Rakouský občan Josef Pekař

Martin Kučera rekonstruuje vývoj názorů a postojů Josefa Pekaře v průběhu let 1914–1918, tj. v době, která vyvrcholila vznikem samostatného Československa. Kniha představuje Josefa Pekaře nejen jako vynikajícího historika, ale i jako veřejně činnou osobnost. Na detailní analýze Pekařova prožitku Velké války pak ukazuje, jakými změnami procházela část české společnosti na cestě od prorakouského aktivismu k přijetí samostatného československého státu. Přílohu knihy tvoří vybrané dobové dokumenty.

Pekař byl moderní občan
Nad knihou Martina Kučery o historikovi Josefu Pekařovi
Přednášky z historie, které měl Martin Kučera v 90. letech na Filozofické fakultě UK, patřily pro mě k těm několika málo zajímavým -nebylo prakticky jediné, abychom se o něco nepohádali, což bylo v názorově sterilním a ustrašeném univerzitním prostředí po pádu komunismu osvěžení. Nedávno vydaná Kučerova kniha, přepracovaná a doplněná habilitační práce, nazvaná Rakouský občan Josef Pekař, se ukazuje být vhodnou záminkou pro připomenutí oněch diskusí.

Nepatřičné měřítko
Základ mojí polemiky v pohledu na Pekaře spočívá v tom, že Kučera svou knihu pojal jako historikovu apologii, ačkoli Pekařovy názory byly vzácně konzistentní, mravně stěží zpochybnitelné, tak proč je obhajovat, či dokonce omlouvat! Tato autorova exponovanost na nesprávném místě je dána tím, že Kučera nevstupuje do dobových názorových sporů jako nezaujatý pozorovatel, nýbrž jako jejich aktivní hodnotitel - Pekaře, kterého si váží, nejenže konfrontuje s vlastními ideovými východisky, ale zároveň mu je i podsouvá. Nedostatek odstupu někdy způsobuje, že to, co Kučera vidí jako dobou překonané, lze považovat v širším časovém rámci spíše za moderní, a naopak -v čem shledává "pokrok", lze mít spíše za dobově podmíněné.
Kučera například tvrdí, že Pekař po rozchodu s Masarykem na přelomu 1. a 2. desetiletí minulého století našel politické východisko v konzervativismu: "Ač se sytil duchem soudobého dějepisectví, ač předstihl většinu svých vrstevníků, své politické vyznání spojil s historickým státním právem zemí Svatováclavské koruny". Tenhle postoj se podle Kučery stal na podzim roku 1917, když se čeští politici vzdali myšlenky na ústavní přeměnu RakouskaUherska, "antikvární záležitostí". "Přestože T. G. Masaryka nazval doktrinářem, sám propadl (Pekař) jistému ,doktrinarismu-historického vědění (a vidění) a v politicko-ideové při s ním nakonec podlehl. Klasický historismus se světovou válkou dostal do krize". Válečná apokalypsa ovšem není nejvhodnější podklad pro hodnotové měřítko. Světovou válkou se dostalo do krize kdeco, včetně věcí hodných úcty, které tím ovšem nepozbyly aktuálnosti.

Velmoci a my
Sestoupíme-li na chvíli ze světa idejí do světa reálné politiky, je Kučerovi nutno oponovat: nejenže se klasický historismus nedostal do krize, ale na pařížské mírové konferenci ve skutečnosti triumfoval - aspoň co se týká českých zemí - nad revolučním tzv. právem na národní sebeurčení. I když česká historiografie z ideologických prvorepublikových pozic pařížskou mírovou konferenci vždy interpretovala a dodnes interpretuje jako vítězství amerického demokratického idealismu a "práva na sebeurčení národů", sama skutečnost, že na konferenci hrály prim dvě koloniální (!) mocnosti, Francie a Británie, staví toto tvrzení na hlavu: tzv. sebeurčení národů nebylo v Paříži bráno jako univerzální princip, ale jako jednostranně a jednorázově použitelný politický nástroj, který měl ospravedlnit rozbití habsburské monarchie.
Při vzniku Československa sice bylo zdůrazňováno právo na sebeurčení národů, ve skutečnosti však byly jako základ použity historické země Koruny české, k nimž bylo přidáno Slovensko. Kdyby tomu tak nebylo, tak by Československo po roce 1918 muselo mít podobu přibližně jako z pomnichovského podzimu roku 1938. Ačkoli pařížská konference dávala Pekařovi - co se týká českých zemí - jakoby za pravdu, ve skutečnosti nebylo jeho zásadám nic více cizí než toto velmocenské počínání: Pekařovo české historické státní právo bylo od A do Z postaveno právě proti mocenské zvůli jak na poli mezinárodním, tak i vnitropolitickém.
Ovšem v této polemice nejde o spor o dobovou politiku, v níž jdou zásady vždy stranou, nýbrž o ideje, jež by měly mít nadčasovou platnost. Kučera má však stále snahu Pekařovu zásadovost a věrnost idejím omlouvat a ve snaze ho obhájit jej vlastně ponižuje: de facto zpochybňuje historikovu myšlenkovou i mravní integritu, jako kdyby Pekařovo státoprávnictví nebylo jeho nejvlastnější přesvědčení, ale dobově podmíněný program a Pekař sám byl politik, který má v zásobě vždy několik, třeba i obsahově protikladných řešení a rozhoduje se pak podle momentální politické situace a nálad ve společnosti.

Horizont myslitele
Pekař politické události nerozvažuje v dějinné přetrženosti, nýbrž v dějinné kontinuitě, a na tomto základě pak zastává to, co považuje nejen za správné, ale také - na což se nesmí zapomínat, co vítězové rádi z historie škrtají - za spravedlivé! To je zvlášť ocenitelné v převratné době, kdy vítěz obvykle bere vše a většina se vrhne jedním směrem. Pekařovo dějinně ukotvené přemýšlení nejenže nezaspalo dobu, ale naopak ji předběhlo, jak tomu bývá u lidí, kteří myslí v řádu desetiletí či staletí.
Pekařova státoprávní idea zemí Koruny svatováclavské byla politická idea, nacionálně, konfesionálně i sociálně neutrální, tedy navýsost občanská. Pekař si ji představoval v podobě parlamentní monarchie britského typu, s důrazem na samosprávu (ať už v rámci podunajské demokratické federace pod dynastií Habsburků nebo v krajním případě i bez ní).
Bavíme-li se v ideové rovině -a o ni jde, ne o to, co bylo uskutečnitelné či nebylo, tak idea Republiky československé jako centralizovaného národního státu, založeného na vůdčím postavení fiktivně vystavěného národa československého (dvou větví), byla ve srovnání s Pekařovou představou jednoznačně krokem zpět! Namísto Pekařovy občanské ideje českého státu se prosadila dobově aktuální idea nacionální s veškerou doprovodnou nacionálně sociální mytologií, která se ovšem záhy ukázala být otázkou existenční. Jestliže Kučera tvrdí, že Pekař za války hájil historické státní právo s "jednostranností historickovědního dogmatismu", tak je nutno říct, že tento historismus - na rozdíl od povrchního a naivně optimistického republikanismu - hleděl velice ostře do budoucnosti, ze které měl hluboké obavy: na jedné straně viděl agresivní německý nacionalismus a hrozbu roztržení historických zemí ve dví, na straně druhé nebezpečí bolševismu a sociální revoluce. To byl také onen hlavní důvod, proč do poslední chvíle Pekař lpěl na svébytném českém státě jako rovnoprávné součásti myšlené podunajské federace. A na tomto základě se také formovala Evropská unie po druhé světové válce -jen představa podunajské federace rovnoprávných zemí s rovnoprávnými národy je rozšířena na celý kontinent.

Poctivé řemeslo
Podobně moderní jsou Pekařovy vnitropolitické vhledy: "Nikdy se nepřiklonil k omamné představě o tom, že Češi jsou panující národ v Československé republice," připomíná Kučera. Na jedné straně zastával svébytnost slovenského národa a pro německou menšinu v českých zemích žádal rovnoprávné postavení - podobně jako když za monarchie vystupoval proti rakouským Němcům, kteří chtěli z Předlitavska vytvořit jeden unifikovaný (německý) stát. Pekařova svébytnost zajištěná rovnoprávností je moderní idea, kolem níž se sjednocuje Evropa, zatímco čechoslovakismus, podobně jako představu německého Předlitavska, zavál čas.
Kučeru s Pekařem ovšem spojuje poctivé historické řemeslo, vedené, jak píše v úvodu knihy, proti "eklektickým kvaziteoretikům dějin" ohlížejících se "do těch stran, z nichž vane vánek módních konvencí". To je na Kučerově práci nejsympatičtější. Méně již to, že kniha se jmenuje Rakouský občan, ačkoliv se Martin Kučera snaží doložit, že jím Pekař nebyl.
Petr Placák (MF Dnes, 25. 3. 2006, str. 38)

Jde o vydání posledních dvou knih (VI-VII) Pamětí Františka Jana Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816, které obsahují zápisky z let 1810-1816 (Praha, Karolinum 2009). Edici připravil Martin Kučera, který vycházel z podkladů vavákovské badatelky Stanislavy Jonášové-Hájkové (1904-1985). Po více než sedmdesáti letech od vydání posledního svazku připraveného původním vydavatelem Jindřichem Skopcem a více než sto let po vydání svazku prvního tak bylo konečně dokončeno editování monumentálního díla nejvýznamnějšího českého vesnického písmáka. Jak už naznačuje vročení, poslední dvě knihy Vavákových zápisků jsou plné zejména poznámek o poslední fázi napoleonských válek. Informace přitom přebíral zejména z Krameriových novin, které však prokládal různými vlastními poznámkami. I když byl výměnkář Vavák už poněkud vzdálen aktivnímu dění, neztrácí jeho kronika ani v období 1810-16 zajímavost a představuje unikátní svědectví o dobovém myšlení. Lze pochválit i ediční práci na svazku a vhodný doplněk práce představuje stať Stanislavy Jonášové-Hájkové František Jan Vavák, původně v roce 1966 pronesená jako přednáška v Národním muzeu a doslov Martina Kučery, který se kromě problematiky edice samotného díla soustředil zejména na osudy Stanislavy Jonášové-Hájkové.
Martin Franc (KUDĚJ, ČASOPIS PRO KULTURNÍ DĚJINY, 1/2009)