Ženy s kufříkem a nadějí

Porodní bába byla od nepaměti součástí místní kolektivní paměti – byla vnímána jako inventář obce, podobně jako farář, učitel, starosta; bábu potřeboval každý. Stála u biologického (vymanila dítě z lůna matky) i sociálního zrození (držela ho při křtu, občas byla kmotrou). Podílela se i na jiných úkonech, hrála důležitou roli při přechodových rituálech: zrození, křtu, úvodu i smrti. Přibližně v letech 1850–1950 se prohloubila profesionalizace porodnické pomoci. Přešla od sousedské výpomoci k povolání, které bylo třeba legislativně zakotvit: během sta let se porodní bába změnila v porodní asistentku.
Kniha sleduje změny legislativního rámce, ohraničujícího život a činnost porodních babiček, institucionalizaci babického vzdělání, analyzuje proměny vztahu porodních bab a církve. Věnuje pozornost proměnlivě harmonickému a disharmonickému vztahu porodních bab a lékařů a rovněž genderovým stereotypům, které byly v tomto segmentu dějin vzhledem k porodní asistentce nejvýraznější. Báby jsou představeny i jako profesní skupina; lze sledovat, jak často a jakým způsobem porušovaly ve své nelehké praxi zákon. Závěr knihy se věnuje postupnému sebeuvědomování porodních asistentek, hledá odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem se začaly hlásit o svá práva, proč odmítaly označení „bába“ a usilovaly o „důstojnější“ název „porodní asistentka“.

Autorky a autor pracovali s unikátním, prozatím nezohledněným pramenem – s dochovanými porodními deníky, jejichž vedení bylo porodním bábám nařízeno výnosem ministerstva vnitra z roku 1881. Pramenně dále vycházeli z legislativy, normativních pramenů či babického stavovského tisku. Jako předstupeň recenzované monografie vznikly edice několika porodních deníků doplněné biografiemi jejich pisatelek a databáze porodních bab působících zhruba od poloviny 18. do poloviny 20. století, čítající na tisíc jmen.
Hana Jadrná Matějková (Dějiny a současnost 4/2020)