tištěná kniha
Hromadné psychické jevy (Psychologie hromadného chování)

Hromadné psychické jevy (Psychologie hromadného chování)

Mikšík, Oldřich

témata: psychologie

brožovaná, 270 str., 1. vydání
vydáno: květen 2005
ISBN: 80-246-0930-4
doporučená cena: 220 Kč

E-shop

Anotace

Příspěvek k poznání a pochopení složitého jevu, jakým je hromadné chování. Výklad prezentuje jak teoretické přístupy k chování velkých sociálních souborů (od Gustava le Bona po současnost), tak empirické poznatky typické pro danou oblast (živelné a jiné pohromy a katastrofy, hromadné chování při demonstracích, skupinové chování sekt, psychologie terorismu apod.).

Obsah

1. SOCIÁLNĚ PSYCHICKÉ JEVY ZA BĚŽNÝCH, NEOBVYKLÝCH ČI VYHROCENÝCH ŽIVOTNÍCH KONTEXTŮ
2. VÝVOJ STUDIA HROMADNÝCH PSYCHICKÝCH JEVŮ
3. VYMEZENÍ HROMADNÉHO CHOVÁNÍ
4. SITUAČNÍ ZDROJE VZNIKU A ROZVOJE HROMADNÉHO CHOVÁNÍ
5. SOCIÁLNÍ SOUBORY VYHLEDÁVAJÍCÍ PŘÍLEŽITOSTI K ODTLUMENÉMU CHOVÁNÍ
6. ORGANIZOVANÉ SKUPINY A HROMADNÉ CHOVÁNÍ
7. METODOLOGICKÉ PROBLÉMY STUDIA HROMADNÉHO CHOVÁNÍ

Recenze

Tri (možné) pohľady do duše

V hromadách sa objavujú psychické úkazy, ktoré treba pozorovať a skúmať ako také, nie ako odvodeniny individuálnych procesov.
Rollo May je dobrým asistentom pri namáhavom usporadovaní osobnej skúsenosti hociktorého človeka, ktorý má záujem o seba a o blížnych.

Záujemca o ľudskú dušu, o psychológiu, o hociktoré dianie, ktoré súvisí s poznaním vnútorného sveta a jeho zákonitostí, nielen na začiatku svojich pokusov, ale aj doživotne, nevie, kde má začať, kam má usmerniť svoju pozornosť a svoje úsilie. Psychológia (v najširšom zmysle) je (z istého hľadiska) teóriou všetkého o ľudských veciach. Čokoľvek o ľudskosti povieme, je aj psychologické, a môžeme to povedať ako psychológovia, lekári, filozofi, básnici, teológovia a tak ďalej.
Rollo May píše o konkrétnych ľuďoch: o ich starostiach a osudoch. Je mimoriadne vzdelaný, chvíľami máme pocit, že čítame text, ktorý napísal polyhistor. Pocit možno prirovnať k pocitu Junga. Ovplyvnila ho Freudova psychoanalýza, ale prekonal ju. Ovplyvnila ho fenomenológia, ale tiež mu nestačí. Ovplyvnil ho existencializmus, ale vyložil si ho svojsky. Najviac čerpá, zdá sa, z ľudskej a zo psychoterapeutickej praxe, zo zlatého stromu života: teda z toho, čo azda moderná náuka o človekou oceňuje ako múdrosť. Nadobudol krásny, pôsobivý nadhľad. Mayovou tézou je: láska nie je sexualita. Duša nie je osobný balíček psychických procesov: obýva ju daimon, teda niečo, čo prichádza ako posolstvo. Vôľa nie je osobné pudenie, dokonca neosobné pudenie v organizme, ale produkt intencionality, teda schopnosti zameriavať sa, orientovať sa na ciele, na budúcnosť. Ani telo nie je len systém orgánov. Je partner duše, jeho démonov a intencionality. Hoci je May filozoficky vzdelaný, jeho text nie je filozofickým traktátom. Je zbierkou príbehov o trpiacich a hľadajúcich ľuďoch a o spôsobe pomáhať im. Mayova kniha je príručka pre pomáhajúce duše. Podľa jej múdrosti možno pomôcť sebe, pacientom, príbuzným, hocikomu. Možnosti pomáhania vyplývajú z porozumenia. Text teda nie je psychologicko-vedecký. Neodvoláva sa na výskumné projekty, na experimenty, na testovateľné hypotézy. Zdá sa, že scientisticky orientovaný psychológ by ním mohol opovrhnúť. Text je zhrnutím skúsenosti. Vieme, že skúsenosť, ako nám ju prináša život, je taká zložitá a rôznorodá, že pri jej asimilácii si počíname, ako vieme. Rollo May je dobrým asistentom pri namáhavom usporadovaní osobnej skúsenosti hociktorého človeka, ktorý má záujem o seba a o blížnych. Ak záujem nemáte, knihu nemusíte čítať. Azda by sa vám zdala dokonca zastaraná.
Kniha profesora Mikšíka o hromadných psychických javoch sa od Mayovej knihy podstatne odlišuje. Napísal ju vedec a jeho dielo je vedecké. Usiluje sa presne vymedziť pojmy, explicitne cituje svoje zdroje, sprehľadňuje, tabuľkuje, systemizuje, učí. Kniha je v tom najlepšom zmysle učebnicou. Pre ľudstvo na začiatku tretieho tisícročia je hromadnosť nebezpečná. Vždy bola, ale teraz, keď je ľudí už priveľa, nebezpečnosť rastie. S rizikami sa možno stretnúť hocikde: na diskotékach, mítingoch, na športových stretnutiach, naozaj hocikde. V hromadách sa objavujú psychické úkazy, ktoré treba pozorovať a skúmať ako také, nie ako odvodeniny individuálnych procesov. Oldřich Mikšík ako vedec študuje hromadnosť neutrálne ako entomológ motýle. Čitateľ môže mať pocit, že po prečítaní knihy zhruba o hromadnosti vie toľko, koľko sa o nej vie hocikde na svete. Kniha je dielo, ktoré má vynikajúci kognitívny výstup. Zaujme čitateľov, ktorí chcú vedieť, čo našla veda, teda: čo je spoľahlivé, nezávisí od osoby autora, od jeho možných predsudkov. Impozantná je aktuálnosť diela. Vieme, že výbuchy hromadných akcií sú azda rovnako hrozné ako vtáčia chrípka a spochybnenia osobných hodnôt a sociálnych istôt na začiatku tretieho tisícročia. Príkladom môže byť terorizmus.
Oldřich Mikšík sa podrobne zapodieva psychológiou terorizmu. Čitateľovi môže v diele chýbať ocenenie hromadných procesov ako pozitívnych síl v dejinách. Napríklad rýchle šírenie kresťanstva v rímskej spoločnosti má nepochybne aj hromadné zdroje. Mocný súhlas obyvateľstva so zamatovou revolúciou bol aj hromadným procesom. Účinnosť a mravná hodnota hromadnosti má svoju dialektiku. Čitateľ si môže domyslieť, čo v knihe explicitne nenájde, hromadnosť v individuálne psychických procesoch. Napríklad: v 19. storočí v istom čase azda všetci básnici písali romantické básne. Dokonca sa nakazili byronizmom a nemohli mu čeliť. Prečo? Individuálna duša, hoci je uvedomene súkromnícka, je aj hromadná. Aj tu nájde čitateľ akúsi dialektiku. Možno zhrnúť: dielo profesora Mikšíka treba čítať celkom odlišne od čítania diela Rolla Maya.
Napokon poukážem na malú, nenápadnú knižočku básní Nóry Ružičkovej. Čitateľ sa môže zaraziť. Básne? Prečo básne? Je veľmi ťažké, ba nemožné povedať, čo je poézia. Báseň (Čo je báseň?) je formálne nosič poézie. Ak máme poetickú náladu, prečítame si báseň: ako keď máme chuť na sladké, zjeme zákusok.
Analýza poetickosti, možno si všimnúť, presahuje ľudské sily. Ľudia sú (typologicky) poetickí a nepoetickí. Sú poetickí ľudia, ktorí nečítajú básne, ale počúvajú hudbu, pozerajú sa na západy slnka a tak ďalej. Matematický traktát, suchopárny pre pána A, môže byť zdrojom poetického nadšenia pre pána B. Pán X je poetický stále, pán Y len cez víkendy. A tak ďalej. Kto sa v tom môže vyznať.
Treba si všimnúť: poetickosť je aj kognitívny nástroj. Občas je predovšetkým kognitívny nástroj. Sprostredkuje (napríklad) pocit života, ktorý môže byť bázou obrazu sveta. Romantický svetabôľ bol dôležitou kognitívnou schémou. Nemožno pochybovať o filozofickej priebojnosti, ba agresívnosti absurdnosti ako pocitu života, teda obrazu sveta: a absurdnosť je uhrančivo poetická.
Nóra Ružičková teda čitateľovi ukazuje dušu rovnako ako psychologická esej alebo klinická štúdia, iba inou terminológiou. Jej reč je krásne nezrozumiteľná. Demonštruje sa ďalší problém: prečo je nezrozumiteľnosť krásna. Ktorá nezrozumiteľnosť je krásna a kedy? Prečo je nezrozumiteľnosť poetická? Ak si všímavý čitateľ prečíta Ružičkovej báseň, má pocit, že sa niečo dozvedel. Čo niečo?
Kto si všíma písanie Ružičkovej, vie, že vie písať aj veľmi zrozumiteľne, takmer vedecky presne. Prečo použila nezrozumiteľnú báseň? Chcela nás informovať o niečom, čo nemožno povedať vedecky? Hrá sa s nami na schovávačku? Hoci báseň čítame aj bezradne, azda aj podráždene, hoci sa občas obávame aj akéhosi podvodu, po prečítaní textov (Sú to básne?), máme pocit zmúdrenia. Vieme viac, ako sme vedeli, hoci nevieme presne, čo vieme. Ale uvedomíme si, že po každom zmúdrení, aj keď sa naučíme veľkú násobilku, nevieme celkom presne, čo vieme. Knižočka Nóry Ružičkovej teda, zdá sa, patrí medzi knihy o psychológii v širokom zmysle slova.

Ivan Žucha, Knihy a spoločnosť 10/2005, str. 10