tištěná kniha
Filologické studie 2013

Filologické studie 2013

Medium et Scorpus. Jazyky literatury v edukaci a komunikaci

kolektiv autorů,

témata: literární věda

brožovaná, 226 str., 1. vydání
vydáno: květen 2014
ISBN: 978-80-246-2503-4
doporučená cena: 250 Kč

E-shop

Anotace

Druhý díl ediční řady monografií Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Filologické studie je věnován jazykům literatury v nejširším smyslu slova, a to jazykům literatury umělecké (1. kapitola) a literatury neumělecké (2. kapitola), zvlášť bylo přihlíženo k aspektům mezigenerační komunikace. Název monografie Medium et scopus (tedy v překladu Médium a cíl) odkazuje na skutečnost, že jazyk obecně či konkrétní text je nejen prostředkem komunikace a poznání, ale i jejich samotným cílem. Podtitul Jazyky literatury v edukaci a komunikaci pak poukazuje na různorodost textů (uměleckých i neuměleckých), které do komunikačního i vzdělávacího procesu vstupují a zároveň ho určují.

Obsah

Úvodem (Martina Smejkalová)

1. JAZYKY LITERATURY V UMĚLECKÝCH TEXTECH

On the Analogy between the Language of Architecture and Language of Literary Work: The Role of the Conception of Architecture in Generating the Poetics of The Glass Room (Tereza Topolovská)

Objevování dětství v evropské a ruské kultuře (Radka Hříbková)

Марина Цветаева - диалог с чешским читателем (Antonín Hlaváček)

Vraisemblance dans Héraclius de Pierre Corneille: théorisation de la crédibilité (Záviš Suman)

Josef Čapek a jeho cesta na okraj umění (Jan Huleja)

Text, interpretace a aktuální percepce některých zvukových ztvárnění v Čapkově causerii Jak se dělá divadlo (Jana Vlčková-Mejvaldová)

Jazykové rysy humoru Jaroslava Žáka (a Vlastimila Rady) (Ladislav Janovec)

Jazyk Umělohmotného třípokoje Petry Hůlové (Soňa Schneiderová)

2. JAZYKY LITERATURY V NEUMĚLECKÝCH TEXTECH

La (non)présence de la littérature dans les manuels de FLE (Kateřina Vychopňová - Tomáš Klinka) .

Pour une didactique de la littérature francaise du second XIXе au XXIе siěcle (Jiří Jančík)

Profil syntaktika Vladimíra Smilauera: Text jako východisko a předmět školské výuky syntaxe (Martina Smejkalová)

Intertextovost jako překážka porozumění reklamnímu textu (Radka Holanová)

Funkce některých tzv. větných adverbií: Vyjadřování postojů mluvčího k obsahu v jazyce publicistiky i jinde (Milada Hirschová)

Integrationsmechanismen von Entlehnungen deutscher Provenienz auf der Grundlage des deutsch-tschechischen Sprachkontaktes in Südmähren: Eine kurze Reflexion zur Adaptabilität der Germanismen in ausgewahlten regionalen Zeitungen und ihre mögliche Projizierung in die Kommunikation (Dalibor Zeman)

Sprache und Heilung - ein sprachwissenschaftlicher Versuch (Anja Lobenstein-Reichmann)

Summary Rejstřík

Recenze

Předložená monografie představuje druhý díl obnovené ediční řady Filologických studii, již společně odborně zajišťují všechny filologické obory Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a která svým formátem i tematikou navazuje na stejnojmenný projekt (Filologická studia I-XX)ze sedmdesátých a osmdesátých let.
Zatímco loňská monografie nazvaná Chronos Logos Topos v současném filologickém bádání se zaměřovala na témata času, místa a slova v jazykové a literární výchově, letošní číslo zkoumá "jazyky literatury umělecké (1. kapitola) a literatury neumělecké (2. kapitola)" se zvláštním důrazem na aspekty mezigenerační komunikace.
Publikace je přehledně členěna na dva základní tematické okruhy s přibližně stejným stránkovým rozsahem i množstvím příspěvků. I výběr jazyka zůstává věrný této základní rozvaze "půl na půl": Z patnácti dílčích studií je osm psáno česky a sedm jazyky příslušných oborů (angličtina, ruština, francouzština, němčina).
Literární část uvozují dvě rozsáhlé analýzy a pak pokračuje dílčími studiemi jednotlivých autorů, děl, stylů či recepcí.
Tereza Topolovská velmi zajímavým a teoreticky podloženým způsobem (Gaston Bachelard, Martin Heidegger, Michel Foucault, Anna Hogenová, Karsten Harries, Michel de Certeau, Alain de Botton) uvažuje o vztahu mezi jazykem architektury na jedné straně a jazykem literárním na straně druhé. Všímá si zejména modernistického dědictví v dnešním způsobu ztvárňování prostoru a svoje hypotézy opírá o Mawerův Skleněný pokoj (The Glass Room, 2009, český překlad z téhož roku), britský román volně inspirovaný osudy brněnské vily Tugendhat.
Radka Hříbková se rovněž pouští do obecného shrnutí konkrétního fenoménu, tentokrát filozofického, psychologického i literárního pohledu na dítě, který sleduje v diachronní perspektivě od evropského středověku po dnešní dobu. Takto získané poznatky pak aplikuje na ruskou literaturu, sledujíc jednotlivá ztvárňování dítěte a dětského světa od tradiční (v pohledu na dítě schematismem zavánějící) hagiografické literatury až po díla klasiků devatenáctého století, kteří se propracovali к mnohem jemnějšímu a psychologičtějšímu zobrazování dětské duše.
Dílčí studie Antonína' Hlaváčka vychází z recepční estetiky a mapuje jednotlivé české překlady poezie Mariny Cvetajevové, jakož i formální a významové posuny, к nimž nevyhnutelně dochází při převodu takto obtížného díla do cizího jazyka. Autor vyzdvihuje překladatelskou a nakladatelskou aktivitu šedesátých let, jakéhosi zlatého věku české recepce Cvetajevové, a zároveň zmiňuje některá autorčina stěžejní díla, která by si obdobnou péči zasloužila i nyní.
Záviš Šumán, který se dlouhodobě specializuje především na povahokresbu v dramatech sedmnáctého století, ve svém příspěvku analyzuje klasicistní koncept "vraisemblance" (pravděpodobnost, uvěřitelnost, přijatelnost, náležitost, příhodnost, správnost) v Corneillově hře Héraclius. Věren principům endogenní kritiky, autor důsledně vychází z dobových teoretických zdrojů, které podstatu problému osvětlují mnohem lépe než následné "klasicistní" či "barokní" nálepky dnešních badatelů.
Hned dva příspěvky jsou věnovány tvorbě bratří Čapků. Jan Huleja se zaměřuje na dvě raná díla Josefa Čapka, a to soubor esejů Nejskromnější umění (1920) a sbírku fejetonů Málo o mnohem (1923). Společným jmenovatelem Čapkových úvah je jakási základní konceptuální vzpoura proti akademicky a elitářsky zaměřeným proudům v umění (zejména "l'art pour l'art") spojená s příklonem к větší "autenticitě projevu". Toto autorovo přesvědčení samozřejmě koresponduje s avantgardními tendencemi konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století (civilismus, naturismus, pragmatismus, vitalismus, futurismus, kubismus, primitivismus, do jisté míry i funkcionalismus), ale má co říci i к dnešní době. Zejména Čapkovy úvahy o rozlišování "nejskromnějšího umění" od kýče a povzdechy nad politováníhodným úpadkem řemesel platí v jednadvacátém století snad ještě více než v letech desátých a dvacátých, pro něž byly texty původně koncipovány.
Na tuto tematicky zaměřenou práci navazuje Jana Vlčková svým rozborem jazykových prostředků podílejících se na ztvárňování uměleckého díla. Srovnává dvě různé verze známé causerie Jak se dělá divadlo? z pera Karla Čapka: telefilm režisérky Pokorné-Makoszové z roku 1969 a o čtyři roky mladší supraphonskou nahrávku režírovanou Jiřím Horčičkou. Prostřednictvím percepčních testů Jana Vlčková sleduje, jak jednotlivé prostředky řečové prozodie obou těchto ztvárnění působí na současnou generaci diváků a posluchačů.
Příspěvek Ladislava Janovce je věnován jazykovým rysům humoru Jaroslava Žáka, zejména autorovu intertextovému navazování na nejrůznější žánry a styly, od novinových článků přes klasická díla české literatury (Babička, Toman a lesní panna, Slávy dcera, rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, Kytice, Staré pověsti české atd.) po vybrané texty literatury světové (Pes baskervillský, Fantomas aj.).
Poslední literární studie Soni Schneiderové rozebírá jazyk Umělohmotného třípokoje, prózy, za niž Petra Hůlová v roce 2007 obdržela cenu Jiřího Ortena. Jde o neobyčejně invenční text doslova překypující kontextovými synonymy i homonymy, slovotvornými variacemi a dalšími formálními hříčkami. Autorka článku sice spisovatelčino stylistické mistrovství kvituje s povděkem, nicméně přezdívku "Topol v sukni" považuje za přehnanou, neboť stírá podstatný kvalitativní rozdíl mezi závažnějšími poselstvími autora Sestry a čistě hravými variacemi Umělohmotného třípokoje.
Druhá část monografie, která zahrnuje příspěvky z oblasti didaktiky a lingvistiky, se zaměřuje konkrétněji na jazyk publicistických a výukových textů.
Kateřina Vychopňová a Tomáš Klinka zkoumají možnosti využití literatury v učebnicích francouzského jazyka, jakož i kritéria výběru vhodných frankofonních autorů a ukázek v závislosti na jazykové a věkové úrovni žáků. Analyzováním jednotlivých typů učebnic FLE docházejí к závěru, že literární texty jsou do výuky začleňovány zbytečně pozdě, v primitivní podobě (písničky, říkanky, rozpočitadla, zjednodušené texty) a bez didaktického zpracování (příručky pro učitele s nimi obvykle nepracují). V konečném důsledku tedy literatura slouží к procvičení probíraných jazykových jevů a hraje onu komunikativním přístupem tak ceněnou roli "autentického dokumentu", zatímco к jejímu kulturnímu a estetickému potenciálu je přihlíženo jen implicitně.
Následující článek Jiřího Jančíka s ambiciózním názvem Návrh didaktiky literatury 2. poloviny XIX., XX. a XXI. století ve mně budí poněkud rozporuplné pocity. Autor nastudoval úctyhodnou sekundární literaturu a pak vedle sebe volně položil dílčí závěry jednotlivých teoretiků. Velmi cením snahu o vypracováni skutečné didaktiky vysokoškolské literatury, nicméně ani po několikerém pročtení textu jsem nepochopila, jaká syntéza (a jaké praktické využití ve výuce) z těchto juxtapozic vyplývá. Přesto si článek zaslouží uveřejnit, přinejmenším jako pokus zavést v Česku debatu na dosud opomíjené téma.
Martina Smejkalová ve svém příspěvku pojednává o didaktických zásadách Vladimíra Šmilauera (1895-1983), bohemisty a autora vyučovacích metod, které ovlivnily syntaktické myšlení několika generací absolventů učitelství českého jazyka. Zvláště zdůrazňuje Šmilauerovu názornou grafickou metodu jazykového rozboru, jež inspiruje dodnes, a to nejen díky svému promyšlenému zpracování metodickému, ale také kvůli využití literárního textu jakožto východiska i předmětu školské výuky.
Problematice reklam, přesněji řečeno intertextovosti jako překážce porozumění tomuto typu textů, je věnován praktický výzkum provedený Radkou Holanovou na několika pražských základních školách. Autorka se zamýšlí nad tím, s jakou přesností žáci interpretují základní sdělení předložených reklamních sloganů, do jaké míry jsou schopni chápat i další významové roviny textů s nejrůznějšími odkazy (k frazeologismům, knihám, filmům, lidovým písním), a zkoumá vztah mezi znalostí příslušných pretextů na jedné straně a (ne)správnými interpretacemi výsledného reklamního sdělení na straně druhé.
Milada Hirschová zase využívá publicistických textů ke zkoumání takzvaných "větných adverbií", tedy výrazů majících formu kvalitativních adverbií ("určitě", "nepochybně", "vážně"), ale zároveň nehrajících jejich obvyklou roli kvalitativního určení slovesa. Větná adverbia vyjadřují postoj mluvčího к obsahu propozice, čímž primárně zajišťují pragmatickou funkci částice ("mluvil vážně" versus "vážně mluvil dobře").
I příspěvek Dalibora Zemana vychází ze zdrojů regionální publicistiky, na níž autor zkoumá "integrační mechanismy přejímek německé provenience" na jižní Moravě. Zabývá se především přizpůsobováním slov na rovině hláskové, tvaroslovné, slovotvorné a lexikální. Z hlediska areálově typologických konvergenčních jevů zkoumá i otázku hláskových změn v češtině a němčině, především monoftongizaci, diftongizaci a splývání měkkých a tvrdých párů konsonantů. Podle dnešních výkladů si oba jazyky vytvořily pro tyto hláskové změny obdobné vnitřní předpoklady, které se paralelně rozvíjely.
Závěrečný článek celé monografie otevírá problematiku jazyka širším terapeutickým až metafyzickým přesahům. Anja Lobenstein-Reichmann v něm zdůrazňuje důležitost "vyslovení správného slova" v komunikaci mezi lékařem a pacientem. V náboženském smyslu jde o životodárnou sílu Božího slova, ve filozofii jazyka o moc slova samého, které je vždy něčím více než jen nástrojem předmětné komunikace. Autorka se zamýšlí nad léčebnými aspekty různých funkcí jazyka, zejména funkce poznávací a relační.
Předložená monografie je sice složena z tematicky i metodologicky velmi různorodých příspěvků, nicméně vykazuje vnitřní jednotu a koherenci. Ať už se jednotlivé články týkají textů literárních, publicistických či učebních, vždy je kladen důraz na jazyk v procesu formování dalších generací, předávání nových poznatků, komunikačních strategií, kulturně-společenských obsahů i estetických norem.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Eva Voldřichová Beránková, Ph.D.