tištěná kniha
Rétorika a řečová kultura

Rétorika a řečová kultura

Kraus, Jiří

témata: literární věda

brožovaná, 192 str., 2. vydání
vydáno: srpen 2010
ISBN: 978-80-246-1829-6
doporučená cena: 190 Kč

E-shop

Anotace

Druhé vydání přehledného průvodce dějinami a současností rétoriky přináší užitečný přehled tematických okruhů, které se vztahují k stylistické stránce jednotlivých žánrů řečnických vystoupení. Autor se opírá o znalost jak tisíciletého vývoje oboru, tak moderních, na rétorice založených interpretativních metod. Prostřednictvím vybraných příkladů ze současného českého mediálního diskurzu kniha vhodně spojuje obě tendence rétoriky: teoretickou, úvahovou a praktickou, návodnou. Ocení laičtí i odborní zájemci o český jazyk, kulturu vyjadřování a literární teorii.

Obsah

I. Rétorika jako umění dobrého stylu a argumentace, která chce přesvědčit
Co je rétorika
Spory o rétoriku
Ars persuadendi - umění přesvědčovat
Rétorika a sémiotika
Rétorika a jazykověda
Rétorika a poetika
Neorétorika a teorie argumentace
Rétorika a estetika
Umění mluvit a umění psát
Rétorika a hermeneutika

II. Předmět rétoriky a jeho uspořádání
Řečnické žánry
Kánony (etapy) utváření řeči
1. Invence
Rétorické a rétorikou využívané definice
Přirovnání, odlišení, konfrontace
Části řečnického vystoupení
2. Dispozice
3. Elokuce
4. Memorování
5. Podání, přednes
6. "Šestý kánon" - beletristická rétorika a učení o dobrém vkusu
III. Kapitoly z praktické rétoriky
Příklady interpretace řečnických textů
Praktický průvodce cestou od námětu k řečnickému vystoupení
Čemu učí jazykovědná stylistika?
Funkční styly a jejich klasifikace
Stylové postupy a stylové útvary
Slohové útvary řečnické
Řečnické slohové útvary informativní a naučné
Řečnické útvary argumentativní a přesvědčovací
Řečnické útvary příležitostné
IV. Rétorické kontexty moderní jazykové komunikace
Jazyková a řečová kultura
Dějiny a současnost jazykového purismu očima rétoriky
Institucionální lingvistika
Zdvořilost a takt v jazyce a v řeči
V. Namísto závěru
O rétorice, řečnickém umění, o stylu a o porozumění řeči řekli a napsali
Literatura
Věcný rejstřík



Recenze

Předkládaný text Jiřího Krause Rétorika a řečová kultura představuje snad nejucelenější syntentizující pohled na rétoriku jako na (a) disciplínu akademickou, (b) dovednost (snad i "umění") komunikační i (c) téma společenské a kulturní vyvolávající laické i odborné diskuse metarétorické (resp. v obecnější rovině metajazykové a metakomunikační). Autor- světově uznávaný odborník na dějiny a teorii rétoriky, přední český bohemista a lingvista se zřetelnými přesahy do věd o komunikaci (sám profesor oboru Masová komunikace) a vysoce respektovaný, neúnavný rolník na úhoru kodifikace spisovné češtiny, jakož i nezdolný, osvícený a renesančně otevřený bojovník na nepřehledném poli řečové a jazykové kultury -ve svém nejnovějším rukopisu nabízí shrnující výklad pojmu rétorika, tradic nahlížení na rétoriku, jakož i vztahu mezi řečnickou praxí na jedné straně a jazykovědným (a "komunikačněvědným") poznáním a dobově podmíněnými nároky na užívání jazyka na straně druhé.
Text je rozvržen do pěti velkých oddílů. V nich autor nejprve vykládá jednotlivé významy pojmu rétorika a zevrubnými poukazy na vztah mezi rétorikou a dalšími - na užívání a výklad jazyka a řeči zaměřenými - obory vysvětluje jednotlivé přístupy a hledá pojmy souvztažné (zvláště argumentaci). Pak se (v oddílu II) v elegantní odbočce věnuje připomínce metarétorických postřehů a úvah, jak je formulovaly významné osobnosti literárního i akademického světa. Navazuje systematickým výkladem předmětu rétoriky a rozborem normativních přístupů k rétorickým projevům ("kánonů"). Následuje velmi užitečná (a v českém prostředí velmi zřídka předváděná) ukázka interpretace reálných řečnických vystoupení z řečnické praxe 90. let 20. století a počátku nového desetiletí, doplněná výkladem o funkční stylistice a řečnických slohových útvarech. Závěr celého textu představuje poměrně obsáhlý oddíl zachycující stručně, ale přehledně rétorické kontexty moderní jazykové komunikace.
Předkládaný text je nepochybně zamýšlen a koncipován jako text didakticky výkladový, učební. Autor prokazuje mimořádný cit pro výkladovou jasnost a logickou návaznost, jakož i schopnost ukázňovat vlastní erudici a poznatkovou hojnost do sourodého celku s vysokou výpovědní hodnotou. Text bude zcela jistě velmi významným obohacením nabídky studijní literatury pro studenty věnující se studiu oborů, které se na rétoriku (a související řečovou kulturu) tradičně zaměřují - ať už jde o studenty teorie komunikace, českého jazyka a literatury, mediálních studií, žurnalistiky či religlonistiky a teologických oborů. Stane se nepochybně také důležitým titulem pro studenty oborů, které cestu k teorii a praxi rétorické komunikace teprve hledají (jako je třeba kulturní a sociální antropologie). Je to dáno tím, že autor -jakkoliv nezapíe své dominantní zakotvení bohemistické (a v jeho rámci inklinaci ke stylistice, jazykové kultuře a teorii jazykové normy a kodifikace) - prokazuje zřetelné a suverénně zvládnuté přesahy do oblasti teorie sociální komunikace, poetiky, estetiky a dalších humanitních a sociálněvědních oborů. Výsledkem je vskutku multiparadigmatický výklad rétoriky jako jevu nejen historicky a jazykově (a tedy komunikačně), ale i kulturně a sociálně podmíněného.
Považuji text Jiřího Krause Rétorika a řečová kultura za užitečné, přínosné, odborně excelentní a výkladově a stylově vytříbené obohacení nabídky, kterou má česká odborná veřejnost k dispozici pro výklad a pochopení současného stavu veřejné komunikace (o bohatosti aktuálních příkladů ani nemluvě).

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Jan Jirák


Nově (nejen) o rétorice a řečové kultuře
Nakladatelství Karolinum uvedlo počátkem března letošního roku (s vročením 2004) na knižní trh práci Jiřího Krause Rétorika a řečová kultura. Čtenáři Naší řeči nepochybně znají autorovu Rétoriku v dějinách jazykové komunikace (Academia, Praha 1981) i pozdější Rétoriku v evropské kultuře (Academia, Praha 1998) - vedle jeho četných studií a článků vztahujících se k této tematické oblasti. Obě uvedené knihy se obracejí primárně k lingvistům, tedy čtenářům s příslušným odborným vzděláním a zájmem; nová publikace - jak je patrno i z jejího vydání v řadě učebních textů UK - je určena především zájemcům z řad studentů, zvláště magisterského a doktorského studia, a to nejen filologických oborů. V žádném případě však nejde o populární přepracování obou publikací starších. Jiří Kraus předložil svým čtenářům práci zcela novou - původní učebnici rétoriky, moderně pojatou a široce založenou, která je mezi pracemi podobného určení zcela jedinečná svou soustavností, šíří záběru, teoretickým ukotvením, bohatstvím probíraných témat i přístupným, a přitom nczjednodušujícím podáním. Autor v ní zúročil výsledky svého rozsáhlého studia vývoje rétoriky od nejstarších dob po současnost ve světovém měřítku, dlouholetého a mnoha publikacemi osvědčeného zájmu o oblast stylistiky, jazykové a řečové kultury, mediálních studií, o analýzu diskurzu atd. Představuje rétoriku v širokém kontextu věd zabývajících se komunikací jako obor stále se obnovující, který nabízí užitečný teoretický rámec pro pojednání o řadě někdy jen zdánlivě nových či nově aktualizovaných témat.
Práce se člení do čtyř kapitol (pátou - Namísto závěra - tvoří vybrané citáty "o rétorice, řečnickém umění, o stylu a porozumění řeči"). V kapitole první (Rétorika jako umění dobrého stylu a argumentace, která dice přesvědčit) provádí J. Kraus čtenáře labyrintem možných odpovědí na otázku, co je rétorika a jaký má vztah k některým disciplínám styčným - sémiotice, jazykovědě, poetice, teorii argumentace, estetice či hermeneutice. Vychází z Kvintiliánova podvojného vymezení rétoriky jako nauky poskytující poučení o tom, ,jak se v záležitostech veřejných i soukromých vyjadřoval dobře a přesvědčivě"; při odhalování různých pohledů na to, co je "dobré" a přesvědčivé", však záhy přechází od historických pojetí k současnosti. Už na prvních stránkách se tak čtenáři setkávají s nejsoučasnějšími pojmy feministická rétorika, queer rhetoric, srovnávací rétorika, antiopologická rétorika, emancipační rétorika, e-rétorika apod. a jsou vtaženi do autorova uvažování o souvztažnostech mezi pojmy a náhledy vypracovanými rétorikou antickou či středověkou a mezi teoriemi, koncepty a přístupy užívanými lingvistikou a vědami styčnými v posledním pulci čtvrtstoletí (analýza diskurzu, teorie řečových aktů, konverzační implikatury, teorie relevance, konverzační analýza, intcrtcxtualita atd.). Pohled založený na konfrontaci historických pojetí s koncepcemi současnými a přesahující tak podstatným způsobem horizont posledních desetiletí vyznaču|e nejen kapitolu úvodní: je charakteristickým rysem celé Krausovy práce.
Relativně největší pozornost věnuje autor - a to nejen v této kapitole - teorii argumentace a v menší míře také hermeneutice. Dokládá na nich, že rétorika nepomáhá dobré a přesvědčivé projevy pouze vytvářet, ale také je přijímat, rozumět jim, adekvátně je interpretovat. - Velmi ná-vodnými interpretacemi aktuálních řečnických textů (části projevu prof. Kouteckého, Václava Havla, Václava Klause, záznamu televizní diskuse mezi M. Zemanem a L. Benešovou) zahajuje také kapitolu třetí; i z toho je patrné, jaký důraz klade na pojetí rétoriky jako disciplíny rozvíjející právě receptivní složky komunikační kompetence, ne pouze schopnosti řečově produktivní, na rétoriku jako dovednost receptivní.
Druhá kapitola (Předmět rétoriky a jeho uspořádání) je věnována řečnickým žánrům a kánonům (etapám utváření řeči), tedy tématům víceméně tradičním. J. Kraus však o nich pojednává se zřetelem k současné řečové praxi (v souvislosti s tříděním řečnických žánrů připomíná např. pronikání prvků demonstrativních projevů do jiných žánrových oblastí jako význačný rys dnešní komunikace). Zvýšenou pozornost věnuje opět rétorickému přesvědčování, zde zvláště argumentaci topické (prostřednictvím tzv. obecných míst); tradiční pojmy přitom opět uvádí ve vztah k moderním teoriím komunikace a důsledně je dokládá současným materiálem, čerpaným převážné z textů mediálních, zhusta reklamních. Méně lingvisticky poučenému čtenáři usnadňuje sledování výkladu začleněním vysvětlivek k užitým pojmům s ilustrativními příklady ("afereze - vynechání slovního začátku (Inka místo Márinka)"), občasným podrobnějším výkladem pojmů základních (ortoepie, ortofonie) i překladem uváděných cizojazyčných (latinských) citátů.
V kapitole třetí (Kapitoly z praktické rétoriky) následuje za interpretacemi konkrétních řečnických projevů Praktický průvodce cestou od námětu k řečnickému vystoupeni. Tato subkapitola má poměrně nejblíže k české stylistické tradici. Autor v ní pracuje s tradičními stylistickými pojmy: připomíná klasické dělení jazykovědné stylistiky na stylistiku jazykových projevů a jazykového systému, vyrovnává se s teorií funkčních stylů, s klasifikací stylových postupů a stylových útvarů a celou kapitolu uzavírá přehledem slohových útvarů řečnických, tříděných do tří skupin podle převládající funkce - informativní, přesvědčovací či zábavné.
Čtvrtá, poslední kapitola se od předchozích, věnovaných klasickým rétorickým tématům a jejich současným aktualizacím, poněkud liší. Zabývá se otázkami spojenými s jazykovou kulturou, jazykovým purismem, jazykovým managementem, řečovou zdvořilostí apod., tedy oblastmi, které si většinou s rétorikou v běžně tradovaném pojetí nespojujeme. J. Kraus však ukazuje, že i řešení těchto obecných a zdánlivě odtažitých otázek "s obsahem nebo s pojmoslovím klasické rétoriky a v neposlední řadě s jejím normativním a vzdělávacím pohledem na jazyk a na procesy jazykového dorozumívání" úzce souvisí, a že tedy i v této oblasti může být klasická rétorika užitečným zdrojem inspirace, alternativou či komplementem. Dokládají to mj. i netriviální a neběžná stanoviska, která autor zaujímá vůči vybraným problémům jazykové kultury, viděným "očima rétoriky". Upozorňuje např. na napětí mezi lingvistickým a laickým nazíráním jazykových jevů, ale nepokládá laický pohled, jak bývá někdy zvykem, za "opožděný". Uvádí naopak, že důležitým úkolem současné teorie jazykové kultury je "míjení lingvistické teorie s "míněním veřejnosti o jazykových jevech" a s aktuálními potřebami moderní komunikace" překlenout. Ani purismus se v autorově pojetí nejeví jako princip "odbytý" a "vyřazený" jednou provždy. J. Kraus připomíná jeho dlouhou a složitou historii, spojenou s myšlenkovým světem antické rétoriky, a konstatuje, že se jazykový purismus "v současné době vrací na scénu s novými argumenty, a to jak v jazykových společenstvích s dlouhou kulturní historií, tak v zemích, jejich; národní kultura si svou identitu teprve počíná uvědomovat".
Práce J. Krause žánr učebního textu i titulem vymezené téma velmi podstatně přesahuje. Vyniká bohatstvím podávaných informací, pňměřenou, odstupňovanou náročností, kultivovaným jazykem a velmi jasným, srozumitelným, přístupným podáním. Nepochybně se stane žádanou příručkou, doporučovanou nejen v kurzech rétoriky, ale i v kurzech šíře zaměřených

Karel Šebesta, Naše řeč č. 3/2005, str. 160-162

Nová kniha Jiřího Krause, předního českého odborníka v oboru rétoriky, navazuje na jeho předchozí monografie z tohoto oboru, totiž na monografii Rétorika v dějinách jazykové komunikace (Kraus, 1981) a Rétorika v evropské kultuře (Kraus, 1998). Na rozdíl od předchozích monografií, které byly orientovány -jak ukazuje už jejich název - především diachronně, na vývoj rétorických teorií, starověkem počínaje a novodobými rétorickými koncepcemi konče, je nová kniha J. Krause zaměřena více synchronně a předkládá ve svých analytických pasážích více interpretací současných textů, psaných i mluvených. Sleduje současnou podobu (a též současné podoby) rétoriky, vymezuje její místo v systému společenských věd a konfrontuje její poznatky a požadavky s náměty na kultivování jazykových projevů, jaké známe z českého jazykového prostředí. To signalizuje název práce, v němž se pojem rétoriky ocitá v sousedství pojmu jazykové kultury, jehož specifika byla vytčena v teorii Pražské lingvistické školy a rozpracována v pozdější české lingvistické praxi. Novem Krausovy monografie, odlišujícím ji od jeho monografií předchozích, je tedy těsnější usouvztažnění rétorických koncepcí, těch, které jsme zdědili, i těch, které aktuálně formuluje současná společnost (včetně feministické rétoriky nebo rétoriky etnických, sociálních a jiných menšin, tzv. autenti-zační neboli emancipační rétoriky a obecně rétoriky zaměřené na konstituování identity skupin i širších kulturních celků, a z tohoto rozrůznění vyplývající srovnávací rétoriky), s hlediskem jazykového plánování (managementu), jazykově poradenským, pedagogickým, didaktickým. Ne že by se toto hledisko u Jiřího Krause neobjevovalo dříve, to bychom špatně znali autorovo dílo - vždyť většina jeho časopiseckých statí i větších studií (uveřejněných např. v knihách Český jazyk na přelomu tisíciletí, Jazyk, média, politika, v časopisech Naše řeč, Český jazyk a literatura aj.; srov. Kraus, 1994, 1996-1997, 1997a; 1997b; 2003) o češtině posledních desetiletí analyzovala současné jazykové projevy (zejména odborné, publicistické a administrativní, ale i běžně mluvené) právě z pohledu inspirovaného znalostí rétoriky. Monografickou podobu dal tomuto tématu autor až v předkládané publikaci. Zaměření na aplikaci rétorických hledisek na lingvistickou a stylistickou analýzu současného českého vyjadřování ovšem nic neubírá na filozofické hloubce autorových úvah o úloze rétoriky v dějinách kultury. Platnost názorů antických či středověkých myslitelů se v knize konfrontuje s názory takových inspirujících osobností současného myšlení, jako jsou J. Habermas, M. Foucault, H.-G. Gadamer, P. Ricoeur, R. Barthes, J. Derrida, U. Eco aj., o něž se autor opírá při formulaci příčin a důsledků současné renesance zájmu o rétoriku.
Jsou totiž údobí v dějinách, od starověku až po současnost, kdy prestiž rétoriky prudce poklesá, a údobí, kdy opět neméně rychle stoupá. První případ nastává tehdy, když se v rétorice spatřuje návod k nabubřelému orátorství, k hypnotizování zástupů na náměstích či k rafinovanému klamání publika, když je rétorika pojata jako souhrn receptů, užitečných při pěstování demagogie a propagandy. Slovo rétorika si tak vysloužilo pejorativní význam, k němuž nemá daleko ani dnešní publicistický obrat "rétorika té a té politické strany". S tímto pohledem na rétoriku se autor vyrovnává hned na úvodních stránkách své knihy. Druhý případ - úcta k rétorice - se naopak objevuje tehdy, když rétorika vzbuzuje zájem coby svérázná, poutavá vědecká disciplína, která se vydává napříč řadou obecně uznávaných humanitních oborů - filozofie, logiky, sémioti-ky, teorie literatury, hermeneutiky, lingvistiky, psychologie a jiných. Při této své příčné anabázi je rétorika trvale sjednocována tím, co dostala kdysi do vínku: právě úsilím o všestrannou kultivaci řečového - nejen mluveného, ale dnes stále více i psaného -projevu, a nejen jeho produkce, nýbrž i jeho recepce a interpretace. Toto jsou údobí, kdy se rétorika nejeví jako náhodně shromážděné recepty, nýbrž jako obor uvažující o chování člověka ve společenské komunikaci a o jeho schopnosti komunikovat dobře. Kraus k tomu uvádí: "Považujeme-li tedy schopnost nebo umění vyjadřovat se dobře nikoli za ozdobné a mnohdy prázdné krasořečnění..., ale za schopnost vyjadřovat se vzhledem k tématu a čtenáři nebo posluchači přiměřeně, srozumitelně, působivě a kultivovaně, pak také porozumíme jedné z příčin renesance tohoto oboru v moderní společnosti" (s. 4). Dodáme-li ke čtveřici výrazů právě citovaných ještě výraz vyjadřovat se přesvědčivě, který se objevuje na mnoha jiných místech Krausovy knihy, uvidíme cíl rétorické teorie a praxe ještě v jiném, neméně důležitém světle.
První oddíl Krausovy knihy, věnovaný rétorice jako umění přesvědčit, je branou do soudobého chápání rétoriky v kontextu jiných humanitních disciplin. Snaha vymezit místo rétoriky v kontextu jiných věd je signalizována již názvy jednotlivých podkapitol, jako je rétorika a sémiotika, rétorika a jazykověda, rétorika a poetika, rétorika a estetika, rétorika a hermeneutika... Tyto podkapitoly jsou vlastně kondenzovanými encyklopedickými vstupy navozujícími představu bohaté metodologické diferenciace věd o produkci a interpretaci jazykového projevu a uvádějícími systematiku pojmů, kterých ta či ona věda při analýze jazykových projevů užívá. Autor počítá s čtenářem poučeným, ale i s čtenářem majícím jen rámcovou znalost uvedených oborů. Českého čtenáře podle mého názoru nejvíce zaujme kapitola o neorétorice a teorii argumentace, protože teorie argumentace, jíž se v zahraniční literatuře věnuje soustavná pozornost podporovaná výukou argumentace na školách všeho typu, patří v českém prostředí teoretickém i pedagogickém k oboru stále ještě nedostatečně sledovanému. Krausova monografie má při budování tohoto oboru v české humanitní vědě a pedagogické praxi důležité, a do značné míry průkopnické poslání.
Pedagogicky přínosné jsou tedy nejen Krausovy výklady o etapách utváření řeči (za bravurním výkladem invence, dispozice, elokuce, memorování i podání cítíme autorův důraz na rehabilitaci často opomíjeného a někdy i degradovaného memorováni) uložené zejména v třetím oddíle knihy, ale zejména Kapitoly z praktické rétoriky tvořící náplň čtvrté kapitoly. Zde se uvádějí příklady interpretace řečnických textů a čtenář je systematicky proveden cestou od námětu k řečnickému vystoupení. Autor si je dobře vědom toho, že absolvent českých škol se v hodinách stylistiky nesetkává s celou škálou stylových postupů a stylových útvarů, na něž klade moderní společnost tak velký důraz (určitý deficit se týká právě rozvíjení argumentačních dovedností a zaměření na přesvědčivost řečového projevu). Zařazuje proto do svého výkladu slohových útvarů řečnických nejen přehled slohových útvarů informativních a naučných, ale i argumentativních a přesvědčovacích. Čtenář tu může průběžně využívat poučení, jehož se mu dostalo již v prvním oddíle knihy, v němž autor seznamuje čtenáře s linií vedoucí od Aristotela k takovým teoretikům argumentace, jako jsou Ch. Perelman, L. Olbrechtsová-Tytecová, S. Toulmin, F. van Eemeren, R. Gróotendorst, M. Kienpointner aj. V uvedení a výkladu této linie uvažování o argumentaci spočívá podle mého soudu velký přínos Krausovy knihy.
Závěrečný oddíl knihy, nesoucí název Rétorické kontexty moderní jazykové komunikace, je věnován čtyřem tématům významným pro konstituování současného pohledu na mezilidské dorozumívání. Tato témata mají jednak dimenzi obecnou, jednak specificky českou. Kulturní podmíněnost konceptu jazykové a řečové kultury specifiky české jazykové situace (již někteří, zejména zahraniční bohemisté považují s ohledem na poměr spisovného jazyka a obecné češtiny za diglosní) je nepochybná, stejně jako specifická funkce jazykového purismu v dějinách české kultury. Obě otázky jsou však - vzhledem k šíři autorova kulturněhistorického záběru - zapojeny do kulturních a historických souvislostí nejen českých, ale do souvislostí celoevropských. Se stejným přehledem a znalostí situace v jiných evropských zemích se vyjadřuje autor i o úkolech, funkci a obecně řečeno důležitosti institucionální lingvistiky; Krausův pohled najazy-kovou situaci a její kultivování by rozhodně neměl ujít pozornosti českého čtenáře zajímajícího se o svoji mateřštinu. Čtvrté téma, které autor do kontextu moderní jazykové komunikace řadí, je téma zdvořilosti a taktu v jazyce. Mohlo by se zdát, že je to téma z poněkud jiného soudku než předchozí tři témata probíraná v této kapitole, týkající se společenských aspektů jazyka. U čtvrtého tématu jako by šlo o fungování jazyka podmíněné vztahem mezi jeho jednotlivými uživateli, kteří mezi sebou mohou hovořit formálně, důvěrně, familiárně, taktně, zdvořile, intimně, decentně, hrubě či vulgárně apod. v závislosti na tom, jaké jsou jejich momentální, třeba i soukromé vztahy. Společenský dosah výběru té či oné varianty jazyka v jednotlivých komunikačních situacích je však mimo veškerou pochybnost, uvědomíme-li si, že řečová kultura charakterizující každé konkrétní jazykové údobí není ničím jiným než průnikem jednotlivých komunikačních událostí, a to nejen veřejných, ale i neveřejných. Krausova monografie je jednoznačně zaměřena na analýzu komunikačních situací veřejných a na rétorickou interpretaci projevů, které charakterizují současný český veřejný diskurz. Podkladem pro analýzu jsou mu nejčastěji projevy významných politických a kulturních osobností 90. let, jejichž znalost sdílí spolu s autorem i čtenář a může ji při četbě analýz uplatnit. Bude jistě překvapen, co může odborník z řečových ukázek vysoudit a jak je dokáže interpretovat. Kniha je tedy návodem nejen k produkci textů, ale i k jejich interpretaci.
Závěrečné oddíly knihy Jiřího Krause Rétorika a řečová kultura mne vedly k tomu, že jsem se ve své recenzi zaměřila na praktickou využitelnost publikace ve výuce komunikačních dovedností. Chtěla bych však na závěr zdůraznit, co snad vyplývá už z úvodu mé recenze, že kniha nechává čtenáře nahlédnout do hloubky autorových úvah o místě rétoriky v současném světě; přináší mnoho informací o rozvoji rétorických výzkumů v zahraničí, v českém prostředí málo známých, a tedy i velmi mnoho podnětů a inspirací pro analýzu současného českého diskurzu. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že ve všech svých výkladech se autor opírá o hlubokou znalost historie i současnosti české slovesné kultury, jíž se Jiří Kraus rozhodně řadí mezi významné osobnosti české bohemistiky.

LITERATURA
KRAUS, J. (1981): Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha: Academia.
KRAUS, J. (1994): K současným vývojovým proměnám vědeckého a odborného vyjadřování. Naše řeč, 77, s. 14-19.
KRAUS, J. (1996-1997): Několik úvah o úloze rétoriky ve škole. Český jazyk a literatura, 47, s. 193-199.
KRAUS, J. (1997a): Jazyk hospodářských dokumentů a písemností. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, s. 92-96.
KRAUS, J. (1997b): Jaká je čeština v letech devadesátých? (Zpracování anketního výzkumu). In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, s. 288-292.
KRAUS, J. (1998): Rétorika v evropské kultuře. Praha: Academia.
KRAUS, J. (2003): Vyjadřování polemičnosti a významových opozic v politickém diskurzu. In: S. Čmejrková - J. Hoffmannová (eds.), Jazyk, média, politika. Praha: Academia, s. 13-39.

Světla Čmejrková, Slovo a slovesnost, č. 66, 2005, str. 291-294