Dvě hostiny

Sbírka Dvě hostiny uvádí pod svým poněkud metaforickým názvem výběr povídek předních vietnamských představitelů dvou etap moderní vietnamské realistické literatury. K první generaci Vietnamců, kteří měli možnost ve své zemi dosáhnout vzdělání moderního západního typu, náležel Nguyễn Công Hoan. Nam Cao, druhý z uváděných autorů, patřil naopak k těm, kdo svůj literární věhlas získali ještě na sklonku koloniální éry.
V exkurzu do tří dekád moderní vietnamské literatury od chvíle, kdy se vietnamští autoři teprve seznamovali s žánrem povídky západního stylu, přes nejrozvinutější fáze realismu až po období otevřeného odporu proti francouzské nadvládě se českému čtenáři naskýtá možnost blíže nahlédnout do vietnamské duše skrze moderní pojetí literatury, jež realisticky popisuje každodenní život, přičemž zachovává tradiční chápání morálky a společenské angažovanosti spisovatele.
Brilantní převedení povídek do moderní, svižné češtiny bez sebemenšího sklonu k jisté archaičnosti, jakou bychom možná očekávali, činí z knihy příjemné i poučné čtení. Zasvěcený doslov seznamuje s historickým i literárním kontextem próz, ediční poznámka pak stručně nastíní nejdůležitější momenty vietnamské výslovnosti i nelehký úkol překladatele na poli „exotického“ jazyka. Tým editora, překladatelů, jazykových i věcných poradců tak svou péčí připravil čtenářům opravdovou hostinu.

Nguyễn Công Hoanovi i Nam Caovi se zde konečně dostává většího prostoru na to, aby zřetelněji vyzněla jejich autorská osobnost a osobitost. S jejich dílem se totiž v českých překladech nesetkáváme tak úplně poprvé – v roce 1972 byli oba skromně zastoupeni v polozapomenuté antologii Vietnamské povídky. Dva Nam Caovy texty, přeložené tehdy Ivou Klinderovou, se znovu objevují i ve Dvou hostinách, což má svou logiku – představit Nam Caa v důkladnějším profilu, zejména bez slavné povídky Chi Pheo by znamenalo výrazné ochuzení. (Tu povídku zná skoro každý Vietnamec a hlavní postava se coby výrazný refereční typ dostala i do běžného vietnamského jazyka, asi podobně, jako když u nás někdo přirovnává ke Švejkovi, Němcové Babičce nebo k Pejskovi a Kočičce.) Texty od Nguyễn Công Hoana se oproti tomu objevují v novém svazku všechny premiérově.

Nguyễn Công Hoan sice napsal i několik úspěšných románů, ale oblibu si získal hlavně stovkami svých satirických povídek – někdy humornějších (např. Já jsem vydavatel, ty jsi vydavatel…), někdy spíš pichlavě kritických (titulní Dvě hostiny). Ve Dvou hostinách je zastoupen devíti povídkami, které dobře ilustrují toto autorské rozpětí. Stejně jako v případě Nam Caa, i zde se v několika případech objevuje silnější sociální akcent, což dnešní – a tím více český – čtenář musí vnímat především jako svědectví o éře, kdy se ve Vietnamu skutečně žilo jinými a závažnějšími problémy než dnes. Ostatně řada jeho próz byla v koloniálním období zakázána.

Nam Cao je ve sbírce představen hned jedenácti povídkami (z nich, jak si lze spočítat, i zde je devět nových). Třebaže tento nadaný autor zemřel v mladém věku, řada jeho povídek se zařadila do klasiky. Na rozdíl od Hoana provází jeho příběhy značně posmutnělá nálada, hodně povídek je z chudého, často zcela bezútěšného prostředí (Chi Pheo, Psí maso aj.). A dokonce i tam, kde nejde o zobrazení beznadějných osudů lidí z okraje společnosti, jako např. v povídce Vidět druhé lidi šťastné, se čtenář příliš nadějného vyústění nedočká. V případě Nam Caa jde však možná víc o samotné vystižení životního pocitu pomocí exemplárních situací, a v tom zůstává síla jeho textů až dodnes.
SEA-liaison (27. 11. 2020)

Marta Lopatková a Barbora Nováková o výběru povídek i úskalích překladu psaly na stránkách časopisu PLAV. Článek z 6. dubna 2021 si můžete přečíst zde.