Jan Koblasa

Jan Koblasa (1932, Tábor) patří mezi výrazné osobnosti evropského sochařství 2. poloviny 20. století. Jeho expresivně symbolická, avantgardně orientovaná tvorba se rozvíjí již za studií na pražské AVU (1952-58). Spolu s několika mladými nespokojenci iniciuje tehdy založení "Klubu" (od 1957 skupina Šmidrové), reagujícího neodadaistickou recesí na zmrtvělost a absurditu doby. Zaujat konkrétní hudbou, expresionismem a existenciální filozofií pokouší se v sochách i v obrazech vyjádřit svůj životní pocit. Stává se vůdčí osobností mladé generace a jedním z významných představitelů nekonformního, radikálně zaměřeného umění. Zúčastňuje se zprvu neoficiálních, posléze prestižních výstav československého moderního umění doma a v zahraničí. Okupace Československa v srpnu 1968 jej zastihuje v Itálii. Nevrací se. Získává azyl v severním Německu. V roce 1969 zakládá v Kielu na Muthesius Fachhochschule obor volné plastiky, který ve funkci profesora vede až do roku 1998. Žije v Hamburku, kde jeho dílo nachází pozitivní ohlas a respekt. Osobitá forma expresivního, obsahově bohatého výrazu, jež zprvu prošla fází radikální abstrakce, si udržuje nekonvenční zobrazení člověka a jeho osudu. Přispívá k tomu důraz na archetypové a mytické složky díla, v jejichž poselství Koblasa nachází analogie k současné životní zkušenosti. Do dnešní doby připravil ? většinou v Evropě ? kolem sta samostatných výstav. Za svou tvorbu získal řadu ocenění a jeho díla vlastní významné světové sbírky. Umělcova reprezentativní monografie vychází v české a německé jazykové mutaci.

Tři přiběhy Jana Koblasy (Josef Hlaváček)
(J. K.)
Umění Jana Koblasy (Mahulena Nešlehová)
Předmluva
Mýtus Země
O kresbě(J. K.)
Téma oběti
Past (J. K.)
Typus hieratický
Typus traumatický
Typus meditativní
O vzniku vzniku - Andělé (J. K.)
Mytické postavy
O kameni (J. K.)
Znaky a symboly
O technice vidění (J. K.)
Životopisné údaje
Výstavy, zastoupení ve sbírkách, realizace
Ediční poznámka
Bibliografie
Seznam vyobrazení
Obsah

MONOGRAFIE JANA KOBLASY
Díky porozumění univerzitního nakladatelství Karolinum je splacen dluh, který má naše dějepisectví současného umění vůči Janu Koblasovi (1932). Vydalo monografii jeho celoživotního díla. Uvádí ji úsporným, zato obsažným textem stať Josefa Hlaváčka. Vylíčenim tři příběhů vyvolává z paměti důležité etapy sochařova vývoje s poukazem na souvztažnost jeho života a tvorby na pozadí proměnlivých okolností doby. Věnuje se především významové struktuře dila, z níž je čitelný smysl i postavení Koblasovy tvorby v kontextu českého a světového umění. Mezi jiným dovozuje, nakolik v ní setrvaly v rovině duchovní i formální hluboké vazby k rodné zemi, které byly umělci oporou v době intelektuálního zrání a z nichž čerpal během života v exilu při konfrontaci se situací světa. Mohl je zplna zhodnotit v podmínkách svobody, která prospěla jak rozmachu, tak mezinárodnímu uznání umělcova projevu.
Základní monografické studie se potom ujala Mahulena Nešlehová. Předností jejího textu je sevřenost formulaci, které rezonují s uvážlivou volbou reprodukcí, jimiž jsou provázeny jednotlivé části knihy. Ve vzájemné souhře usnadňují pochopit, jak se do vlastností díla vepsala umělcova osobnost. Z uměleckohistorické analýzy vyčlenila autorka pečlivě shromážděné fotografické dokumenty, údaje bibliografického rázu a přehlednou biografii. V ní sí všímá uzlových událostí umělcovy cesty životem, které posouvaly proces poznávání sebe sama uprostřed chaotického světa přítomnosti.
Střízlivě vypisuje opěrné body Koblasova tvůrčího konání a veřejného jednání z doby jeho nástupu, kdy si vytvořil podle spříznění volbou pevné zázemí (do něhož patřili Mikuláš Medek, skupina Šmidrů a jiní generační druhové), aby se podílel na krystalizaci aktuální výtvarné mluvy. V exilu se musel spolehnout sám na sebe, okruh kolem něj se ovšem rozšiřoval díky věhlasu jeho realizací i výstav po světě, neméně též na základě výsledků pedagogické činnosti. Pro upřesnění životopisu by možná pomohlo připomenout také rané práce i způsob, jak se odvážným gestem bránil diktátu ideologie a šikanám úřadů a byl k sobě nelitostný (když třeba ničil před pořádáním výstav ve svém bubenečském ateliéru sochy, které zapudil). Charakteristiku jeho osobních rysů spojila autorka s výkladem díla. Všímá si netoliko předpokladů Koblasova talentu, posvěceného hudební kulturou z dědictvi rodiny, a pěstované úcty k řemeslu, jež mu otevřela důvěrné porozumění hmotě kamene a dřeva. Zabývá se i jeho intelektuálními a citovými dispozicemi, které ho přivedly diky nezměrné tvůrčí vůli k sebevzdělávání literárnímu a filozofickému a promítly se spolu s hlubokou nábožnosti do koncepce jeho díla, jež ve spodním proudu odpovídalo na znepokojení úvahami o člověku a světě přítomnosti.
Badatelské výsledky zpracování informelu a nefigurativních tendencí v novodobém českém umění (Nešlehová je zúročila v publikaci Poselství jiného výrazu, 1997, viz At. č. 13/98) usnadnily autorce přístup ke Koblasově tvorbě. Soustředěna k její individuální svébytnosti, ponechala stranou některé dobové souvislosti, které by orientaci čtenářů možná pomohly. Mám na mysli pozornost důvodům rozdílného přístupu dvou sledů poválečné generace, z nichž první byl ve svých projevech citelně poznamenán zážitky z válečné doby (a až na výjimky byl snad proto ochoten ke kompromisům), zatímco druhý sled, který dozrál v průběhu 50. let, vložil do zpodobení subjektivních pocitů bolestný prožitek nesvobody, krytý falší ideologie. Z přetlaku niterných představ dali mladší umělci přednost nefigurativní abecedě, jakou uplatňovali bez ohledu na své školení souběžně v plastice, malbě i grafice. Koblasa dospěl k organické symbióze jmenovaných disciplín; prostředků plastiky využívali tehdy ovšem též malíři (T. Pištěk, B. Dlouhý), podobně jako se malířsky vyjadřovali sochaři (H. Demartini, J. Jankovič ad.); od studia grafiky přešeI k sochařství A. Veselý a z projevů kresbou se vyhranila plastická mluva K. Nepraše.
Zmíněné podmínky stojí jen na okraji vysokého hodnocení, jež si zasluhuje všestranně promyšlený text Mahuleny Nešlehové, nezatížený epickými parafrázemi. Rozvržen do 8 kapitol, otevírá přístup k dílu výchozí interpretací objektivních podnětů mýtu země a tíživosti lidské oběti, jež umělcovo zření formovaly. Následně se věnuje subjektivním zdrojům umělcovy obraznosti, zkoumané z hlediska psychologické typologie hieratické, traumatické a meditativní, aby z těchto složek odvodila závěrem rozvahu o úloze mytických postav a významové struktuře ikonografie znaků a symbolů. Je příjemné, že kniha souhrou textové a obrazové části vyvolává dojem rozpravy umělce s historičkou umění, do níž vstupují úryvky ze sochařových dopisů a prvořadě umělcovy poetické reflexe o životě a procesu tvorby. Zvolený úhel pohledu obohacují uvážlivě vybrané citace obecné platnosti (C. G. Junga, M. Eliadeho) i konkrétní postřehy řady uměnovědců. Metodologický postup dovolil Nešlehové objevit v Koblasově umění dosud nevšímané polohy. Nejde jen o zdařilý rozbor jeho vývoje, během něhož se nepřímá řeč forem změnila díky svobodnému prostředí v řeč přímou, ale i o trvalý vztah ke zděděným mýtům, především však o analýzu Koblasova uměleckého myšlení, jež se promítá do koncepce tvorby (až po volbu básnických pojmenování děl). Plocha obrazu je pro něj živorodým organismem, střeží jedinečnost pojetí těla sochy, jejíž výraz je pro něj nemyslitelný bez napětí mezi barvou a světlem. Při stavbě skulptury bere v potaz vazbu s prostorem a je s to přijímat podněty z rozdílného materiálu i z lokálního prostředí odlišných míst světa, v němž pracoval. Impulzem bylo pro něj ostatně též setkání jeho českého barokního cítění s protestantskou strohostí německého severu. Z celého díla zřetelně vyplývá duchovní motivace, která byla od počátku cílem Koblasova projevu. Oprávněná chvála a obdiv vydané monografii patří jedním dechem rovněž její typografické úpravě, již se ujal Zdeněk Ziegler. Text je přehledně zalomen, dělen stránkami kuléru s otištěnými verši umělce. Osou dobře vytištěné knihy je její obrazová část, seznamující přehledně s umělcovou tvorbou, jež podle charakteru i významu jednotlivých děl střidá nenásilně formáty reprodukcí ve vztahu ke sledu kapitol.

Jiří Šetlík, Ateliér č. 5, 6.3.2003

UMĚLCOVA ČETNÁ MEMENTA
V roce letošních sedmdesátin sochaře, malíře, grafika a scénografa Jana Koblasy vyšla monografie o jeho silném umění. Už od studií na Akademii se rozvíjelo mimo oficiální sféru a v úsilí o uměleckou svobodu. Díky svým kvalitám se po roce 1968 prosadilo v cizině, zvláště v severním Německu, kde se usadil. V posledních dvanácti letech zasahuje do českého dění. Od počátků se vyznačuje meditativní povahou spoluurčenou jednak vírou, jednak výtvarnými reflexemi situace člověka ve světě, které v mládí ovlivňovala také filozofie existencialismu.
Připomeňme si, že k největším překvapením krátkého uvolnění věcí kulturních v šedesátých letech nepatřily jen některé výstavy včetně Koblasových vystoupení, ale i výzdoba několika svatyň na Moravě. Zejména do starého kostela sv. Petra a Pavla v Jedovnicích vytvořilo několik umělců práce (1963-1965), které po obsahové i formální stránce spadají mezi nejpozoruhodnější ukázky Ars Sacra v Evropě oné doby. Sochař Karel Nepraš dodal chórové zábradlí, Jan Koblasa oltářní stůl, svatostánek a svícny i monumentální dřevěný rámec s reliéfní asambláží, věnovanou lidskému životu. Pro toto retabulum malíř Mikuláš Medek vytvořil obraz Krista na kříži. Součinnost Koblasy a Medka se opakovala i ve světských prostorech.
Monografie z pera historičky novodobého umění Mahuleny Nešlehové, uvedená teoretikem Josefem Hlaváčkem, se vrací k ranné tvorbě, především však seznamuje s rozsáhlým a rozmanitým dílem vzniklým v cizině. Aby vystihla jeho vývoj v sochařství, malířství, grafice i inscenaci a zároveň upozornila na zvláštnosti rázu námětově typologického, věnovala se autorka přednostně výkladu charakteristických motivů a tvarů figurace od ranných aktivit až po dnešek. Dospěla k sedmi okruhům a kapitolám: Země (a vztalh k přírodě), Obět, Typ hieratický, traumatický, a meďitativní, dále Mytické postavy (s přvahou biblických) a Znaky a symboly. Takové rozdělení umožnilo příhodný vhled do Koblasovy mnohoznačné tvorby a poznání jeho dlouhodobých záměrů prozrazujících vnitřní kontinuitu doprovázenou experimenty.
Autorka objasňuje Koblasovu ideovost, stálou přítomnost biblických námětů, schopnost meditativnosti i varovných gest (četných mement), stejně jako smysl pro řád a monumentalitu. V pasáži o zemi ukazuje, jak Koblasa reagoval na místa svého zrání a prvních úspěchů. V dalším životním běhu neuniká odezva cizích krajin, zvláště rovin přímořského Šlesvicka-Holštýnska. Jde tu také o začlenění skulptur do přírodního prostředí. M. Nešlehová příležitostně cituje kritiky, které v souvislosti s Koblasovou zahraniční činností a profesurou sochařství v Kielu upozorňují v čem obohatil evropské umělecké děje.
Monografie mnohokrát vyzdvihuje cyklickou tvorbu. Cenný je cyklus drobných plastik Lamento (1970) a pochopitelně cyklus kreseb Apokalypsa (1964-1965), k němuž se Koblasa dlouho vracel. V grafické podobě je ostatně expresivní soubor posledním dílem dokončeným před emigrací. Myšlenkově i výrazem je příbuzný cyklus maleb a koláží Jeremiášova slova (1979). Neméně důtklivá mementa vyjadřují různé verze postav Proroků a Poslů, které, dosahují do nedávné doby. Častým námětem skulptury i grafiky jsou andělé.
Význam Koblasovy tvorby spatřuje Josef Hlaváček jednak v osobitých "strukturách" maleb a sochařských prací i v postupném zjednodušování tvarů, jednak v jisté návaznosti na českou tradici gotického a barokního sochařství. Vedle toho Mahulena Nešlehová zdůrazňuje imaginativnost i smyslové bohatství, hluboký ponor do lidské psychiky i meditativnost, spřízněnost s velkými sochaři dvacátého století i formální rozmanitost. Ke kladům publikace náleží ukázky Koblasových úvah, přehledně uspořádané životopisné údaje, soupis díla, bibliografie a v neposlední řadě vynikající obrazová dokumentace. V úhrnu kniha o Koblasovi představuje dokonalý příklad současné umělecké monografie.

Jiří Kropáček, Katolický týdeník, 27.10.2002

Jedinečně vypláznuté jazyky Jana Koblasy
Letos sedmdesátiletý Jan Koblasa je postavou důležitou pro české sochařství zdaleka nejen kvůli mezinárodnímu ohlasu, na němž mohl soustavně, přímo "na místě" pracovat zejména díky své emigraci v roce 1969 do SRN. I bez možnosti kontaktu s uměleckým světem by však nejspíš na povrch vyplavala Koblasova ojedinělost.
Spočívá ve schopnosti podmanit si tvrdou materii, bez skrupulí ji otesat, ořezat, obrousit a v takto redukované "nahotě" skrze ni vyjevovat obsahy, jež v divákovi uvádějí do chodu nebývalý proud vlastní imaginace.
Koblasovo dílo není jednoduché. Že se dá číst několika (leckdy protikladnými!) způsoby, dokazuje nynější sochařova monografie sepsaná Mahulenou Nešlehovou. "Umění Jana Koblasy se už ze své podstaty vzpírá jakémukoli jednoznačnému zařazení. Základní je zde vůle pochopit, pokusit se poodhalit, dotknout se báze, prazákladu, bohaté a tajemné mnohoznačnosti lidského života a světa," píše Nešlehová v úvodu publikace.
Koblasovo vzpouzející se dílo Nešlehová zkrotila tak, že je neinterpretuje chronologicky, nýbrž pomocí sedmi tematických okruhů jdoucích napříč desetiletími. Především v části Mýtus Země se jí daří s kunsthistorickou zaujatostí pro detail, a přitom ještě učtitelně odkrývat prameny sochařových "hovorů s pamětí Země".
V nich leží základní rozdíl mezi Koblasou a ve výrazu jinak spřízněným Mikulášem Medkem. Výstižně to pojmenovává v předmluvě Josef Hlaváček. Podle něho Medkova cesta vedla "do hlubin nevědomí" převážně individuálního, Koblasa se obracel k nevědomí kolektivnímu.
K tomu Koblasovi napomáhalo osekávání dřeva a kamene na zdánlivě jednoduché tvary, jež ovšem odkazují k starým mýtům, kultům či biblickým příběhům. Nešlehová je rozděluje do tří skupin na typus hieratický, traumatický a meditativní.
Pro diváka jsou ty rozdíly téměř nepostřehnutelné, ale jinak by se autorka nemohla dostat k tak půvabné definici, jakou je Koblasovo "vypláznutí jako základní obsahový moment". Což je trefné pojmenování bobtnajících hlav, z nichž dekódujeme pouze jejich plazící se jazyky.
Vrcholu Koblasova spojení hutného existencialismu se "šmidrovskou" groteskností. Koblasova monografie je vydařená ještě v jedné věci. Překonává totiž slabinu většiny tuzemských sochařských publikací: volí takové fotografie, které reprodukovaným skulpturám ubírají minimum jejich trojrozměrnosti.
Takže čtenář má velmi blízkou představu, jak v reálu vypadají sochařova díla z posledních čtyřiceti let, umístěná vesměs v cizině cizině. Nutno ještě dodat, že Koblasovo "domácí" přemýšlení o světě a životě dokumentuje další nová kniha jeho Záznamy z let padesátých a šedesátých, které vydalo nakladatelství Vetus Via.
Jan H. Vitvar, iDnes, 17.6.2002