tištěná kniha e-kniha
Franz Kafka and his Prague Contexts

Franz Kafka and his Prague Contexts

Nekula, Marek

témata: literární věda

brožovaná, 244 str., 1. vydání
překlad: Russell, Robert - McLaughlin, Carly
vydáno: březen 2016
ISBN: 978-80-246-2935-3
doporučená cena: 490 Kč

E-shop

Anotace

Marek Nekula připravil soubor studií o tom, jak Praha formovala Kafkovu osobnost a dílo. Kniha začíná kritickou diskuzí o problematickém přijímání Franze Kafky v Československu, které začalo na konferenci v Liblici v roce 1963. Zde byl Kafka zachráněn před cenzurou za cenu "přepsání" jeho německého a židovského literárního a kulturního kontextu s cílem vyzdvihnout český vliv na jeho tvorbu. Studie se zaměřují na židovské sociální a literární prostředí v Praze, Kafkovu německo-českou dvojjazyčnost a jeho znalost jidiš a hebrejštiny. Kafkův bilingvismus je probírán v kontextu současných esencialistických názorů na spisovatelův jazyk a identitu. Nekula také věnuje zvláštní pozornost Kafkovu vzdělání, zkoumá jeho studia českého jazyka a literatury, jakož i jeho českou četbu a její roli v jeho intelektuálním životě. Knihu uzavírá otázkou, jak Kafka "četl" své městské prostředí.

Obsah

Foreword

Suppression and distortion: Franz Kafka 'from the Prague perspective'
The 'being' of Odradek: Franz Kafka in his Jewish context
Franz Kafka's languages
Kafka's 'organic' language: Language as a weapon
Franz Kafka at school Kafka's education in Czech language and literature
Kafka's Czech reading in context
Divided city: Franz Kafka's readings of Prague

Bibliography
Editorial note
Index

Recenze

Pražský rodák Franz Kafka je synonymum generací, které pátrají a nikdy nenajdou. Je zároveň fenoménem, mýtem, symbolem, modlou, doposud v mnoha ohledech neprobádanou literární osobností. Anglická studie, hluboká a zcela ojedinělá, jakou nabízí Marek Nekula a nakladatelství Karolinum, přináší vrstevnatý pohled právě na jazykové dovednosti a styl, jakým Kafka disponoval. Kniha je, přiznejme upřímně, především pro ryzí znalce.
Kafka by mohl mít tolik přívlastků, kolik jich jakéhokoli čtenáře napadne. A každý z nich v něm skutečně vidí prakticky něco jiného. Odlišné téma. Od boje s otcem, strach z něj, přes uťáplého úředníka, který po nocích chodí mlčícím městem, protože nemůže spát, až po muže, co touží po lásce, ale nejde mu ji najít. Anebo jinak: grafoman, píšící dlouhé dopisy rodičům, láskám, přátelům? Budiž. Co však dovoluje Kafkovi přežívat tolik let (1883 - 1924) od své smrti? Jsou to samozřejmě jeho knihy: romány a povídky.
Marek Nekula pojal svou (anglicky) psanou studii logicky a zcela novým úhlem pohledu. Věnoval se především Kafkovu psanému projevu z pohledu jazykového znalce. Za své dílo by se Nekula nemusel stydět v podstatě ani před odborníkem typu Václava Černého. Jeho pohled nabízí nejen procházku Prahou, ale rovněž jidiš, češtinou a hebrejštinou, ale i dalšími jazykovými proměnami, aniž bychom měli na mysli spojení s legendární prózou, jakými Kafka disponoval. I když zde bychom měli připomenout text z roku 2003 - „…v jednom poschodí vnitřní babylonské věže…“ Jazyky Franze Kafky.
Krom jiného se autor věnoval zasazení do širšího kontextu. I v tomto ohledu předvedl svou znalost látky, doby, souvislostí a faktů.
Ačkoli jsme v úvodu uvedli, že jde o titul pro ryzí odborníky, nadto obdarované důkladnou znalostí anglického jazyka, pro všechny, kteří Kafku čtou a znají, by se kniha mohla stát jakousi učebnicí. Nekula se totiž nepouští do svébytných teorií o tom "coby - kdyby", nepátrá, proč se Řehoř Samsa proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz a dokonce ani nechce odkrývat neviditelné dveře zeměměřiče K. a dalších Kafkových postav. Odborný text postavil na znalostech spisovatele a svých a bez jakýchkoli klišé rozvlnil dlouhou dobu poklidné vody, v nichž už Kafkovy černé vlasy nebyly skoro ani vidět.

Zdeněk Svoboda, Krajské listy

Wer Marek Nekulas neuestes Buch über den Schriftsteller Franz Kafka zur Hand nimmt, mag sich zunächst an den Titel des Bandes "Kafka und Prag. Literatur-, kultur-, sozial- und sprachhistorische Kontexte" erinnert fühlen, der im Anschluss an die gleichnamige Tagung 2012 im Böhlau-Verlag erschien und bei dem neben Nekula auch Peter Becher und Steffen Höhne als Herausgeber fungierten. Auf den ersten Blick könnte es somit den Anschein haben, bei dem vorliegenden Buch handle es sich lediglich um die Übersetzung einer Auswahl von Texten ins Englische zum Zweck der einschlägigen Wissensvermittlung an ein Publikum, das über keine bzw. zu geringe Deutschkenntnisse verfügt, um wissenschaftliche Texte in dieser Sprache zu lesen. Es wäre jedoch schade, würden deutschsprachige Kafka-Interessierte in diesem Glauben angesichts der ansonsten schon kaum noch zu bewältigenden Menge an Sekundärliteratur zu Kafka deshalb nicht zu dieser Publikation greifen.
Denn ihnen würde etwas entgehen: Ja, das Buch enthält (auch) Übersetzungen von bereits auf Deutsch veröffentlichten Texten Marek Nekulas, aber eben nicht nur und nicht bloß in loser Abfolge ohne Kohärenz. Ja, das Buch ist eindeutig zur Wissensvermittlung an ein internationales Publikum geeignet, aber eben nicht nur das. Es kann (und sollte) durchaus gerade von versierten Kafka-Kennern gelesen werden.
Den Kern der vorliegenden Publikation bilden sieben in der Reihenfolge und inhaltlichen Ausrichtung aufeinander abgestimmte Kapitel, die als Einzelstudien zwar auch für sich gelesen werden könnten, ihre volle Wirkung aber erst in der Zusammenschau entfalten. Diese sind umrahmt von einem für das Verständnis des Buches nicht unwesentlichen Vorwort sowie einer ausführlichen Bibliografie, einem Namensindex sowie einer Anmerkung der Redaktion, in der die hervorragende translatorische Arbeit der Übersetzer Carly McLaughlin und Robert Russell ausgewiesen sowie die redaktionelle Arbeit von Anna Bryson-Gustovä und Robert Russell bei zwei weiteren Studien gewürdigt werden.
Im Vorwort erklärt Marek Nekula die Motivation, die hinter dem Band steht, dessen Aufbau und die Abfolge der einzelnen Kapitel. Schon hier wird der hohe Grad an Reflexion der Zusammensetzung wie der einzelnen Studien deutlich, der die Lektüre so wertvoll macht. Selbst wenn man einige Passagen bereits in früheren Studien Nekulas gelesen hat (manche der zugrunde liegenden Texte sind schon an die fünfzehn Jahre alt), so erscheinen sie in der neuen Abfolge und Einbettung in einem anderen und dabei oft noch schärferen Licht. Das liegt zweifellos an der jahrelangen Beschäftigung des Autors mit dem Thema, seinen Erfahrungen und seinem Reifeprozess. Nekula weiß genau, was er sagen und vermitteln möchte, was ihm in Bezug auf das Thema ein Anliegen ist, und so gelingt es ihm auch, diese ihm wesentlich erscheinenden Punkte den Rezipienten in einem neuen Gewand und in der Vermittlungssprache Englisch (oft vielleicht noch besser, weil kondensiert) nahezubringen.
An den Anfang hat Nekula die Übersetzung seines Aufsatzes "Einblendung und Ausblendung: Tschechoslowakische Kafka-Rezeption und Erstveröffentlichungen von Kafkas tschechischen Texten" gestellt, (1) wobei "Suppression and Distortion: Franz Kafka ‘From the Prague Perspective’" schon im Titel noch deutlicher macht, worum es ihm eigentlich geht: Hier stellt er die Selbstevidenz der biografie- und soziologiebasierten Sichtweise Kafkas in Frage. Diese verbindet Nekula mit der Kafka-Konferenz, die 1963 aus Anlass des 80. Geburtstags des Schriftstellers in Liblice stattfand und deren simplifizierende Ergebnisse, Forschungsfragen und Interpretationen der Texte Kafkas teilweise bis heute nachwirken. Nekula möchte also zeigen, wie ein ideologiebasierter Zugang zur Entstellung der authentischen Gestalt von Kafkas Sprache in seinen Texten und damit auch zu einer Verstärkung bestimmter interpretatorischer Sichtweisen seiner literarischen Werke geführt hat.
Zugleich ist es ihm ein Anliegen, insbesondere auch in seinen weiteren Studien die Sprache Kafkas in all ihrer Vielschichtigkeit und mit all ihren Idiosynkrasien und Besonderheiten darzustellen, und zwar sowohl in Kafkas tatsächlicher Lebenswelt
als auch in seinem literarischen Schaffen. Das gilt insbesondere für die nachfolgenden vier Studien mit ihren für sich sprechenden Titeln: "The ‘Being’ of Odradek: Franz Kafka in his Jewish context", einer Synthese des zweiten und dritten Kapitels von Nekulas Monografie "Franz Kafkas Sprachen: in einem Stockwerk des
innern babylonischen Turmes dem für das Buch neu verfassten dritten Kapitel "Franz Kafka’s languages", das einerseits auf Materialien aus dem genannten Buch basiert, andererseits auf Ergebnissen des Forschungsprojekts "Language and identity: Franz Kafka in a Central European Linguistic and Cultural Context" und auf der im Anschluss publizierten Studie "Franz Kafka’s languages. Mono- lingualism, bilingualism, or multilingualism of a Prague Jew?",(2)(3) dem vierten Kapitel "Kafka’s ‘organic’ language: Language as a weapon", einer Übersetzung der Studie "Kafkas ‘organische’ Sprache: Sprachdiskurs als Kampfdiskurs"(4) sowie dem fünften Kapitel "Franz Kafka at school: Kafka’s education in Czech language and literature", das auf dem ebenfalls fünften Kapitel der bereits genannten Monografie "Franz Kafkas Sprachen" aufbaut. Mit äußerster Sorgfalt und Genauigkeit dokumentiert Nekula in den genannten vier Kapiteln alle Aspekte, die Kafkas Verhältnis zum Hebräischen und Jiddischen, Deutschen und Tschechischen betreffen, und zwar nicht nur, wie Kafka diese Sprachen verwendete, sondern ebenso, wie er über diese dachte.
Letzteres wird besonders auch in den beiden abschließenden Kapiteln manifest: "Kafka’s Czech reading in context", eine Übersetzung der Studie "Franz Kafkas tschechische Lektüre im Kontext",(5) rückt zunächst Kafkas Wissen um die tschechische Literatur und Kultur und damit auch seine Tschechischkenntnisse in ein ideologiebefreites Licht. Das abschließende Kapitel "Divided city: Franz Kafka’s readings on Prague", das auf der Studie "The divided city: Prague’s public space and Franz Kafka’s readings of Prague"(6) aufbaut, geht auf den Diskurs zu Sprache vor allem in Kafkas Tagebucheinträgen und Briefen sowie in den fnterpretationen seiner Kurzgeschichten "Das Stadtwappen", "Beim Bau der Chinesischen Mauer", "Das Schweigen der Sirenen" und "Der Jäger Gracchus" ein.
Das Buch ist von der ersten bis zur letzten Seite gut lesbar, die Klarheit in den Begrifflichkeiten wohltuend, am Ende ertappt man sich eigentlich bei dem Gedanken, wie schade es ist, dass diese so knappe und konzise Synthese nicht auch auf Deutsch oder Tschechisch vorliegt. Jenen, die bereits mit der Materie bestens vertraut sind, darf man sie in ihrer erhellenden Zusammenschau getrost empfehlen,
allen anderen Interessierten kann man sie aber auch zum Einstieg in die Materie nur dringend ans Herz legen.
Marek Nekula hat die vorliegende Publikation dem Gedenken an die beiden zuletzt verstorbenen Nichten Kafkas Marianne Steiner (geboren am 19. Dezember 1913 in Prag, verstorben am 8. November 2000 in London) und Věra Saudková (geboren am 27. März 1921 in Prag, verstorben am 3. August 2015 ebendort) gewidmet. Wie der Zufall es wollte, hatte er das Manuskript des Buches "Franz Kafka and His Prague Contexts" genau am Tag des Todes von Vera Saudková zum Abschluss gebracht und für den Druck eingereicht.

1 In: Höhne, Steilen / Udolpb, Ludger (Hgg.): Franz Kafka - Wirkung, Wirkungsverhinderung, Nicht-Wirkung. Köln, Weimar, Wien 2014, 61-91.
2 Zugleich auf Tschechisch erschienen als „... v jednom poschodí vnitřní babylonské věže...“ /Jazyky Franze Kafky. Praha 2003.
3 In: Nekula, Marek/fU«er, Verena/drenie, Albrecht (Hgg.): Deutsch in multilingualen Stadtzentren Mittel- und Osteuropas. Um die Jahrhundertwende vom 19. zum 20. Jahrhundert. Wien 2008, 15-44.
4 In: Engel, Man Ir cd / Robertson, Ritchie (Hgg.): Kafka, Prague, and the First World War. Würzburg 2012, 237-256.
5 In: Bohemia 43 (2002) H. 2, 346-380.
6 In: Nekula, Marek/Eleischmann, Ingrid/Greule, Albrecht (Hgg.): Franz Kafka im sprach- nationalen Kontext seiner Zeit. Sprache und nationale Identität in öffentlichen Institutionen der böhmischen Länder. Weimar, Köln 2007, 85-106.

Stefan Michael Newerkla, Wien, Zeitschrift Bohemia, Ausgabe 57/2, 496-499

Kontexty Franze Kafky

Vzhledem k tomu, že se jménem i podobiznou Franze Kafky se člověk v dnešní Praze setkává na každém kroku a přilepeno je ke všemu možnému od triček, hrnečků a magnetek až po kavárny, restaurace a hotely, mohli bychom turistovi s neúplným literárním vzděláním odpustit, kdyby spisovatele mylně považoval za jednoho z rodných synů české literatury. Sám pisatel této recenze nesčetněkrát slyšel své americké univerzitní studenty zmiňovat Kafku jako "českého autora". Ačkoli toto označení lze s trochou dobré vůle vykládat tak, že Kafka byl alespoň po jistou dobu občanem československého národního státu, pro jiné je známkou hlubšího nepochopení autorovy identity a dokonce literárního jazyka. Nedorozumění pramení nejen z mylných dojmů, s nimiž kupčí prodejci suvenýrů, ale přinejmenším ve stejné míře také z neuvědomělého přijetí monolingvní ideologie prosazující jednotu místa a jazyka nebo národa. Jednoduše řečeno je dnes pro mnoho lidí obtížné pochopit, že Praha, "české město", mohlo být domovem i jiným národnostním skupinám než Čechům, ba dokonce být prostředím pro vznik literatury v jazyce jiném než českém. Skutečnost je taková, že pouze ti nejlépe obeznámení studenti historie jsou si vůbec vědomi mnohonárodnostní a mnohojazyčné povahy Prahy a Českých zemí za Kafkova života - a také tísnivé situace, v níž se Židé, Kafku nevyjímaje, nacházeli v době diskriminačního českého a německého nacionalismu.
Zmatky kolem Kafky mají však i důstojnější genezi. Když se Kafka na konci padesátých let vynořil v tehdejším Československu z politikou vynuceného exilu (v letech 1948-1957 byly překlady jeho děl komunistickým režimem zakázány), podstata jeho návratu spočívala v předpokladu jeho úzkých vazeb na český lid a českou kulturu. Jakkoli bylo sotva možné zapírat, že Kafkovým literárním jazykem byla němčina, důraz byl kladen na pražské kořeny, rodinné zázemí a pohroužení se do českého jazyka a kultury. O jeho otci Hermannovi, nebo spíš Heřmanovi, se tvrdilo, že byl českým Židem a mluvil lépe česky než německy. Nízké poměry, do nichž se Hermann narodil (otec byl řezníkem), propůjčily Kafkovi nezbytný, ač trochu vzdáleně proletářský původ. V roce 1963 pak vydání Kafkových českých dopisů potvrdilo textově to, co se do té doby pouze tradovalo, tedy že ovládal český jazyk výtečně. Nikdo nemohl tvrdit, že česky psal své povídky a romány, o to se však nejednalo. Prožíval a dýchal českou atmosféru Prahy, psal česky milostné dopisy, zbožňoval Babičku Boženy Němcové. Co k tomu dodat? Zcela zjevně "náležel k nám", jak to v roce 1963 vyjádřila Marie Majerová v zahajovacím proslovu na liblické konferenci, mezinárodním vědeckém setkání, které znamenalo cosi jako oficiální rehabilitaci Kafky v Československu. Vzkříšení, iniciované literárními vědci, jako byli Eduard Goldstücker a Pavel Reiman, se zakládalo na přivlastnění Kafky české kultuře. Rodák se vrátil domů.
Výklad "z pražské perspektivy", jak se tomuto trendu začalo říkat, určitě přispěl k pochopení Kafky jako autora a sloužil jako cenná protiváha k tomu badatelskému směru, který Kafkovy české vazby opomíjel nebo bagatelizoval a řadil ho výhradně k německé kultuře. Zároveň však tento výklad zaváděl nové mýty o Kafkově češství a upozaďoval jeho židovství. Marek Nekula si vytkl za cíl zkreslený obraz opravit a Kafku nečíst z čechocentrické "pražské perspektivy", nýbrž prizmatem jeho několika pražských kontextů: německého, českého a židovského. Řada průkopnických knižních a časopiseckých studií zajistila Nekulovi jako jednomu z nejplodnějších a nejkvalifikovanějších českých kafkovských badatelů renomé ve vědeckých obcích v České republice a v Německu, mimo ně však zůstává jeho dílo známé jen málo. Právě přítomná kniha, výraz snahy přiblížit Nekulův výzkum také anglofonnímu publiku, je velmi vítaným doplněním.
Kapitoly, ze kterých se Franz Kafka and His Prague Contexts skládá, nepředstavují povětšinou nové texty, nýbrž přepracování Nekulových předchozích publikací, především monografie "...v jednom poschodí vnitřní babylonské věže...": Jazyky Franze Kafky (a její německé verze Franz Kafkas Sprachen: "...in einem Stockwerk des innem babylonischen Turmes...") z roku 2003. Jako takovou lze tedy knihu chápat coby kompendium autorových nejvýznamnějších textů, z nichž mnohé jsou skutečně zásadní. Zabývá se některými zvláště ožehavými otázkami kafkovského bádání, zejména pak těmi, které podle něj přispívaly k uplatňování pochybeného interpretačního hlediska "pražské perspektivy". Vymezuje se proti přetrvávajícímu názoru, že Hermann Kafka mluvil lépe česky než německy a že Franzova čeština byla takřka bezchybná, a naopak rozsáhle dokládá, že Hermannovým prvním jazykem byla němčina a že jakkoli Franz v češtině vynikal, perfektně ji zdaleka neovládal. Stejně tak zpochybňuje mínění, že "pražská němčina" Kafkova a jeho souputníků představuje ochuzenou formu jazyka typickou pro pražské Židy, izolované od širší německojazyčné komunity. Namítá proti tomu, že v tehdejších Čechách převládala právě ta němčina, jejíž městskou variantu Kafka užíval, a že domnělé nedostatky jsou v zásadě obyčejné austriacismy.
Nekula přitom zdaleka není zastáncem nahrazení čechocentrismu jakýmsi návratem ke germanocentrickým interpretacím. Naopak zřetelně orientuje čtenáře proti předpokladu, že němčina byla Kafkovým přirozeným nebo "organickým" jazykem, a to už z toho prostého důvodu, že Kafka sám ji takto nevnímal. V pozoruhodné kapitole nazvané "Kafka’s »organic« language: Language as a weapon" (Kafkův "organický" jazyk: jazyk jako zbraň) Nekula ukazuje, že Kafka sdílel v té době v Evropě převažující nativistické pojetí jazyka, podle něhož byl jazyk, jímž mluví lid, Volkssprache, organicky spojený s Volksgeist, smyslem obsaženým v samotném zvuku řeči. Pro Židy jako Kafka bylo ono rovnítko problematické v tom, že jazyky, které si přirozeně osvojovali, jim nebyly předány "organicky", neboť Židé nebyli považováni za součást Volk. Jak píše Nekula: "I když totiž byly němčina (a čeština) jeho přirozeně, tj. nikoli studiem osvojenými jazyky, podle jazykových nacionalistů bylo jeho rodiče stěží možné považovat za součást německého nebo českého národa (...). Byli s to mu předat řeč, ale ne příslušný Volksgeist v ní obsažený" (s. 117). Volksgeist, který mu předat mohli, byl židovský, vtělený například v jidiš nebo v hebrejštině. Ani jeden z nich však jidiš ani hebrejsky neuměli. Kafka oba jazyky ovládal, jenže si je osvojil studiem, nikoli přirozeně, v prostředí domova, a zkrátka tedy neměl žádný organický jazyk ve smyslu jednoty Volksgeist a Volkssprache. Němčina mohla být jeho rodnou řečí, ovšem dle vlastního pojetí jazykové komunity v ní byl cizincem.
Původními a podstatnými postřehy je naplněna celá kniha, za nejpozoruhodnější lze nicméně považovat druhou kapitolu, "The »being« of Odradek: Franz Kafka in his Jewish context" (Odradkovo "bytí": Franz Kafka ve svém židovském kontextu), v níž se propojují některá ústřední témata Nekulova výzkumu. Začíná pojednáním o významu slova Odradek, vynalezeného Kafkou pro povídku "Starost hlavy rodiny". Kafka v povídce píše, že zatímco "jedni" říkají, že Odradek je slovanského původu, "jiní" tvrdí, že je to slovo německé s pouhým slovanským vlivem. Autor zde bezpochyby mluví o sobě. Odradek je navíc definován zvnějšku, ostatními, a to ve vztahu k jazyku. S vnějším přiřazením jazykové identity, které zde podle Nekuly představuje "metaforu pro jazykovou polarizaci v zemi osídlené jak Čechy, tak Němci", se Kafkova rodina musela potýkat "při každém přijímání do školy, při každém sčítání lidu a také v každodenní realitě, v níž otázka jazykové identity byla zároveň opominutím jiné reality a identity" (s. 38). Tato druhá, přehlížená identita je identita židovská. Nekula se nezaměřuje na Odradkovu vnější podobu, nýbrž na jeho vnitřní podstatu, již si Kafka představoval jako "plochou, hvězdicovitou cívku na nitě" a kterou Nekula přesvědčivě vykládá jako židovství. I když je však Odradkova podstata židovská, Kafka ji dále popisuje jako "zpřetrhanou" a "polámanou", což případný dojem pevné židovské identity podrývá. Tato vynikající analýza obratně vystihuje situaci bytostí, jako je Odradek, nebo lépe Židů, jako byl Kafka v Praze na počátku 20. století, znepokojivě zachycených mezi vnější a vnitřní definicí vlastní identity a bez možnosti přimknout se plně k některé z nich.
Důvodem pro snahu především obnovit pozornost ke Kafkovu židovskému kontextu je fakt, že právě ten byl badateli "pražské perspektivy" nejvíce opomíjen. A jestliže přitom Nekula odmítá čechocentrismus této perspektivě vlastní, neznamená to, že český kontext ignoruje. Naopak podrobně dokladuje Kafkovo studium češtiny ve škole, podává nezvratné důkazy o tom, že Kafka zvládl češtinu na vysoké úrovni a důkladně se seznámil s českou literaturou, a dochází k závěru, že "Franz Kafka se tedy, přestože studoval na ústavech s německým vyučovacím jazykem, ve svých znalostech novější české literatury nejspíš nelišil od průměrných Čechů se středoškolským vzděláním" (s. 148). V kapitole "Kafka’s Czech reading in context" (Kafkova česká četba v kontextu) Nekula prokazuje, že Kafka pozorně sledoval českou modernistickou literaturu a že ho přitahovala zvláště díla Otokara Březiny, Petra Bezruce a Fráni Šrámka (jehož zřejmě znal i osobně). Zároveň ale vysvětluje, že znalost českého jazyka, literatury a kultury "naprosto neznamenala identifikaci s touto kulturou" (s. 169). Jakkoli byl pro Kafku český intelektuální kontext zásadní, prvořadý byl kontext kultury německé.
Nekulova kniha je, stručně řečeno, nesmírně cenným přírůstkem do odborné kafkovské literatury a nakladatelství Karolinum patří uznání za to, že ji přineslo anglojazyčnému publiku. Bezvýhradně pozitivnímu přijetí knihy mohou překážet pouze jednotlivosti. Překlad je bohužel místy neohrabaný a množství tiskových chyb je značné. Jelikož svazek nebyl koncipován v celku, ale ve většině sebrán z Nekulových dřívějších prací, jednotlivé kapitoly se poměrně často překrývají a některé prameny opakují. Například Kafkova diskuze s Maxem Brodem nad "švýcarským řešením jazykové otázky" - zmatením řečí - je popsána ve dvou různých kapitolách. Slovní hříčka se jménem Kafka objevující se v povídce "Lovec Gracchus" (gracchus = italsky kavka) se také zmiňuje dvakrát, na s. 124 a 214. Jde nicméně o nepatrné kazy na knize, která díky pečlivému výzkumu a díky tomu, že uvádí na pravou míru zkreslení, jež dlouho kafkovské bádání poznamenávala, zasluhuje všeobecnou chválu. Moji studenti ji číst budou.

Thomas Ort, přel. Matouš Turek, Česká literatura 1-2018, str. 118-121