tištěná kniha e-kniha
Temný kontinent

Temný kontinent

Mazower, Mark

témata: historie – 20. století, politologie a mezinárodní vztahy
edice: Politeia

brožovaná, 508 str., 1. vydání
překlad: Fantys, Petr - Marková Vlášková, Tereza
vydáno: květen 2019
ISBN: 978-80-246-4192-8
doporučená cena: 450 Kč

E-shop

Anotace

Evropa Marka Mazowera není kontinentem starých států a národů, ale v mnoha ohledech je velmi nová a v průběhu 20. století neustále "vynalézá" samu sebe prostřednictvím často bouřlivých a chaotických politických změn. Moderní demokracie a s ní úzce spojený národní stát je v zásadě výsledkem experimentování. Tři ideologie – liberální demokracie, komunismus a fašismus – se považovaly za předurčené přetvořit společnost, kontinent a svět v "nový řád lidstva". Jejich vzájemný boj o definici nové Evropy trval po většinu minulého století. Liberální demokracie ovládla Evropu po první světové válce, ale o dvě desetiletí později už tak říkajíc zmírala na úbytě. Rok 1989 znamenal vítězství demokracie nad komunismem, nicméně k tomuto vítězství by nedošlo, kdyby komunismus předtím neuštědřil všeobecnou a drtivou válečnou porážku nacionálnímu socialismu. Rozhodně tedy nebylo předurčeno osudem, že demokracie nakonec zvítězí nad fašismem i komunismem, stejně jako není stále zřejmé, jaký druh demokracie je Evropa schopná a ochotná budovat. "Temný kontinent" je napínavým příběhem s neočekávanými zvraty, nikoliv záznamem vývoje směřujícího neustále kupředu k nevyhnutelným vítězstvím.

Obsah

Předmluva

Poděkování

KAPITOLA PRVNÍ
Opuštěný chrám - vzestup a pád demokracie
Sepisování ústav
Evropská občanská válka
Pochyby buržoazie
Kritika parlamentarismu
Krize demokracie
Podoby pravice
Právo a nacionálněsocialistický stát

KAPITOLA DRUHÁ
Impéria, národy, menšiny
Rozpouštění velkých impérií
Liberální varianta: směřování k právům menšin Idealisté a realisté
Proti liberálnímu novému řádu
Fašistická impéria

KAPITOLA TŘETÍ
Zdravá těla, nemocná těla
Válka a zkáza těl
Stát jako hlava rodiny
Množství a kvalita

KAPITOLA ČTVRTÁ
Krize kapitalismu
Komunistický úspěch
Národní oživení
Fašistický kapitalismus
Reforma demokratického kapitalismu

KAPITOLA PÁTÁ
Hitlerův nový řád, 1938-45
Hitlerova ztracená příležitost
Život v historické době
Uspořádání Evropy
Totální válka
Evropa jako rasová entita
Rasová válka (1): Polsko 1939-41
Rasová válka (2): Vernichtungskrieg 1941-45

KAPITOLA ŠESTÁ
Plánování zlatého věku
Oživování demokracie
Jednotlivec versus stát
Národní stát a mezinárodní pořádek
Nový konsenzus: limity a rozpory
Utopie a reality: rozsah úspěchu

KAPITOLA SEDMÁ
Krutý mír (1943-49)
Vysídlení a společenská krize, 1944–48
Rodina a morálka
Okupační politika, 1943–45
Nový začátek?
Rozdělení Německa
Studená válka v Evropě

KAPITOLA OSMÁ
Budování lidové demokracie
Budování politické nadvlády
Na cestě ke stalinismu
Reforma komunismu?
Nová společnost
Konec impéria?

KAPITOLA DEVÁTÁ
Transformovaná demokracie: západní Evropa (1950-75)
Oživování demokracie
Zázrak jménem růst
Sociální státy
Individualistická mobilizace Evropy
Amerikanizace Evropy?
Protest ve společnosti růstu
Migrace

KAPITOLA DESÁTÁ
Společenská smlouva v době krize
Inflační krize
Experiment thatcherovců
Trpělivý stát
Zažívá levice úpadek?
Uvolňování
Vítězný individualismus?
Globalizace a krize národního státu

KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Žraloci a delfíni: zhroucení komunismu
Světová hospodářská krize a východní Evropa
Smrštěná strana
Vývoj sovětské politiky
Krize v roce 1989
Znovusjednocené Německo
Válka v bývalé Jugoslávii

EPILOG
Utváření Evropy

Mapy a tabulky

Rejstřík

Recenze

Temné dvacáté století
I tuzemští historici si zvykli na používání termínů „dlouhé 19. století“, ohraničené na jedné straně Velkou francouzskou revolucí (1789) a na druhé straně výbuchem 1. světové války (1914), a „krátké 20. století“, vymezené začátkem 1. světové války, která rozmetala dosavadní pořádky a umožnila vznik zkázonosných totalitářských (či aspoň autoritářských) hnutí, a rozpadem komunistického bloku datovaným do roku 1991.
Ani jeden z termínů není úplně bezchybný: v prvním případě se důležitým, nepřehlédnutelným předělem stávají celoevropské nepokoje kolem roku 1848, po nichž dochází k razantním společenským změnám, u druhého vychází najevo iluzornost jeho údajného završení – konflikty a bipolární členění světa pokračuje podnes, jak naznačují možná zveličovaná ruská hrozba a naopak podceňované dopady masové migrace, nemluvě o čínské (zatím jen hospodářské) expanzi.
Právě „krátkému“ minulému století se věnuje také kniha Temný kontinent: Evropa ve 20. století, kterou sepsal britský historik Mark Mazower. To, že opomíjí skutky zmítající současnou Evropou, lze vysvětlit jednoduše: svou práci psal v 90. letech ještě pln nadějí, že skončila studená válka a soupeření ideologií. Na její české vydání jsme si tudíž museli počkat celá dvě desetiletí, během nichž poutaly zdejší čtenářskou pozornost jiné publikace, třeba Huntingtonův Střet civilizací.
Mazower je přesvědčen, že za veškeré anomálie, které 20. století postihly, může slabost liberální demokracie, neschopné řešit kupící se problémy (v tom lze jistě spatřovat analogii se současností). Parlamentní systémy, jak se dočteme, připomínaly spíše zvětšovací sklo, pod nímž bylo zřetelné veškeré hašteření a bezúčelné stranické půtky, namísto aby řešily hospodářské, náboženské či nacionální potíže. Čeština to označuje slovem sice nepříliš libozvučným, zato plně výstižným – žvanírna. Vlastně podnes není zřejmé, jaký druh demokracie by Evropa byla schopna a ochotna budovat, aby bylo zaručeno její smysluplné fungování.
Odpovědí byl příklon k režimům, které jednoznačně prohlásily, že znají jedinou správnou cestu k budoucí prosperitě i síle – jednak skrze vyšší, árijskou rasu, zbavenou všeho příživnického a podřadného, jednak skrze rovnostářství třídního boje, který odstraní vykořisťování člověka člověkem. Spojoval je duch kolektivismus, kdy se „uvědoměle“ disciplinovaný jedinec stával pouhým kolečkem v mohutném soustrojí. Vyskytují se tendence klást rovnítko mezi nacismus a komunismus, avšak takoví hlasatelé zapomínají, že nacismus byl zničen v nejstrašlivější válce, jakou dějiny pamatují, zatímco komunismus, který valnou měrou přispěl ke zničení nacismu, po sedmi desetiletích existence vlastně prohnil a zhroutil se. A lidé, zvláště pak ti, kteří pamatují „poklidnější“ postalinskou éru komunismu a smířili se s ní (či přizpůsobili se mu), jej vnímají jako bezmála idylické zakotvení své navenek bezproblémové, jakoby skleníkové existence.
Mazowerovou předností je mimořádná obeznámenost s měnící se situací v Evropě, sleduje dění v jejích nejrůznějších koutech, načrtává mezinárodní kontext, v jehož rámci jednotlivé spory třeba ohledně hospodářského směřování, které se odehrávaly tam či onde, jen zapadají do celkové mozaiky. I dnes znějí varovně slova, která pronesl kancléř Výmarské republiky několik let předtím, než se v Německu vlády zmocnil Adolf Hitler: „Demokracie bez demokratů přináší vnitřní i vnější nebezpečí.“ Ostatně ustavičný ekonomický vzestup a materiální prosperita ztrácejí moc donedávna vzývaného zaklínadla, jak už kdysi upozorňoval manifest Římského klubu, vydaný pod názvem Meze růstu.
Mazower zasvěceně přibližuje mentalitu, předpojatosti i očekávání jednotlivých společenských sil, dovozuje, že právě hnutí, která dnes označujeme za extremistická, se vyznačovala mimořádným sepětím s náladami ve společnosti a dokázala jich mistrně využít. Nevyhýbá se přitom rozporným jevům, když píše (na straně 73), že třeba na zbolševizované Ukrajině se v předválečném období dostalo téměř všem dětem školního vzdělání v rodném jazyce, o čemž si v časech carismu mohly nechat nanejvýš zdát, zatímco Poláci naopak zavírali ukrajinské školy jak vzteklí – v původního množství přesahujícího 3500 škol jejich počet klesl na zhruba 4% (!), bezohledná polonizace však postihovala prakticky všechny oblasti, jak sebekriticky přiznává i polský snímek Volyň pojednávající o tamních masakrech (před časem uvedený Českou televizí), na Ukrajině ovšem zakázaný.
Vnímavý čtenář tak získává mnohavrstevný obraz, co vše se v Evropě dělo – často skryto pod hesly o spravedlnosti a právu, o dědičných nepřátelích, ale také o zářné budoucnosti (až se vypořádáme se vším, co škodí). Autor se vyvaroval pokušení, kterému jsou nejen historici často vystavováni, a sice sklonu hodnotit minulost skrze naše současné znalosti, kárat naše předky, že si zvolili to či ono. Vždyť neznali a ani nemohli znát veškeré zákulisní taje, které lze po mnoha desetiletích vypátrat v archivech. A je téměř jisté, že budoucí badatelé - řekněme po stu letech - se mohou rovněž podivovat nad tím, proč dnes se lidé rozhodují tak či onak, když přece měli vědět, jak jimi upřednostněné hnutí nebo nabídnutý myšlenkový konstrukt dopadnou…
A závěrem musím ocenit pečlivost vydavatele: pokud knihy, na které Mazower v textu odkazuje, vyšly také česky, je tato skutečnost zmíněna. (Je pak pouhou prkotinou, abych upozorňoval na nepřesně přeložený Fassbinderův film, který má odlišný distribuční název, pod nímž se u nás uváděl – Strach jíst duše.) Cenné jsou rovněž mapové přílohy ukazující, jak se – ať již zamýšleně či ve skutečnosti – měnily hranice států a přesouvaly masy obyvatelstva. Například Němci nebyli odsouváni pouze z Československa, jak zdejší někdy až sebemrskačské diskuse naznačují, ale také z Polska (v množství rozhodně největším), dále z Maďarska, Rumunska a Jugoslávie. Připojená mapa poválečné Evropy, předpokládající vznik několika federací, vyšla ještě za války - roku 1943 - v knize Bernarda Newmana New Europe. Československo spolu s Polskem a Maďarskem mělo tvořit Středoevropskou federaci.
Hodnocení: 100 %

Jan Jaroš, www.kultura21.cz, 11. června 2019, 06:00



Nejnovější tituly v edici