Averzivní demokracie

Události posledních desetiletí od pádů autoritářských režimů východní Evropy přes barevné revoluce, arabské jaro až po současnou krizi demokracie v etablovaných liberálních demokraciích západu oživily zájem o demokratickou teorii a praxi, o demokratickou tradici a o nově se objevující formy participace. Aletta J. Norval se ve své knize Averzivní demokracie zaměřuje právě na tuto souhru mezi dědictvím demokratické tradice a její inovací a nabízí nové pojetí vzniku a formování demokratických požadavků, vztahů mezi občany, demokratické subjektivity a imaginace. Ve svém tázání se obrací k pozdní filozofii Ludviga Wittgensteina a kriticky se vymezuje vůči dominantním trendům současné demokratické teorie v podobě deliberativní a poststrukturalistické radikální demokracie. Pro českého čtenáře je kniha navíc zajímavá tím, že vychází ze zkušenosti s jihoafrickým apartheidem a nabízí tak jinou perspektivu vyrovnávání se s autoritářskou minulostí.

Norval, vychádzajúca z najlepších tradícií postštrukturalistickej filozofie, veľmi prehľadne prezentuje základné črty súdobej diskusie o teóriách deliberatívnej, prípadne radikálnej demokracie. S didaktickou poctivosťou a analytickou precíznosťou nás oboznamuje s ich kľúčovými konceptmi. Pomáha nám okrem iného pochopiť, že nástrojový aparát, s ktorým dlhodobo pracuje tranzitológia, teda náuka o prechodoch k demokracii, ktorá si – celkom prirodzene a pochopiteľne – našla svoje náležité miesto aj v politológii nášho geografického okruhu, je nedostačujúci, pokiaľ sa sústredí len na premenu politických inštitúcií a skúmanie výmeny (či lepšie povedané transformácie) vládnucich politických elít. Upozorňuje nás, že takto zameraný výskum opomína procesuálnu stránku celej demokratizácie, čiže spôsob, ako sa z občana totalitného/autoritatívneho štátu stáva skutočný demokrat, vrátane skúmania občianskych participatívnych aktivít a sebaidentifikácie občana s demokraciou (porov. s. 135–136). Manifestuje tým vlastný „odpor voči idealizovanému teoretizovaniu“ (s. 109), takému typickému pre viaceré politické teórie dneška. Svoj dôraz kladie na participáciu, na každodenné politické aktivity občanov a zápasy, na nezhodu, ktorá je „jadrom logiky politična“ (s. 52). Demokraciu nám preto odporúča chápať ako „nikdy nekončiaci zápas“ (s. 138). Celkom v duchu slov, ktoré o desať rokov po nej predniesol v pozmenenej podobe Barack Obama, nás Norval upozorňuje, že demokratmi sa musíme stávať opakovane, čo však predpokladá inherentnú schopnosť identifikácie a presviedčania (porov. s. 139).
Marián Sekerák (Středoevropské politické studie / Central European Political Studies Review, ročník XIX (2017), číslo 1, s. 80–83)