Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989: Alternativní pohled

Kniha přináší alternativní pohled na transformaci společností a ekonomik sovětského typu.
L. Mlčoch předkládá institucionální analýzu české neoliberální transformační strategie a jejích praktických výsledků s ostrou kritikou české privatizace. Jako východisko ze současných problémů české společnosti doporučuje zejména soustavné budování institucionálního řádu.
P. Machonin poskytuje přehled soudobých teorií modernizace a věnuje se aplikaci koncepce komplexní modernizace na rozvoj české společnosti. Doporučuje vypracování komplexní, humanistické teorie a strategie modernizace, umožňující harmonizovat proces ekonomického a společenského rozvoje s jeho globální dimenzí a přijatelnou kvalitou života. M. Sojka přináší analýzu hlavních faktorů, které vedly ke špatným výsledkům neoliberální transformační strategie, a ukazuje její negativní dopady na restrukturalizaci bývalých velkých státních podniků na struktuře českého vývozu a na vývoji rozdělování výdělků z pohledu "meritokratického ideálu?.

Recenzovaná kniha je společným dílem dvou ekonomů a jednoho sociologa. Lubomír Mlčoch, Milan Sojka a Pavel Machonin se na jejích stránkách nesetkávají poprvé. Spolupracovali spolu již na začátku devadesátých let na výzkumném projektu Východní a střední Evropa 2000 (o českém scénáři tohoto projektu, který byl zpracován týmem pod vedením M. Illnera, informuje Czech Sociological Review 1/1994). Alternativní pohled na transformační proces, který autoři nabízejí, není konjunkturální záležitostí odrážející názorové klima poslední doby, nýbrž je něčím, co se v řadě studií a textů kontinuálně a svébytně utvářelo během celých devadesátých let. Publikace byla pod názvem Economic and Social Changes in Czech Society after 1989 (An Alternativě View) souběžně vydána v anglické verzi, takže má šanci oslovit odbornou veřejnost i na mezinárodní úrovni.
Kniha je tvořena Úvodem (autorem je M. Sojka) a třemi samostatnými studiemi jednotlivých autorů. Společným tématem všech příspěvků je kritika české neoliberální strategie a nástin její transformační alternativy. I když nejde o práci vyloženě interdisciplinární, je nutné ocenit sám fakt, že k sobě zástupci ekonomie a sociologie našli cestu. Metodologické přístupy autorů sice nejsou zcela totožné, vzájemně však jsou kompatibilní a vytvářejí dohromady překvapivě soudržný celek. Autoři zpochybňují přístupy k řešení ekonomických a společenských změn, které byly po roce 1989 formulovány v teorii přechodu, vycházející z neoliberálních a neokonzervativních ekonomických, politologických a sociologických koncepcí. Uvedené teorii vytýkají normativní charakter a teleologickou povahu; konstatují, že procesy probíhající v postkomunistických společnostech jsou mnohem složitější, než neoliberální teorie předpokládá. Pro alternativní strategie založené na institucionálních reformách (ať už předpokládají jejich rychlý nebo pozvolný průběh) je rozhodující to, že institucionální změny musí být uskutečněny před liberalizací trhu, nikoli až po ní (jako v liberální strategii).
Tři části knihy představují tři hypotézy týkající se vnitřních příčin ekonomických, sociálních a politických potíží, které v polovině devadesátých let zkomplikovaly transformační procesy. První příčina je spatřována v přílišném důrazu na rychlost privatizačních procesů na úkor cílevědomé transformace institucí, tvorby dobře fungujícího právního rámce a potřebného důrazu na morální aspekty, druhá v přetrvávajícím zaostávání za civilizačními a kulturními standardy typickými pro rozvinuté evropské země, třetí v nedostatku motivací k ekonomickým a pracovním aktivitám na všech úrovních kvalifikačních struktur.
Ekonom Lubomír Mlčoch, autor studie Restrukturalizace vlastnických vztahů: institucionální pohled, na sebe upozornil v devadesátých letech několika pracemi; z nich je možné připomenout zejména učebnici Institucionální ekonomie (1996) a knihu Zastřená vize ekonomické transformace (1997). Praktické výsledky, které přinesl pokus o masovou a rychlou privatizaci, jsou podle Mlčocha svědectvím o tom, že prosazovaná ekonomická strategie propadla, a to kvůli podcenění role institucí. Autor zdůrazňuje, že česká společnost učinila v průběhu posledních dvou tří generací množství zvratů ve struktuře vlastnických vztahů a tato "děsivá vrtkavost" všech institucí, především však instituce soukromého vlastnictví, je jedním z podstatných faktorů. Otázku obnovy soukromého vlastnictví proto nebylo možné adekvátně odpovědět, nevzal-li se ohled právě na tento předchozí vývoj, zejména pak na způsob fungování ekonomiky v období reálného socialismu.
Proti krátké cestě privatizace staví L. Mlčoch jako alternativu cestu dlouhou, oproti snahám o realizaci "velkých skoků" zdůrazňuje význam historického času, evoluce institucí, závislost na minulém vývoji (path dependency). Říká, že "pokuty za překročení přiměřené rychlosti se platí nejen na silnicích, ale také v průběhu ekonomické transformace" (s. 56). Základem dobře fungující ekonomiky je podle institucionální ekonomie private ordering (spontánně zdola vznikající tržní řád), jehož vývoj lze těžko uspíšit nějakými dramatickými skoky.
Jedním ze stěžejních argumentů Mlčochovy kritiky ekonomické reformy je poukaz na skutečnost, že se stát sice formálně stáhl z české ekonomické scény, přesto je až dosud jeho role mnohem větší, než by se mohlo zdát a hranice mezi veřejným a soukromým je nejasná a nezřetelná. Kapitalismus, který se u nás vyvinul, je jakýmsi druhem státního či smíšeného kapitalismu, jenž si ponechává mnohé nefunkční prvky reálného socialismu. Stát zůstává strategickým vlastníkem největších finančních institucí v zemi, které založily nejvýznamnější privatizační fondy. "Kvazisoukromé, přesto však státem ovládané banky si ponechávají své hierarchické struktury a funkce z reálného socialismu, nadále plánují, redistribuují finanční prostředky, paternalisticky ochraňují a zachraňují ,své´ podniky, a to především za pomoci úvěrového a úrokového zvýhodňování a odpisu dluhů" (s. 65).
To vede ve svých důsledcích nejen k pasivní bilanci zahraničního obchodu, ale také k odkládání restrukturalizace a po řadu let i k nezvykle nízké míře nezaměstnanosti. Náklady a ztráty "privatizačních her" jsou většinou kryty zisky zprivatizovaných podniků. Prostředky, které banky nemohou získat dalším zvyšováním úrokových měr prosperujícím společnostem, jsou pokryty ze státního rozpočtu, tj. daňovými poplatníky - nadále tedy pokračuje socializace neúspěchů hospodaření. K dalším negativním jevům patří kolaps finanční disciplíny, který vede k obrovskému nárůstu dluhů mezi společnostmi a k přetížení obchodních soudů.
Všechny tyto jevy jsou podle Mlčocha důvodem k tomu, aby "podivná strnulost současné české ekonomiky" byla nahrazena "otevřenou a jasnou privatizační politikou". Jádro alternativního projektu, který předkládá, spočívá v návratu k delšímu a postupnému řešení, které vyžaduje znovupřijetí určitých institucionálních prvků z minula, mezi něž patří relativně významné a nenahraditelné postavení státu a instituce korporativismu. Měl by být "zahájen proces, ve kterém by byly odhaleny struktury rekombinovaného vlastnictví a následně uplatněny dvě proti sobě stojící strategie: zaprvé skutečná privatizace všude tam, kde je to možné, a za druhé obnovení státní kontroly nad podniky tam, kde opětovné zestátnění špatně zprivatizovaných společností představuje menší zlo než masová regionální nezaměstnanost a ztráta pohledávek vůči státu." (s. 72)
Studie Pavla Machonina Teorie modernizace a česká zkušenost rozvíjí a precizuje myšlenky známé z jeho předchozích publikací, zejména z knihy Sociální transformace a modernizace (1997). Autor se hlásí k teoriím neomodernismu a reflexivní modernizace, své argumenty prokládá četnými odkazy na takové autory, jakými jsou A. Giddens, U. Beck, S. Lash, W. Zapf, E. A. Tiryakian, P. Sztompka aj. Už z dřívějších Machoninových prací je znám jeho metodologický přístup, v němž pojem modernizace hraje roli ideálně typologické konstrukce weberovského charakteru, která umožňuje analyticky oddělit modernizační změny od jiných, tj. protikladných (kontra-modernizačních), nebo neutrálních (stagnující modernizace) aspektů reálných společenských procesů. Za rozhodující kritérium progresu, regresu nebo stagnace modernizace chápané jako komplexní proces považuje autor pojem kvality života širokých vrstev populace.
Z uvedených teoreticko-metodologických východisek přistupuje Machonin ke zkoumání vývoje české společnosti, a to nejprve v hlubším obecném historickém pohledu (který sahá až do roku 1918), a posléze v detailnějším záběru orientovaném na změny posledních deseti let, jak se odrážely v pestré škále indikátorů, ať již se jedná o ekologii, demografii, hrubý domácí produkt, produktivitu práce a reálné mzdy, ekonomickou aktivitu, sektorovou a odvětvovou strukturu, výstavbu bytů, kriminalitu, telekomunikace, komputerizaci, či výzkum, vědu a vzdělávání.
Vyhodnocením všech použitých ukazatelů autor dospívá k závěru, že způsob, jakým byly po roce 1989 realizovány v České republice institucionální a sociální změny, nebyl z hlediska svých modernizačních efektů příliš úspěšný. Většina z analyzovaných indikátorů "dosvědčuje jistý modernizační pokrok v historickém srovnání, současně však upozorňuje, že se pozice českých zemí mezi středně vyspělými zeměmi příliš nezměnila, a když tak v posledních letech v důsledku ekonomických obtíží spíše k horšímu. Česká republika stále zaostává za moderně vyspělými společnostmi. V posledních třech až čtyřech letech se její pozice relativně zhoršila i v porovnání se Slovinskem, Maďarskem a Polskem. V řadě základních ekonomicko-civilizačních charakteristik stále ještě není porovnatelný posun od (extenzivně) industriální společnosti k postindustrialismu." (s. 207)
Mocenská elita, pod jejímž vedením u nás probíhaly po roce 1989 institucionální změny, byla, jak Machonin konstatuje, přesvědčena, že demokratizace, privatizace a jiné protržní reformy způsobí pozitivní změny ve společnosti samy o sobě, automaticky. Přehlédla přitom význam a důležitost komplexní modernizace celého způsobu života. Uplatněná transformační strategie vedla pouze k dílčí modernizaci, nebyla však schopna nastartovat proces dohánění, který by zmenšil propast mezi českými zeměmi a západními rozvinutými zeměmi. Za rozhodující autor v této souvislosti považuje, aby teoretický koncept modernizace aplikovaný na proces transformace České republiky měl "značně komplexní charakter", neboť "aplikace jiného typu přístupu může vést pouze k částečným a jednostranným pokusům o modernizaci, zejména pak k dysfunkčním dopadům historicky neodpovídajících snah o zavádění přeměn typických pro nižší fáze modernizace, k používání barbarských prostředků k zavádění částečných, zdánlivě modernizačních kroků jakož i ke zneužívání modernizačních kroků k dosahování barbarských cílů." (s. 202)
Třetí z autorů, Milan Sojka, se ve své studii Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace pokouší analyzovat hlavní faktory, které vedly ke špatným výsledkům české neoliberální transformační strategie. Autor, který se hlásí k metodě kritického realismu v postkeynesiánské interpretaci, říká, že Československo, a především české země měly ve srovnání s ostatním ekonomikami sovětského typu v roce 1989 relativně výhodnou startovní pozici, a to díky makroekonomické stabilitě, nízkému zahraničnímu zadlužení, přijatelné životní úrovni a dlouhé tradici průmyslového kapitalistického rozvoje před druhou světovou válkou. Ne náhodou proto po listopadu 1989 převažovalo očekávání rychlé a úspěšné transformace jak doma, tak i v zahraničí. Až do období let 1995-1996 se mohlo zdát, že v řadě ohledů se tato očekávání již naplnila a že zbývající problémy budou řešitelné na základě přijaté transformační strategie. "Od roku 1997 je však již zcela zřejmé, že česká transformační strategie vede do slepé uličky a že musí být zásadně korigována." (s. 221)
Sojka ve své práci formuluje hypotézu, podle níž je neúspěch české transformační strategie výsledkem zvláštní kombinace tří činitelů (s. 222): (1) Neadekvátního teoretického rámce, který byl přijat za základ české transformační strategie a jenž vytvořil ideologicky podmíněnou averzi k aktivní úloze státu v ekonomice a k jakémukoli typu aktivní industriální a strukturální politiky. (2) Neadekvátních českých inovací (metoda kupónové privatizace), které spolu s nevyhovujícím legislativním rámcem daly vzniknout prostředí, které je vhodné "pro spekulativní a kořistnické chování spojené s rozsáhlým přerozdělováním aktiv". (3) Neadekvátního právního a institucionálního rámce, který se pojí s velmi nedokonalým vynucováním práva.
Autor ukazuje, jak se česká neoliberální transformační strategie negativně odráží v restrukturalizaci bývalých velkých podniků, ve struktuře českého vývozu a ve vývoji rozdělování výsledků (z hlediska meritokratického ideálu). Upozorňuje na nedostatečné vytváření odpovídajících motivačních struktur (česká transformace opomenula problém cílevědomého budování institucí, jež by vytvářely motivace k produktivnímu chování - práci, podnikání, investování). Konstatuje, že "po deseti letech cílevědomého budování kapitalismu v českých zemích jsme dospěli k velmi podivnému typu kapitalistické společnosti, v níž práva soukromého vlastnictví nejsou v některých významných ohledech zaručena." Částečně díky neadekvátním zákonům a absenci právní úpravy v některých oblastech, částečně také z důvodu nedostatečného vynucování zákonů (s. 229). Podobně jako Machonin, dospívá i Sojka k závěru, že cestu ze slepé uličky by měla představovat "komplexní modernizační transformační strategie", orientovaná na vyšší úrovni technického rozvoje a na reintegraci české ekonomiky do ekonomiky světové (s. 270).
Kniha, kterou společně L. Mlčoch, P. Machonin a M. Sojka publikovali, jasně dokládá, že spolupráce sociologů a ekonomů je podnětná, přínosná a žádoucí. Ačkoliv se autoři hlásí k odlišným východiskům (institucionální ekonomie, reflexivní modernizace, kritický realismus v postkeynesovské interpretaci), přesto lze jejich názory převést na určitého společného jmenovatele, za kterého lze podle mého soudu považovat nejen výraz "alternativa", ale i pojem "kritická teorie". Domnívám se, že knihu Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (zejména její sociologickou část) lze číst mj. i jako "českou variantu" kritické teorie. Jediné, co lze považovat z koncepčního hlediska za diskusní, je otázka, proč byl Machoninův sociologický příspěvek zařazen (nepříliš organicky) mezi dvě ekonomické studie; domnívám se, že právě jeho práce by uzavírala publikaci lépe než text Sojkův. Se závěry, které jsou v knize obsaženy, nebudou zcela pochopitelně někteří čtenáři souhlasit (stoupenci neoliberálních a neokonzervativních názorů zcela jistě ne), ale ať tak či onak, je určitě dobré, že kniha byla vydána v české i anglické verzi. Alternativní představy, které přináší, by rozhodně neměly zapadnout a zůstat bez odezvy.

Jiří Šubrt, Sociologický časopis 4, Ročník 37 (2001)

Když koncem roku 1998 vydal kolektiv autorů - sociologů, ekonomů a politologů - pod vedením J. Večerníka a P. Matějů Zprávu o vývoji české společnosti 1989-1998, šlo de facto o první tzv. sociální zprávu o vývoji naší polistopadové společnosti srovnatelnou s obdobnými publikacemi, které jsou známé z vyspělých západních zemí. Koncem roku 2000 vyšla další, obsahově i formálně poněkud jiná, dá se říci "alternativní zpráva" o vývoji naší polistopadové společnosti, ve které přicházejí dva ekonomové (Lubomír Mlčoch, Milan Sojka) a sociolog (Pavel Machonin) s popisem a analýzou uskutečněných ekonomických a společenských transformačních změn u nás po roce 1989.

Společným předmětem zájmu autorů a zároveň společným jmenovatelem jednotlivých částí recenzované publikace jsou právě tyto transformační změny, a to nejen naší polistopadové společnosti, ale obecněji společností a ekonomik sovětského typu. V Úvodu k celé knize je M. Sojka jménem spoluautorů definuje "jako proces komplexní modernizace společnosti a ekonomiky" (s. 9), resp. "jako historický proces zahrnující politické, ekonomické, společenské a civilizační a kulturní (včetně institucionálních) změny" (s. 12) s tím, že pro autory právě institucionální změny tvoří nejdůležitější složku této "modernizace".

V souvislosti s tím zde také prezentuje autory sdílený "trojjedinný" názor, resp. východisko pro jejich vlastní (alternativní) metodologické přístupy:

-česká neoliberální strategie transformace vedla pouze k dílčí a nerovnoměrné modernizaci,
-tato strategie není slučitelná s výše uvedeným pojetím transformace jako "komplexní modernizace společnosti a ekonomiky",
-je nezbytná "nová transformační strategie" založená na alternativních teoriích společenského a ekonomického rozvoje, které kladou důraz právě na institucionální aspekty tohoto rozvoje.

Recenzovaná publikace je rozdělena do tří částí, které tvoří samostatné studie uvedených autorů.
V první části nazvané Restrukturalizace vlastnických vztahů: institucionální pohled se její autor L. Mlčoch nejprve věnuje historickým souvislostem institucionálního rámce a jeho vývoji ve 20. století v naší zemi, zejména kritické analýze institucionálního uspořádání v podmínkách tzv. reálného socialismu. Nabízí čtenáři kritický pohled na institucionální vývoj české privatizace a politické koncepty její praktické realizace v průběhu 90. let, analýzu vzájemného vztahu mezi racionalitou, etikou a ekonomií, resp. výsledky zkoumání moderní ekonomie v oblasti tzv. instrumentální racionality a spontánního vývoje institucí.

Poté se autor soustřeďuje na vysvětlení svého "alternativního" pohledu, a to kritikou metody i vlastního průběhu české transformace, její "ideologie krátké cesty" (tzv. šokové terapie). To spočívá v konstatovaní, že u jejích protagonistů (radikálních liberálů) došlo k nepochopení a doslova ke zneužití liberalizace, kdy zejména rychlá privatizace bez pevných pravi del, jako hlavního cíle "bez ohledu na jeho cenu", byla motivována "výhradně egoistickou racionalitou, s odhlédnutím od jakýchkoli morálních základů tržní ekonomiky" (s. 58). Autor pak zde interpretuje a nabízí jiný (institucionální) přístup založený na teorii závislosti na minulém vývoji, na analýze struktur "křížového vlastnictví" a jejich důsledků pro vlastnické ovládání firem, jakož i na etice podnikání. "Obnova institucionálního rámce ekonomiky nespočívá pouze v ideologicky formulovaných postulátech o soukromém vlastnictví, nýbrž ve výchově nových vlastníků k víře v řád a jeho pravidla, k občanským ctnostem a k etickému tržnímu chování" (tamtéž).

Vcelku logickým pokračováním autorova kritického pohledu na efektivnost rychlé cesty české privatizace je i další kapitola této části publikace, věnovaná problému morálky, sociální spravedlnosti a fair play. A to v české společnosti, která se během polistopadového vývoje vyvinula v nový typ kapitalismu - podle autora - v". jakýsi druh státního či smíšeného kapitalismu, který si ponechává mnohé nefunkční prvky reálného socialismu" (s. 67). Dále píše: "Lze tak vypozorovat největší paradox celého procesu české transformace, kdy se objevuje zřetelný odpor k západoevropskému modelu kapitalismu, který by nám z historického i kulturního hlediska měl být bližší. Je čas vrátit se z cest, je čas vrátit se do staré dobré Evropy" (s. 71).

V závěrečné kapitole čtenář nalezne charakteristiku obecného konceptu "postsuverénního" českého státu ve stadiu nedokončené transformace včetně shrnutí a klasifikace jednotlivých faktorů, které "podkopaly moc a funkce státu a učinily z něj, a to platí obecně, postsuverénní stát" (s. 79). Dále zde nalezne i kritickou analýzu speciálního případu české ekonomiky ve světle nezdařené privatizace, kdy "patový výsledek privatizace v Cechách" (s. 74) přivádí autora také k podrobnější analýze konceptu smíšené ekonomiky, jakož i k diskusi a hledání pozitivních (reálných) výhledů, obecněji řečeno, "postsocialistické cesty do budoucna". Podle výše uvedené klasifikace "globálních příčin oslabení suverenity státu" (s. 89) se pak autor pokouší nastínit reálná východiska ze stávajícího stavu (zpoždění) reformního procesu, které "vytvořilo pouze enormní náklady" (s. 92). Za hlavní "výzvu" pro české ekonomy autor vcelku jednoznačně považuje orientaci na odstranění klíčových bariér růstu naší ekonomiky, a proto také v této studii kladl důraz - jak sám v závěru uvádí - na "důvody nedokončení sametové revoluce, které zapříčinily, že růst dosažitelný při postsocialistickém vývoji je příliš závislý na minulosti" (s. 93).

P. Machonin je autorem druhé části nazvané Teorie modernizace a česká zkušenost, ve které se zaměřuje na analýzu vzájemného vztahu transformace a modernizace společnosti, jejíž "inspirací" mu byla teorie a výzkum sociální stratifikace a mobility, jakož i tzv. neomodernizační teorie. V úvodní kapitole čtenář nalezne charakteristiku úlohy a významu modernizace v českých zemích, zejména v podobě rozporného vývoje modernizačního myšlení v jednotlivých historických etapách. Hlavním poznatkem o modernizaci, odvozeným z nedávných dějin naší země, je zkušenost, "že vlny rostoucího a klesajícího zájmu o modernizační teorie a politiky jsou těsně spjaty s historickými obraty v mezinárodních i vnitřních, objektivních i subjektivních, civilizačně kulturních i sociálně institucionálních podmínkách a samozřejmě na prvém místě s přítomností nebo absencí jak dílčích, tak všeobecných reálně probíhajících modernizačních procesů" (s. 114).

Další kapitolu věnuje autor novodobé historii modernizačních teorií ve světě včetně charakteristiky různorodosti soudobých teoretických konceptů, a to vzhledem k přetrvávajícímu malému zastoupení modernizační literatury na české společenskovědní scéně. Na tomto základě pak formuluje i specifické požadavky na teoretický koncept modernizace, plynoucí z českých podmínek, resp. teoretická východiska vhodná pro aplikaci teorie modernizace na český případ. Autor také definuje svou koncepci modernizace, kterou chápe "jako historicky specifický druh obecného kulturního procesu (vyznačující se především svou komplexností, rychlostí a radikalismem kvalitativních proměn), tj. procesu kultivace člověka (osvojování a rozvoje kultury lidských osobnosti), vnější i vnitřní přírody a sociálních vztahů a institucí" (s. 142).

V závěrečných kapitolách druhé části se autor zabývá v podstatě jedním problémem, resp. hledá odpověď na základní otázku: v jaké míře ovlivnily modernizační změny českou společnost v průběhu poslední dekády? Vychází ze stručného přehledu dostupných obecných makrostrukturálních indikátorů, jež se vztahují k modernizaci, které tvoří hrubý domácí produkt, produktivita práce a reálné mzdy, ekonomická aktivita, sektorová a odvětvová struktura, počet nemanuálních a manuálních pracovníků, demografie, ekologie, výstavba bytů, kriminalita, jakož i tzv. modernizační index, resp. index lidského rozvoje i další "specificky modernizační faktory" (telekomunikace a komputerizace). Jednotlivé kapitoly věnuje prezentaci údajů a úvahám, které se týkají jednak výzkumu a vývoje, jednak vzdělání jakožto klíčových modernizačních procesů. Autorovi se na základě komparace všech těchto údajů (roku 1990 a 1997, resp. se situací v jiných zemích) potvrdil předpoklad, že "Česká republika dosáhla pouze středního stupně modernizace, zůstávajíc pozadu za vyspělými moderními zeměmi" (s. 176).
V závěru studie, v níž autor podal empiricky podložený přehled vývoje české společnosti za období od roku 1989, demonstrovaný výše uvedenými obecnými indikátory, dochází k následujícímu konstatování, které se týká stupně modernizace České republiky po první dekádě transformace: "Přes dosažené jasné dílčí modernizační pokroky se zdá, že strategie transformace, zvolená vládnoucími elitami na počátku a v první polovině transformace, měla daleko k cílevědomé účelnosti." s tím, že úspěšné transformaci české společnosti by více prospělo.vypracování revidovaných komplexních strategií modernizace české společnosti a jejího vtělení mezi vyspělé členy evropského společenství na úrovni Evropské unie" (s. 212).

Deset let transformace po česku: transformace, nerovnost a integrace je název třetí části publikace. Jejím autorem je M. Sojka, který zde analyzuje obsah i vývoj hospodářské politiky české vlády v průběhu transformace s tím, že se pokouší nejen "odhalit., ale rovněž zdůvodnit hlavní chyby v procesu tzv. české transformace, zvláště s ohledem na nedostatečné vytváření odpovídajících motivačních struktur. "Od roku 1997 je již zcela zřejmé, že česká transformační strategie vede do slepé uličky a že musí být zásadně korigována" (s. 221), resp. že "neúspěch české transformační strategie je výsledkem zvláštní kombinace tří činitelů" (s. 222). Stručně a jinak řečeno, jde de facto o následující tři "neadekvátnosti.: neadekvátnost teoretického rámce, neadekvátnost českých inovací (zejména metody kuponové privatizace) a o neadekvátní rozvoj právního a institucionálního rámce.

Úvodní kapitola této části publikace je věnována popisu zrodu a vývoje české transformační strategie založené na neoliberálních teoretických koncepcích, a to v konfrontaci s tzv. ekonomií hlavního proudu. Autor se zde kriticky zamýšlí nad touto, v české společnosti prakticky uplatněnou, neoliberální transformační strategií a při jejím celkovém hodnocení dochází k následujícímu závěru: "Příklad české transformace lze použít jako velmi dobrý důkaz celkové zastaralosti neoklasického paradigmatu a jeho neadekvátnosti pro vytváření transformační strategie a její uplatňování" (s. 227). Přitom "alternativní" představa o obsahu zejména ekonomické transformace je zcela jiná a autor ji charakterizuje "jako proces, který má dvě stránky: reformu institucí a organizací (v jejichž rámci je rozhodující reforma vlastnických práva liberalizace trhů) a vhodné hospodářské politiky" (s. 229). Proto také je vcelku logické, že - přijmeme-li takovéto pojetí transformace - nezbývá než opravdu (spolu s autorem) připustit, že "významná část transformačních úloh ještě stále čeká na své naplnění" (tamtéž). A v tom lze zároveň také spatřovat jistou "historickou výzvu".

V další kapitole své studie autor podrobněji charakterizuje ekonomický vývoj v průběhu transformace, resp. "českého zázraku., a to ve dvou etapách: první označuje (spolu s Kornaiem) jako etapu "transformační recese" (která skončila v roce 1993); druhou pak nazývá až příliš optimisticky - etapou "přizpůsobování a konsolidace", která by se měla "soustřeďovat na úsilí o modernizaci a restrukturalizaci a měla by vyústit do dobře fungující rozvinuté tržní ekonomiky schopné konkurence na globálních světových trzích" (s. 235). A trvání této druhé etapy zaměřené na restrukturalizaci a modernizaci české ekonomiky - až příliš realisticky - klade do období let 2005 - 2010! V těchto souvislostech dále nejen klade, ale také argumentuje některé otázky týkající se povahy ekonomické recese v roce 1998, jako např. zda šlo pouze o "klasickou" nebo o v pořadí vlastně již druhou "transformační" recesi nebo šlo o jakousi "politickou" recesi spojenou s tzv. politickým hospodářským cyklem.

V závěrečných kapitolách poslední části celé knihy autor analyzuje některé klíčové oblasti české ekonomiky a tím i její transformační strategie (vnější ekonomické vztahy, státní rozpočet a veřejný sektor, ale zejména problematiku výdělků a rozdělování příjmů). V samotném závěru protiváhu či cestu ze stávající "slepé uličky", která vede, podle autora, pouze k relativnímu zaostávání naší ekonomiky, spatřuje ve vytvoření "komplexní modernizační transformační strategie, jejímž cílem by byla reintegrace české ekonomiky do světové ekonomiky na vyšší úrovni technického rozvoje" (s. 270). V této souvislosti klade konkrétně důraz "na vytváření institucionálního rámce fungování tržní ekonomiky (jak v tvorbě zákonů, tak v jejich vynucování). na vytváření podmínek zaručujících vlastnická práva, potlačujících kořistnické a spekulativní typy chování (zejména nezákonné povahy) a vytvářejících motivace pro tvůrčí chování" (tamtéž).

Recenzovaná publikace přináší nesporně zajímavé a významné poznatky vycházející ze seriózní ekonomicko-sociologické analýzy dosavadního vývoje naší společnosti a jejich netradiční interpretace, kterou se výrazně odlišuje od většiny publikovaných prací, i dosud převažujících (neoliberálních) transformačních teorií. Lze ji ocenit a odborné veřejnosti doporučit jako významný příspěvek k soudobým diskusím na dané transformační téma, které zůstává předmětem "historického" sporu mezi různými školami ekonomického a sociologického myšlení. Může být také dobrým základem i "praktickým" impulsem pro vypracování jakési sofistikovanější strategie další (alternativní) společenské transformace - obecně řečeno - v postkomunistických zemích. V této souvislosti bych chtěl ještě upozornit na jednu přínosnou věc: na aktuální a velice obsáhlou referenční literaturu (převážně z druhé poloviny 90. let), kterou autoři uvádějí v závěru svých studií - jednotlivých částí recenzované publikace.

Petr Soukup

Bourdieu, Pierre: Nadvláda mužů. Politická ekonomie, 3, 2001