do myšlenkového milieu 60. let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce 50. let, kdy byl studentem McLuhana. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzívním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme do McLuhanovy "globální vesnice".
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Katolický kněz a teolog Ong se vyjádří zcela jasně: "Zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence ... V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo" (s. 88-89). Preference jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o oznání vtipnější) děl přehlížejí a přinejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Ongův text je dogmatický i na jiné rovině: definuje si základní koncepce týkající se povahy různých médií a jejich vlivu na lidskou psychiku a společnost a jakýkoli fenomén pak vysvětluje neustalým opakováním těchto několika tezí. Jeho text je proto do značné míry předvídatelný. Podobně zachází i s myšlenkami jiných autorů: buďto je ze svého rámce naprosto vylučuje, anebo je do nich (často za cenu značného zkreslení) integruje. Zvlášť markantní je to v případě francouzského poststrukturalismu, který přitom k otevřené a kritické konfrontaci přímo vybízí: vedle technologického determinismu Onga, McLuhana aj. představuje druhý hlavní proud uvažování o psaní a písmu v 2. polovině 20. století. Derridovské kritice "metafyziky přítomnosti" a z ní vycházejícího upřednostňování mluveného před psaným přitom Ong nemá šanci uniknout.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Petr A. Bílek v doslovu extrapoluje tento přístup i do oblasti nových médií: "v lektronických médiích ... se na rozdíl od tištěného textu eliminuje textová autonomie a zvýrazňuje se opětovně jedinečnost, neopakovatelnost toho, jak komunikace proběhla: i při četbě téhož hypertextu proklikává totožný čtenář pokaždé nejspíš různé odkazy..." (s. 206). Budiž, tištěná kniha se jistě ke všem čtenářům dostane v identické a neměnné podobě, proč by však nutně měla být i všechna čtení téže knihy identická a neměnná, jak se zde předpokládá?
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzově pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakl. Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na v jeho době převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze propojit jej s McLuhanem. Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17)". Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké Meyrowitze stahuje zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, kupř. otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.

Tomáš Dvořák, Teorie vědy 4/2006

Zdá se, že nejrůznější teorie o tajných spiknutích a skrytých skupinách, které postupně a nenápadně obsazují strategické pozice a získávají kontrolu nad nejvýznamnějšími oblastmi vědy, hospodářství i politiky, aby se pak zmocnily vlády nad světem, nejsou podle některých interpretů daleko od pravdy. Jednou z takových skupin je Tovaryšstvo Ježíšovo, jehož členové jsou známi jako jezuité. Mezi jeho členy (nemluvě o těch tajných) jen ve dvacátém století patřili nejen teologové (to by jim snad nikdo nezazlíval), ale i zástupci mnoha dalších oborů, do nichž jezuité "lstivě" pronikli: paleontolog a evolucionista Pierre Teilhard de Chardin; přední západní odborník na zenovou meditaci Anthony de Mello; přední znalec ortodoxní spirituality Tomáš Špidlík; Timothy Healy, prezident New York Public Library; specialista na staré javánské jazyky Petrus Josephus Zoetmulder a další. Své pozice si vybudovali už i v oblasti kulturní historie, a to díky dvěma autorům: prvním z nich je česky zatím nevydaný Francouz Michel de Certeau, uznávaný kulturní kritik, historik náboženství v raném období modernity a náboženský myslitel, který ve svém díle spojoval, jak píše Wikipedie, "psychoanalýzu, filozofii a společenské vědy"; druhým Američan Walter Ong (1912 - 2003). Ten zastával post profesora anglické literatury a prezidenta společnosti Modern Language Association of America, což je prý nejmasovější vědecká organizace světa, a v této řadě jmen Ong jistě není ten nejméně významný a vlivný.
Ve své nejznámější knize Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč, přeložené již do 11 jazyků, poměrně srozumitelným a čtivým způsobem (v čemž ovšem podle pátračů po teoriích spiknutí může tkvít jeho proradnost) osvětluje rozdíl mezi slovem mluveným, slovem ručně psaným a slovem tištěným, a široce se věnuje i tomu, jak zásadně psaní mění strukturu lidského vědomí. Odvolává se přitom také na u nás známého ruského psychologa a fyziologa Alexandra Luriju. Ten ve svých experimentech ukázal, že negramotný dospělý člověk třeba skupinu předmětů, ze kterých má vybrat ty, které si jsou podobné, rozčlení jinak než člověk gramotný. Z obrázků kladiva, pily, polena a sekery, z nichž my bychom na základě abstraktních kategorií vyčlenili poleno, které jediné není pracovním nástrojem, ale materiálem na opracování, člověk nevládnoucí písmem a s tím spojeným sklonem k abstrakci uvažuje jinak. Pro něj je důležitější praktický přístup vázaný na konkrétní situaci, takže z daných předmětů vyřadí sekeru, a pilu použije na řezání polena, zatímco "se sekerou se tolik práce nenadělá". Toto pojetí Ong rozvíjí: gramotnost podle něj podporuje objektivní odstup a přesnost (zvláště ve vědě). Ong přitom nezastírá, že je katolickým teologem, když zdůrazňuje, že "zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence. V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo". Jeden z českých recenzentů na základě toho chce Onga demaskovat jako dogmatika, protože jeho spisy údajně prozrazují "silnou a zásadní ideologičnost" a jsou "pevně zasazeny v náboženském dogmatu", jsou prý nesené "eschatologickou vizí původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), a "snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet". Ongovi nepomáhá opakované zdůrazňování, že "technologie, u níž došlo k patřičnému zvnitřnění, neznehodnocuje lidský život, nýbrž naopak zvyšuje jeho úroveň". Písmo chápe opravdu (stejně jako Derrida) ambivalentně: podle něj úzce souvisí se smrtí (viz biblický citát "Litera zabíjí, ale Duch dává život"), ovšem hlavně v tom slova smyslu, že text musí být nejprve odstraněn z lidského přirozeného světa, stát se neměnným a strnulým, aby se mohl stát věčným a mohl se "znovu probouzet do neomezeného množství živých kontextů". Ong také připomíná, jak bylo písmo významné také pro intenzivní zkoumání sebe sama, ani křesťanská introspekce by bez něj nebyla možná a nevznikla by bez něj díla jako Vyznání svatého Augustina nebo Vlastní životopis sv. Terezie z Lisieux. To se ovšem netýká jen tzv. světců, Ong cituje svědectví, podle kterého si "téměř každý gramotný puritán vedl nějaký deník".
Pokud je ale někdo vzdělaný kněz a jezuita, a navíc nezatracuje protestanty, je pro mnoho lidí, zvláště v Čechách, ještě více podezřelý, než kdyby to byl kněz hloupý. Je možné Ongovi vyčítat, že jeho teze neplatí pro všechny kultury světa (jak to u nás udělal indolog L. Ondračka). Ovšem zaměňovat či spojovat Ongovu víru v katolická dogmata s dogmatičností a ideologičností vědeckou je krok, který bohužel je u některých věřících oprávněný, ale u Onga určitě neplatí, a spíše zavání vlastní nepřiznanou ideologičností onoho hrdého českého bojovníka proti "náboženskému dogmatu".

Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, sekce: knihy - recenze, 29.9. 2008