tištěná kniha
Instituce a odpovědnost

Instituce a odpovědnost

Klusoň, Václav

témata: ekonomie a finance

brožovaná, 320 str., 1. vydání
vydáno: duben 2004
ISBN: 80-246-0722-0
doporučená cena: 285 Kč

E-shop

Anotace

Publikace představuje originální sociálně-ekonomické názory Václava Klusoně. V devíti kapitolách autor postupně analyzuje pojem odpovědnosti, její ekonomický význam a vliv na vývoj společnosti. V knize jsou postupně formulována pravidla jednak omezující vliv politické moci a vlastníků, jednak vedoucí ke zvyšování společenské odpovědnosti vlastníků, podnikatelů, manažerů, politiků i samotných občanů. Institucionální omezení vlastníků a politické moci a růst společenské odpovědnosti je, dle Václava Klusoně, cestou k vytvoření svobodného, sociálně, ekonomicky a politicky stabilního společenského systému.

Obsah

1 ÚVODEM
2 POJEM ODPOVĚDNOSTI
2. l Teoretická východiska a otázky metodologie
2.1.1 Metodologický individualismus
2.1.2 Metodologický holismus
2.1.3 Globalizace z hlediska metodologie odpovědnosti
2.1.4 Institucionální individualismus (metodologický institucionalismus?)
2.2 Vymezení principu odpovědnosti
2.3 Altruismus a odpovědnost
2.4 Obecné dobro
2.4.1 Je péče o plnou zaměstnanost jen věcí státu?
2.4.2 Obecné dobro a vlastní zájem
2.5 Paradigma: JÁ a MY
3 ODPOVĚDNOST VLASTNÍKŮ
3.1 Vlastnictví - šance - moc
3.2 Vlastnictví a právo
3.3 Vlastníci v obdobích velkých změn
3.4 Majetkové transformace v české historii
3.5 Soukromý vlastník - zodpovědný vlastník?
4 MAJETKOVÉ POSTIHY; OMYLY A NADĚJE
4.1 Majetková nerovnost a problém spravedlnosti
4.2 Dvě otázky
4.3 Majetková daň po první světové válce
4.4 Co dělat dnes; projekt české vlády
4.5 Německá diskuse o tzv. milionářské dani
4.6 Je retrospektivní pohled na vytváření bohatství perspektivní
4.7 Jedna z dalších cest
5 ODPOVĚDNOST PODNIKATELŮ; INSTITUT RUČENÍ
5.1 Společenská odpovědnost firem a podnikatelů
5.2 Ekonomický význam ručení
5.3 Rozsah ručení v různých podnikatelských formách
5.3.1 Podnikatel - jednotlivec; živnostník
5.3.2 Veřejná obchodní společnost
5.3.3 Komanditní společnost
5.3.4 Společnost s ručením omezeným
5.3.5 Akciová společnost
5.3.6 Družstvo
5.4 Prohloubením ručení k podnikatelské odpovědnosti
5.5 Ručení a rizikové úvěry
6 MANAŽÉŘI V ZRCADLE ODPOVĚDNOSTI
6.1 Principy řízení korporací
6.2 Vlastnictví a řízení
6.3 Řídící struktury
6.3.1 Německý model
6.3.2 Americký model
6.3.3 Vnitřní a vnější kontrola
6.4 Odpovědnost manažérů a její operacionalizace
6.4.1 Povinná péče a formy konfliktu zájmů
6.4.2 Vývoj pravidla zákazu sebeobchodování (self-dealing)
6.5 Pohled do zrcadla odpovědnosti
7 ODPOVĚDNOST A TEORIE VLASTNICKÝCH PRÁV
7.1 Základní pojmy
7.2 Externality
7.2.1 Ekonomické externality
7.2.2 Externality politických trhů
7.2.3 Korupce jako náklad rentních vyhledávacích aktivit
7.2.4 Privatizační (transformační) externality
7.2.5 Internalizace externalit - projev odpovědného jednání
7.3 Odpovědnost jako vzácný statek; transakční náklady
7.4 Coasův teorém
8 INSTITUCIONÁLNÍ ASPEKTY ODPOVĚDNOSTI
8.1 K pojetí institucí
8.2 Morálka - pravidla dobrých mravů
8.3 Interakce formálních a neformálních institucí
8.4 Vývoj institucí a odpovědnosti
8.5 Instituce a konzervatismus
8.6 Sociální inženýrství
8.7 Ekonomická transformace - projekt sociálního inženýrství?
8.7.1 Makroekonomická reforma
8.7.2 Rychlá transformace institucí
8.7.3 Postupná transformace institucí
8.8 Transformace a problém odpovědnosti
9 SLOVO NA ZÁVĚR
LITERATURA
Výtahy z oponentských posudků
Doc. JUDr. Zdislav Šulc, CSc.
Prof. Ing. Lubomír Mlčoch, CSc.

Recenze

Instituce a odpovědnost. K filozofii ekonomické vědy
Jednou z lekcí ?development economics" je poznání o nezastupitelné roli institucí; k němu svým dílem přispělo ?učení se z transformace" někdejších socialistických zemí. To je dnes všeobecně sdíleným vyznáním i na úrovni světových finančních institucí. Důvody pro nedocenění role institucí je nutné hledat hlouběji - v samotné filozofii ekonomie, která zaštiťovala doporučení zahraničních poradců i domácích kormidelníků transformace. Poučení z pera českého autora vyšlo v dubnu tohoto roku v nakladatelství Univerzity Karlovy, s copyrightem roku 2003 - jako by při lekci opožděné o 10 let již na pár měsících nezáleželo. Recenzovaná kniha se však zabývá otázkami, jimž nehrozí morální zastarání - díkybohu pro dílo samotné a želbohu pro realitu hospodářské skutečnosti kolem nás. Institucionální aspekty odpovědnosti - jak zněl původní titul studie vypracovaní díky podpoře Národohospodářského ústavu J. Hlávky - jsou stále aktuální, a nejen u nás.
Krakovská univerzita pořádala před dvěma lety mezinárodní konferenci ?Finance - etika - odpovědnost", která tematicky souzněla s fakultní konferencí FSV UK ?Institucionalizace ne/odpovědnosti" (viz Karolinum 2001, ed. J. Kabele, L. Mlčoch). Již jen tyto dvě připomínky ukazují na to, že jde o společně pociťovaný ?úzký profil" nejen u nás, ale i v ostatních transformačních ekonomikách - a v širším slova smyslu dokonce o ?úkol naší doby", neboť autoři z vyspělých západních zemí pociťují rostoucí ohrožení z rozvolňování institucí (potíže s ?corporate governance", zneužívání a obcházení institucí, rostoucí morální hazard a sklon k oportunizmu) a klesající odpovědnosti vlastníků i manažerů rovněž. Proto také časopis "Finance&Common Good", vycházející v Ženevě, věnoval loňské jarní dvojčíslo 14-15/2003 monograficky právě těmto otázkám. V tomto smyslu se pak tranzitivní ekonomiky staly nezamýšlenou sociální laboratoří, na níž by se mohly zkoumat budoucí hrozby i pro globální trhy.
Recenzovaná práce svým rozsahem překračuje běžný průměr studií Národohospodářského ústavu. Text je však velmi hutný, obsažný a závažný. Kniha je výjimečná v několika směrech.
1. Generačně: studie V. Klusoně je jedním ze vzácných pokusů o navázání přervané kontinuity v českém ekonomickém myšlení. Jako ještě ?pamětník" dává V. Klusoň nahlédnout do způsobů myšlení a argumentace Josefa Macka a Karla Engliše. To je velmi cenné.
2. Podobnou roli studie plní ve vztahu ke dlouho opomíjené německé škole ?ordo-liberalizmu" (W. Eucken, A. Schiller).
3. Autor je obeznámen i s americkým institucionalizmem a konstitucionalizmem. I když by bylo možné práci vytknout, že v tomto směru již neodráží poslední vývoj na tomto poli, základ teorie vlastnických práv (Alchian, Demsetz, Furubotn, Pejovich, Coase) a ?teorie pravidel" (Buchanan, Tullock), které V. Klusoň tvůrčím způsobem využívá, dává již možnost navazování a generačního pokračování. Připomínám zde, že skupina doktorandských studentů-absolventů IES FSV pod vedením prof. Karla Kouby se již ?institucionalizovala" v podobě magisterských kurzů nových institucionálních směrů.
Celkově vzato je studie cenným příspěvkem k překonání tragického oddělení práva a ekonomie, k němuž u nás došlo po únoru 1948 a které také krajně negativně ovlivnilo dosavadní průběh české cesty privatizace a transformace. Tržní ekonomika stojí a padá s právním a morálním řádem; na něj ale strůjci české transformace málo slyšeli. Práce však umožňuje jít i dále: přesazení způsobů uvažování hlavního proudu neoklasické ekonomie do institucionálního vakua postsocialistického hospodářství je neorganické a nebezpečné. Tuto zkušenost udělali i jinde: jde o to, co ekonomická teorie z této negativní zkušenosti vyvodí.
Studie Václava Klusoně je vlastně ekonomickou filozofií, obsahuje plody celoživotního usilování a přemýšlení o hospodářství a o člověku. Je dokladem toho, že poctivé vědecké myšlení je nakonec mnohem méně závislé na proměnách ideologií a režimů, než bychom si mohli myslet, a to dokonce i v zemi tak zkoušené, jako byla země naše.
Úvodní kapitola podává shrnutí celé knihy; jejím východiskem je konstatování, že odpovědnost se v průběhu transformace stala vzácným statkem. Tady je namístě upřesnění: odpovědnost se stávala stále vzácnějším statkem již během plánovacích her reálného socializmu, ale v podmínkách potlačených svobod hospodářských, občanských i publikačních to bylo méně patrné. Teprve v podmínkách svobody se neodpovědnost mohla naplno projevit a nabýt viditelných, až do očí bijících podob. Mottem kapitoly i celé knihy je citát z Amartya Sena: ?Ekonomická věda by mohla dospět k lepším výsledkům, pokud by věnovala větší a explicitní pozornost etickým úvahám." To je myšleno zcela obecně; pro českou transformaci pak platí, že i ta ?mohla dospět k lepším výsledkům", pokud by její stratégové neodsunuli etické otázky stranou.
Kapitola 2 ?Pojem odpovědnosti" pojednává o metodologii a teoretických východiscích. Metaekonomické otázky, které studie staví, jsou otázky zásadní. Jde o zdroje řádu v životě společnosti a v hospodářství. Za nejcennější považuji metodologicky podstatné odlišování filozofií individualizmu a kolektivizmu a rozbor ?společného dobra" (obecného blaha), jako koncepčně nejslabšího místa naší doby, pro něž se jakoby vytrácí pochopení, ačkoliv potřebu obecného dobra chápali již staří Rekové a nejstarší církevní otcové. Tyto pasáže (ss. 22-23) u mne evokovaly výsledky studií prof. Stefana Zamagniho z Boloňské univerzity o ekonomii altruizmu či nové školy ?ekonomie důvěry". Co do metodologie, jedná se o velice plodné využití nástrojů opakovaných her, v nichž lze nově pojednat o starých otázkách etiky a racionality, morálky utilitarizmu a deontologie, vědy a víry, ekonomie a transcendence.
Práva, svobody a odpovědnosti člověka jsou přirozeným východiskem studie. Role vlastníků, podnikatelů a manažerů jsou odlišné a odlišné je i chápání odpovědnosti v těchto rolích. (Poznamenávám, že i odpovědnost zaměstnanců je důležitá.) Kapitola 3 pojednává o odpovědnosti vlastníků. Úkol doby ?privatizovat co nejrychleji" jako by implicite stavěl na samozřejmém předpokladu, že soukromý vlastník je odpovědný vlastník. Doba nás vyvedla z omylu a Václav Klusoň vysvětluje, proč tomu tak bylo. Vlastnictví jako šance a jako moc - ano, ale ne vlastnictví jako nemoc, posedlost po majetku bez odpovědnosti. Pro českou historii jsou bohužel majetkové ?transformace" a přesuny, převraty a vyvlastňování typické - i o těchto kořenech vlastnické neodpovědnosti na straně jedné a malém respektu vůči instituci vlastnictví na straně druhé je tato kapitola.
Kapitola 4 je věnována majetkovým postihům; je již jen důsledkem otazníku nad legitimitou distribuce bohatství: té která plyne z ?normální" alokace zdrojů a důchodů v kapitalistické tržní ekonomice v ?normálních časech" a tím spíše v časech divokých přesunů aktiv mezi státem a ?vítězi privatizace". Téma sociální spravedlnosti je pro Hayeka a mnohé jeho následovníky už v principu ?lasiččím" pojmem a po skončení privatizačních her je nutně ideologicky kontroverzní. Ochota o těchto sporných otázkách pojednat na teoretické úrovni je projevem odvahy, protože každý, kdo tak učiní, musí počítat s rizikem levicových nálepek: soukromé vlastnictví je svaté - i když bylo nabyto cestami málo svatými (?). Československé okolnosti majetkové daně po první světové válce jsou spojeny s osobností Aloise Rašína - a na toho se tyto nálepky sotva hodí. Také soudobou německou diskuzi o tzv. milionářské dani (kap. 4.5) nelze jen ideologicky odbýt. Je pozoruhodné, že v bohatém Švýcarsku, kde tvorba a akumulace bohatství již více než půldruhého století probíhají bez společenských a válečných převratů a kde míra nerovnoměrnosti distribuce bohatství dosáhla takového stupně, že 3 % populace vlastní polovinu aktiv země, je toto majetkové rozdělení vnímáno jako legitimní.
Kapitola 5 o odpovědnosti podnikatelů je svým způsobem klíčová, protože pojednává o institutu ručení. To, že odpovědnost kriticky závisí na účinnosti a vynutitelnosti institutu ručení, dokládá autor rozborem jednotlivých podnikatelských forem.
Manažeři ?v zrcadle odpovědnosti" - to je kapitola 6 o ?corporate governance", problému daleko překračujícím hranice české kotliny. Principy řízení podniků a struktury vlastnického ovládání podniků (struktury moci v podniku) - to je téma, které dnes rozhoduje o efektivitě soudobého vysoce institucionalizovaného kapitalizmu. Divoký kapitalizmus Východu se ovšem potýkal s tímto problémem v míře nadstandardní - čtenář se v této části dozví nejen o klasických modelech ?německém" a ?americkém", ale i o subtilnějších otázkách operacionalizace odpovědnosti manažerů, konceptech ?povinné péče", formách ?konfliktu zájmů" a o vývoji pravidla zákazu sebeobchodování (?self-dealing"). V těchto bodech je ovšem práce opět ?bolestivá", protože hrubé porušování výše zmíněných principů a konceptů u nás z ní činí pojednání ?o provaze v domě oběšencově". Chabou útěchou nám může být zjištění, že zneužití manažerské odpovědnosti dokázalo dokonce otřást stabilitou finančních trhů nejbohatší země světa.
Kapitola 7 pojednává o odpovědnosti ve světle teorie vlastnických práv. Zde nelze opominout ani teorém Ronalda Coaseho, který u nás sehrál úlohu čisté teorie ideologicky zneužité k nepříliš čistým účelům (kap. 7.4). Teoretická konzistence teze ?nehledáme nejlepší vlastníky, ale první vlastníky" by musela mít jako svůj důsledek politiku důsledné minimalizace transakčních nákladů spojených s vlastnickými převody (smluvní vynutitelnost včetně účinného bankrotu). Pravý opak byl pravdou - legislativa kompaktních zájmových skupin jako by naopak vytvářela potenciálové hráze vysokých transakčních nákladů k ochraně zájmů ?vítězů transformace". Tendence k fúzím politických a vlastnických vítězů transformace ovšem znamená nutně zvýšené náklady na transformaci, jež byly poté přeneseny na ?nekompaktní zájmové skupiny", tedy nás občany-voliče, spotřebitele a daňové poplatníky.
A to jsme již u závěru knihy o institucionálních aspektech odpovědnosti (kapitola 8), včetně ?pravidel dobrých mravů" (kap. 8.2). Ekonomie Václava Klusoně zůstává věrna postulátu vzácnosti (?scarcity") omezených zdrojů, jen tyto omezené zdroje rozšiřuje o právo a morálku.
Trh trestá neúspěch, nikoliv provinění. To je jedna z tezí autorových. Je trh loterií? A v jakém smyslu? Teologicky? Filozoficky? ?Statisticky"? ?Atmosféra kasina" dnešních globálních finančních trhů: je soutěžní trh sociálně spravedlivý? Zdrojem stále se rozevírajících nůžek nerovnoměrnosti v distribuci důchodů a bohatství jsou zřejmě spíše ?výnosy z rozsahu" globálních trhů. Úvahy o přístupu ekonomie - jako vědy o bohatství národů - k lidem a národům, kteří v soutěži propadli (K. Popper), souvisejí s koncepty ?univerzálního určení statků" a lidské důstojnosti, na nichž stojí křesťanská sociální nauka.
Diskuze o možnostech prohloubení ručení (a zvýšení odpovědnosti) podnikatelů těsně souvisejí s koncepty nové institucionální ekonomie, k nimž přispěl zejména O. E. Williamson (specifičnost aktiv, asymetrie informací, oportunizmus, smluvní záruky a zaštiťovací úsilí). Autorův ?rukopis" jde k jádru věci.
Knihu Václava Klusoně o institucionálních aspektech odpovědnosti vysoce hodnotím jako práci profesionální, napsanou s osobním étosem a nasazením, a jako práci u nás navýsost aktuální. Věřím, že zaujme širokou čtenářskou obec a že bude i pramenem poznání nové generace mladých českých ekonomů. Zpožděné vydání se dostalo na trh jen pár dní před naším vstupem do EU. Naše učení se ?životu s pravidly" a hospodaření v rámci institucí vychovávajících k odpovědnosti je během na dlouhou trať.
Lubomír MLČOCH, Finance a úvěr - Czech Journal of Economics and Finance, 54, 2004, č. 7-8, str. 357-360

Velká mezera v naší transformaci
O tom, že se transformace české ekonomiky nepovedla, snesly odborné kruhy už spoustu přesvědčivých argumentů. Cítí to - intuitivně svou příslovečnou blbou náladou i poukazy na život plný každodenně dalších absurdit a traumatizujících zpráv - i podstatná část veřejnosti. Na začátku tohoto příběhu byla fikce, že skupina ekonomů kolem Václava Klause - a nikdo jiný než ona - je vybavena potřebnými znalostmi pro provedení zázračně rychlé transformace. Fikce, jejíž pomocí se s vydatným přispěním žurnalistů podařilo vsugerovat lidem vidinu blízké růžové budoucnosti a která tak napomohla svým tvůrcům naplnit jejich politické ambice. V tomto smyslu byla transformace úspěšná - pro autorský tým. Jak dopadla pro ekonomiku a společnost, to je jiná historie.
Dnes víme, že myšlenkový rezervoár, jímž se transformační tým až nevkusné vychloubal, tvořila v podstatě jen ekonomie hlavního proudu. Ta ovšem nebyla pro bezprecedentní úlohu, před níž jsme po Listopadu stali, právě relevantní. Je analýzou, jak tržní ekonomika funguje poté, kdy prodělala několik staletí trvající kultivaci, poskytovala však jen elementární a až nebezpečné neúplné poučení o tom, jak konstituovat fungující tržní ekonomiku na ruinách ekonomiky plánované. Už toto je postačující důvod, abychom vítali a popularizovali každou práci, která ony osudové mezery v myšlenkové výbavě pro transformační úlohu zaplňuje. Kniha Václava Klusoně Instituce a odpovědnost (vydalo Karolinum 2004), která staví hlavně na základech institucionální ekonomie a inspiruje se i německým ordo-liberalismem, si to zaslouží v míře vrchovaté. Pro svou hloubku, analýzu sváru mezi stupněm poznání a současnou naší praxí, pro absolutní dominanci vědecky argumentované pravdy nad "pravdami" různých ideologií.
Mezeru v naší ekonomické transformaci - asi tu nejpodstatnější - lze pojmenovat shodné s titulem Klusoňovy knihy: instituce a odpovědnost. Redukováním transformace na privatizaci a liberalizaci vznikly kvazitržní subjekty, jimž se dostalo jakési absolutní svobody chovat se neodpovědně, když zde nebvl rád, který by chránil zájmy druhých i zájem obecný. Odvodit z toho, že tím dostali zelenou prospěcháři a podvodníci, je jen častí pravdy. Její snad i podstatněiší části je, že vznikla půda, na níž se rozbujely neřesti skryté v hlubinách lidské přirozenosti, že tedv došlo k jakési aktivaci nákazy i u původně do nových poměrů s dobrými úmysly vstupujících jedinců. Namísto slibovaného ideálu, podle nějž neviditelná ruka zařídí, že úsilí směřující k vlastnímu zisku souběžně obohatí i společnost, se normou pro ?poučené a správné zorientované" stalo chování urvat něco pro sebe na úkor společnosti. Klusoň se odvolává na krédo ordo-liberálů (příznačné je, že tato intelektuální skupina je symbiózou ekonomů a právníků!), že ?soukromé vlastnictví zdaleka není dostačující podmínkou pro vznik tržního soutěžního řadu, že především záleží na tom, do jakých hospodářských a politických podmínek (řadů, soustav) je zasazeno".
Nákaza perverzního chování a skřípání v koordinačním tržním mechanismu se šířila i po další logické linii Ta začíná od myšlenky McKeana že ?idea soukromého podnikání a tržní soustavy je téměř absurdní, pokud není dostatek vzájemné důvěry". A končí u šancí zmařených neochotou riskovat kontakty s pochybnými a důvěry nehodnými partnery, u neochoty bank jednat o úvěrech s malými, kapitálem nevybavenými podnikateli (po fázi bankovního socialismu, kdy se rozhazovaly státní peníze ve velkém do kapes velkých manipulátorů, nastala tato etapa, když banky byly zprivatizovány), u korupční metody přístupu ke státním zakázkám atd.
Nestačí ovšem jen s těmito myšlenkami se ztotožnit, což Klausův tým neučinil vůbec a jeho oponenti je v kritický čas tvorby transformační strategie formulovali jen v zárodečné podobě (jejich hlas ostatně tehdy zanikal v ódách na Klausův recept na mediální i politické scéně), tedy ještě ne tak komplexně se všemi kontexty, jak to nalézáme v Klusoňově knize. Jde o složitou úlohu operacionalizace odpovědnosti, slovy Klusoně o ?alokaci odpovědnosti konkrétním subjektům, jejich prosazování v praktických situacích a vyvození z toho plynoucích důsledků", což je ?elementárním předpokladem každého funkčně výkonného řádu, fungování společenských celků i lejich konstitutivních části" Východiskem úvah o operacionahzaci odpovědnosti je zásada, že ten, kdo nese užitek z určitého majetku, musí nést i připadnou škodu, musí podstupovat riziko ztráty, kdo rozhoduje, musí nést důsledky svých rozhodnutí Vůči vlastníkům má naplnění uvedené zásady zajistit pro tržní ekonomiku svrchovaně důležitá instituce ručení vůči subjektům, jimž byla způsobena škoda. Její aplikace má svá specifika v průmětu do různých podnikatelských forem v závislosti na tom, je-li vlastnictví v rukou jedné osoby, nebo je rozděleno mezi více osob.
V případě podnikatele-jednotlivce (živnostníka) je koncentrace vlastnických práv v rukou jedné osoby dokonalá a jeho vlastnická odpovědnost má formu neomezeného ručení, odpovídá tedy za své závazky celým svým jměním.
V principu stejně je ručeni aplikováno i ve veřejné obchodní společnosti, kde podniká více osob (alespoň dvě) pod společným obchodním jménem a ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně veškerým svým majetkem. To ovšem staví do nevýhodné pozice zámožnější společníky, což podtrhuje význam vzájemné důvěry mezi společníky i důvěry v budoucí prosperitu svého podnikání. Pro začínaiící podnikatele to může být odstrašujícím mementem, podstatnější však je, že to má pozitivní účinek na kvalitativní selekci podnikatelského stavu. Za předpokladu dobře fungujícího řádu by to navíc bylo vyváženo vyšším stupněm důvěry obchodních partnerů, což by měl být statek významně posilující šanci na podnikatelský úspěch. Dobrou známku na vysvědčení by zasloužila transformace tehdy, kdyby tato forma byla standardem pro malé a střední podnikání. To ovšem není český případ, kdy jsou k disposici podstatně méně náročné a lákavější formy podnikání a kdy hospodářská politika i právní řád nenáročné chování ekonomických subjektů tolerují a nepoctivé podnikání, důsledně a včas nepostihují.
Určitou modifikací obchodní společnosti je komanditní společnost. Na ní participují vedle tzv. komplementářů, kteří ručí celým svým majetkem a mají analogické postavení jako společníci v obchodní společnosti, také tzv. komanditisté, kteří do společnosti přinášeli jen určitý kapitálový vklad a ručí pouze do jeho výše. Je to v některých směrech racionálně vylepšená obchodní společnost: vtahuje do podnikání i střadatele, přináší podniku větší disponibilitu kapitálem a konstituuje i kontrolora nad kvalitou podnikám. I zde zaslouží naše transformace špatnou známku, když tato podnikatelská forma je u nás skoro neznámá.
Dostáváme se ke společnosti s ručním omezeným, kterou Klusoň charakterizuje jako ?dlážděnou cestu k vlastnicky a podnikatelsky neodpovědnému chování". Společnici se zde zaváží k určitému vkladu, z něho část do společnosti vloží a nad to ručí už pouze jeho zbývající částí (je zde analogie komanditisty). Zákon stanovuje minimální vklad od jednoho společníka na 20 tisíc korun a celkový od všech společníků na 200 tisíc korun, které musí byt splaceny do dvou let. Atraktivita této formy byla vytvořena záměrně s cílem její podpory, právní úprava této společnosti, jakož i mnohé další zákony, spočívaly však na předpokladech, jež v praxi zcela neplatí, zejména se nepočítalo s morálními deformacemi některých podnikatelů a s vlastnickou neodpovědnosti v rozsahu, jakém se s ni v transformaci setkáváme A už vůbec se nepočítalo s tím, že mnohé s r o budou fungovat hlavně jako nástroj tunelovaní státních podniků a okrádám důvěřivých a lehkovážných věřitelů. K těmto poměrně známým skutečnostem zahodno dodat tyto méně známé: s. r o. se u nás ke konci roku 2000 podílely 89 procenty na celkovém počtu obchodních solečností (veřejné necelými 4 procenty a komanditní zanedbatelnými 0,3 procenta), v anglosaském právu žádna analogie naší s r o. neexistuje a v Německu je minimální základní vklad více než čtyřnásobný a i tam, navíc při podstatné kultivovanějším právním řadu, žehrají na koncentraci projevů nedostatečné podnikatelské odpovědnosti pravě do této formy.
U akciové společnosti, jejíž struktura je obecně známa a nebudu ji popisovat, je ručení omezeno na základní kapitál, který je souhrnem nominální hodnoty upsaných akcii Ručení tak těžko může být tou rozhodující institucí, vynucující si odpovědné chování Tuto roli zde musí hrát fungující soutěžní kapitálový trh, který reflektuje kvalitu řízeni a podnikáni i míru prokázané odpovědnosti pohybem tržních cen akcii. Trest za neodpovědnost má tedy podobu poklesu majetku akcionářů v důsledku poklesu cen jejich akcií. Klíčovým problémem zde je, aby orgány společnosti zastupující vlastníky - akcionáře dokázaly vyvinout účinný tlak na kvalitu manažerské řídící činnosti a blokovaly v patřičné míře přirozené tendence managementu řídit společnost tak, aby byly maximálně naplněny jeho vlastni cíle To posledně zmíněné představuje těžko řešitelný a stále aktuální problém i v ekonomikách s dlouhodobě kultivovaným řadem, jak o tom svědčí zejména malverzace v obřích společnostech v USA nebo závratná výše platů, které si tam top-manažeři pro sebe dokázali prosadit. Pokud jde o dolarový objem podvodů, přece jen za USA zaostáváme, zato je předstihujeme co do snadnosti a těžké právní postižitelnosti metod, jak přijít k bohatství. Stačí (a právo to umožňuje), aby si manažer zapsal do obchodního rejstříku jednu nebo několik s. r. o. a zařídil, aby společnost, kde je manažerem, začala s nimi obchodovat nebo si u nich objednávat různé expertní služby.
Vybral jsem z Klusoňovy práce partie, které (za prve) jsou padnou, byť mnohdy implicitní kritikou klausovského pojetí transformace a (za druhé) současně poskytuji i inspiraci pro nápravné kroky, tedy pro aktuální hospodářskou politiku, jmenovitě pak její systémotvornou složku. Ta je - ke škodě výkonnosti naší ekonomiky - v programech i politice vlády i stanoviscích opozice odstavena na hodně vedlejší kolej, asi pod falešným dojmem, že přechod od plánu k trhu máme už za sebou a na systému fungování ekonomiky není moc co vylepšovat (kromě dokončení privatizace několika odkládaných sólokaprů).
Moje recenze by nebyla spravedlivá a upíná, kdybych na závěr nezmínil i třetí kvalitu Klusoňovy knihy. Své uvahy nad našimi problémy s transformací ekonomiky (spíše lokálními, i když asi zajímavými i pro jiné země přecházející od plánu k trhu) zakomponoval do širšího rámce celoplanetárně významného myšlenkového proudu, který nastoluje imperativ lidské odpovědnosti v tom nejširsím smyslu, zahrnujícím pohledy z pozice filosofie, ekonomie, ekologie, politologie, sociologie i morálky. Čtenář, zajímající se o problém lidské odpovědností v tomto širokém záběru, nalezne v prvých kapitolách knihy názory špičkových myslitelů tohoto proudu, včetně takových, které zatím nejsou obecně sdíleny.
Otakar Turek, Listy, č. 1, 2005, str. 9-12,

NAD PŮVODNÍ ČESKOU PRACÍ Z INSTITUCIONÁLNÍ EKONOMIE
Recenzovaná kniha je doplněnou a rozšířenou verzi stejnojmenné studie (č. 8) vydané Národohospodářským ústavem Josefa Hlávky v roce 2002, jež se setkala s velkým zájmem širší odborné veřejnosti. Publikace je výsledkem dlouhodobého teoretického zájmu autora o základní metodologické a filozofické otázky ekonomické vědy. Jejím katalyzátorem se staly peripetie polistopadového vývoje české ekonomiky a společnosti spojené s výrazným podceněním institucí, morálky a zásadním deficitem odpovědnosti.
Ekonomická transformace v sobě spojuje zásadní reformu institucí a organizací, v jejichž rámci je rozhodující reforma vlastnických prav a liberalizace trhů a odpovídající hospodářské politiky. Institucionální a evoluční ekonomické teorie však byly při vytváření české transformační strategie téměř ignorovány. Proto nemůže překvapovat, že zavážné problémy ve vývoji české ekonomiky a společnosti v průběhu 90. let 20. století i na počátku 21. století jsou ve významné míře spojeny s neadekvátním institucionálním prostředím. Po čtrnácti letech "cílevědomého budování kapitalismu" v českých zemích jsme dospěli k velmi podivnému typu kapitalistické společnosti, v níž práva soukromého vlastnictví nejsou ve významné míře zaručena. Částečně je tomu tak vinou neadekvátních zákonů, absence právní úpravy v některých oblastech i nedostatečného vynucovaní zákonů a dále. Kvůli neadekvátnímu institucionálnímu prostředí a způsobu, jakým byla uskutečněna tzv. velká privatizace. Transtormace byla provázena významným mrháním zdroji (tunelováním či jejich destrukcí), vedla k posunu neformálních institucí od hodnot spojených s vynakládáním tvůrčích aktivit k hodnotám spojeným s bojem o "dědictví" ekonomiky sovětského typu.
Neuspokojivé výsledky české transformace v porovnání s počátečními ambicemi jsou úzce spjaty s problematikou deformovaných hodnot či deformované morálky, v jejichž důsledku došlo k neúměrnému rozšíření kořistnického chování na úkor tvůrčích aktivit. Přitom velmi záhy byly takto získané majetky opět promrhány. Česka společnost se v 90. letech stala díky zásadnímu experimentu s podceněním institucí a etiky a následným odtržením svobody a odpovědnosti přímo "aboratoří" institucionální ekonomie, i když je třeba přiznat, že v ?době Enronu a Parmalatu" takových "laboratoří", bohužel, přibývá.
Jak píše V. Klusoň v úvodu ke své práci: ?Deficitu odpovědnosti v chování si začínáme všímat, resp. hodnotu odpovědnosti oceňovat právě v době, v níž jsme svědky zvyšujícího se počtu případů velké neodpovednosti. Odpovědnost se v době transformace stala totiž vzácným statkem, podobně jako se jim v průběhu dvacátého století postupně stával čistý vzduch a čistá voda (s. 10). Převažující nezodpovědné chování vlastníků manažerů státních úředníků i politiků na úrovni státní správy i samosprávy spočívá díky ?morálnímu dědictví společnosti sovětského typu i v důsledku institucionálního selhání české transformační strategie v samých zakladech polistopadového vývoje a má na něj, jak autor upozorňuje, zhoubný vliv. Hlavním poselstvím práce by tedy mělo být vedle důsledného rozboru rozhodujících aspektů nezodpovědného chování především vymezení nutných podmínek odpovědného chování.
Autor práci rozčlenil do devíti kapitol včetně úvodu, který je vlastně první kapitolou. Druhá kapitola seznamuje čtenáře s obecným teoretickým vymezením pojmu odpovědnosti. Velkou pozornost autor věnuje metodologickým otázkám. Vysvětluje pojetí odpovědnosti v kontextu metodologického individualismu, metodologického holismu a institucionálního individualismu. Rozebírá pojmy ?obecné dobro" chápané jako vyvážené vztahy práv, povinností a odpovědnosti, ?sociální odpovědnost" podnikatelů a zabývá se pokusem o obecnější řešení těchto problémů v ?paradigmatu já a ty" u Amitaie Ezioniho, jenž integruje do funkce užitku i odpovědnost vůči ostatním.
Ve třetí kapitole se autor zaměřil na problematiku odpovědnosti vlastníků. Česká transformace byla postavena na implicitním předpokladu, že soukromý vlastník je vždy odpovědný, zatímco vládní úředník je vždy neodpovědný. Na příkladu pěti významných transformací v české historii ukazuje, jak při nich vlastníci obstáli, a rozebírá různé typy vlastnické nezodpovědnosti. Kapitola vyúsťuje do otázky, zda je možné soukromé vlastnictví považovat za dostatečnou podmínku odpovědného jednání.
Čtvrtá kapitola má odpovědět na dvé vzájemně související otázky. Autor se táže, zda existují způsoby, jimiž by bylo možno účinně postihnout vlastníky, kteří se k velkému majetku dopracovali nezodpovědným a nepoctivým jednáním, a zda lze účinně předcházet nepoctivému hromadění majetku. Na praktických příkladech ukazuje, jak problematické výsledky takové snahy přinášely. Nechce však přijmout veblenovskou představu, že bankovní lupič, který uloupí mnoho milionů, dostane relativně nízký trest, protože se tím hodnotově stává blízkým společenským vrstvám vyznávajícím okázalé nicnedělání, zatímco zlodějíček, který ukradne pár desetikorun, musí dostat trest exemplární. Proto v závěrečné části kapitoly předkládá čtenáři projekt majetkového postihu vlastnické nezodpovědnosti.
V páté kapitole rozebírá autor odpovědnost v různých podnikatelských formách. Používá pojem ?ručení", s nímž pracoval i německý ordoliberalismus, a rozebírá i některé možnosti, jak ručení prohloubit. V této souvislosti konstatuje, že dobře fungující institut ručení je předpokladem efektivního fungování trhu i společnosti.
Šestá kapitola je zaměřena na odpovědnost v řídicích strukturách velkých korporací. Ve vyspělé tržní ekonomice hrají korporace rozhodující úlohu. Jejich vlastnické a řídicí struktury jsou mnohdy velmi komplikované a na řadě úrovní vytvářejí asymetrii informací. Autor zmiňuje v úvodní části kapitoly klasický přístup A. Berla a G. C. Meanse a dále uvádí hlavní argumenty použité k jeho kritice A. Alchianem, který patří k významným představitelům nové institucionální ekonomie a za ideální vlastnickou strukturu považuje akciovou formu podnikání s dokonalou dělitelností a převoditelností vlastnických práv. Dále kapitola rozebírá odlišné modely řídicích struktur a problematiku operacionalizace principu odpovědnosti manažerů podle amerického firemního práva.
Sedmá kapitola je věnována teorii vlastnických práv a jejímu přístupu k problematice odpovědnosti z pohledu nové institucionální ekonomie a teorie veřejné volby. V první části autor rozebírá negativní externality. Oproti tradičnímu pojetí, které zahrnuje pouze negativní důsledky ekonomických aktivit, sem zahrnuje i problematiku vyhledávání renty na ?politických trzích". Zdůrazňuje, že toto vyhledávání je symptomem neodpovědného chování podnikatele, který se snaží zaměnit náročnou tržní konkurenci za výhody, jež mu může poskytnout korupční chování. V závěru kapitoly autor rozebírá Coaseův teorém.
V osmé kapitole autor pojednává o institucionálním prostředí, které vytváří podmínky pro odpovědné či neodpovědné jednání. Rozebírá vztah odpovědnosti a institucí a dále se věnuje úloze formálních a neformálních institucí, otázkám tzv. sociálního inženýrství, u něhož rozlišuje utopickou a tzv. postupnou verzi a s ním spojenou strategii tzv. rozpojitého inkrementalismu.
Devátá kapitola přináší krátké filozofické zamyšlení nad problematikou moci, majetku a odpovědnosti.
Kniha Václava Klusoně představuje hlubokou analýzu problematiky, která má zásadní význam pro úspěšný vývoj soudobé vyspělé demokratické společnosti a tržní ekonomiky. Zejména však představuje nezbytnou katarzi a východisko pro řešení akutních problémů naší ekonomiky a politiky. Jde o natolik zásadní pohled na problematiku úlohy institucí, morálky a odpovědnosti v hospodářském i společenském životě, že by neměla uniknout pozornosti ekonomů i pracovníků ostatních společenských věd, politiků a studentů. Seznámit by se s ní měla i širší veřejnost.
Milan Sojka, Politická ekonomie, 6, 2004, str. 849-850