„Arizace“ a arizátoři (s anglickým CD)

Původní vědecká práce předních českých historiků se zabývá dodnes v odborné i populárně naučné literatuře opomíjenou problematikou arizace židovských firem spojenou s procesem germanizace Protektorátu Čechy a Morava. V centru pozornosti stojí prototyp vypjatého nacionálně německého peněžního ústavu s milionovou klientelou – Kreditanstalt der Deutschen, který programově spojil svůj růst s hospodářským nacionalismem, Henleinovou Sudetoněmeckou stranou a NSDAP. Autoři si ale všímají nejenom židovského majetku arizovaného z úvěrů fakticky poskytnutých státem, zkoumají i pozoruhodnou skupinu těch, kteří z arizace těžili. Sledují sociální původ arizátorů, jejich zázemí, prorežimní zásluhy i, to odkud přišli. Kniha tak přináší i kolektivní portrét těch, kteří se stali nositeli germanizace hospodářství českých zemí a těžili z hrůz holocaustu.

Úvod: zkoumaný problém, prameny, metody výzkumu
1. „Arizace“ a její mechanismus
2. Místo bank v „arizačním“ procesu, fenomén „arizačního“ úvěru
3. Podpora „arizačních“ úvěrů z Berlína – „Volksdeutsche Wirtschaftshilfe“
4. Kreditanstalt der Deutschen její vznik, vývoj a sociálně ekonomická charakteristika
5. „Arizační“ úvěry a „arizovaný“ majetek
6. Arizátoři v číslech
7. Kolektivní biografické portréty arizátorů
Závěr: „Arizační“ úvěry jako prostředek nacistické germanizační politiky
Resumé (anglicky)
Příloha: „Arizační“ případy v chronologickém sledu
Seznam pramenů a literatury
Seznam tabulek a grafů
Seznam zkratek
Jmenný rejstřík
Místní rejstřík

Šedesát let od ukončení druhé světové války, konfliktu, jenž dal vzniknout synonymu nelidskosti, masového vyvražďování a zrůdnosti - holocaustu spatřila světlo světa publikace věnovaná problematice v odborné i populárně naučné literatuře doposud víceméně přehlížené. Jedná se o fenomén ?arizace? židovského majetku - s pověstnou německou důsledností vyprojektovaný proces masové protiprávní expropriace ?neárijského? obyvatelstva. Ten se měl stát v českých zemích vedle ?konečného řešení? židovské otázky i nástrojem v první fázi ekonomické, posléze však i celkové germanizace.
Autorství tohoto nesporně zajímavého a přínosného díla, jež vzniklo zásluhou podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR a Nadace Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, spadá na vrub dlouholetých vědeckých pracovníků Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy - Drahomíra Jančíka a Eduarda Kubů. Již sama o sobě jsou tato jména zárukou kvality podepřenou bohatou publikační činností dotyčných, čítající rozsáhlejší monografie i řadu odborných studií publikovaných ve sbornících a časopisech. Erudici a hluboký zájem o problém, jaký ?arizace? představuje, osvědčili oba jmenovaní již v rámci své účasti ve vládním expertním týmu zřízeném Smíšenou pracovní komisí na základě usnesení vlády České republiky č. 773 ze dne 25.11.1998. Výstupem byla v tomto případě studie zveřejněná v roce 2001 pod názvem ?Židovské zlato, ostatní drahé kovy, drahé kameny a předměty z nich v českých zemích 1939-1945 / Protiprávní zásahy do majetkových práv, jejich rozsah a následné osudy tohoto majetku?, na jejímž vzniku se spolupodíleli vedle autorů recenzovaného díla i Jaroslava Milotová, Jiří Novotný a Jiří Šouša. Zpráva expertní komise, kterou lze označit za vůbec první souhrnné pojednání o procesu ?arizace? - v tomto případě jednoho konkrétního druhu majetku - na území tehdejšího Protektorátu, sleduje nakládání s ním v letech války i po jejím skončení. Ve vztahu k zaměření recenzovaného díla je možno pro dokreslení tvorby z pera dvojice Jančík - Kubů zmínit příručku ?Arizace a restituce židovského majetku v českých zemích (1939-2000)? vydanou ve spoluautorství s právním historikem Janem Kuklíkem v roce 2003 nákladem Filozofické fakulty UK či v témže roce uveřejněnou studii ?Arizace na úvěr / Příspěvek Kreditanstalt der Deutschen ke germanizaci hospodářského života v Protektorátu Čechy a Morava? (Studie Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky 5/2003). Posledně uvedená představuje v podstatě jakýsi předstupeň recenzované knihy, když prvních pět jejích kapitol bylo publikováno ve značně zkrácené podobě již na stranách této studie.
Recenzovaná práce představuje objemný rozbor postupného utváření a fungování arizační mašinérie - 484 stran je rozvrženo vedle obligátního úvodu a závěru do sedmi logicky uspořádaných kapitol s následujícím zaměřením: 1. ?Arizace? a její mechanismus, 2. Místo bank v ?arizačním? procesu, fenomén ?arizačního? úvěru, 3. Podpora ?arizačních? úvěrů z Berlína - ?Volksdeutsche Wirtschaftshilfe?, 4. Kreditanstalt der Deutschen, její vznik, vývoj a sociálně ekonomická charakteristika, 5. ?Arizační? úvěry a ?arizovaný? majetek, 6. Arizátoři v číslech, 7. Kolektivní biografické portréty arizátorů. V širším rámci problému expropriace židovského majetku je čtenáři přitažlivou a přes závažnost zvoleného tématu nenásilnou formou podáván smysl a podstata institutu ve stávajících výzkumech opomíjeného ?arizačního? úvěru. Ten velmi úzce souvisí s dlouhodobě vedenou diskusí na téma role velkých německých peněžních ústavů v germanizaci středoevropského prostoru a míře jejich spoluviny na zločinech spáchaných nacistickým režimem. Vědecké bádání v oblasti ?arizačních? úvěrů je teprve v počátcích, o to přínosnější však příslušné pasáže recenzované publikace mohou pro případného zájemce o seznámení se s touto otázkou být. Zvláště je třeba ocenit rovněž způsob, jakým se autoři zhostili zpracování sociologického aspektu ?arizace? coby nástroje společenského povznesení a vzestupu. Pro tento účel zvolili vlastní model sociální struktury společnosti českých zemí přelomu 30. a 40. let 20. století, v jehož rámci vymezili jednotlivá strata sloužící k podchycení sociálního statusu osob aktivně zapojených do vyvlastňování a poněmčování židovského majetku. Poutavá je zejména co do rozsahu nejobsáhlejší část díla - příloha ?arizačních? případů řazených v chronologickém sledu, uvádějící označení a sídlo arizátora, vymezení a cenu ?arizovaného? majetku, jeho původního vlastníka, výši, účel a podmínky ?arizačního? úvěru i údaje o ?arizační? dávce. Prostor je věnován také základní hospodářské charakteristice ?arizované? firmy, její historii a pochopitelně samotné osobě arizátora identifikovaného biografickými daty, včetně údajů o jeho sociálním postavení před a po zapojení se do ?arizačního? procesu. Za situace, kdy dosavadní česká (československá) historiografie, což však platí i pro oblast německou, neskýtají žádný bližší pohled na skupiny obyvatelstva, jež se na nabývání ?arizovaného? majetku aktivně podílely, je třeba tento krok ocenit o to více.
Dílo je vybaveno kvalitním poznámkovým aparátem a obšírným seznamem pramenů a literatury, z něhož je patrná hluboká znalost archivních fondů z dotčeného historického období. Rešerši archivního materiálu, jeho kritické zpracování a syntézu vyvozených závěrů lze ostatně označit za jeden z největších kladů celého díla. Pozornost jistě upoutá i bohaté prokládání textu tabulkami a grafy, které jsou plodem systematického počítačového zpracování písemností, jež se autorům podařilo zrealizovat s přispěním dalších odborníků. Příhodnou a uspokojivým způsobem pojatou pomůckou pro usnadnění orientace mohou čtenáři být i jmenný či místní rejstřík a seznam zkratek. Na první pohled snad poněkud obsáhlejší anglické resumé o více než dvaceti stranách obhájí svoji opodstatněnost poukazem na intenzivní zájem, věnovaný problematice protiprávních zásahů do majetkových práv Židů v zahraničí. Dokladem frekventovanosti tohoto tématu mohou být nejčerstvěji diskuze, které se rozpoutaly po vydání knihy německého historika Götze Aly ?Hitlers Volksstaat / Raub, Rassenkrieg und nationaler Socialismus?.
Závěrem tak snad možno učinit dvojí konstatování. Prvním je zdůraznění faktu, že publikace ?Arizace? a arizátoři představuje nepochybně vynikající analytickou monografii, využívající doposud nepříliš probádaných archivních materiálů (zejména fondy KdD). To umožní čtenáři nahlédnout do zákulisí vyvlastňování židovského majetku a na motivaci osob, které neváhaly se na tomto procesu aktivně účastnit a profitovat z neštěstí postiženého židovského obyvatelstva. Tím druhým pak budiž vyjádření uspokojení nad skutečností, že ani česká historiografie nepřivírá oči nad tak palčivým a dosud živým problémem, jakým ?arizace? židovského vlastnictví bezesporu je a přispívá tak svojí splátkou za desítky let mlčení, jež se nad touto historickou křivdou, umocněnou i poválečným selháním při řešení restitucí židovského majetku, vznášelo a místy zůstává stále neprolomeno. Složitou metodologickou otázkou však je, nakolik takovýto důkladný způsob zpracování pramenů a to nejenom v problematice ?arizací? je častěji použitelný při své značné náročnosti na píli autorů i finance.
Helena Matulová, René Petráš, Právně-historické studie č. 38

Změny mocenských poměrů ve střední a jihovýchodní Evropě v předvečer druhé světové války zkoumala již řada českých, slovenských, rakouských, německých a anglosaských historiků. Jen menší část z nich však korunovala svůj výzkum pracemi, které jsou původní a znamenají přínos k poznání zákrutů evropského vývoje. Recenzovaná publikace je jednou z nich. Autor na základě rozsáhlého studia československých a německých archivních materiálů podal zasvěcený rozbor hospodářského pronikání hitlerovského Německa do Podunají v druhé polovině třicátých let. Těžištěm jeho zájmu jsou "ekonomická diplomacie" Německa vůči malodohodovým spojencům ČSR, Rumunsku a Jugoslávii, a houževnaté úsilí Československa o posílení hospodářské a politické soudržnosti Malé dohody v letech 1936-1938. Zvláště oceňuji, že práce skýtá fundovaný pohled na mocensko-politické soupeření v Podunají optikou malého středoevropského státu. V tom navazuje autor na svou dřívější knihu "Německo a Malá dohoda" (1990) zabývající se vývojem v první polovině třicátých let. Již neúspěšný pokus o německo-rakouskou celní unii v roce 1931 signalizoval, že říšskoněmecké vlády se nechaly na přelomu 20. a 30. let inspirovat starým programem Mitteleuropy. Neuspěly pokusy překonávat rozpory pomocí Společnosti národů a panevropskými řešeními vrcholícími v návrhu Aristida Brianda na Evropskou federální unii (1930). Naopak zesílily tendence upevňovat dosavadní regionální bloky a vytvářet nové. Jedním z nich byla Malá dohoda, která se ve třicátých letech snažila o politickou a hospodářskou integraci. Motorem malodohodových snah o sblížení bylo Československo. Třetí říše naopak usilovala o vytvoření "velkého hospodářského prostoru" (Großwirtschaftsraum) za vedení Německa a v Malé dohodě viděla jednu z překážek k dosažení tohoto cíle. A právě závěrečnou fázi střetávání obou snah líčí s velkou zasvěceností Jančíkova kniha. Podrobně sleduje zvýšené úsilí Československa dosáhnout po obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní nacisty většího hospodářského a politického sblížení zemí Malé dohody. Zároveň zdůrazňuje Hodžovu orientaci na spolupráci Malé dohody se státy římského bloku (Itálie, Rakousko, Maďarsko), která vycházela z jeho koncepce hospodářského sblížení podunajských zemí. Pro ni se snažil získat podporu nejen v těchto zemích, ale i v Londýně a v Paříži. Hodžovým aktivitám věnuje Jančík velkou pozornost a hodnotí je pozitivně. S tímto přístupem je možné souhlasit, ale bylo by vhodné zdůraznit, že reálné šance Hodžových snah a hlavně jejich praktické výsledky byly mizivé. Klíčové místo v středoevropském hospodářském sbližování patřilo Rakousku. Československá vláda si to uvědomovala a snažila se vycházet mu vstříc především poskytnutím preferenčního režimu. Hospodářská jednání s Rakouskem neměla však pro další vývoj větší praktický význam, neboť německo-rakouská smlouva z 11. července 1936 byla již ouverturou pozdějšího "anšlusu". Jančík správně postřehl, že Hodža stejně jako československá diplomacie nedocenily změny, které přinesl pro Podunají vznik Osy Berlín-Řím a protokol z 23. října 1936 o spolupráci Třetí říše s Itálií v Podunají. Berlín úspěšně pohřbíval všechny projekty na hospodářskou spolupráci a jejich efektivita byla tak "více než problematická". Druhý hlavní přínos knihy tkví v podrobném rozboru "ekonomické diplomacie" Třetí říše vůči Jugoslávii a Rumunsku. Její úspěšnost se opírala především o schopnost německého trhu absorbovat zemědělské přebytky balkánských zemí a o výhodnější cenovou nabídku Německa. Velmi dobře je ukázán postupný a zdaleka ne přímočarý příklon nejdříve Jugoslávie a potom i Rumunska k politice neutrality, která prakticky vedla k rozkladu Malé dohody. Nacistickému Německu šlo však nejen o hospodářskou kontrolu obou balkánských zemí, ale také o získání ropy, surovin a obilí potřebných pro Göringův "čtyřletý plán" a přípravu války. Na krytí jejich dovozů nemělo ale dostatek deviz. A tak německé pronikání na Balkán naráželo po dvou letech na značné problémy, především na německou clearingovou zadluženost vůči Jugoslávii a Rumunsku. To podle autora otevíralo určité možnosti pro československé malodohodové iniciativy. Rumunsko i Jugoslávie měly zájem o československé zbrojní dodávky a investice. Nadále je s ČSR sbližovalo i úsilí o společný postup vůči revizionistickým snahám Maďarska. Na výsledcích Delbosovy cesty v prosinci 1937 však Jančík přesvědčivě ukazuje, že politika zadržování nacistického Německa nebyla úspěšná. "Anšlus" Rakouska v březnu 1938 znamenal rozhodující ránu Malé dohodě jako regionálnímu uskupení. Třetí říše významně posílila své pozice v Jugoslávii i Rumunsku, a to jak v zahraničním obchodu, tak i v kapitálové oblasti. Podrobný rozbor jednoznačně ukazuje, že se zostřováním krize kolem Československa sláblo odhodlání Velké Británie angažovat se proti Německu v Podunají. Zároveň ale ještě i po Mnichovu autor nachází zřetelnou snahu Rumunska a zčásti i Jugoslávie udržovat užší hospodářské styky s Československem i po březnu 1938. Příčinu vidí v rozsáhlém výprodeji výzbroje Česko-Slovenska po Mnichovu, o kterou měly obě země velký zájem. Cena recenzované práce je nejen v tom, že přináší mnoho nových dosud neznámých faktů a osvětluje složité souvislosti expanze Německa na Balkán v předvečer druhé světové války, ale také v tom, že na základě shromážděného materiálu a dílčích analýz formuluje některé významné závěry širší platnosti. Zaujímá především stanovisko k diskutované otázce dopadu tehdejší německé hospodářské expanze na ekonomiku podunajských zemí. Vyvrací názor, že bilaterální obchod s Německem napomáhal v třicátých letech těmto zemím v industrializačních snahách. Německo v rámci své koncepce "Grofßwirtschaftsraumu" počítalo s těmito zeměmi jen jako s dodavatelem surovin, potravin a pracovních sil. Dále autor formuluje názor, že v tehdejší situaci se Malá dohoda nemohla sama hospodářsky integrovat a proti Německu prosadit. Konkurovat s velkou absorpční schopností Německa, pokud šlo o zemědělské přebytky Balkánu, mohla jen velkolepě koncipovaná dovozní politika západních demokracií. A ty k ní nejevily ochotu. To dovedlo autora k základnímu hodnocení vztahujícímu se k Malé dohodě i Hodžovým plánům na hospodářské sblížení podunajských zemí, které bych rád citoval: "Příklad hospodářského a politického souboje Československa s nacistickým Německem o Malou dohodu ukázal, že od mezinárodního demokratického společenství izolovaný regionalismus v konfliktu s totalitními a velmocenskými aspiracemi neměl naději na úspěch" (s. 250). Lze jen ocenit, že autor vložil své podložené závěry i do německého resumé a že je tak předložil k diskusi i zahraničním badatelům, kteří se dosud až na malé výjimky z jazykových důvodů opírali jen o německé a anglosaské práce.

Vlastislav Lacina, Český časopis historický 4/2000