O hranicích dějinných období

V posledním textu, který ještě stihl sám připravit k vydání, se světoznámý medievista Jacques Le Goff (1924–2014), od něhož česky vyšlo více než deset titulů, obrací k metodickým principům historické práce se zvláštním zaměřením na otázku předělu mezi středověkem a renesancí. Stať se obrací k následujícím otázkám: Jakou roli má hrát sebehodnocení renesančních osobností v dnešním pojetí epochy, vůči které se vymezovaly? Kde leží počátky historické periodizace vůbec a jaké podoby tento nástroj nabyl s ustavením historie jakožto akademického oboru? Kdy a jak se vytvořil dodnes populární obraz středověku jakožto „temného věku“? A jak pojmout úkol historika dnes, kdy řada významných autorů popírá samu nutnost globální periodizace? Autor hájí koncept „dlouhého středověku“ od 3. do 18. století, spojovaného kulturní dominancí latiny a (jednotného či rozpolceného) křesťanství, ale také strukturou společnosti, formou výroby, stravováním, rolí dopravy a dalšími rysy, a zastává se významu periodizace jakožto nástroje orientace a hledání historického smyslu i v dnešním, globalizovaném a polycentrickém světě.

Úvodem
Prolog
Starověké periodizace
Pozdní zrod středověku
Historie, výuka, periody
Zrození renesance
Renesance dnes
Středověk a jeho proměna v „dobu temna“
Dlouhý středověk
Periodizace a globalizace

Poděkování
Bibliografie
Přeložená díla

Renesance 14.–15. století nebyla revolučním předělem evropských dějin. Považujme ji spíše za vyvrcholení procesu dlouhé „středověké renesance“ a středověkou epochu chápejme jako průběžné znovunalézání a ohrožování, nikoli jako temné a úpadkové mezidobí sevřené mezi jasnými paprsky antiky a novověku. Taková je výzva slavného medievisty, jak se ji pokusil vyargumentovat krátce před smrtí ve své poslední knize. Francouzské vydání má v názvu otázku: Opravdu bychom měli historii rozkrajovat na dílky? Le Goff odpovídá souhlasně – bez periodizace se dějepisec neobejde. Je třeba se však neustále zamýšlet nad jejím odůvodněním a průběžně s proměnami paradigmat zavedené způsoby členění dějin zpochybňovat a přehodnocovat. Jinak nám budou pomocné vymezující abstrakce v poznání spíše překážet. O předělu mezi dvěma epochami se mezi vzdělanci začalo mluvit již v samotném pozdním středověku (humanisté označovali jako „mezidobí“ onen „poantický“ věk, k němuž již odmítali náležet). Pro pojmenování následujícího období se termín „renesance“ začal užívat až v pracích 19. století. Selektivní poznatky z dějin literatury a umění se přenášejí na všechny ostatní oblasti lidské činnosti; spojují renesanci nejen s indiánským zlatem, ale i s individualizací, radostí z člověka, přírody a pokroku. Taková zobecnění ale plynou z neznalosti či obtížné interpretace pramenů, jež analogické jevy (a je náš problém, že je označujeme za pokrokové či moderní) dokládají pro středověk, starověk i modernitu. Jak připomíná Le Goff, středověk sám sebe vnímal jako věk stáří. Honosil se racionalitou. Čím to, že si ho dodnes často představujeme jako naivní, iracionální a dětský?

mš (Dějiny a současnost, 10/2015, str. 49)