tištěná kniha
Všude a nikde: vliv elektronických médií na sociální chování

Všude a nikde: vliv elektronických médií na sociální chování

Meyrowitz, Joshua

témata: média a komunikace

brožovaná, 344 str., 1. vydání
vydáno: září 2006
ISBN: 80-246-0905-3
doporučená cena: 345 Kč

E-shop

Anotace

Kniha Všude a nikde, která vyšla poprvé v roce 1985, patří bez nadsázky ke klasickým titulům mediální knižnice. Joshua Meyrowitz, americký profesor komunikace na University of New Hampshire, v ní nápaditě a živě shrnul dramaturgickou sociologii Ervina Goffmana a technologický determinismus Marshalla McLuhana. Elektronická média podle něj vytvářejí nové a bezprecedentní sociální situace, v nichž navazujeme vztahy a předvádíme se, aniž bychom byli svázáni příslušností ke konkrétní fyzické nebo společenské lokalitě. Díky - nebo kvůli - elektronickým médiím se nacházíme všude a současně nikde. Elektronická média, která nás oslovují především obrazy a zvuky, nejsou před nikým "uzamčena" abstraktním kódem vyžadujícím různé úrovně gramotnosti, jako je třeba písmo. Dovolují vstoupit dovnitř prakticky každému, což s sebou však nese také zánik tajemství. Nastolují "smíšené situace", v nichž se dříve neznámé a pouze tušené stává běžně dostupným. Meyrowitz podrobně popisuje zejména zánik tajemství mezi světy mužů a žen, dětí a dospělých a veřejnosti a jejích politických vůdců.

Obsah

Předmluva
1/ Úvod: Chování na svém místě (Irena Reifová)

ČÁST 1/ Média jako mechanismus změny
2/ Média a chování: Chybějící vazba
3/ Média, situace a chování
4/ Proč změna médií vyvolává změnu rolí?

ČÁST 2/ Proměna situací: od tištěných médií k elektronickým
5/ Slučování veřejných sfér
6/ Splývání veřejného a soukromého jednání (Tomáš Trampota)
7/ Oddělení sociálního a fyzického místa

ČÁST 3/ Nová sociální krajina
8/ Nové skupinové identity
9/ Nové způsoby stávání se
10/ Zpochybnění autority
11/ Smyčky účinků

ČÁST 4/ Tři dimenze sociální změny
12/ Splývání maskulinity a femininity (Kateřina Jonášová)
13/ Splývání dětství a dospělosti (Zuzana Zejdova)
14/ Jak snížit hrdinu na naši úroveň (Jan Jirak)

ČÁST 5/ Závěry
15/ Odkud přicházíme a kam jdeme?
Dodatek: Rozprava nad použitými termíny (Štefan Švec)

Poznámky
Seznam literatury
Rejstřík

Recenze

V nejobecnější rovině můžeme Meyrowitzovu práci zařadit do skupiny analýz zabývajících se povahou post-industriální společnosti, respektive nezamýšlenými důsledky zavádění nových komunikačních technologií. Zvláštní pozornost věnuje autor problematice proměny pozdněmoderního já televizních konzumentů. Uvedený text má široce interdisciplinární povahu a opírá se o poznatky řady disciplin - zvláště sociologie, psychologie, obecné teorie komunikace, ale i studií rodu. Nejbližšíje mu ovšem perspektiva tzv. mediálních, respektive televizních studií.
Autor uvedeného textu, americký teoretik komunikace Joshua Meyrowitz patří k představitelům tzv. technologického, respektive mediálního determinismu, který má své kořeny v "torontské komunikační škole" (H.A. Innis, M. McLuhan, W. Ong), jež považuje nové komunikační technologie za prvotní hybatele formující jak lidskou sensibilitu, tak i podobu sociální struktury, respektive historie. Meyrowitz vychází podobně jako jeho kanadští předchůdci z toho, že zrod nových komunikačních technologií radikálně ovlivňuje povahu sociálního života. Klíčovou roli přitom připisuje především televizi, jejíž specifické technologické vlastnosti vytvářejí univerzální, každodenní, elektronický prostor, ze kterého není projeho obyvatele/konzumenty úniku. Televizní sdělování přináší podle Meyrowitze nový druh senzorické zkušenosti, která není primárně omezována společností ani kulturou. Diváci jsou zde vydáni na milost transformačnímu potenciálu komunikačního média, které nás obrací od literární k orální kultuře a vede k systematické reorientaci každodenně zakoušeného časoprostoru.
Základní teze Meyrowitzovy práce by se dala formulovat následujícím způsobem: televize, (i když ne výlučně) proměňuje naše sociální prostředí a zbavuje nás pocitu pevného vědomí pozice v sociálním řádu, jelikož transformuje povahu vztahů mezi veřejnou a soukromou sférou, mezi sociálním" a fyzickým prostředím. Televize hluboce narušila po staletí pevně držené hranice mezi pohlavími, generacemi, mocnými a bezmocnými. Uvedené změny mají vlastní dynamiku a vracejí nás podle Meyrowitze k formě sociální a kulturní zkušenosti, jež se podobá zkušenosti lovců a sběračů, kteří ovšem, dnes bojují více o informace než o potravu. Jinými slovy úspěšnost v tomto střetu de facto podmiňuje kvalitu našich životů.
Meyrowitz se na téměř 400 stranách (v pěti hlavních částech a patnácti kapitolách) pokusil zachytit naznačenou proměnu sociálního prostředí, respektive žitého světa konzumentů elektronických médií. Nejvyšší přínos celého textu vidím právě ve schopnosti autora identifikovat klíčové dimenze uvedené sociální změny. Meyrowitz hovoří v dané souvislosti o proměně "situační geografie sociálního života", kterou spustila elektronická média tím, že narušila tradiční bariéry, které oddělovaly domácnost od vnějšího světa, respektive tím, že zpochybnila tradiční vazbu žitého světa na fyzický prostor a oddělila individuální zkušenost odjejí fyzické lokalizace. Autor se v dané souvislosti soustředil především na proměnu sociální pozice těch, jejichž časový a prostorový rádius byl po staletí omezován více méně nepřekročitelnou hranici domova - ženám a dětem. Uvedený text se tak nemohl vyhnout ani problematice konstrukce lidské identity a tvoří dnes významnou inspiraci pro studia rodu. Meyrowitz velmi plasticky ukazuje, že elektronická média a především televize se podílí na rozpouštění striktních hranic mezi oběma pohlavími čí přesněji mezi jejich rodovými rolemi a posiluje tak tzv. .,situační androgynitu'". Podle jeho názoru dochází ktomu, že televize smazává vliv časové a prostorové distance a umožňuje asynchronu; setkávání heterogenních populací. Tato skutečnost podle něho ohrožuje stabilita sociálního řádu. jelikož relativizuje po staletí udržovanou existencí hierarchických diferencí které vedou jednotlivce ktomu, aby ve své statusové rovině disponoval více méně jasným vědomím vlastní pozice (sense of place). Tento konzervativní princip začala zpochybňovat významně až televize. Meyrowitz vidí její roli velmi skepticky a upozorňuje na to. že zvláště teievize se podílí na postupné kulturní homogenizaci a snižuje svým unifikujícím přenosem informací náš smysl pro lokální rozměr a relativizuje tak význam místa životního pobytu, které pomalu přestává být centrální scénou našeho životního dramatu. Tuto situaci dobře ilustruje zvláště globální televizní zpravodajství, které přináší do našich domovů sdělení, která jsou vyráběna s cílem oslovit co nejširší publikum v různých geografických, sociálních i kulturních kontextech. Lokální životní prostor je zde nahrazován "obývákem pro každého". Tradiční chápání komunity se tak za významného přispění nových informačních a komunikačních technologií postupně transformuje do jakési imaginární komunity, psychologického sousedství, které je uloženo v elektronické vztahové síti. Meyrowitzova diagnóza uvedené situace tak de facto konstatuje významný podíl elektronických médií na procesu postupného odcizování jedinců od žitého světa. Terapii ovšem americký teoretik nenabízí.
Silné stránky, ale především slabiny uvedeného textu plynou především zjeho nekritického lpění na východiscích technologického determinismu. Především, nástup nové technologie (ani komunikační) nezpůsobuje vždy změnu sociální struktury nebo hodnotovou reorientaci jejích příjemců, jak prokazují studie preliterárních (Sahlins, 1974) i moderních společností (Thrall, 1982). Za druhé, použití nové technologie musí být učeno a v tomto procesu může dojít a dochází jak k proměně kultury, tak i samotné technologie. A konečně, informační i komunikační technologie "vedou dvojí život". Existují jako médium i jako sdělení, a tím jsou otevřeny různým způsobům přijetí. Všechny televize sice vypadají více méně stejně, ale role a význam, který je jim připisován v jednotlivých domácnostech vede k jejich diferencovanému užívání. Meyrowitzovo schéma civilizačního vývoje je tak poněkud ahistorické, konstruované účelově s cílem, aby vyhovělo předpokladům technologického determinismu. Americký teoretik de facto odděluje proces zrození nové technologie od širších sociopolitických vlivů a preferuje jen význam samotného technického aparátu, zatímco jeho sociální, ekonomické a historické souvislosti vnímá jako odvozené, druhotné.
Celkově ovšem považuji vydání uvedené práce za významný ediční počin, který jistě přispěje ke kultivaci jak odborné veřejnosti, tak i laického publika. Meyrowitzův text je nepochybně originální studií, která nabízí hlubokou analýzu některých aspektů krize pozdněmoderní společnosti. V dané souvislosti není bez zajímavosti, že Meyrowitzova kniha se stala ve Spojených státech skutečným bestsellerem a byla přeložena mimo jiné do němčiny, italštiny Japonštiny i čínštiny. Text s radostí jej doporučuji k publikaci.
Z recenzního posudku: PhDr. Jaromír Volek, Ph.D.

Knihy bez kritického zhodnocení

Technologizace slova od Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování od Joshuy Meyrowitze jsou na první pohled nepodobné knihy. Ongovi se v tomto čísle věnuje i Richard Müller (s. 6), který ho však čte především jako literární vědec. Tato recenze jej nahlíží zejména z pohledu teorie médií.
Knihy Technologizace slova. Mluvená a psaná řeč Waltera J. Onga a Všude a nikde. Vliv elektronických médií na sociální chování Joshuy Meyrowitze vyšly původně v osmdesátých letech, ale co se přístupu i vyznění týče, spadají spíše do myšlenkového milieu šedesátých let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce padesátých let, kdy byl McLuhanovým studentem. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzivním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme tak údajně do McLuhanovy "globální vesnice".
Ongova ideologičnost
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný, a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o "umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Walter J. Ong byl katolickým knězem a teologem, jeho preference pro mluvené slovo jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o poznání vtipnější) děl přehlížejí a při nejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Nová média
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzovu pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakladatelství Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na dobově převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze zkřížit jej s McLuhanem (a propojit tak mikro- a makrosociologickou perspektivu). Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17). Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké stahuje Meyrowitze zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.

Tomáš Dvořák, A2 kulturní týdeník, 23/2007

Poradci mediálních poradců

Řada českých politiků v poslední době zoufale manévruje mezi skutečností a zdáním; jediným důvodem (či spíše výmluvou) jejich selhání se zdá být "virtuální realita": umělá, vykonstruovaná, zmanipulovaná - totiž mediovaná skutečnost. Více či méně explicitní poukazy na rozdíl mezi tím, jak se věci doopravdy mají a jak jsou prezentovány, na hranici mezi scénou a zákulisím, se stávají stále častěji argumenty v debatách. Tyto někdy až zoufale triviální (přitom do značné míry jistě programové) odsudky a povzdechy v sobě skrývají určité předpoklady o vztazích a vzájemných vlivech mezi médii a společností. Projevují se přirozeně nejen v politice. Tyto předpoklady mají velmi dlouhou tradici a prosazují se nejen v reflexích účastníků různých mediálních situací, jsou pevně zakotveny i v akademickém zkoumání médií a jejich účinků.
Nakladatelství Karolinum vydalo dvě knihy, jež k posílení této tradice rozlišování mezi autentickým a neautentickým, přirozeným a vykonstruovaným, pravdou a lží značně přispěly. Práce Waltera J. Onga Technologizace slova: Mluvená a psaná řeč vyšla původně roku 1982, Joshua Meyrowitz vydal svou studii Všude a nikde: Vliv elektronických médií na sociální chování o tři roky později. Oba texty přitom co se přístupu i vyznění týče spadají spíše do myšlenkového milieu 60. let, což je dáno v první řadě jejich zakotvením v díle kanadského teoretika médií Marshalla McLuhana (v druhé pak tím, že opomíjejí mnohé z toho, co bylo v dvou dekádách předcházejících jejich publikaci na mediálním poli vybádáno).
Ong se tématu své knihy, totiž způsobu, jakým komunikační média determinují povahu své kultury, věnoval již od konce 50. let, kdy byl studentem McLuhana. V jeho duchu také vykresluje vývoj médií (potažmo subjektu i společnosti): jejich typologie se počíná obdobím orálního tribalismu (zde dominuje komunikace mluvenou řečí, jež je inkluzívním médiem: mluvčí jsou bezprostředně přítomni světu i sobě navzájem), pokračuje kulturou písma (hláskové písmo a v ještě větší míře tisk nabourává původní harmonické souznění člověka s jeho prostředím: mluvené slovo bylo událostí, zatímco slovo zapsané je pouhým záznamem myšlenky, vede k odstupu a k odcizení, je abstraktní a umělé) a vrcholí érou audiovizuálních médií, v níž díky telefonu, rozhlasu a televizi začíná převládat "sekundární oralita", jež sice vychází z psaných a tištěných textů, ale zároveň nás navrací mytické soupatřičnosti původních kmenových kultur. Vstupujeme do McLuhanovy "globální vesnice".
Zatímco se oba tito vzájemně se podněcující autoři zpočátku věnovali primárně kultuře tisku, zaměřoval se McLuhan stále více na problematiku elektronických médií a Ong zase na rozdíl mezi oralitou a gramotností. Obecný rámec jejich úvah se však nijak výrazně neliší. Důvodem je jeden společný, velmi podstatný a přesto nepochopitelně přehlížený aspekt jejich myšlení. Eschatologická vize původní, bezmála rajské komunikační pospolitosti, již naruší psané a tištěné texty (chápané jako nutné zlo), jen aby došlo k znovusjednocení lidstva na vyšší úrovni, je zároveň příběhem o umlčování Boha" v moderní době a snahou o nalezení způsobu, jak Boží slovo znovu uslyšet. Katolický kněz a teolog Ong se vyjádří zcela jasně: "Zvnitřňující síla mluveného slova se zvláštním způsobem vztahuje k sakrálnu, tedy k těm nejvyšším zájmům lidské existence ... V teologii Boží Trojice je Slovo druhou osobou Boha a lidskou analogií pro slovo není lidské psané slovo, nýbrž lidské mluvené slovo" (s. 88-89). Preference jsou jasně dány (vycházejí z tradiční polarity ducha/písma křesťanského spiritualismu) a prozrazují silnou a zásadní ideologičnost Ongových spisů, pevně zasazených v náboženském dogmatu. Je až s podivem, jak mediální badatelé tento kontext Ongových i McLuhanových (jeho elektronický mysticismus je alespoň o oznání vtipnější) děl přehlížejí a přinejlepším je vnímají jako nepodstatný ornament: přitom jde však o předpoklady, jež zásadním způsobem nastavují celkový rámec jejich úvah.
Ongův text je dogmatický i na jiné rovině: definuje si základní koncepce týkající se povahy různých médií a jejich vlivu na lidskou psychiku a společnost a jakýkoli fenomén pak vysvětluje neustalým opakováním těchto několika tezí. Jeho text je proto do značné míry předvídatelný. Podobně zachází i s myšlenkami jiných autorů: buďto je ze svého rámce naprosto vylučuje, anebo je do nich (často za cenu značného zkreslení) integruje. Zvlášť markantní je to v případě francouzského poststrukturalismu, který přitom k otevřené a kritické konfrontaci přímo vybízí: vedle technologického determinismu Onga, McLuhana aj. představuje druhý hlavní proud uvažování o psaní a písmu v 2. polovině 20. století. Derridovské kritice "metafyziky přítomnosti" a z ní vycházejícího upřednostňování mluveného před psaným přitom Ong nemá šanci uniknout.
Nejproblematičtějším a zcela neproblematizovaným předpokladem Ongova přístupu je absolutizace média a deterministické pojetí jeho vlivu na člověka a společnost: vymezí si specifičnost toho kterého média a od ní přímo odvozuje povahu recipientovy zkušenosti a formy jeho interakce. Zapomíná přitom, že podstatné nejsou jen otázky struktury a fungování médií, nýbrž i instituce a tradice jejich používání a zacházení s nimi, jejich začlenění do kultury.
Petr A. Bílek v doslovu extrapoluje tento přístup i do oblasti nových médií: "v lektronických médiích ... se na rozdíl od tištěného textu eliminuje textová autonomie a zvýrazňuje se opětovně jedinečnost, neopakovatelnost toho, jak komunikace proběhla: i při četbě téhož hypertextu proklikává totožný čtenář pokaždé nejspíš různé odkazy..." (s. 206). Budiž, tištěná kniha se jistě ke všem čtenářům dostane v identické a neměnné podobě, proč by však nutně měla být i všechna čtení téže knihy identická a neměnná, jak se zde předpokládá?
Podobná míra zjednodušujícího determinismu je vlastní i Meyrowitzově pojednání, třebaže je o poznání méně ideologicky zatížené. Namísto katolického dogmatu totiž propojuje McLuhanovo dědictví s myšlenkami sociologa Ervinga Goffmana (jeho stěžejní práci Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě z roku 1959 vydalo v českém překladu nakl. Ypsilon, 1999). Goffmanův "dramaturgický" přístup popisuje sociální život jako divadelní hru na mnoha jevištích, v níž hrajeme různé role vždy v závislosti na dané situaci (resp. na definici dané situace). Mnohost masek, jež na sebe v každodenním životě bereme, však neznamená nutně přetvářku - jsou totiž základním nástrojem sociální identifikace.
Goffmanův situacionismus byl reakcí na v jeho době převládající funkcionalistický přístup v sociologii a hledal alternativu ve zkoumání mikroúrovně mezilidské interakce. Z toho důvodu je podle Meyrowitze nedostačující pro popis nové společenské konstelace konce 20. století, formované stále výrazněji elektronickými médii. Ta totiž nikoli silou svých sdělení, nýbrž díky schopnosti reorganizovat sociální rámce mezilidské interakce oslabují kdysi pevný vztah mezi fyzickým a sociálním místem. Nová média transformovala kategorie času a prostoru, redefinovala sociální situace, role a chování, prolomila bariéry, jež dříve oddělovaly veřejné od soukromého, přinesla nové skupinové identity a formy socializace, narušila hranici mezi dětstvím a dospělostí a podkopala tradiční pojetí hierarchie a autority.
Aktualizovat Goffmana na tyto nové podmínky znamená pro Meyrowitze propojit jej s McLuhanem. Odmítá tradiční názor, "podle něhož jsou interpersonální a mediovaná komunikace dvěma zcela odlišnými formami interakce na principu rozdílu "skutečný život versus média" (s. 17)". Jenomže interpersonální a mediovaná komunikace jsou dvěma zcela odlišnými formami interakce, třebaže nikoli na principu rozdílu "skutečný život versus média". Tendence extrapolovat z malých společenských forem na velké Meyrowitze stahuje zpět do behavioristické tradice komunikačního výzkumu a brání mu předložit obecnější pohled na funkce a status médií v současném světě. Ta totiž - opět v McLuhanově duchu - zcela absolutizuje, kupř. otázky po jejich kontrole se nedočkáme.
Obecným problémem u nás vydávaných titulů je, že nebývají doprovozeny kritickým zhodnocením; zvláště u takovýchto "klasických" (a v mnoha ohledech pozoruhodných) knih, od jejichž vydání uběhlo několik desetiletí, se jedná o trestuhodné opomenutí (Bílkův doslov k Ongovi je, mírně řečeno, nekritický, Meyrowitz postrádá vůbec jakýkoli komentář). U komunikace o komunikaci platí povinnost přehodnocovat její předpoklady dvojnásob.

Tomáš Dvořák, Teorie vědy 4/2006