Geneze pražského reformního hnutí, 1360-1419

Na přelomu 14. a 15. století se v Praze zrodila hereze, která svou silou pozdvihla celou zemi. Z věrnosti k svému mluvčímu mistru Janu Husovi Čechy přervaly pouta s koncilem i císařem, kteří jej vydali světské moci k upálení na hranici. Monografie Oliviera Marina mapuje kořeny tohoto konfliktu. Závěr 14. století byl dobou reforem a nešlo zde jen o tu, kterou později nazveme husitstvím. Hus bezpochyby dokonale ztělesňoval evangelické smýšlení české univerzitní elity. Vedle něj však spolupůsobily i další osobnosti – německy mluvící mistři, představitelé církevní hierarchie nebo zbožní laici. Ačkoli navzájem sdíleli nostalgii po čase apoštolů, jejich představy o Bohu, svátostech i církvi byly rozličné. Jejich dialog tvoří páteř této knihy, která ve výkladu o setkáních i střetávání mezi arcibiskupem, univerzitními mistry a věřícími odhaluje náboženské kořeny střední Evropy.

Úvodní slovo k českému vydání

Úvod
„Doba předhusitská“ – původ a rozpory
jednoho historiografického mýtu
Problém metody
Praha na konci století

Část první: Počátky

Úvod

I. Kolektivní profil pražských reformátorů
1. Tavicí kotlík univerzitního prostředí
2. Právo jako podnět k vyhranění
3. Rivalita s žebravými řády
4. Byla reformní strana stranou českou?

II. Dynamika pražské reformace
1. Církevní reforma: velikost a rozporuplnost jednoho ideálu
2. Reforma v praxi: wyclifismus a univerzitní svoboda
3. Střetnutí s konciliarismem
4. Předčasně zrozená reformace?

III. Myšlenková výbava pražských reformátorů.
1. Tři disciplíny: lectio, disputatio, predicatio
2. Podmínky a metody práce
3. Prostředky a cesty šíření
Závěr

Část druhá: Nova et vetera
Pražský spor mezi světským klérem a řeholníky

Úvod

I. První popudy
1. Žebravé řády v Čechách: úspěchy a překážky (asi 1220 – asi 1350)
2. Konrád Waldhauser a počátky sporu
Závěr

II. Vlivy
1. Z Prahy do Paříže a nazpět
2. Nakonec přišel Wyclif...
Závěr

III. Krize
1. Jan Hus a církevní řády
2. Od odporu k mnichům k antiklerikalismu
Závěr

Část třetí: Ecclesia Christi de Bohemia

Úvod

1. České země a Řím
1. Přiznaná poslušnost
2. Vzrůst kritiky
3. Cesta k protiřímskému komplexu
Závěr

II. Mistři a moc
1. Politická imaginace pražských intelektuálů 14. století
2. Wyclifská strategie: král, šlechta a moc
3. Právo na odpor? Lid a moc
Závěr

III. Jak být Čechem?
1. Probuzené vědomí slovanského křesťanství?
2. Hledání otců zakladatelů
3. „Nejkřesťanštější království“: osud jednoho argumentu v husitském sporu
Závěr

Část čtvrtá: Univerzitní mistři a laická zbožnost

Úvod

I. Otázka častého přijímání svátosti oltářní u laiků
1. Eucharistická zbožnost v českých zemích ve 14. století
2. Socializace mystična: od Malogranatum k Tomášovi ze Štítného
3. Questio vexata: univerzitní diskuze o častém přijímání
4. Česká církev tváří v tvář častému přijímání: od jeho zákazu ke schválení
Závěr

II. Lingwa Vulgaris, Lingwa Naturalis
Lidový jazyk v pohledu pražských teologů
1. Modlit se lidovým jazykem ve 14. století
2. Jan z Holešova a Tomáš ze Štítného tváří v tvář užití češtiny v teologii

3. Ad utilitatem fidelium: překlady Bible a liturgie v husitském hnutí
Závěr

III. Kajícnice, vizionářky a „kazatelky“
Ženy v náboženském životě
1. Jeruzalém a místo kajícnic v reformní utopii
2. Birgittania: recepce svaté Brigity Švédské v Čechách
3. Ženy se chápou slova
Závěr

Závěr

České reformní hnutí, husitství a pozdní středověk v pohledu Oliviera Marina
Seznam zkratek
Literatura a prameny
Prameny
I. Rukopisné prameny
II. Tištěné prameny
Seznam literatury
Příručky
Přehledová díla v západních jazycích
Přehledová díla v češtině
Specializované studie v západních jazycích
Specializované studie v češtině a polštině
Rejstřík

Příběh s otevřeným koncem
NEDLOUHO PO VZNIKU ŽEBRAVÝCH řeholních řádů vypukl vleklý spor mezi těmito novými korporacemi a světským, neřeholním klérem o místa na univerzitách a o pravomoci v duchovní správě. Po polovině 13. století se do něj zapojili i tak slovutní scholastičtí teologové jako Tomáš Akvinský a Bonaventura, oponoval jim pařížský mistr Vilém ze Saint-Amour. Sto let poté se do žebravých řádů pustil irský biskup Richard Fitz-Ralph a po něm ještě ostřeji oxfordský mistr Jan Viklef. Ani Čechy nezůstaly ušetřeny vzájemných útoků mezi oběma skupinami duchovenstva. V šedesátých a sedmdesátých letech 14. století se zde dostali do křížku s žebravými bratry populární kazatelé, o dvě desetiletí později kritika řeholníků vstoupila na stránky významných teologických pojednání a poté i do univerzitního prostředí. Konflikt mendikantů se světskými mistry patřil k největším kauzám středověkých církevních dějin. V celoevropském kontextu lze lépe rozumět také české odnoži tohoto sporu. Olivier Marin, jenž jí věnoval jeden ze čtyř oddílů své knihy, ostatně upozorňuje, že zdejší odpůrci nežili ve skleníku a že se zájmem četli Saint-Amoura, Fitz-Ralpha i Viklefa. Zbývá dodat, že dotyční kazatelé a teologové se jmenovali Konrád Waldhauser, Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a Jan Hus.
Tento příklad dobře ilustruje způsob autorova nazírání na předmět, který si pro svou knihu zvolil - reformní hnutí, nazývané až příliš samozřejmě "předhusitským". Odmítá pohlížet na Waldhausera či Milíče jako na Husovy předchůdce. Namísto aby je nechal umetat cestu k husitské revoluci, zaměřuje se na jejich odpor k mendikantům, zasazuje jej do evropského dění a dělá z něj dokonce aspekt klíčový: významnou hnací sílu reformně-krltického úsilí shledává v sebevědomí světských mistrů a kazatelů jako zájmové skupiny v rámci církve. Přestože tu poukazuje na další ze styčných bodů mezi reformními kazateli 14. století a Janem Husem, je dalek toho podlehnout při Interpretaci jakékoliv iluzi dějinné nutnosti. Genezi reformního hnutí chce zkoumat jako příběh s otevřeným koncem.
Široký opravný proud autor strukturuje do tří ohnisek: obroda diecézního duchovenstva vedená arcibiskupy, reformní projekty univerzitních mistrů a laické kroužky zbožných žen a mužů, zaměřené na časté přijímání oltářní svátosti a náboženskou literaturu v češtině. Ačkoliv odmítá retrospektivní interpretace, nakonec ho přece jen zajímá vztah jednotlivých reformních iniciativ k revolučnímu vyústění epochy, jak to lapidárně vyjadřuje v první větě knihy: Proč se husitství zrodilo v Praze? Otevírá tak i otázku vracející se v diskusích odborníků i širší zainteresované veřejnosti - otázku po vztahu Husa a husitství. Často zaznívající odpověď, že mistr Jan nechtěl dělat revoluci a nepřál si válku, je jistě správná, a přece se míjí cílem. Podstatou husitství totiž nejsou husitské války, nýbrž specifický program nápravy církve a společnosti, a ten je v jádře obsažen už u Husa. Díky rozboru Oliviera Marina můžeme lépe posoudit, které reformní tendence let 1360-1419 ústily do husitství a které zůstaly uličkou vedoucí do prázdna.
Tuto analýzu dostává nyní k dispozici i český čtenář, a to dvanáct let od vydání francouzského originálu. Kniha je aktualizována o mezitím vydanou literaturu, místy je doplněn nebo přepracován i samotný text. Překlad byl úkolem nelehkým, neboť autor, v nejlepší francouzské tradici, usiluje za všech okolností o zajímavost výrazu. Místy by bývalo možné volit jiná překladatelská řešení; například v názvu kapitoly charakterizující dějiště knihy "Praha na konci století" bych klidně ponechal původní okřídlený výraz fin de siècle, který v sobě skrývá vtipné přirovnání václavské doby k secesnímu klidu před bouří Velké války. Větší pružnost by slušela i redakční politice ohledně převodu osobních jmen (málokdo pod česko-francouzským jménem Jan d'André na první pohled odhalí právníka známého jako Johannes Andreae).
Olivier Marin předložil syntézu, jakou před ním nikdo nenapsal. Jde o kolektivní portrét pražských reformátorů, jehož cílem je vyhmátnout jejich sdílenou identitu, ať už jde o patriotismus vyhrocený proti Římu, národní vědomí, nebo o způsob a nástroje intelektuální práce. Když se autor chystá vystihnout politické představy univerzitních mistrů, označuje to za sázku do loterie. Jeho freska se skutečně vystavuje riziku, že výpověď pramenů nedostačí historikovým ambicím. Nedrží se totiž žádné kompoziční berličky v podobě chronologie nebo postupně probíraných pramenných celků, ale volí si témata, která považuje za relevantní, a shání k nim zdroje napříč epochou i skupinami aktérů. Přitom Olivier Marin vždy dokáže ustoupit o krok dozadu, podívat se na věc z dálky a bystře ji zhodnotit. Petr Čornej v zasvěceném doslovu připomíná otázku, která padla už po vydání francouzské verze: musel takovouto práci, psanou s nadhledem, v širokém kontextu a bez okovů zděděných interpretací, napsat cizinec? Byť jsme všichni formováni kulturou, v níž žijeme, nevidím důvod spojovat dějepisecký talent s národností. V každém případě je ale dobře, že je kniha Oliviera Marina nyní k dispozici i v češtině.
Pavel Soukup (Dějiny a současnost, duben 2018, str. 46)

Karolinum, nakladatelství Karlovy univerzity, vydalo pod názvem „Geneze pražského reformního hnutí 1360–1419“ českou verzi disertační práce francouzského medievalisty Oliviera Marina, která vyšla ve francouzském originálu (L´archevêque, le maître et le dévot. Genèses du mouvement réformateur pragois. Années 1360-1419) v roce 2005.
Kniha, jejíž název byl pro české vydání upraven, vyšla v rámci edice Medievistika, jejímž cílem je představit české odborné i laické veřejnosti překlady aktuálních a výjimečných zahraničních děl, která se zabývají středověkými dějinami a kulturou. České vydání je doplněno zajímavým doslovem našeho předního odborníka na husitství Petra Čorneje.
Olivier Marin, docent na Université Paris-Nord a v Semináři Saint-Sulpice, se badatelsky zabývá středověkým duchovním dějinám, zejména pak husitství a jeho mezinárodním ohlasům, což se odráží v jeho knihách a četných studiích. Velice významné je, že umí česky, a již léta spolupracuje s českými badateli a institucemi.
Jeho, nyní česky vydaná monografie o pražském reformním hnutí je považována za jedno z nejlepších zahraničních děl o dané problematice, která je i pro české badatele velice náročná. Pouze dva cizí badatelé se ve svých pracích zabývali myšlenkovými dějinami reformního hnutí u nás: Američan Howard Kaminsky ve své dnes již klasické práci „A History of the Hussite Revolution“ z roku 1967 a právě Olivier Marin. Kaminsky na rozdíl od Marina ale postupoval chronologicky a převážně na základě studia dochovaných traktátů a kázání.
Někoho možná zarazí fakt, že autorem takové práce je Francouz, přesto je to svým způsobem výhoda, protože při psaní nebyl ovlivněn tradovanými interpretacemi a dokázal si udržet i tolik důležitý nadhled. Jeho výklad je pak zcela oproštěn od bohemocentrického pojetí.
Marin svou práci od jejího prvního vydání doplnil o nejnovější literaturu a částečně přepracoval, protože v posledních letech došli badatelé k mnoha novým poznatkům a začali si klást i nové otázky, na něž hledali, respektive hledají odpovědi. Autor se rozhodl na vše reagovat, stejně jako na některé námitky, které měli čeští odborníci k původnímu vydání. Ač Francouz sepsal zásadní syntézu, kterou před ním nikdo nenapsal.
Práci rozdělil do celkem čtyř rozsáhlých částí, které nepojal chronologicky. Naopak si vybral nejdůležitější témata, která přiblížil v rámci sledovaného období z mnoha různých úhlů pohledu a nastínil kořeny českého reformního hnutí, které ale zásadně označuje jako „pražské reformní hnutí“. Zcela mimo jeho záběr pak zůstala samotná revoluce.
Hned na začátku své práce si klade otázku: Proč se husitství zrodilo v Praze? A na základě analýzy velkého množství dochovaných pramenů hledá odpovědi, které se částečně rozcházejí s tím, jak u nás bylo a je husitství vnímáno.
Když se řekne husitské, respektive reformní hnutí v Čechách, vybaví si většině období po upálení Jana Husa a zejména pak husitské války. Autor se ale zaměřil na období, které bývá většinou označováno jako „předhusitské“, a nahlíží danou problematiku zcela jinou optikou. Přibližuje kořeny české reformace, která se zrodila v Praze na přelomu 14. a 15. století. Především poslední třetina 14. století pak byla obdobím reforem a na konci téhož století bylo jednou z nich právě husitství, které se nakonec dostalo do popředí.
Marin zpochybňuje známý koncept tzv. Husových předchůdců, tedy Konráda Waldhausera, Jana Milíče z Kroměříže a Matěje z Janova, kteří měli připravit cestu k pozdější husitské revoluci. Přesto jim přisuzuje významnou roli a jejich odpor vůči žebravým řádům považuje za jednu z důležitých hnacích sil celého reformního hnutí u nás, které zasazuje do širšího evropského kontextu.
Reformní tendence ve sledovaném období ale nepředstavují pouze výše zmínění kazatelé a teologové či Jan Hus, jenž dokonale ztělesňoval evangelické smýšlení české univerzitní elity. Vedle nich působily i další výrazné osobnosti, německy mluvící mistři, představitelé církve i zbožní laici, jejichž představy nejen o Bohu, ale i církvi se často různily. Jen ale názory některých z nich nakonec vyústily v husitství, jiné tendence pak zůstaly v pomyslných slepých uličkách.
Osudy mnohotvárného a rozmanitého reformního hnutí podle autora závisely na interakci mezi třemi hlavními reformními ohnisky, kterými byli pražští arcibiskupové a je obklopující vysoký klérus, členové pražské univerzity, která byla nejvýznamnějším centrem hnutí, a zbožní laici, kteří chtěli žít v souladu s křesťanskými principy a již se soustřeďovali kolem výřečných kazatelů.
Marin vyzvedává i nadnárodní charakter reformního hnutí, kdy vedle českých učenců patřili mezi hlavní aktéry i učenci němečtí, rakouští nebo polští. Především pak ale dokládá, že česká reforma nebyla izolovaným jevem, nýbrž fenoménem v širších evropských souvislostech.
Je zcela zřejmé, že Marinova práce „Geneze pražského reformního hnutí 1360-1419“ je určena především odborné a širší zainteresované veřejnosti, protože se vůbec nejedná o jednoduché čtení. Na druhé straně jsou autorovy postřehy a úvahy velice zajímavé a zároveň podnětné. Vydání Marinovy knihy je proto bezpochyby velice záslužným počinem. Překlad, či „převod“ této práce do češtiny pak jistě nebyl jednoduchým úkolem.
I když se v posledních letech zvýšil počet historiků a odborníků, kteří „vládnou“ francouzsky, stále se jedná o jazyk, který je u nás spíše „okrajový“. A právě proto vycházejí v edici Medievistika hlavně překlady z francouzštiny.

Marek Zágora www.stavitele-katedral.cz

Dvanáct let po francouzském vydání Marinovy knihy vydalo nakladatelství Karolinum její český překlad. Marin rozhodně patří k nejtalentovanějším zahraničním bohemistům, kteří se dnes věnují medievistickým tématům. V původní podobě byla kniha obhájena jako autorova dizertace. Francouzské i české vydání v sobě nezapřou onen v mnoha ohledech dizertační charakter, jenž se projevuje faktograficky hutným pojednáním dílčích témat, k nimž již existuje rozsáhlý výzkum. Autor psal knihu primárně pro francouzské publikum, jež je dnes, popravdě řečeno, o genezi české reformace, nemluvě o českých dějinách pozdního středověku, velmi nepoučené. Proto detailně popisoval rozvoj žebravých řádů v Českém království, šíření povědomí o Viklefových myšlenkách v prostředí pražské univerzity či iniciativu o prosazení se častého přijímání. Pokud by Marin svoji práci koncipoval výlučně pro české publikum, jistě by kladl důraz především na aspekty, jimž dosavadní bádání nevěnovalo dostatečný zájem, popřípadě by se soustředil na vlastní interpretace, jež by se od stávajícího diskurzu lišily.
Marin ani pro české vydání nepřistoupil k zásadnímu přepracování své práce. Jistě tak učinil spíše z úsporných důvodů, protože si je podle mne dobře vědom skutečnosti, že by musel napsat knihu do jisté míry jinou. Oproti francouzské verzi pouze doplnil poznámkový aparát a jen v ojedinělých případech poopravil své starší interpretace, například co se týče datace vyhlášení klatby na Husa a jeho stoupence.
V Marinově přístupu se prolíná analytický a syntetický přístup, přičemž ono směřování k syntetickému pojetí je velmi výrazné. Velkou předností autorovy práce je důkladná znalost dosavadního bádání, jež dnes u zahraničních medievistů rozhodně není zvykem. Mám zde na mysli především znalost česky psaných analytických studií, které nemohou nahradit ojedinělé překlady. Pouze s hlubokým ponorem do české literatury může zahraniční medievista pochopit genezi českého bádání a interpretačních přístupů k dílčím tématům i k celku. To se Marinovi daří velmi dobře. Myslím, že po Howardu Kaminském a Ferdinandu Seibtovi je dnes jediným, vskutku znalým západoevropským badatelem, který se obírá českými dějinami 14. a počátku 15. století. Jistě, i u Marina občas najdeme jistou zkratkovitost interpretací. Její příčinou však nebývá nepochopení, nýbrž nutnost redukovat výklad při snaze postihnout dlouhé časové období.
Osobně s autorem nesouhlasím v jeho pojímání krize předhusitské společnosti a stejně tak se s ním neshodnu v nahlížení na situaci na pražské univerzitě do konce 14. století. Ta po mém soudu nevykazuje ony krizové prvky, o nichž Marin mluví. Do jisté míry se lišíme i v tom, že autor po vzoru staršího bádání svádí do jednoho řečiště jednotlivé duchovně reformní proudy (ženské vizionářství, postoje světského kléru k žebravým řádům, důraz na časté přijímání, viklefskou ekleziologii či Štítného důraz na vernakulární jazyk v teologii), jež ale ve své době mohly působit zcela mimoběžně a jejichž součinnosti si doboví aktéři na počátku 15.
století vůbec nemuseli být vědomi. Marin se oním syntetizujícím způsobem snaží ukázat, proč právě v Praze získaly na univerzitě a postupně i mimo univerzitní svět reformní myšlenky svůj ohlas. Jeho interpretace je přesvědčivá pouze do chvíle, kdy si položíme otázku, čeho si byli vědomi a na co přímo navazovali univerzitní i laičtí revolucionáři v roce 1419. Ptejme se, co z toho,
O čemž můžeme soudit, že má reformní nádech, bylo v roce 1419 ještě živé, resp. co bylo naopak již úplnou samozřejmostí, že se na genetický původ vůbec nehledělo, a konečně co naopak již bylo zcela zapomenuto. S Marinem se naopak, a nejen já, jasně shoduji v tom, že oním hlavním mezníkem, jenž dynamizoval reformní proud, až ho nakonec dovedl k revoluci, byl viklefismus. Nebýt oné mohutné, filozofické a později zároveň teologické recepce Viklefových názorů v pražském univerzitním světě, mnohé by se patrně v českém prostředí vyvíjelo jinak. Touto optikou je ale třeba vidět
i všechny duchovní reformní směry, o nichž Marinova kniha pojednává. U mnoha z nich totiž styčné plochy s viklefismem nenajdeme. Budiž však jasně řečeno, že autor si je úskalí svého syntetizujícího přístup velmi dobře vědom a že jeho kniha vynikajícím způsobem demonstruje složitost hledání odpovědí na kardinální otázky, v daném případě, proč revoluce takové intenzity propukla právě v Čechách na sklonku druhého desetiletí 15. století.
Martin Nodl (Český časopis historický, č. 1/2019, str. 216–217)