Z dějin české každodennosti
témata:
historie, historie – 19. století
vázaná, 472 str., 2. vydání
vydáno: listopad 2017
ISBN: 978-80-246-3510-1
doporučená cena: 390 Kč
Anotace
„Dlouhé“ 19. století, doba od konce 18. věku do vypuknutí první světové války, nebylo jen stoletím zrodu občanské společnosti, dobou dotváření politických struktur, diplomatických jednání, málo trvanlivých mírových smluv a válek. Vcelku bez ohledu na to, jaký politický režim zrovna panoval, lidé jedli, bydleli a oblékali se, zakládali rodiny, vychovávali děti, stárnuli a umírali. Cestovali, bavili se, četli (móda číst je skutečným fenoménem 19. století!), dokonce začali sportovat. Větší pozornost věnovali hygieně osobní, příbytku i hygieně komunální. Třebaže konkrétní podoba všech těchto činností závisela na jejich sociálním postavení a finančních možnostech, tvoří skutečnou náplň lidského života, jak dokládá široká typologie pramenů. Autoři pracovali s deníky a pamětmi, korespondencí, účty, s dobovou odbornou literaturou (právnickou, pedagogickou, lékařskou), s tiskem i obrazovými prameny a zjistili, že naši předci, kteří zalidnili 19. věk, se od nás zas tolik nelišili.
Recenze
Jaký byl každodenní život našich předků? Jak se milovali a bavili, jak vařili, cestovali či sportovali? Jak se rodila a rostla reklama? A proč v této obsáhlé a oblíbené syntéze od českých historiků poněkud chybějí informace o „nižších“ vrstvách?
Poctivá syntéza
Trojice českých historiků vydává svou knihu prvně roku 2009 a pro velký čtenářský zájem následují hned tři dotisky a roku 2017 pak vydání rozšířené, doplněné zvláště o barevnou přílohu a odkazy na novější literaturu k daným tématům. První část knihy, Kulisy každodennosti: Svět, který je kolem, pojednává například o nakupování, hygieně či módě, v druhé, nazvané Způsoby každodennosti: Svět, který se žije, najdeme kapitoly o rodině, manželství a jeho nesnadném zániku („nicotné“ důvody pro rozvod, jako je fyzické násilí či alkoholismus, nebyly uznávány za dostatečné) či o vztazích rodičů a dětí (hlazení či líbání dětí se nepěstovalo, a pokud ano, jen za odměnu). Další kapitoly pojednávají o sexu, stáří, cestování, čtenářství či volném čase a svátcích. Některá témata procházejí napříč celou knihou.
Vydělování
Jedním z témat je proces jakéhosi funkčního vydělování: kupříkladu společenství domu původně tvořili jeho pán s rodinou a všichni, kdo bydleli pod jeho střechou a podléhali jeho pravomoci, tedy nevlastní děti, příbuzní, podruzi, výměnkáři a čeleď. Teprve 18. století „začalo rozlišovat mezi vlastním jádrem rodiny a čeledí, respektive podruhy, a století následující, které přineslo spolu s industrializací oddělení sféry soukromé a veřejné, oddělení domu a pracoviště, rodinného života a pracovních aktivit, ukončilo existenci jednotky dům plus rodina“. Třebaže se malovýroba tomuto trendu bránila, dům v původní podobě se ve městě postupně stává minulostí.
K prvním náznakům oddělení domácnosti a pracoviště dochází v období osvícenského absolutismu v prostředí horních vrstev, přesněji úřednické šlechty: na základě nařízení Marie Terezie musel krajský hejtman bydlet a úřadovat v sídle hejtmanství. Výkon úřadu představoval už skutečné pracovní nasazení, což byla výrazná změna, až dosud totiž „chodil“ úřad za svým nositelem, jak autoři trefně poznamenávají. Souvisejícím projevem pak zřejmě byl vznik samostatných a oddělených manželských ložnic a postelí.
Souběžně s tím ale v jiných oblastech, například v odívání, docházelo k přibližování mužského a ženského světa, které do té doby byly striktně odděleny. I když třeba první lyžařky, které objevily výhody – do té doby jen mužských – kalhot, je při cestách do hor ještě musely skrývat pod sukněmi a první fotbalisté černé punčochy zprvu kradli matkám či sestrám. (Celkově však bylo postavení žen i dále znevýhodněné a možnost jejich autonomního jednání v řadě oblastí omezená, takže například samostatná žena podnájemnice je jev až meziválečný.)
První výskyt: reklama a sport
Právě počátky sportu kniha poměrně zevrubně mapuje: původně byl vnímán jako venkovská zábava či taškařice, jak o něm pojednal Riegrův Slovník naučný. Spíše vzácně jeho počátky reflektovali doboví básníci, například Ján Kollár cyklistiku: „Jest to vůz, kůň, pěchour spolu, trého prospěch vtip tu v jedno zatvořil, aby člověk ni noh nemořil.“ Až na konci 19. století do sportování pronikly takové prvky jako souboj příslušníků jednotlivých institucí o prestiž. A ještě mnohem později jej začala ovládat reklama.
Také jejím počátkům se kniha věnuje, a to i zmínkám v dobových českých slovnících a encyklopediích. Dlouho prý platilo, že „dobré zboží se chválí samo“, proto reklama budila nedůvěru. Varuje před ní heslo opět z Riegrova Slovníku naučného, podle kterého je reklama „žurnalistický článek umístěný v denních nebo smíšených zprávách, který za plat neb z jiných, ovšem nekalých, a tudíž nepodstatných ohledů rozhlašuje nezaslouženou chválu nějaké knihy, neb uměleckého výtvoru i osob samých; znamená tudíž tolik co rozhlašování, roztrubování“.
Dle autorů trvalo více než půlstoletí, než byla reklama jaksi „vzata na milost“ – pokud k ní 21. díl Ottova slovníku naučného z roku 1904 není ještě zdaleka přátelský, pak jeho „dodatky“, přesněji příslušný díl Ottova slovníku naučného nové doby z roku 1938, z časů, kdy se nosičem reklamy stal vedle inzerce v novinách už také film, fotografie, mluvené slovo či plakát, chápe reklamu jako nezanedbatelný fenomén moderního obchodu. Autor hesla ji vysvětluje jako „zařízení velmi rozličného druhu a technické dokonalosti, jehož úkolem je napomáhati odbytu nějakého zboží nebo šířiti v širokých vrstvách nějaké myšlenky“. Nicméně ani tato encyklopedie, aniž by popírala hospodářský přínos reklamy, není ještě o její účinnosti zcela přesvědčena. I když sami autoři spíše věcně popisují, než aby dané jevy hodnotili, ve prospěch reklamy nepřímo svědčí jejich zmínka naznačující její propojení s fungováním tisku i demokratické společnosti jako takové: „Útlum žurnalistiky, jenž nastal po porážce revoluce v roce 1849, znamenal rovněž útlum inzerce a reklamy.“ Ostatně širší společenský význam obchodování ukazuje třeba i role tradičního jarmarku, který byl „nadlouho jednou z nejvýznamnějších forem sociability“; nabízel podívanou, ale také příležitost k pravidelnému setkávání většího množství lidí, stejně jako k šíření novinek a „zaručených“ zpráv.
Klobouk jako hranice revolty
Politickým dějům se autoři přímo nevěnují, ale sledují odraz politiky například v odívání. Poukazují na zásadní vliv Francie, který přetrvával bez ohledu na aktuální vývoj na bojištích a záměry mocnářů, takže i pád Napoleona byl roku 1814 v Praze slaven podle pařížské módy. A když pak roku 1848 vypukla revoluce i u nás, projevila se například v tom, že své revoluční nadšení vyjadřovaly služky nošením čepců, které podle dobové hierarchie mohly „správně“ nosit jen výše postavené kuchařky a panské. Na klobouky, vyhrazené měšťankám, si ovšem služky ani při převratu netroufly.
Historik Jan Randák v recenzi uveřejněné v časopise Slovo a smysl poznamenal, že kniha se příliš nezabývá pronikáním národní idey a nacionalismu do sociální reality (i když národ není jen čímsi abstraktním, ale je i velmi konkrétním „každodenním plebiscitem“). A dále, že „práce je věnována většinou českým středním vrstvám, v porovnání s českým měšťanstvem a částečně šlechtou se zde čtenář jen zřídka setkává s dělnickým prostředím či prostorem malého člověka lidového prostředí“. V zásadě má pravdu: autoři ve velké míře vycházejí z dochovaných rukopisných deníků a ty jsou měšťanské a šlechtické. Nižších vrstev se tedy týkají spíše příležitostné kapitolky či pasáže, například o specificích dělnického bydlení nebo o tom, že postavení žen sice bylo celkově podřadné, ale nejhůře se s nimi zacházelo v prostředí selském (což vyjadřovala přísloví a pořekadla jako toto: „Jsou dvě krásné chvíle v životě muže: když si ženu bere a když ji pohřbívá.“).
Zato kniha zaznamenává nemalé úsilí, které příslušníci středních vrstev vynakládali na to, aby nebyli vnímáni jako příslušníci vrstev nižších. Kupříkladu dívky z buržoazních rodin sice uměly šít, ale protože krejčovská činnost byla považována za podřadnou, před okolím se tato dovednost tajila.
Knize je možné vytknout některé dílčí nedostatky a omyly, například že slavná britská antropoložka se nejmenovala Margareth, nýbrž Mary Douglasová, které mohou souviset s převážně frankofonní orientací hlavní autorky Mileny Lenderové. Od doby prvního vydání už také vyšly další publikace, jež přinášejí dílčí nové pohledy.
Případně se Lenderová podílela na vzniku dalších prací, které témata jednotlivých kapitol pojednávají obšírněji: „Spanilost Vaše cizozemcům se líbí…“: České kuchařské knihy v 19. století (Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2017) nebo Dámská jízda: Cestovatelky z českých zemí a jejich obraz Itálie v letech 1782–1936 (Univerzita Pardubice, 2017). Celkově ale nadále platí, že koho nezajímají provokativní novátorské koncepce, ale spokojí se s obecnějšími prohlášeními o „všeobecné podstatě lidství“ a chce si přečíst poctivou syntézu jistého výseku české každodennosti předminulého století, zůstává pro něj tato kniha dílem základním a neopominutelným.
Jan Lukavec, 18. 11. 2018, www.iliteratura.cz/