Jan Hus známý i neznámý (Resumé knihy, která nebude napsána)

Jiří Kejř vypráví přístupnou formou příběh života mistra Jana Husa, systematicky vysvětluje pohnutky jednání tohoto významného myslitele i podstatu jeho individualistického založení. Shrnuje tak své početné práce, které se Husa dotkly nebo zcela zásadně analyzovaly okolnosti jeho procesu u kurie a na koncilu kostnickém. Podává zhuštěně vysvětlení nepřesných či zavádějících tvrzení spojených s jeho osobou, která se objevují ve velmi bohaté odborné i popularizující husovské literatuře. Právě shrnutí a vyvrácení dosavadních omylů kolem Husa, jeho přátel i protivníků jsou hlavním cílem Kejřovy knihy. Přestože autor pokládá osobně svoji novou knihu za pouhý zlomek díla, jež by mělo o osobnosti Husova formátu vzniknout, lze ji právem považovat nikoli za fragment, ale za koncentrovaný, hodnotný extrakt zamýšlené, ale nerealizované obsáhlé monografie.
Dotisk prvního vydání.

Třebaže osobnosti Mistra Jana Husa věnovaly nemalou pozornost celé generace historiků, nadále neztrácí postava pomyslného otce české reformace svou zajímavost. Dokládá to i nově vyšlá práceJiřího Kejře, který se dějinám husitství věnuje vícejak půlstoletí a svou prací zásadně přispěl k hlubšímu poznání tohoto klíčového údobí českých dějin. Předkládaná knihaje sumarizací obdivuhodného celoživotního badatelského úsilí. Už v úvodu autor formuluje svůj základní cíl: pln přesvědčení, že osobnost Husova formátu nepotřebuje záplavy pochvalných ód, touží proniknout blíže k Janu Husovi coby člověku, a to i za cenu nezamlčení Husových slabin. V očích autora totiž právě tato odvrácená strana zbavuje Husa aureoly nedotknutelného symbolu a činí z něj znovu člověka, čímž ovšem o to více vyniká Husova velikost a dějinný význam jeho odkazu. Tento přístup je o to cennější, uvědomíme-li si, jaké představovala postava MistraJana politikum ajak zásadním způsobem byl skutečný Hus v interpretacích svých odpůrců i apologetů zastíněn.
Veden touto skutečností, věnuje autor hned úvodní kapitolu relativně detailnímu uvedení čtenáře do problematiky dobových pramenů, které jsou podkladem pro poznání Jana Husa. Pečlivě vypočítává jednotlivé druhy informačních zdrojů, poukazuje najejich výpovědní přínos i limity. Podobně je pak autorem koncipována pasáž historiografická, zaměřená na základní charakteristiku přístupu nejvýznamnějších husovských badatelů, počínaje Františkem Palackým. Právě v těchto čtenářsky nepříliš populárních úsecích autor poprvé dokládá svůj um výstižně říci vše potřebné a přitom nezatěžovat zbytečnými detaily. Tato schopnostje obecnějednou z charakteristických rysů celé knihy. S ohledem na zatíženost obrazu Jana Husa mnohými dezinformacemi věnuje Kejřjednu z prvních kapitol stručnému vyvrácení hlavních omylů: dotýká se tak otázky Husova rodiště a data narození, jeho rektorství, podíluJana Husa na známém Dekretu kutnohorském i celé kostnické kauzy. V této rovině autor klade velký důraz na zboření představy Husa jako sociálního revolucionáře, jak jej chtěla vidět marxistická historiografie. Podobně snímá z krále Zikmunda stigma věrolomníka, který porušil slovo dané Husovi v příslovečném ochranném glejtu. Samotný kostnický proces přirozeně tvoří hlavní svorník celého Husova příběhu i knihy. Autor se proto dotýká otázky Husova pravověří a odchylek od katolické ortodoxie, pečlivě analyzuje ideový vztah mezi Husem a Wyclifem i další Husova filosofická a teologická východiska. Prostor tak dostává popis vývoje vztahů Husa s klíčovými aktéry soudobého dění. Kejřvykresluje všechny zásadní polemiky, v nichž se Hus pro své reformní ideje angažoval a jejichž dozvuky poté hrály roli v kostnickém slyšení. Autor neváhá poukázat i na Husovy očividné přehmaty, které soudobá církev nemohla přijmout ani přejít mlčením, resp. na jakousi Husovu naivitu kombinovanou s neústupností, vedoucí k nepochopení stávající reality, což zásadně zapříčinilo trpký konec českého reformátora. Coby právní historik věnuje autor velkou pozornost juristickým aspektům celé kauzy a výstižně propojuje kostnické finále se všemi předchozími procesy, v nichž Hus vystupoval. Ukazuje tak, jak přímá cesta vedla Husa na kostnickou hranici. Pro čtenáře, neznajícího zásadní autorovu monografii o Husově procesu, bude jistě víc než překvapivým zjištění, že Mistr Jan byl odsouzen legitimně, což otřásá věkovitou představou kostnického mučedníka. V otázce soudu v Kostnici autor ukazuje, že věc nejspíše nemohla skončit jinak, neboť se spolu střetly dva vzájemně se nepotkávající principy. Koncilní otcové - elitní teologové a právníci své doby - nemohli přejít Husovo zjevné kacířství, Hus pak, plně přesvědčen o pravdivosti a správnosti svého učení, nemohl odvolat, neboť by ohrozil svůj posmrtný život. Nemalé snahy kardinálů i samého krále Zikmunda Husa přimět k odvolání, a tedy ho zachránit, tak nutně přišly vniveč.
Z celé monografie vysvítá zřetelně tragika Husova osudu, z velké části ovšem zapříčiněná jím samým. Jak však Kejř přesvědčivě formuluje, nic to nemění na dějinném významu Husově, který zásadně ovlivnil svou dobu a v mnohém může být vzorem i časům dnešním. Je však dobré nehledět na něj jako na neživotný symbol na piedestalu, ale jako na člověka své doby, se svými klady i zápory, odvrhnout jakékoliv dnešní dobou podmíněné aktualizace osobnosti a díla Mistra Jana. Kejřova na první pohled útlounká knížkaje mnohdy velmi provokativním esejem a jejen dobře, že spatřila světlo světa, byť jako resumé knihy, která nebude napsána.

Josef Šrámek, Dějiny a současnost, ročník XXXI, číslo 7/2009, str. 46-7

In gewisser Hinsicht handelt es sich um ein "hussitolo-gisches Testament" (auch) des bedeutenden Gelehrten (*1921), das zwar ohne Apparat, doch mit durchdringendem Blick Leben und Lehre des tschechischen Reformators wertet und kommentiert. Erfolge und Fehlschläge, subjektive Stellungnahmen und objektives Wirken, alles im politischen Klima Mitteleuropas um und nach 1400 verankert. Manchmal werden Akzente überraschend anders als in der bisherigen Forschung gesetzt, besonders hinsichtlich des Verhältnisses von Hus zu seinen einheimischen Freunden und Feinden wie u. a. Páleč sowie zum Konstanzer Konzil. Jedenfalls eine aufregende und zugleich anregende Lektüre.

Ivan Hlaváček, Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters Bd. 66,1, str. 306-7

V rámci diskuse nad přípravou knihy A Companion to Jan Hus, dalšího svazku řady Brill's Companions to Christian Tradition, mnoho zahraničních odborníků s určitým překvapením zjistilo, že dosud nejspolehlivější souhrnnou monografií o Husovi je dílo Václava Novotného a Vlastimila Kybala, jehož vydávání započalo před více než devadesáti lety. I proto je třeba přivítat publikaci Jiřího Kejře, který ve svém "Resumé knihy, která nebude napsána" shrnuje ve dvanácti příhodně zvolených kapitolách dosavadní bádání i vlastní pohled na Jana Husa, jehož osobnosti zasvětil značnou část svého vědeckého úsilí.
Po nezbytném úvodním slovu, ve kterém autor zdůvodňuje pohnutky k sepsání knihy a absenci poznámkového aparátu, přibližuje Kejř nejdůležitější primární a sekundární prameny, aby následně upozornil na několik omylů, které se dosavadnímu bádání již podařilo objasnit. V dalších kapitolách pak rozvíjí své porozumění Janu Husovi a dotýká se většiny témat spojených s Husem i s celým pražským reformním okruhem. Čtenář je tak seznamován s jednotlivými etickými, teologickými i politickými tématy, se kterými se Hus musel vypořádat. Zaznívají též jména některých důležitých mistrů na pražské univerzitě, přičemž je stručné vylíčen vývoj jejich vztahů k Husovi (zejména pokud jde o Štěpána z Pálče) a též počátek Husovy recepce myšlenkového světa Johna Wyclifa, spojený právě s jeho působením v těchto vztazích.
Na pozadí "sporů o Wyclifa" je pak Hus líčen jako oblíbený a vlivný univerzitní mistr a kazatel, jehož pevný mravní postoj, opírající se o víru v zákon Boží, jej přivedl do sporů s církevními autoritami a vedl k počátku procesu proti jeho osobě. Církevnímu soudu s Husem je věnována značná část textu, přičemž se autor snaží postihnout osobnost reformního mistra na základě jeho dochovaných reakcí v průběhu procesu a v jeho kritických okamžicích (např. při ztížené klatbě a odvolání k soudu Kristovu); nezapomíná ani na významnou roli Jana z Jesenice coby Husova vzdělaného obhájce a právnického poradce. Kejř poukazuje na procesní nedostatky počátku tohoto soudu a erudované odhaluje jednotlivé chyby jak žalobců, tak i Jana Husa.
Důležitá část knihy je věnována kostnickému koncilu, a tedy pokračování procesu s Janem Husem. Kejř upozorňuje zejména na jeho nepřipravenost čelit soudu, která byla způsobena určitou Husovou naivitou a nepochopením situace, ve které se nacházel, neboť se připravoval spíše na svobodné kázání a disputaci než na soud. Autor poutavě líčí jednotlivé osobnosti koncilu, roli a cíle krále Zikmunda i nelítostný boj mezi přítomnými českými frakcemi. Zejména však zdůrazňuje konflikt mezi principem morálky a svědomí, jak jej cítil Jan Hus, a principem legitimity, jak jej chápal koncil. Poukazuje na nesmiřitelnost těchto dvou stran, kterou Hus poněkud netakticky dále rozšiřoval mj. svým stálým postojem ve věci odvolání (z důvodu neporušení Kristova zákona). Tím však na koncilní otce působil jako zatvrzelý kacíř, a ztrácel tak v jejich očích poslední sympatie.
Obraz Jana Husa od Jiřího Kejře je zdařilým pokračováním autorovy odborné práce na tomto poli. Po nedávno vydaných důležitých pracích, dotýkajících se otázky procesu s Janem Husem a jeho rehabilitace (zejména Husův proces, Praha 2000 a Znovu o Husově rehabilitaci, in: Z počátků české reformace, Brno 2006) a příkladně vydaných Husových kvestiích v belgickém nakladatelství Brepols (Magistři Iohannis Hus Quaestiones, Turnhout 2004) ukazuje Kejř i lidský rozměr českého reformátora; na pozadí církevního procesu jej s kritickým odstupem a bez příkras vystihuje jako člověka s širším spektrem vlastností a jeho osud stejně jako osudy jeho současníků nevidí černobíle. Vzhledem k tomu, že je text zároveň doplněn podrobným chronologickým přehledem Husova života, výběrem nejdůležitějších pramenů a bibliografií autora, jistě dobře poslouží budoucímu husovskému bádání.

Ota Pavlíček, Studia Mediaevalia Bohemica, 1/2009, č. 2, str. 336-337

Právní historik Jiří Kejř, badatel o husitství, patří nepochybně k autorům, kteří důsledně respektují prameny a svá tvrzení dokládají v bohatém poznámkovém aparátu. Přesto dovede rád a dovedně shrnout své poznatky i do knížek, které jsou určeny širšímu okruhu čtenářů a dobře se čtou. Připomeňme jeho pohled na husitství (Husité, Praha 1984) a nejnověji na Jana Husa (Jan Hus známý i neznámý, Praha 2009).
Osobnost M. Jana Husa zaměstnávala Jiřího Kejře po celý život. Zkoumal jeho působení i literární dílo, zvláštní pozornost - jako právník - věnoval objasnění jeho soudních pří. Jako editor Husových spisů a autor velké řady analytických i syntetických rozprav cítil v závěru své činnosti potřebu shrnout alespoň stručně výsledky své práce a představit ji veřejnosti. Hus, jako velká osobnost evropských dějin, po právu novou syntézu zasluhoval.
Na Husovo místo v českých dějinách jsou různé názory. V minulých staletích vedly k prudkým polemikám i nebezpečným konfliktům. Jiří Kejř, třebaže vyznáním protestant, úspěšně unikl konfesní jednostrannosti. Nad prameny znovu přemýšlí a váží slova svých předchůdců. Rozhodně nechce Husovo dílo glorifikovat, ale dobře ví, že Husova osobnost se vymkla průměru, čněla svou "službou pravdě" nad ostatními, ale měla i své lidské slabosti a vady. Hus býval historiografií povyšován na legendu, na nezpochybnitelný příklad bohabojného života, ale Kejř neskrývá jeho slabé stránky, snad určitou míru naivity v soudních sporech a zatvrzelost, jíž provokoval soudce.
Spory starší literatury o tom, zda Hus byl či nebyl revolucionářem, souvisely s názorovým zaměřením autorů. Kejř Husa charakterizoval jako reformátora čerpajícího z duchovního zázemí středověkého myšlení, ale zdůrazňoval, že jeho pojetí církve (traktát De ecclesia) obsahovalo revoluční výzvy, které vedly k podvrácení právního systému církve a návodu k revolučnímu myšlení. Rozbuškou bylo Husovo učení o církvi jako společenství předurčených ke spáse (communitas praedestinatorum). Institucionální církev ztrácela v tomto kontextu své oprávnění a spásné poslání. Představa, že mimo církev není spásy, brala za své. Nelze se divit, že učení o predestinaci, sahající až k myšlení Aurelia Augustina, bylo církevními autoritami pokládáno za kacířství.
Vůdčí myšlenkou Husova zápasu o pravou (lepší) církev bylo přesvědčení, že absolutní normou určující život křesťana byl zákon boží (lex Dei). Nesmí se mu příčit žádné lidské ustanovení, žádná lidská norma, jejím ztělesněním je Písmo svaté, které povýšil nejen na normu v mravním smyslu, ale také na závazný předpis pro všechno konání.
S úctou k Písmu také souviselo Husovo odvolání od papežova soudu k soudu Kristovu a vůbec jeho vztah k pravdě. Zemřel pro (za) pravdu, ale jak jí vlastně rozuměl? Vyslovil se o ní mnohokrát, ale s různými posuny významu. Snad lze konstatovat, že společným znakem všech výroků o pravdě je, že "pravda" je vždy ve shodě s Kristovou vůlí a slovem. Vyjádřeno lapidárněji, lze připustit, že pravda je totožná s Kristem, že je personifikací Ježíše Krista. V tomto duchu Husova pravda osvobozuje, jak vyplývá z evangelia (J 8,32: "A poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.").
Je nesporné, že všechny Husovy radikální názory hrály velkou roli před soudci v Kostnici. Hus - jak Jiří Kejř zdůraznil - bohužel nepochopil, že jeho proces není akademickou disputací, ale soudní pří svázanou s pevným řádem, podle něhož může obviněný jen odpovídat. Hus se však choval neopatrně; odmítal podanou ruku a přemlouvání a stál "zatvrzele" na svém, veden svým svědomím a povzbuzován přáteli. Odvolat by mohl jen tehdy, bude-li poučen a přesvědčen. V tom se však mýlil; soud nepoučuje, ale jen soudí. Svou roli v procesu sehrály i zdánlivé podružnosti jako například nerovné postavení Husa jako bakaláře teologie proti doktorům Sacrae Scrip-turae. Koncilní otcové nechtěli jen spor vyhrotit (d'Ailly, Zabarella), a tak nabízeli i poslední "nejmírnější" odvolací formuli. Očerňován skupinou českých nepřátel, Hus tím naléhavěji cítil nárok zákonu božího, aby se nepodrobil, tím dramatičtěji toužil dostát vzkazům českých přátel blízkých Betlémské kapli. Hus nechtěl zklamat ty, kteří přijali jeho slova. Jeho upálení bylo hrůzným verdiktem, ale odehrálo se lege artis, v souladu s vedením řádného kanonického procesu. Jiří Kejř si Husova odkazu nesporně váží, sklání se před jeho obětí, ale jako právník chápe i postoje kostnických soudců, kteří marně hledali kompromis.
Kejřův vědecký epilog prosvětluje úcta k hledání pravdy. Autor váží význam Husův i kroky kostnických soudců.

Pavel Spunar, Listy filologické (Folia Filologica), 134/2011/3-4, str. 415-16