tištěná kniha e-kniha
K hříchu i k modlitbě

K hříchu i k modlitbě

Lenderová, Milena

témata: historie, historie – 19. století

vázaná, 352 str., 1. vydání
vydáno: listopad 2016
ISBN: 978-80-246-3540-8
doporučená cena: 390 Kč

E-shop

Anotace

Monografie Mileny Lenderové zachycuje postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století. Přihlíží k vývoji střední a zčásti západní Evropy; využívá pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Vychází i z dobových feministických textů a obrazových materiálů.
Primárním cílem bylo sledovat běh života ženy v jeho cyklech – dětství, dospívání, manželství, mateřství – a závazného modelu feminity pěstovaného zejména ve středních společenských vrstvách. Pozornost je věnována postavení ženy v domácnosti, její hygieně a oblékání, ale také dívčímu vzdělávání včetně úsilí o získání přístupu k středoškolskému (1870 vznikl státní dívčí učitelský ústav, 1890 soukromé dívčí gymnázium Minerva) a univerzitnímu vzdělání (nejdříve se dívkám otevřela filozofická, pak lékařská fakulta pražské univerzity) a průniku žen na pracovní trh; obojí je fenoménem až samého sklonku století. Samostatná kapitola připomíná vztah žen k umění – náleží spisovatelkám, malířkám a divadelním umělkyním.
Po celé 19. století usilovaly první feministky (Karolina Světlá, Žofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Teréza Nováková a další) o právo žen na slušné zacházení, soukromí, vzdělání, vlastní profesi, ekonomickou nezávislost. To vše jim doposud většina mužů upírala, zesměšňovala novinářky, spisovatelky a obecně ženy, které ženskou emancipaci prosazovaly. Někteří muži – například Vojtěch Náprstek či T. G. Masaryk – jejich snahy naopak podporovali. Drtivá většina žen ovšem považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí prvních feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním.
Vzdělaných žen a žen materiálně nezávislých však zvolna přibývalo: samostatných živnostnic i učitelek, úřednic, vychovatelek, ba i prvních lékařek, malířek, spisovatelek, novinářek... Zpočátku často rezignovaly na mateřství; lékařky zůstávaly svobodné dobrovolně, pro učitelky v Rakousku-Uhersku vyplýval takovýto celibát ze zákona. Zrušilo ho až Národní shromáždění mladé Československé republiky v roce 1919. Totéž Národní shromáždění pak dalo ženám rovnost a ničím nezpochybnitelné volební právo.

Recenze

¨Muži doma chyběli

Za první světové války pletly děti ve škole ponožky pro vojáky, sbíraly bylinky, z nichž si pak muži na frontě vařili čaj, a Vánoce slavily bez táty a bez cukroví. „Děti se musely zapojit do shánění základních životních potřeb. Stály ve frontách na jídlo, jezdily pro potraviny na vesnici, kradly uhlí,“ říká historická Milena Lenderová.

Ačkoli se válečné operace našeho území bezprostředné nedotkly, obyvatelé, včetně dětí, se museli vyrovnat s odchodem mužů (a otců) na frontu, materiálním nedostatkem, strachem i citovým strádáním. Radu aspektů válečného dětství mezi lety 1914 až 1818 mapuje kniha Vše pro dítě! Napsal ji autorský tým Univerzity Pardubice ve složení Milena Lenderová. Martina Halířová a Tomáš Jiránek. Kniha letos získala cenu Magnesia Litera za literaturu faktu.

LN Dokázala byste popsat, jak lidé za války prožívali Vánoce?

Tyto informace čerpáni hlavně z ženských časopisů. Když přišel advent, začaly se v nich objevovat články o dárcích. Vánoce 1914 nebyly ještě nijak zasaženy nedostatkem. Tehdy, i dříve, se hodně vyráběly rukodělné dárky -čepice, šály, noční kabátky, svetry se naopak tehdy ještě moc nenosily. Také tam najdeme pletené punčochy, trepky, přehozy, polštáře, věci na miminka. Na začátku války se ještě používaly kvalitní materiály, žádné párání starých punčoch a přešívání, jak tomu bylo později. Pletlo se z vlny, příze, jsou tam věci z hedvábí.

LN Víte, co se jedlo na Štědrý den?

Před první světovou válkou nebyla štědrovečerní večeře tak ustálená jako dnes. Spíše než smažený kapr se jedl kapr na černo nebo štika na modro, houbová polévka. V 19. století se na zámožných stolech objevovaly během Vánoc ústřice, ty za války ze štědrovečerních stolů zmizely.

LN Jak se pak Vánoce měnily v dalších válečných letech, když se lidé museli stále více uskromňovat?

Už i v módních žurnálech přibývaly tipy, jak zhotovit pracovní oděv. Možná si lidé zapálili svíčky, ustrojil se stromeček, ale co bylo pod ním? Změnilo se i cukroví. Z receptů mizí cukr, místo něho se dává med a pak se laky na oslazení vařil sirob z cukrové řepy. I vajíčky se šetřilo. Dokud byly brambory, vejce se nahradila strouhaným bramborem, máslo zase umělým lukem. Pšeničná mouka už pak také skoro nebyla, kukuřičná mouka zase nic neudrží pohromadě, tak se nakonec upekl na Vánoce třeba perník.

LN V průběhu 19. století děti získaly řadu benefitň, jako bylo zavedení povinné školní docházky, relativní dostupnost lékařské péče, zákaz či omezení dětské práce. Pak ale přišlo 20. století. Pomohlo něco z výdobytků 19. století dětem přečkat první si čtovou válku lépe?

Já bych řekla, že ne. Benefitem 19. století bylo vytvoření husté sítě školních zařízení. To bylo zejména ve městech zpochybněné tím, že hned, jakmile válka začala, se ze škol staly ubytovny mobilizovaných vojáků. Když pak válka začala, městské školy sloužily jako lazarety. Na venkově se to dělo v menší míře.

LN Ve městech se školy za války zavřely úplně?

Ne, učilo se ale jen v některých. Ty, které zůstaly v provozu, musely zavést střídavé vyučování, aby tam mohly docházet i děti ze škol, z nichž se staly nemocnice. Na prahu první světové války byl na našem území dostatek učitelů, řada z nich ale narukovala. Nahradili je učitelky a penzionovaní učitelé, nakonec začali učit lidé, kteří neměli potřebnou kvalifikaci. Doma i ve škole dětem chyběl mužský vzor: otec byl na frontě, učitel také a ideální žena byla spíše submisivní. Autoritu nebo v nutném případě trestající paži představoval otec či učitel. Do módy přišlo označení „zpustlá mládež“ - děti rostoucí bez mužské autority.

LN Jak ještě válka změnila již zaběhnutý školní řád?

Byla zpochybněna nezbytnost řádné školní docházky, děti se musely zapojit do shánění základních životních potřeb. Stály ve frontách na jídlo, jezdily pro potraviny na vesnici, kradly uhlí. Počet zameškaných hodin rostl. Od roku 1916, kdy se přešlo na přídělový systém, začaly ve škole chybět nejen učebnice, ale i papír, sešity, úklidové prostředky. A především uhlí, což vedlo k dalšímu omezení vyučování. V roce 1918 se už učilo dost sporadicky.

LN Když děti jezdily na vesnici pro jídlo nebo sháněly uhlí, tak to, předpokládám, nebylo nijak organizované?

Výpravy za jídlem organizovala matka, krádeže uhlí zpravidla nikoli. Organizovanou práci měl stát hlavně pro učitele. Úhledně psali, vyznali se v účetnictví, proto se museli zúčastnit práce v nejrůznějších soupisových komisích.

LN I děti se ale musely ve škole zapojit do práce a podporovat' vojáky na frontě.

Ano, holčičky například štrikovaly ve škole nátepníky, rukavice, ponožky pro vojáky. Děti vyráběly cupaninu. Ve škole se konaly sbírkové akce, sbíralo se úplně všechno od žaludů až po peníze. To pak děti doma loudily, aby do školy mohly něco přinést. Z domácností tak mizely hmoždíře, měděné mísy a podobně.

LN Ve vaší knize píšete, že školáci sbírali listy ostružin, které se posílaly na frontu, aby si z nich vojáci mohli vařit čaj.

Ano, čaj se přestal za války dovážet. Před první válkou se - s výjimkou dobročinných akcí - ve školách nic nesbíralo.

LN Za socialismu se také sbíralo, má to nějakou souvislost?

Určitě. Jakmile stát něco nezvládá, zapojí žáky, učitele a vůbec osoby z terciární sféry. Rozhodně netvrdím, že by děti vůbec neměly pracovat. Je ale něco jiného, když děti nosí do školy starý papír, sbírají žaludy pro lesní zvěř. Za války ale nešlo o činnost, která by vhodně doplňovala výuku. Naopak ji ničila.

LN Najdeme ještě nějaké podobnosti první světové války s druhou světovou válkou nebo s následným reálným socialismem?

Za první světové války se z relativně demokratického občanského rakouského státu stal stát totalitní a vznikly určité mechanismy, které lze označil za totalitní. Ožily za německé okupace i reálného socialismu. Od roku 1914 vznikal „ideologický dualismus"- něco jiného se říkalo doma, a něco jiného ve škole. To, co se říkalo doma, se nesmělo říkat ve škole. Ted jsme svědky vcelku zajímavé rehabilitace Františka Josefa I., ale za první světové války si mocnáře už nikdo nevážil. Mám doma deník po svojí prátetě, která pocházela z učitelské rodiny a deník si psala, když jí bylo patnáct, šestnáct. Doma se sprostě nemluvilo, tak když chtěla mocnáře znectít, tak ho nazvala "naším starým dědkem pitomým". V jiném prostředí se mu říkalo i hůř.

LN Existovala ve škole za první světové války propaganda?

Ano, dětem se vštěpovalo, že bojujeme s německou říší, že to jsou naši přátelé. Přitom v českém prostředí byli za odvěké přátele považováni Slované, Srbové, Rusové, v intelektuálním prostředí Francouzi. A ted se tyto národy staly nepřátelskými mocnostmi. Co doma jistě přišlo na přetřes, byly i čistky ve školních knihovnách. Vyřazovala se závadná literatura, ruská, francouzská, z Čechů Masaryk, Machar, pak i Jirásek.

LN Jak byla propaganda řízena?

Ve škole byla řízena Zemskou školní radou, která posílala do škol oběžníky. Několik z nich instruovalo učitele, jak mají dětem vysvětlit, proč mají hlad. Hlad byl bojovým hrdinstvím: když se mají obětovat otcové na frontách, kde hladoví a umírají, nechť se děti obětují tak, že se dosyta nenajedí. V roce 1917 už to bylo hodně špatné - vařilo se z hovězí krve, pro kterou děti chodily na jatka, z kukuřičné či ječné mouky, z lebedy. A školní oběžníky děti nabádaly, aby nebyly mlsné, nevybíraly si v jídle, nepřejídaly se! To bylo absurdní a dospělí to tak chápali. Hladovění se navíc v tu dobu už netýkalo jen rodin nezámožných, hlad postihl i střední vrstvy, které byly z dřívějška zvyklé na určitou kulturu stolování, přemýšlely o tom, co jedly.

LN Co se pro děti ještě změnilo?

Zajímavý byl návrat ke kojení. Koncem 19. století se objevila kvalitní kojenecká náhradní výživa, která se poměrně rychle rozšířila. Během války ale zmizela, zmizelo i kravské mléko. Návrat ke kojení vlastní matkou byl asi jediným pozitivním přínosem války.

LN V knize máte kapitolu o uprchlících. Vidíte tam nějaké podobnosti s dnešní dobou?

Myslím, že se to nedá úplně srovnávat s dnešní uprchlickou vlnou. Tenkrát sem utíkali lidé, kteří patřili k rakouské monarchii, vyznávali stejnou kulturu, platily u nich stejné zákony jako v českých zemích. Vlídně byli přijímáni polští katolíci. Italové a Slovinci, tedy křesťané. Respektovali zákony, snažili se přizpůsobit. Italové třeba měli problém s českou kuchyní a Cechy zas odrazovaly jejich stravovací návyky - pojídat šneky nebo kukuřičnou mouku, podle dobového názoru dobrou pro domácí zvířectvo. Uznání naopak budila zbožnost italských uprchlíků. Domácí obyvatelstvo většinou respektovalo křesťanskou povinnost pomáhat bližnímu v nouzi. Katolické prostředí ale nebylo pokaždé tolerantní k haličským Židům. Na Příbramsku například kolovaly pověsti o rituálních vraždách či o únosech křesťanských dětí Židy. Pak se ale ukázalo, že je to nesmysl.

LN Nebylo tedy nutné vychovávat ve škole žáky k toleranci?

Oběžníky Zemské školní rady poskytovaly metodický návod jak postupovat. Školákům se vysvětlovalo, že jsou jejich kamarádi v obtížné situaci, že je jejich povinností jim pomoct. Myslím, že každé české dítě přišlo za války do styku s nějakým malým uprchlíkem.

LN Když jste psala knihu o válečném dětství, jak moc těžké pro vás bylo najít zdroje?

Bylo to docela těžké. Ráda pracuji s prameny osobní povahy. Nechtěla jsem ale mužské deníky či dopisy z fronty, chtěla jsem dětské deníky a těch je jen pár. Myslím, že spolu s kolegy jsme našli skutečně zajímavé prameny.

LN Je něco, co vás při psaní hodně překvapilo, u čeho jste si říkala: Jak je to možné?

Říkali jsme si, jak je možné, že vzdělanostní úroveň české prvorepublikové společnosti zůstala relativně dobrá, ačkoli děti narozené 1900 až 1912 neabsolvovaly nerušenou školní docházku? Zůstali jsme jedním z nejgramotnějších národů, byli jsme na tom lépe než například Francie, Itálie. Faktem je, že už v té době byla zavedena osmiletá školní docházka, takže každé dítě první světová válka zasáhla, co se týče vzdělání, jen částečně. A snad to bylo i proto, že v českých školách se učitelé snažili učit, co to šlo. Jejich němečtí kolegové se snažili více vyhovět požadavkům úřadů s nadějí, že po válce dětem vše vynahradí.
Milena Lenderová

Historička, univerzitní profesorka, původně středoškolská učitelka a archivářka se narodila v roce 1947. V současné době působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Zabývá se dějinami každodennosti 19. století. Je autorkou či spoluautorkou řady knih jako například Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu. K hříchu i modlitbě, žena v minulém století.

Barbora Postránecká, Lidové noviny 17.12.2016, příloha Relax, str. III/3

Lenderová poskytuje poutavý vhled do časů našich prapraprababiček a jejich předků. Jejich nelehké osudy umí podat sugestivně a v hutné zkratce. Text je psán srozumitelně a čtivě, s velkou erudicí, ale i životní zkušeností, které autorku vedou nejen k jisté shovívavosti k tehdejším výstřelkům, ale i pokoře.

Pestrý obraz „ženského“ předminulého století

Jaké bylo postavení žen, zvláště ze středního městského stavu, v českých zemích v „dlouhém“ 19. století? Jaké bylo jejich dětství, dospívání, manželství a mateřství? Jak souhrnně popsat jejich vztah k umění? Je pravda, že jedinou oblastí, kterou společnost původně tolerovala jako výdělečnou činnost ženy, byl zpěv či malování? Kdy se konala první ženská stávka? Jak si ženy postupně probojovávaly cestu ke vzdělání a na pracovní trh? Jak se proměňoval ideál ženské krásy či dobové vnímání hygieny? Jak se prostřednictvím ženského ošacení vyjadřovaly politické sympatie? Proč si mnohé Češky pletly kávovou společnost se salónem? Tvorba kterých spisovatelek byla natolik ctnostně didaktická, že si ji vzdělané čtenářky dopřávaly z recese, jen pro pobavení? V jakém smyslu byla v dobových lékařských představách žena stále nemocná? Do kdy byl snubní prsten záležitostí toliko žen?

O tom všem podává zevrubnou zprávu kniha K hříchu i k modlitbě. Žena devatenáctého století od Mileny Lenderové. Ta nedávno vyšla v novém, přepracovaném vydání, protože to první z roku 1999 již bylo rozebrané. Zkušená historička a archivářka v ní využívá rozsáhlých pramenných podkladů, opírá se o osobní deníky, korespondenci, memoáry, ženský tisk a autentickou odbornou literaturu lékařskou, filozofickou, pedagogickou, právnickou. Na základě toho podává pestrý obraz „ženského“ předminulého století. Kouzlu oněch písemností z čistě akademického hlediska někdy snad až příliš propadá, když vychvaluje dochované dopisy, že jsou „dojemně krásné; žensky obětavé, laskavé, pravdivé, živé, moudré“. Současně to ale může znamenat, že se svými četnými hrdinkami soucítí a prožívá jejich nelehké osudy, které umí sugestivně a v hutné zkratce podat. A i když na okraj cituje i názor první manželky Josefa II. Isabely Parmské, že muži jsou jen neužitečná zvířata a trubci lidské komunity, nedá se říci, že by česká autorka svým hrdinkám vždy jen „nadržovala“ a tehdejší svět viděla černobíle „protimužsky“. Kupříkladu o Karolině Světlé poznamenává, že citové vakuum v její rodině patrně vzniklo její vinou. V prozkoumaných denících Lenderová – nepřekvapivě – našla i projevy závisti, nespokojenosti, pomluvy; ženy žijící před dvěma stoletími se podle autorky „od nás zas tolik nelišily“.

Do soukromých životů významných českých osobností, od nichž se dochovalo nejvíce písemností, autorka proniká natolik důkladně, že cítí potřebu se za to českým „výtečníkům“ hned v úvodu dokonce omluvit. Na následujících stranách pak čtenáři mohou sledovat například zakladatelku nejslavnějšího českého literárního salonu, noblesní Annu Lauermannovou, jak během války provádí polní pych, aby měla co předložit svým hostům; smutné konce mnoha operních pěvkyň, například Marie Wollnerové (1858–1939), která se ke konci života musela starat o slepice v broumovském klášteře; bigamii slavného českého klasika, jehož manželka zřejmě bez odporu vychovávala děti, které měl její muž s její sestrou...

Autorka s mírným pobavením a podivem líčí názory tehdejších odborníků, kteří kupříkladu zakazovali houpání dětí a sex doporučovali jen jednou či maximálně dvakrát za měsíc. Zároveň ale uznale konstatuje, že jistý katolický kněz sepsavší roku 1832 příručku pro duchovní přistupuje k ženskému cizoložství podobně jako zaměstnanci moderních manželských poraden, v duchu výroku o zatloukání připisovaného M. Plzákovi: „Manželka cizoložná nemá býti přidržována k tomu, aby snad svůj zločin vyjevila muži.“

Autorka nezatajuje, že z dnešního hlediska byly dobové normy chování mnohdy podivné, zvláště co se týká sexuality nebo moci a autority v rámci rodiny. Kupříkladu kdykoli si dívky (z bohatších vrstev) převlékaly košili a zůstaly zlomek minuty nahé, zavřely prý oči a pokřižovaly se. Řada žen tak dospěla, aniž kdy spatřila svůj vlastní pupík. Zároveň je ale Lenderová daleka toho, aby se lidem tehdejší doby vysmívala a líčila je jako naprosté tmáře a zpátečníky. Ukazuje kupříkladu, že i manželství uzavíraná takzvaně z lásky nezřídka končila nešťastně. A pro doplnění obsáhle cituje vyjádření ženy, jíž manžela vybrali rodiče a u které se upřímný cit k choti vyvinul až po svatbě, přičemž realisticky soudila, že by asi nebyla bývala šťastnější, kdyby se vdala podle vlastní volby. A ačkoli se tehdejší lidé v mnoha ohledech chovali exaltovaně a upjatě, rozhodně mnoha z nich nescházel pragmatismus. Tak Lenderová vypráví o nakladateli a knihkupci Janu Hostivítu Pospíšilovi (1785–1868), významném obrozenci a jednom z nejvýznamnějších českých tiskařů 19. století. Tomu přinášely velký zisk texty opěvující spojení vlastenectví s milostným citem. I jeho dcera Marie, krásná, vzdělaná, sama píšící verše, se stala cílem zbožňování mnoha místních vlastenců. I když v některých případech tyto city opětovala, Pospíšil těmto vztahům nepřál a místo toho jí za ženicha vybral Němce, který neuměl ani slova česky. Jak autorka ironicky a snad i trochu drsně uzavírá, „romantický ideál, pro který blouznili vlastenečtí snílkové, porodil manželovi šestnáct dětí, třináct zůstalo na živu“.

Drobná, i když možná trochu schematická kapitolka ovšem čtenáře seznamuje i s obecnějším vývojem ideálu ženské krásy: úzké boky a malá ňadra podle Lenderové preferoval středověk, rokoko i romantismus oslavoval nehmotnou ženu „s kruhy pod očima“, naopak široké boky a bujné poprsí byly více ceněny na počátku novověku a pak od třicátých let 19. století, kdy spolu s rozvojem kulinářství mizí romanticky éterická dívka a vrací se důraz na plnost ženské postavy. Odvrácenou stranou dobového prožívání intimních vztahů a lidské tělesnosti je prostituce. Tu ovšem nechala Lenderová stranou, protože se jí obsáhle věnovala v publikaci Chytila patrola... aneb prostituce za Rakouska i republiky (Karolinum, 2002).

Autorka přibližuje také dobové debaty o ženských dispozicích a údajně předem daném údělu. Proti sobě stály dva protikladné názory. První hájil například Denis Diderot, který tvrdil, že ženy jsou na světě jen kvůli mužskému potěšení a jejich intelekt není možné brát vážně, protože podléhá „zákonu dělohy“. Druhá strana zastávala pojetí, že ženy jsou v podstatě schopné všech mužských aktivit, pokud k tomu dostanou příležitost. Za představitele těchto názorových pozic Lenderová označuje kupříkladu Antoina L. Thomase (1732–1785), což ale pravděpodobně nebyl katolický kněz, jak autorka tvrdí. Druhý názor se přitom u nás prosazoval jen pomalu a se zpožděním, i ženy dlouho zůstávaly velmi konzervativní, většina z nich nadále považovala za smysl života uzavřít manželství, pečovat o domácnost, manžela a děti; úsilí feministek a jejich zastánců příliš nechápaly a nesouhlasily s ním. Jako první české přívržence feminismu tak autorka paradoxně označuje Karla S. Amerlinga a Vojtěcha Náprstka. A když K. Světlá žádala Ladislava Riegra o podporu ženského vzdělávání a ženské emancipace vůbec, ten ji prý přerušil jízlivou poznámkou, že musí mít neobyčejně zlého manžela, protože šťastně provdané ženy se o emancipaci nestarají.

V některých drobnostech se dá s Lenderovou polemizovat: těžko se asi dá exaktně a nezvratně dokázat „malá náklonnost“ české mentality k filozofování, která by měla být trvalá a neměnná. A když píše o základním křesťanském „dogmatu o méněcennosti žen“,je to asi také trochu diskutabilní: v doslovném (teologickém) smyslu takové závazné dogma neexistuje a také ve smyslu přeneseném je to možná poněkud zjednodušující označení, vždyť i v rámci tradičních církví je spektrum vztahů k ženám široké. Celkově ale kniha poskytuje poutavý vhled do časů našich prapraprababiček a jejich předků. Je psána s velkou erudicí, ale i životní zkušeností, které autorku vedou nejen k jisté shovívavosti k tehdejším výstřelkům a k pokoře. Lenderová nevytváří složité teoretické konstrukce, ale často především vypráví příběhy, ke kterým jí jako komentář dobře slouží třeba i vhodný a dodnes trefný citát z Ignáta Herrmanna nebo Jana Nerudy. To jejímu dílu dodává na čtivosti a formulační břitkosti.

Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, 10. 1. 2017