tištěná kniha e-kniha
Smrt a zmrtvýchvstání národa

Smrt a zmrtvýchvstání národa

Nekula, Marek

témata: historie – 19. století, literární věda, architektura a urbanismus

brožovaná, 594 str., 1. vydání
vydáno: leden 2017
ISBN: 978-80-246-3185-1
doporučená cena: 460 Kč

E-shop

Anotace

Slavín jako fenomén, jako krystalizační bod dobového národního diskursu, v němž se přítomnost obrací k minulosti a v němž se na symbolické rovině v dlouhém 19. století konstruuje, vyjednává, formuje a legitimizuje národ a s ním spjatá podoba sociální reality – Slavín na Vyšehradě přitom zdaleka není první a jedinou národní svatyní. České národní slavíny mají své evropské obdoby a vzory.
Ve snech o Slavíně i v jeho konkretizacích tak lze sledovat variabilitu a proměny představ národního společenství. Monografie se věnuje také narativu smrti a zmrtvýchvstání národa na pozadí části českých slavínů; pohřby a národními pomníky pak tento narativ vstoupil také do veřejného prostoru města. Kniha neopomíná funkční a kompoziční přesahy mezi architektonickými, performativními a literárními formami Slavína.

Obsah

Úvod

1. Smrt a zmrtvýchvstání národa
1.1 "Představy společenství" a pantheon
1.2 Národní vzpomínkové kultura a pantheon
1.3 Národní pohřby, pomníky a pantheony jako kulturní znaky
1.4 Veřejnost a národní diskurs
1.5 Pantheon a kánon

2. Evropské pantheony
2.1 Proměna, variabilita a interakce pantheonů
2.2 Univerzální Pantheon v Římě
2.3 Pantheon umělců
2.4 Pluralita britských pantheonů
2.5 Panthéon Français a jeho alternativy
2.6 Německé "Ruhmeshallen"
2.7 Walhalla u Řezna
Shrnutí

3. Pojmenování Slavína
3.1 Vznik a význam označení Pantheon/pantheon a jeho proměny
3.2 Dobrovského Slawin
3.3 Kollárovo Nebeslávsko jako slovanské elysium
3.4 Slovanská valhala a mnichovský slavín
3.5 Slavín, nebo "Čechýn"?
Shrnutí

4. Fragmenty českých pantheonů: Neurčitost a hybridita
4.1 Römischův Felsen-Pantheon
4.2 Veithův Slavín
4.3 Palackého Francisceum a "böhmische Walhalla"
Shrnutí

5. Pouť k zmrtvýchvstání
5.1 Zrození kultury ze smrti
5.2 Konfesijní a národní pohřeb
5.3 "Mojžíš" Jungmann
5.4 Havlíčkova "trnová koruna"
5.5 Hankovo "Písmo svaté"
5.6 Pohřeb Boženy "Máří" Němcové
5.7 Palackého "nanebevstoupení"
5. 8 Pohřeb "Jidáše"?
Shrnutí

6. Spolek Svatobor a národní veřejnost
6. 1 Založení spolku jako akt "zmrtvýchvstání"
6.2 Organizace a fungování spolku
6.3 Nadační cíle a nadační praxe
6.3.1 Pozůstalí a potřební
6.3.2 Budoucnost národa
6.3.3 Kult mrtvých
6. 4 Svatobor a komemorace žen
Shrnutí

7. "Pravočeské" pantheony: "schodiště, které k ničemu nevede"
7. 1 Stavba "českého křesťanského Pantheonu" na Vyšehradě
7.2 Vpisy ve veřejném prostoru: Praha jako Slavín
7.3 Muzeum: pluralita a proměny pražských pantheonů
7.4 Vyznání a národ . Vyšehrad versus Vítkov
7. 5 Trauma a návrat Slavína . Máchův druhý pohřeb
Shrnutí

Apendix: Slavín versus Pantheon revoluce
8. Historiografie literatury jako stavba Slavína
8. 1 Sbírky biografií v evropských literaturách
8.2 Patriotické sbírky biografií v době osvícenství
8.3 Proměna literární historiografie
8.4 Přehledy dějin české literatury
8.5 Historiografie literatury a vzpomínková kultura

Shrnutí a výhled
Poděkování
Seznam pramenů
Seznam literatury
Jmenný rejstřík

Recenze

Kniha Marka Nekuly je prací vyzrálého, metodologicky dobře rozhlédnutého a v materiálu bezpečně obeznalého odborníka. Navazuje na dotazování reprezentované v českém kontextu nejvýrazněji V. Macurou a J. Rakem, vyrůstá z dlouhodobého zájmu, soustředěného mimo jiné kolem plzeňských kolokvií ke kultuře 19. století. Za obzvláště přínosný považuji komparativní pohled (Slavín x Walhalla), stejně jako procesuální myšlení (reflexe synchronní přítomnosti rysů více diskurzů v jednom objektu; klasicismus -romantismus), kontextuální ukotvení jevů v širokém pásmu dobové kultury (interdisciplinární pohled přes hranici jednotlivých úzce vymezených akademických oborů).
Logická i přehledná je podle mého soudu i kompozice svazku, vycházející od metodologických problémů (zde je přínosná znalost prací německého jazyka či anglosaských) a postupující ke konkrétní matérii.

Z recenzního posudku: Prof. PhDr. Dalibor Tureček, CSc.

Dobové diskurzy autor analyzuje sofistikovaně a s odstupem. Až v závěru knihy, kdy se dostává k událostem, jichž se sám účastnil, jeho distancovanost slábne. Slavný průvod studentů 17. listopadu 1989 byl totiž prvotně připomínkou smrti Jana Opletala a někteří účastníci před akcí navštívili také vyšehradský Slavín; vzpomínka na mrtvé tak stála i u zrodu sametové revoluce.

Místa paměti. Vymyšlené tradice. Konstruování národní identity. To jsou tři témata, jimiž se v současnosti zabývají mnozí společenští vědci a historici. Takřka ideálním způsobem se protnula v knize Smrt a zmrtvýchvstání národa: Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře. Jejím autorem je Marek Nekula (nar. 1965), absolvent bohemistiky a germanistiky, který se jako autor, editor či překladatel podílel na vydání již více než čtyřiceti prací, mimo jiné napsal prózu Otec (Torst, 2008) a studii „… v jednom poschodí vnitřní babylonské věže…“: Jazyky Franze Kafky (Nakladatelství Franze Kafky, 2003).
Ve své nové knize navazuje na zmíněné teoretické koncepty, ale i na sémiotický model kultury rozvíjený u nás zvláště Vladimírem Macurou. Vyšehradský Slavín v ní líčí jako „krystalizační bod dobového národního diskursu, v němž se přítomnost obrací k minulosti a v němž se na symbolické rovině v dlouhém 19. století konstruuje, vyjednává, formuje a legitimizuje národ a s ním spjatá podoba sociální reality“. Srovnává jej přitom se slavnějšími a monumentálnějšími zahraničními předobrazy a vzory, jako je Pantheon v Římě, Panthéon v Paříži, Walhalla u Řezna nebo Westminsterské opatství a katedrála svatého Pavla.

Co zbylo z různých plánů
Marek Nekula také pečlivě sleduje další české pokusy o vytvoření místa, kde by byly shromážděny slavné osobnosti národa či země. Některé v torzovité formě stále existují (Römischův „Felsen-Pantheon“ na Malé Skále), z dalších byly sochy přeneseny na jiné místo (jako z Veithova Slavína nad obcí Tupadly do Národního muzea) nebo se původně velkorysý projekt „smrskl“ na jedno jediné sousoší (Palackého Francisceum, které se transformovalo jen v pomník Františka I. neboli Krannerovu kašnu alias Hold českých stavů). Rovněž současný Slavín na Vyšehradě představuje jen malou část z původních záměrů. I tak na historii proměňujících se plánů jeho podoby a ideového pojetí může autor zkoumat „variabilitu a proměny představ národního společenství“. Ty přitom sleduje i na jiných rovinách.
Častým postupem byl mechanismus vyřazení. Tak byla kupříkladu z panteonu Národního muzea odstraněna busta Bernarda Bolzana, podobně jako byl ostrakizován česko-německo-židovský básník Siegfried Kapper. Ten se sice účastnil zakládajícího shromáždění spolku Svatobor, který se později zasloužil o zbudování Slavína, ale některé z knih, jež o tomto iniciačním počinu informují, jeho jméno záměrně zamlčují. (Češi ale v tomto vytěsňování nejsou výjimkou. Jak říkal francouzský myslitel Ernest Renan: „Podstatou národa je to, že všichni jednotlivci musejí mít hodně společného, a je rovněž nutné, aby toho všichni spoustu zapomněli.“)
Domácí pokusy o vytvoření národní svatyně určené k uctívání významných osobností byly sice oproti vývoji v západní Evropě opožděné, ale z ideového či ideologického hlediska pochopitelně velmi podobné. Pokud tedy byl kupříkladu pařížský Panthéon postaven jako křesťanský chrám a až posléze se změnil v památník národa, podobně autor rozlišuje mezi „českým křesťanským Pantheonem“ na Vyšehradě a jeho sekulární obdobou v hlavní budově Národního muzea nebo v pozdějším Památníku národního osvobození na Vítkově, což je ale podle něj příklad „nefunkčního vzpomínkového prostoru“. Původní (ještě osvícenské) projekty byly víceznačné a jazykově hybridní, spíše zemsky vlastenecké než úzce etnicky nacionální, více „böhmisch“ než „tschechisch“, až postupně se poslovanšťovaly a počešťovaly. Pozdější návrhy se výrazněji než zahraniční obdoby zaměřovaly na jazyk a spisovatele a více než jinde v nich byly zastoupeny ženy. V tomto smyslu jsou české panteony podle Nekuly „antihegemoniální“. Příznačné přitom je, že nejvýznamnější český vojevůdce 19. století, hrabě Josef Václav Radecký z Radče, vůbec neleží na území České republiky, nýbrž je pochován v rakouském Wetzdorfu v památníku rakouské armády na vrchu Heldenberg. Ze zmíněných českých památníků je jeho jméno zmíněno jen na tom raném, totiž na Malé Skále.

Čí je to symbol, čí rituál?
Autor v sobě nezapře vzdělání lingvisty a literárního vědce. Neobyčejně pečlivě sleduje etymologii slov „pantheon“ a „Slavín“, což byl nejprve název časopisu slavofilní orientace, pak se význam přenesl směrem k neutrální „síni slávy“ a posléze k označení „shromáždění slavných Slovanů/Čechů“ nebo „místa setkání se slovanskou bohyní Slávou“. (V knize pak tento pojem nabývá i dalších významů, takže v jistém smyslu může být jako „Slavín“ chápána i celá Praha.) Nekula sleduje také knižní pokusy o výběr nejskvělejších zemských/národních „výtečníků“: patriotické sbírky biografií v době osvícenství, znázornění „slovanského elysia“ v Kollárově „Nebeslávsku“, ale i pozdější proměny kánonu českých literárních dějin.
Významným tématem knihy je náboženství. Samotný narativ smrti a zmrtvýchvstání národa, stojící na pozadí části českých „slavínů“, je vlastně sekularizací archaického mýtu, který je starší než křesťanství samo. Autor dále ukazuje, jak se čeští obrozenci snažili křesťanských tradic využívat ke svému prospěchu: vlastní shromáždění pořádali ve stejnou dobu, kdy se konaly i (tehdy ještě hojně navštěvované) náboženské poutě. Ty se organizátoři tímto způsobem snažili přeznačit na vlastenecké akce. Rozštěpení křesťanů ale mohlo sehrávat i roli dezintegrační: důvod, proč František Palacký zůstal pohřben na hřbitově v Lobkovicích, spočívá v tom, že jako protestant nechtěl být uložen na „katolickém“ Vyšehradě. A podobně když procházel smuteční průvod s ostatky T. G. Masaryka Prahou, záměrně se při cestě na Pražský hrad vyhnul Karlovu mostu se sochami katolických světců (v protikladu k tomu o několik let později touto cestou zamířila rakev s tělem R. Heydricha). Alespoň částečně se i proto někteří snažili o návrat k jistým domnělým symbolům a rituálům pohanských Slovanů, jako bylo vršení stylizovaných slovanských mohyl na hrobech. Daní „novopohané“ se přitom někdy zaštiťovali i údajnými nálezy starobylých sošek předkřesťanských bůžků: jeden takový měl prý být objeven na vrchu Svatobor u Sušice, čímž je také vysvětlován název výše uvedeného spolku.

Zmrtvýchvstání
Dobové diskurzy a polemiky autor analyzuje velmi sofistikovaně a s chladným odstupem. A o tom, jaká byla atmosféra v nacionálně stále rozbouřenější Praze a jak se to odráželo v dobovém tisku, píše dokonce až s jistým pobavením. (Periodika česká a německá o téže události pravidelně referovala zrcadlově převráceně: co první „neviděla“, druhá zdůraznila a naopak.) V samém závěru knihy se ovšem dostává i k událostem, jichž se sám účastnil, a jeho distancovaný tón alespoň na chvíli ustupuje do pozadí. Po vylíčení pohřbů mnoha významných českých osobností, kdy se samotná tato shromáždění stala národními manifestacemi (Josef Jungmann, Karel Havlíček, Václav Hanka, Božena Němcová, K. H. Mácha), se dostává až k Janu Palachovi, význam jeho pohřbu je možné samozřejmě popsat týmiž slovy. A v dalších letech dokonce i připomínky jeho sebeobětování sehrávaly „katalyzační roli při sebeuvědomění národa“, zvláště v lednu 1989. Slavný průvod studentů 17. listopadu téhož roku byl prvotně vzpomínkovým setkáním na smrt Jana Opletala, přičemž jeho vůdci před konáním akce příznačně navštívili i památné vyšehradské pohřebiště. Jak Nekula glosuje, vzpomínka na mrtvé tak stála i u zrodu sametové revoluce. Tehdy by i on „jako zúčastněný pozorovatel propadl patosu dní“ a pro obnovu veřejnosti použil slovo „zmrtvýchvstání“.
Autor nevystupuje aktivisticky: nevolá po vytvoření nového, aktuálního panteonu, do něhož by patřili Kafka, Mendel i Masaryk. Pouze na daném tematickém segmentu dokumentuje, jak se postupně rodil, utvářel, uskutečňoval a na vybraných místech v náhrobcích a sochách zhmotňoval sen o vyspělém, jazykově českém národě. A ten – za cenu jistých ztrát – nakonec skutečně vznikl. Patetičnost oněch dob je nám dnes již cizí; mnohé z těch, kteří jsou na vyšehradském Slavíně pochováni, ostatně většina Čechů už ani nezná, natož aby se tam scházeli a utvrzovali ve své kolektivní identitě. Ale neslouží v současnosti k témuž „potvrzovacímu“ účelu lokality jako fotbalové stadiony a hokejové haly? Bez oněch – na první pohled donkichotských snah – by možná nynější obyvatelé Česka provolávali slávu svým oblíbeným sportovcům v úplně jiném jazyce…

Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, 7. 3. 2017