tištěná kniha
Proti Benešovi ! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939-1945

Proti Benešovi ! Česká a slovenská protibenešovská opozice v Londýně 1939-1945

Kuklík, Jan Němeček, Jan

témata: historie – 20. století, politologie a mezinárodní vztahy

vázaná, 488 str., 1. vydání
vydáno: únor 2004
ISBN: 80-246-0777-8
doporučená cena: 450 Kč

E-shop

Anotace

Kniha Jana Kuklíka a Jana Němečka se u nás poprvé soustavně zabývá analýzou různých českých a slovenských politických skupin, které se v průběhu druhé světové války dostaly do opozice vůči prezidentu Edvardu Benešovi a československé exilové vládě ve Velké Británii. Všímá si známých postav protibenešovské opozice, jako byl Milan Hodža, Štefan Osuský či Lev Prchala a rozebírá opozici ze strany československých komunistů a levicových sociálních demokratů. Autoři zároveň analyzují i vztah polské exilové vlády a britské politiky k protibenešovské opozici a hledají odpověď na otázku, zda vůbec existovala reálná a důvěryhodná alternativa k Benešově vnitřní a zahraniční politice za druhé světové války.

Obsah

Kapitola I. Počátky
Kapitola II. Od uznání československé prozatímní vlády do potvrzení Benešova prezidentského mandátu v prosinci 1942 .
Kapitola III. Od počátku roku 1943 do vypuknutí Slovenského národního povstání .
Kapitola IV. Od Slovenského národního povstání roku 1944 do konce druhé světové války
Kapitola V. Polský exil a česká a slovenská opozice 1939-1945
Kapitola VI. Britové a opozice
Namísto závěru .
Seznam pramenů a literatury

Recenze

Edvard Beneš shromáždil za života i po smrti tolik nepřátel a militantních protivníků, že je to u politika neobvyklé. Šlo a jde o politiky, politické publicisty, historiky a další autory jak české, tak zahraniční. U mnohých vyvolával a vzbuzuje Beneš přímo nenávist. Příčin je více, politická konkurence patří k hlavním, duchovní a ideologické rozpory k delším významným, Benešovy vlastnosti a způsoby také některé domácí politiky provokovaly. Důvod z nejpodstatnějších povstal ze "symbolu", z toho, že mnohým Beneš ztělesňoval a vyjadřuje demokratické Československo. Nacisté, komunisté /načas se v odporu k Benešovi zmírnili/, tvůrci a reprezentanti různorodé antidemokratické pravice v Evropě třicátých let si spojili demokratickou ČSR s Benešem a tvrdě na něj útočili. Vazba byla ostatně pocitována oprávněně, Beneš a Československo k sobě niterně patřili, Beneš pokládal československý stát také za své dílo a domníval se, že rozumí nejlépe jeho potřebám a nárokům na jeho řízení.
Bylo jen logické, že po zničení ČSR v březnu 1C39 se Beneš ujal mezinárodního zápasu za její obnovu a že se snažil stát v jeho čele. Pokládal to totiž téměř zs samozřejmé, vyvozoval to ze svého dosavadního politického působení, ještě nedávného oficiální-ho postavení a ze svých zkušeností a znalostí z mezinárodní politiky a diplomacie. Začal vytvářet zahraniční odboj; aktérů bylo hned od počátku mnohem více, než za geneze prvního "československého" odboje v letech 1914-1918. A nebyli mezi nimi jen ti, kteří chtěli s Benešem, spolupracovat, souhlasili s jeho vedením, koncepcemi, názory, směry aktivit.
V exilu se objevili, nebo se zfrmovali opozičníci, kteří s Benešem soupeřili, či na něj aspoň útočili nemajíce sil být soupeři. Ví se o nich, ale konkrétněji se většina z nich nezná. Literaturou putují jejich jména, činnost je zmiňována spíše ilustrativně. Někteří z významnějších se přece jen důkladnější pozornosti dočkali, především Osuský a Hodža. Stalo se tak i zásluhou Jana Kuklíka a Jana Němečka. Oba autoři se teď spojili k obsáhlé monografii, která protibenešovskou opozici v zahraničním odboji za druhé světové války zmapovala vskutku důkladně. Je dobře, že se o ní bude v takovém rozsahu a hloubce vědět, byť se téma může některým jevit i marginálním. Pomůže to "odtabuizo-vat" jisté stránky československého exilu za druhé světové války, které byly a jsou - málo známy - i předmětem různých konstrukcí, dohadů a účelových argumentací.
Pramenná báze, kterou si Kuklík a Němeček pro svou práci vytvořili, je hodná ocenění a obdivu. Svědčí o jejich neobyčejné pracovitosti a odborné vyzrálosti a odpovědnosti. Propátrali v zahraničních a českých archívech, co bylo v současné době pro téma a jeho souvislosti k dispozici. Žádný český badatel se jim v tom nemůže rovnat, shromáždili dokumentaci, která se do historického textu většinou dostává poprvé. Zřejmě u vědomí toho vybavili práci mohutnou faktografií, jež vznikla z podrobné interpretační reprodukce dokumentů, Přináší to nutně občasné "opakování" obsahu a zamoření dokumentace, protože zvláště publicistika a "me morandová" aktivita opozičníků pracovaly s jistým vymezeným a omezeným okruhem tezí. Pro pojetí práce, jež chce zároveň "vydat svědectví", je to však nezbytné. Je taká výtečné, že se podařilo ukázat, jaký ohlas měli opozičníci navenek, v britských politických kruzích a u polské emigrace, která byla pro československý exil zvlášť významná. I tyto kapitoly vypovídají, jak byli s to různí opozičníci mezinárodně zajistit obnovu Československa /zda vůbec, v jaká podobě apod./.
O širokou pozornost má práce postaráno už tématem, její heuristická výbava ji nejen stvrdí, ale ještě znásobí, Bude z ní nepochybně čerpat i dnešní protibenesovská publicistika: autoři jsou si toho jistě vědomi, přesto neretušovali, nepolenizovali, lacině nekritizovali. Přitom se místy nabízely snadné soudy, mezi opozič-níky byly i podivné postavy, Kuklík a Němeček se ale k takovému přístupu neuchýlili. Je to jen na prospěch výsledku a dojmu z práce.

Z recenzního posudku: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc.

Že se Edvard Beneš zasloužil o stát, je zákonem této republiky Nemáme zatím nikterak v praxi vyzkoušcno, co se stane, v příči-li se někdo tomuto zákonu, třeba tvrzením, že se Beneš o stát neza sloužil nebo že mu dokonce škodil Známá autorská dvojice Jan Kuklík a Jan Němeček se ve své posled ní monografii Proti Benešovi zabývá právě jednou ze skupin takových dcsperátů, kteří se z dnešního po hledu dostali za hranu zákona - totiž českou a slovenskou opozicí, jež se proti Benešovi a jeho politice vytvořila v Londýně během let druhé světové války.
Kuklík s Němečkem vidí několik hlavních osobností či skupin polemizujících s Benešem a jeho koncepcí zahraničního odboje (především s Benešovou teorií kontinuity jeho prezidentské funkce, tvořící základ jeho širší teorie právní a politické kontinuity ČSR i po nacistické okupaci). Štefana Osuského, od roku 1921 vyslance v Paříži a klíčovou osobu naší meziválečné diplomacie, bývalého premiéra Milana Hodžu, generála Lva Prchalu, jenž formoval náš vojenský odboj v Polsku, ale také odpůrce zleva - bývalého předáka sociální demokracie Rudolfa Bechyněho či londýnské komunisty. Zatímco jak Osuského, tak především Hodžu nedávno znovuobjevila historiografie slovenská (viz životopis S. Michálka nebo hodžovské studie J. Jablonického či P. Lukáče) i naše (předchozí monografie dvojice Kuklík-Němeček Hodža versus Beneš, Praha 1999), další jména zůstávala dosud v jejich stínu. Právě osvětlení východisek a pozic ostatních postav protibenešovského křídla odboje je největším přínosem studie, ať již jde o agrámického novináře F. Kahánka, bývalého poslance Národní ligy F. Schwarze, exředitele národní banky J. Malíka nebo slovenského katolického novináře P. Přídavka.
Autoři postupují chronologicky a v úvodních čtyřech kapitolách postupují od počátků exilu až do roku 1945. Nevýhodou zvoleného postupuje, že v každé kapitole je postupně probrán názorový vývoj všech hlavních postav během časového výseku (např. 1940-1942), přičemž v další kapitole se sled opakuje (tedy např Osuský 1943-1944, Hodža 1943-1944 atd.). Tato parcelace poněkud ruší souvislost výkladu a částečně i konzistentní podání dlouhodobějších opozičních koncepcí, byla to však jedna z racionálních možností, jak mnohostranné téma podat Jinou cestu autoři zvolili ve dvou kapitolách závěrečných. V páté je analyzován vztah polského exilu a české a slovenské opozice v celém válečném období 1939-1945, včetně zopakování již dříve probrané počáteční polské sázky na Hodžu či Prchalu a také (poněkud nesourodě) včetně polských kontaktu s Karolem Sidonem, sloven skýrn vyslancem ve Vatikánu Jakkoliv se kniha právem soustřeďuje na konfliktní československou otázku jako najedná z hlavních polarizačních os odboje, netvoří tato podkapitola právě souladnou část celku. Jan Němeček v česko-slovensko-polských pasážích ovšem v mnohém doplňuje svou předchozí velkou monografii (Od spojenectví k roztržce: Vztahy československé a polské exilové reprezentace 1939-1945, Praha 2003).
Závěrečná šestá kapitola souhrnně přibližuje vztah britských úřadů k exilové opozici včetně kauzy internace uprchlíků z Francie v létě 1940. Ta postihla především členy Hodžou vytvořené Česko-Slovenské národní rady, kteří byli Moravcovými zpravodaje! Britům vylíčeni jako potenciální spojenci německých agentů. Většina z nich . byla v roce 1941 propuštěna, Britové však i nadále museli řešit jednotlivé případy, kdy naše vláda žádala zásah proti kritikům - hostitelé se nechtěli příliš do čs. exilových záležitostí vměšovat, zároveň ovšem upozorňovali, že ?není v rozporu s britským právem, když někdo kritizuje vládu, její členy nebo její politiku". Zajímavé pasáže o soudních sporech J. Malíka, L. Prchaly či Š. Osuského s Benešovým establishmentem v Londýně snad nebudou předzvěstí toho, co by nás mohlo potkat s novým lex Beneš.
Kuklík s Němečkem jako vždy svou práci zakládají na precizním studiu archivních fondů - využili nejen spisy uložené doma, ale i archiválie polské, britské či americké. Monografie je završením řady dílčích studií, které k tématu londýnského exilu dosud publikovali, i pokračováním jejich předchozích knižních syntéz. Historii možná píší vítězové, ale historici nesmějí zapomínat ani na poražené. V tomto případě je zvlášť cenné, že historie poražených oponentů prezidenta Beneše v exilu nebyla zpracována jako průhledná žaloba od profesionálních antibenešovců, tento vyvážený a spravedlivý popis souboje uvnitř exilu přichází od autorů známých racionální obhajobou mnoha prvků Benešovy politiky. Je zajímavé sledovat, které z variant předkládaných Osuským, Hodžou i dalšími (např. decentralizované Československo se čtyřmi zemskými sněmy, odmítnutí teorie jednotného československého národa či koncept středoevropské federace) mohou z dnešního pohledu působit jako legitimní a nikterak šokující řešení (viz samostatné Slovensko), zatímco dřív se za jejich hlásání platilo tvrdou politickou marginalizací a pověstí téměř vlastizrádnou. Kuklík s Němečkem možná nekladou výslovné otázky po hlubším politickém významu těchto opozičních a nenaplněných variant či jejich mísíte v naší politické tradici. Toto tázání je však stále přítomno za textem, a je tak ponecháno na čtenářích, stejně jako možné odpovědí. Pozoruhodná a cenná studie k premisami o alternativních vizích naší nedávné minulosti inspirativně vyzýval.

Jiří Ellinger, Dějiny a současnost 1/2005, str. 44

Pod tímto titulem vyšla v nakladatelství Karolinum letos publikace o téměř 500 stranách od autorů Jana Kuklíka a Jana Němečka, kteří v analytickém rozboru na zaklade podrobného prozkoumání domácích i zahraničních pramenů (v čemž je zejména vědecky přínos publikace) podali přehled příčin a okolnosti jednání oponentů prezidenta Beneše při jeho zahraničním působení v letech 1939-1945 v zájmu opětné obnovy Československa. Edvard Beneš se snažil nejen prosadit zrušení mnichovského diktátu, nýbrž i dosáhnout mezinárodního uznání své exilové vlády v Londýně a znovu právně zařadit Československo do evropského a světového povědomí.
Vyvstávali ovšem přitom i jednotliví oponenti s dílčími či celkovými připomínkami, jimiž namnoze oživovali již též předválečnou osobní nebo politickou nechuť k osobě Edvarda Beneše a jeho politice. Ze slovenských kruhů to byly nejčastěji hlasy v důsledku taktéž již předválečného obviňování Prahy z jejího příliš centralisticky řízeného postoje vůči Slovensku v mocenské politické sféře předmnichovského státu, vytvořeného z demokratické vůle Čechů a Slováků. Státu již při svém zrodu napříště zatíženém hypotékou národnostních menšin, přičemž zejména německá menšina měla být osudovou.
Vznikl ovšem stát, jenž byl však ve střední Evropě přes své zmíněné hypotékární zatížení oproti svým sousedům oázou demokracie a teritoriem do poslední chvíle ve třicátých letech vzdorujícím šířícímu se moru fašismu a nacismu. Stát zlomený ve své podstatě teprve za součinnosti evropských velmocí, svých předchozích přátel, kteří v Mnichově dali namísto obrany demokracie přednost svým dočasným usmiřovacím hrátkám s Hitlerem.
Marně se snažil prezident Beneš nacházet řešení za pomoci předtím uzavřených mezinárodních smluv, a to s odvoláváním se na principy kolektivní bezpečnosti pod záštitou Společnosti národů v Ženevě. K tomu mu dala přímo britská diplomacie otevřeně najevo, že spoléhaní na ducha Ženevy naprosto nepřichází v úvahu. Ve vnitřní politice šel Edvard Beneš při hledání řešení až na samou hranici ústavních možností. Paradoxní bylo, že se prezident setkal se vzkazem od Chamberlaina. tlumočeném britským vyslancem v Praze, že jej nesmí ani napadnout svolávat k tomuto řešení československy parlament. Přitom Hitler označil E. Beneše ve svém veřejném vystoupení v Berlině jako úhlavního svého nepřítele, a to jak osobně, tak i Německa! ?Nevím, zda-li měl někdo někdy těžší problém naší historie řešit," posteskl si Beneš v jednom ze svých po Mnichovu napsaných dopisů.
Po mnichovském diktátu byl prezident donucen dočasně odstoupit a odejít do exilu, aby však po 15. březnu 1939 opěl zdvihl svůj hlas. Zahájil otevřený boj ?za svobodné Československovensko ve svobodné Evropě", jak výslovně prohlásil. Včasné vystoupení a veřejné prohlášení v Chicagu s cílem opětně svobodného Československa mělo svůj zásadní mezinárodní význam pro zachování nároku na mezinárodněpravní kontinuitu Československa před světem. Bylo jen samozřejmostí, že na základě žádosti exilových kruhů, přání krajanských spolků a za souhlasu domácí odbojové fronty stanul E. Beneš v čele snah o obnovu Československa jako uznávaný představitel a posléze i mezinárodně uznaný a oficiálně oslovovaný prezident, který za své další politické činnosti a svého londýnského působení povazoval probíhající válku za světový boj na život a na smrt mezi demokratickou civilizací a pro svět smrtelně nebezpečným totalitarismem, reprezentovaným v dané chvíli především nacistickým Německem.
Za pomoci trvale vznášeném apelu na opětovné zachovávání demokratických hodnot v mezinárodní politice se díky neutuchajícímu cílevědomému Benešovu úsilí podařilo v průběhu druhé světové války nejprve zvrátit neblahé důsledky mnichovského velmocenského diktátu a dosáhnout jeho oduznání a zároveň prosadit nárok na opětně plnoprávní uznání Československa jako subjektu mezinárodní politiky se zařazením do protihitlerovské koalice, s výsledkem konečného osvobození jak českých zemí, tak i Slovenska.
V této souvislosti má vyznám vzhledem k ještě dnes zpochybňujícím stanoviskům zahraniční posthlinkovské části slovenské historiografie ohledně postavení Slovenska za války konstatování autorů publikace (na str 282), že ?v mezinárodní právní rovině existence londýnského prozatímního státního zřízení a jeho mezinárodní status znamenaly, že na Slovensko nebylo pohlíženo jako na samostatný stát?. Což poté znamenalo, že s nim nebylo zacházeno jako se státem nepřátelským a v druhé světové válce poraženým?
Z okolnosti vyplývalo, že kritikové a političtí i osobní oponenti Edvarda Beneše z řad české emigrace i mimo ni si nárokovali práva demokratické kritiky a opozice. Autoři publikace k tomu ovšem vznášejí otázku rozdílu mezi legálně působící opozici, jakožto důležité součásti politického systému v mírových podmínkách parlamentní demokracie a opozičními akcemi za podmínek, v nichž se nacházela Československa exilová zahraniční akce, usilující o mezinárodní znovuuznání Československa. Oprávněně odpovídají a přesvědčivě dokládají. že opoziční kritika měla v exilu za druhé světové války často spíše destruktivní roli, neboť byla schopna v podstatě komplikovat proces mezinárodního uznání československých exilových orgánů, snažících se prosadit princip kontinuity a obnovy Československa v předmnichovských hranicích. Spolu též s řešením otázky, tykající se německé menšiny.
Velmi smíšené pocity proto vyvolává přehlídka jmen politiků, kteří místy i při oprávněných námitkách neváhali riskovat pro celkovou věc nebezpečný rozkol, jako v případě Štefana Osuského a dále i Rudolfa Bechyně, předního meziválečného sociálně demokratického politika, považovaného předtím za Benešova přítele. Ten se z politické ješitnosti pro nedosažení žádoucího postavení stal posléze nebezpečným oponentem zpochybňujícím dokonce i samotnou prezidentskou Benešovu funkci. Vedle tohoto flagrantního případu jsou uváděny v publikaci i další případy zrádného generála Prchaly, placeného z fondů polské exilové vlády, v niž ještě i v Londýně setrvával určitý počet beckovskych činitelů z doby předválečného beckovskeho sanačního Polska. Prchala neustale činil potíže a-stavěl se proti. A to nemluvě o dalších větších či menších politicky zhrzených lidí a lidiček, zdánlivě se považujících za nedoceňované. Ti považovali za záslužné vystřelovat své šípy nenávisti především proti Benešovi, zčásti vedeni záští vycházející ještě z doby předválečné z pravicových přístěnků či suterénů agrární pravice a stříbrňáckého tisku nehledě i k různě se kryjícím exponátům hlinkovských luďáků, vydávajících se za jedině oprávněné spasitele Slovenska.
Mluvil-li prezident Beneš v době vrcholení mnichovské krize, že neví, zda měl někdo někdy těžší problém naší historie řešit, tak možno po přečtení publikace, nazvané Proti Benešovi plným právem bez nadsázky prohlásit, že se zdá být až lidsky neskutečné unést vše to, co spočívalo na osobě jednoho člověka. To vše musel Edvard Beneš ve svém neutuchajícím pracovním úsilí a při neustalém vrcholném nervovém napětí osobně prodělat, prožít i protrpět, a to v zájmu opětného obnovení vnějším násilím pokořeného státu - státu jménem Československo, o jehož vznik se roku 1918 spolu s T. G. Masarykem zasloužil.
Je skutečně dlužno poděkovat autorům vzpomínané publikace, že po pečlivém projití našich domácích, a zejména i četných zahraničních pramenů, archivních, vědecko-dokumentačních i literárních, dokázali předložit dílo, které objektivně zobrazuje pozadí okolnosti plných četných úskalí a překážek, jež bylo třeba překonávat, aby prezident Beneš mohl dojít svého předsevzatého úkolu a cíle. Odčinit Mnichov a v plném rozsahu státoprávně obnovit Československo.
K vlastnímu způsobu pečlivého zpracování a velmi bohatě dotovanému z rozsáhlého výzkumu dosud nepoužitých pramenů, možno jen podotknout že nelze přitom opomíjet konfrontaci s bezprostředními Benešovými směrodatnými hledisky a stanovisky, obsazenými v dalších pramenech i v dosud vydaných edicích. Nehledě ke zveřejněným pamětem a dalším dokumentům z činnosti prezidenta Beneše, jež je vždy mít po ruce pro vyvážené porovnání a zjištění vlastní povahy a podstaty jevů i jejich aktérů. A to z hlediska vyřčení spravedlivého úsudku v zájmu konečného vyjasnění skutečné pravdivé podstaty všech příčin a následku probíhajících dějů.
ZDENĚK ŠAMBERGER, Národní osvobození č. 16/2004

Hodnocení života a skutků druhého československého prezidenta Edvarda Beneše rozděluje dodnes (v poslední době dokonce možná více) nejen politickou scénu a odbornou veřejnost, ale i dost podstatnou část obyvatel Česka (včetně těch, kteří se narodili dávno po jeho smrti). Dosud méně známé a badatelsky zpracované období Benešovy politické činnosti v exilu (1938-1945), střety s jeho oponenty (Osuský, Prchala, Bechyně, Fierlinger, Hodža, Schwarz, Malík atd.), které Kuklík s Němečkem sledují v šesti kapitolách jak z časového, tak i názorového hlediska, je možné a bohužel snadné konfrontovat s naším současným ?politickým životem?. V některých případech na své tradice navazovat umíme. Právo, 21. 10. 2004, příloha Salon, str. 2