tištěná kniha e-kniha
Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron?

Browningová nebo Klášterský? Krásnohorská nebo Byron?

Kalivodová, Eva

témata: literární věda, gender

brožovaná, 250 str., 1. vydání
vydáno: duben 2011
ISBN: 978-80-246-1887-6
doporučená cena: 260 Kč

E-shop

Anotace

V práci Evy Kalivodové se prolíná několik jejích dlou hodobých zájmů, a to o oblast české a anglické literatury 19. století s některými přesahy do století dvacátého, o problematiku překladu a o rodová čili genderová studia. Právě hra mnohostranných vzájemných působení, mezi kterými autorka nachází neočekávaná spojení, a dokáže tak nabídnout nové vnímání koncepcí, pojmů a tvrzení, tradičně ukotvených v diskurzu (zdánlivě) oddělených disciplín, činí z daného textu téměř dobrodružství.
Svůj koncept "rodu v životě literatury" odvíjí Eva Kalivodová od takového chápání kategorie rodu, jehož obsah se ustaluje či "děje" v době každé jedné situace a ve vzájemném napětí rodů obou. Dodejme, že svým textem tuto cestu podnětně otevírá, přičemž do sítě dynamiky rodových vztahů zapojuje také dynamiku domácího a cizího, sledovanou na materiále překladů. Právě setkání s "cizím" a proces jeho přenesení do domácího kontextu může efektivně odhalit limity a povahu našeho vlastního sebe-pochopení, a tedy i sebe-pochopení rodového.

Zdeňka Kalnická

Obsah

Slova úvodem

Kapitola první
Nejen o portugalském sonetu

Kapitola druhá
Česká Eliška Browningová

Kapitola třetí
Býti básnířkou

Kapitola čtvrtá
Pomněnky šlechetných duší vlastenců a vlastenek

Kapitola pátá
Cesta ženy z metafory k jejímu autorství

Douška: ženských tropů bylo víc

Ediční poznámka

Literatura a prameny

Jmenný rejstřík

Věcný rejstřík

Recenze

Práce Evy Kalivodové se zaměřuje rovnomocně na fenomény a otázky překladu a rodu, na jejich proměňující se situovanost, na jejich souvislosti s dobovými literárními, kulturními a společenskými skutečnostmi a předpoklady. V rozlehlém prostoru od poloviny devatenáctého století do první poloviny dvacátého století (s dalšími přesahy) nachází možnosti i překážky porozumění literárním textům, usiluje o znovunalézání jejich zprostředkujících funkcí, vzájemných vztahů a možností jejich recepce, interpretace a tvorby. Vyznačuje se plodným propojením přístupu komparatistického (s důrazem především na recepci a překlad) a hlediska genderového (sledujícího proměny možností rodu jako tématu a jako autorského principu a jeho sebeuvědomění).
Autorka přitom nahlíží překlad a překladovost širším i hlubším způsobem, tj. nejen jako převod, ale jako recepci zvýrazňující mnohost a vztahovost interpretací. Ukazuje místo překladu jak v literárněhistorických obrazech, tak v pozoruhodných návratech do dobových vztahů literatury, kultury a života.
Kniha Evy Kalivodové přináší cenné podněty vycházející z kritické reflexe dosavadních různorodých - domácích a zahraničních - metodologických postupů a výsledků literárněhistorických zkoumání. Svým důrazem na promýšlení vztahů a souvislostí mezi literárními, kulturními a společenskými jevy, na jejich bohatství a dynamičnost, jejíž zachycení je jedním z významných rysů výkladu, otevírá nové pohledy a významy, zvrstvující mezikulturní přesahy.

Z recenzního posudku: PaedDr. Luboš Merhaut, CSc.

Ke zrodu a povaze "dvourodé" literatury v Čechách

Konečně máme možnost přivítat Evu Kalivodovou, osobnost koncepčního uvažování, rozlehlého vědění a zřetelně formulovaného slova, angažovanou u nás průkopnicky v genderových studiích, na polích literární historie samostatnou knihou. Od devadesátých let bylo možné sledovat, jak postupně na různých fórech kroužila kolem literárně činných žen uprostřed 19. století, prohlubovala a zpřesňovala náčrty a objevy svých předchůdců na tomto poli v čele s Vladimírem Macurou. Pomáhala i velmi prakticky zajišťovat akce toho druhu, jako byla výstava Boženy Němcové Obraz mezi obrazy v Památníku národního písemnictví v Praze 2001. V návaznosti na tuto výstavu uspořádala v témže roce spolu s Libuší Heczkovou za Centrum studií rodu: gender studies FF UK jednodenní kolokvium Čtyry doby B. Němcové osobní i veřejné (zevrubnou informaci o něm a většinu referátů z kolokvia iniciátorky uveřejnily v ČL 2003/1). Za Centrum studií rodu na FF UK uspořádala studentskou vědeckou konferenci (proběhla jako volné pokračování mezinárodní vědecké konference o B. Němcové v České Skalici v tamním muzeu 9. září 2005, referáty z ní Kalivodová uveřejnila v časopisu Jedním okem 2006/6). Ve sborníku z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky věnovaném Babičce B. Němcové vyšla její studie "Sestry: rodové přepsání české romantické povídky" (Praha, ÚČL AV ČR 2006, s. 57-69).
Mezitím si Eva Kalivodová našla inspiraci v obratu, propracovávaném skupinou jí generačně a názorově blízkých literárních historiků z filozofických fakult v Českých Budějovicích a v Praze. K této iniciativě se hlásí také v recenzované knize, připravená k součinnosti s ní svou hlubokou obeznámeností s angloamerickým písemnictvím a s jeho recepcí v Čechách. Translatologické "příběhy", jež objevuje, ji plně opravňují přitakávat tezi o "nevyhnutelnosti komparatistiky" při výkladu dějin národní literatury. O tom ostatně může sotvakdo pochybovat v případě literatury v Čechách, kde domácí produkce "na trhu" i v čtenářské recepci bývá dokonce ve stínu beletrie překladové. V dějinách české literatury jde tedy jen o míru a způsoby bibliografického a výkladového zohlednění "cizího", překlady udomácňovaného v "českém". (To registruje i Kalivodová.) Autorka recenzované knížky zná pochopitelně i své předchůdce v dějinách české literatury. Jen v polemickém zápalu proti "českostředné" literární historii (reprezentované hlavně tzv. akademickými dějinami, poznamenanými lety padesátými), pozapomíná, že odlišné, vůči dnešnímu obratu v literární historii předchůdcovské paradigma ve výkladu obrozenské literatury navrhl před tzv. akademickými dějinami Felix Vodička: jeho Počátky krásnéprózy novočeské (1946, vyd. 1948) se opírají o metodologicky průkopnickou analýzu Jungmannova překladu Chateaubriandovy Ataly. Ve studii "Obrození jako problém literární" z roku 1947 pak navrhl recepční pojetí literárněhistorického vývoje. A do třetice: byl to Vodička, kdo s vědomím jistých rizik inicioval v šedesátých letech novátorské pojetí literární historie ve Světě literatury. Středoškolská učebnice stačila vyjít jen pro první ročník, než byla po invazi vykázána z knižního trhu, o školním provozu nemluvě, a listopadový převrat pokračování v takto náročné tvorbě učebnic a na ně navazujících čítanek a antologií stornoval. Na Vodičkovu iniciativu symbolicky navázal a ji rozvíjí jen (spravedlivěji řečeno alespoň) vysoce odborný časopis Svět literatury. V polemickém zápalu proti "českostředné" literární historii není ovšem Kalivodová sama, v tom sdílí gesta iniciátorů, k nimž se hlásí. (Spolu s nimi nebere v potaz například ani podněty M. M. Bachtina pro literární historii, u nás před časem vděčně vstřebávané, jmenovitě co se týká tzv. dlouhého času v literárních dějinách, založeného ve vnitřní paměti literatury, třeba v literárních druzích a žánrech.)
Její knížka není ostatně monografií, která by si vyžadovala - a autorce dopřála - vyrovnat se do větší hloubky s kontexty své látky i metodologie, ale svodem programově pojatých studií. Vhled do jejich jednotící koncepce nabízí tzv. Věcný rejstřík v závěru práce na s. 245-249, zpřehledňující použitý výkladový slovník.
Eva Kalivodová se koncentruje k dvěma ohniskům "neklidu" a vývojové dynamiky, prokresluje dva "uzlové body", v nichž se dosavadní proudy literární tvorby a recepce střetají s momentálními potřebami literární reflexe a imaginace: je to literární práce žen, odlišná od kreativity mužů a soutěžící s ní, a jsou to překlady. "Překlad je možností, jak vnímat literární a kulturní dění jako proudění skrz jazykové hranice kultur, kterými byly (a jsou) oblasti a obzory literární historií často vymezovány," říká v úvodu ke knize (s. 7), a pokračuje: "Domnívám se dokonce, že průzkum překládání nabízí (očividně zvlášť v novodobých Čechách) cestu k uvažování o celém fenoménu literatury." Rozuměj k nadhledu od "domácí" produkce fixované do jistého času k "řetězcům recepce" zprostředkovaným překladateli, kteří přinášejí "domů" díla napsaná jindy a jinde.
To dokládají první dvě kapitoly knížky, věnované recepci děl Elizabeth Barrett Browningové v Čechách. Zatímco v českých odborných studiích a dějinách anglické literatury až po náš čas zjišťuje Kalivodová zásadní mezery, co se týká výkladu této autorky, jejích Portugalských sonetů a zvláště románu ve verších Aurora Leigh, překladatelé na rozhraní 19. a 20. století toto dílo se značnou odezvou do české literární komunikace vnesli. Poznatky, k nimž tu Kalivodová dospívá, musí vzít na zřetel každý budoucí vykladač české literatury z předělu 19. a 20. století (s vědomím půlstoletého "zpoždění" mezi vydáním anglických originálů a českých překladů - a rozdílů mezi "archaizujícím" překladatelským stylem A. Klášterského a "macharovským" jazykem F. Baleje). Možná se přitom v pohledu od české literatury nabídne jako nejvhodnější žánrové pojmenování pro Auroru Leigh to, jež Kalivodová užívá mezi jinými: román ve verších či veršovaný román. A ke cti přijde jedna česká výkladová inspirace tohoto žánru, Kalivodovou nezohledněná (F. Vodička: "Mezi poezií a prózou. K funkci veršovaného románu v žánrovém systému české literatury", in Struktura vývoje, Praha 1998). A možná také objevně vyvstane jeden anglický literární podnět pro Macharovu Magdalénu právě v onom veršovaném románu E. B. Browningové (s nímž se prostřednictvím F. Baleje i jinak mohl ve Vídni J. S. Machar seznámit léta předtím, než došlo na vydání českého překladu). Ostatně Kalivodová připomíná (s odvolávkou na zjištění L. Heczkové) průkopnickou stať Sofie Podlipské v Ženských listech 1891-1892 s ukázkami z Aurory Leigh v překladu Jaroslava Vrchlického. To mohla být pro Machara inspirace jako na dlani.
Ale že by byl překlad až "anarchicky" nezávislý na "historicky pojímaném čase"? Že překlad náleží do "literárního dění v jeho nelineárním trvání", jak čteme v úvodu knížky na s. 9? Připusťme, že to se týká překladu, ale sotva již tak docela jeho vydání a čtenářské či kritické odezvy. Co si překladatel překládá z libosti a pro sebe, je jeho věc, ale když mu jde o čtenářské zpřístupnění překladu (navíc zpřístupnění v češtině, jejíž čtenářská obec bývala a je poměrně malá), potřebuje k tomu jisté recepční horizonty, vstřícnou atmosféru v kultuře pěstované jazykem, do kterého překládá. Ostatně Kalivodová ví a vysvětluje, proč se Eliška Krásnohorská překladatelsky o Browningovou nezajímala (věnovala se Byronovi a Mickiewiczovi). Zato velmi znale rekonstruuje dobovou atmosféru předělu století s pokročilým ženským hnutím a důrazem na neopakovatelnost individuality, jejího duchovního prahnutí i kolizí až tragických s vlastním okolím. Právě tento čas - a jen jistá část tehdejší kulturní elity - byly s to překlady Browningové, jak jejích Sonetů portugalských, tak hlavně Aurory Leigh, vítat jako podporu vlastního tvoření a snah.
Třetí a čtvrtá kapitola recenzované knihy se týkají vzniku a vzmachu česky psané literatury žen pěstované u nás. Kalivodová se domnívá, že v podobném stínu literárních historiků jako překlad bylo dosud rodové ukotvení literární tvorby. Ne že by se ženám spisovatelkám u nás literární historie zatím nevěnovala (je ostatně ctitelkou Vladimíra Macury, dovolává se jeho metodologie i nálezů týkajících se například pokusu o encyklopedii dam za vedení Amerlingova). Čeho se podle ní zatím naše literární historie nedobrala, je podle Kalivodové vědomí, že účastí žen vstoupil do literární tvorby druhý hlas, odlišný od projevu mužů, předtím literární život určujícího ("literární významy je třeba hledat v dvourodé dynamice literárního dění," postuluje na s. 15). Povaha "dvourodosti" závisí od té které "kulturní situace", konstatuje autorka, obezřetně odmítajíc představu, že existuje nějaká souvislá, relativně konstantní linie ženského psaní. Navzdory tomu však určitou souvislou linii shledává v orientaci literárně aktivních českých žen na poezii v řeči vázané, jíž se hned zpo

čátku vymkla B. Němcová. Onen český důraz na básnictví, na verš byl v porovnání s písemnictvím angloamerickým, konstatuje Kalivodová, atypický, a nejen uprostřed 19. století. Verš nadřazovala řeči nevázané ještě Eliška Krásnohorská a Irma Geisslová od let sedmdesátých, osvětluje v další kapitole.
Diametrální rozdíl byl ovšem, soudíme, v situacích, za nichž se tak dělo. První básnířky z let čtyřicátých si vesměs počínaly v oslnění, dejme tomu, Kollárem, Jablonským a Čelakovským, pyšné na to, že také svedou verš a nějaký strofický útvar a dají dohromady samostatnou publikaci v podobě almanachu. Právě tehdy však éra preferující básnictví doznívala a spisovatelé typu J. K. Tyla, P. Chocholouška ad. začínali ofenzivně dominanci verše obracet ve prospěch řeči nevázané, bližší "próze života" a kompetencím i nárokům "obyčejného" čtenářstva. Tím, že B. Němcová, jediný velký talent mezi prvními básnícími ženami, toto tíhnutí od veršů k próze pohotově a podstatně podpořila, stala se jednou z jeho autorit (a tvůrkyní nadčasových hodnot). Ne náhodou zařadil J. E. Sojka portrét této jediné průbojné ženy spisovatelky do knihy Naši mužové (1862).
Situace o třicet let později je v české literatuře úplně jiná. Pro velké mužské vrstevníky Krásnohorské - jmenujme aspoň S. Čecha a J. Vrchlického -byl od sedmdesátých let jedině vznosný verš adekvátní "poezii", schopný tlumočit jejich "velké" vidění světa a vůli "svět" oslovovat. V případě Krásnohorské tedy při volbě veršové stylizace šlo vlastně o generační souznění s muži básníky. "Rodová" soutěž s nimi měla svá jemnější měřítka a jiná pole (mezi ně patřila libreta oper a schopnost spolupráce s B. Smetanou, Kalivodovou jen letmo dotčená), později překlady lákavých próz pro ženské a vůbec široké čtenářské publikum, v posuzované knížce letmo charakterizované. Tajemně složitou pozici I. Geisslové, kterou Krásnohorská objevila, ale její protodekadentní lyriku buď odmítala, anebo o ní třeba ani nevěděla, Kalivodová jen napovídá. Tu zcela "nečekanou" žeň subjektivní lyriky, dráždící k (nesnadnému) porovnání snad s Vrchlickým, snad s J. V. Sládkem (s Janem Nerudou z Prostých motivů?), snad s kýmsi povědomým Geisslové z překladů, objevenou až o sto let později I. Slavíkem, Kalivodová zmiňuje jako výzvu (v kapitolce "Závěr, který si vyžádá pokračování" [s. 133-137]).
Ale mezitím se s májovci bujně rozvíjela krásná próza, v ní již i román reprezentovaný mj. K. Světlou; bohužel o této umělecké osobnosti (o její tvorbě) se dovídáme v recenzované knížce pramálo. Snad ne proto, že nepsala básně, ale povídky, romány a paměti? Jen její spolupráce s E. Krásnohorskou v žensky emancipačních snahách - a vztah s J. Nerudou - jsou zběžně, pro mne ne dost přesvědčivě hodnoceny.
Kdyby se celá idea soupeření či soutěžení píšících žen s muži spisovateli vůbec měla brát jako reálný činitel vývojové dynamiky a kreativity - měla by se zohledňovat soutěživost v zápasu o vlastní hlas a osobitý výkon, panující v umělecké tvorbě všeobecně, tedy také mezi muži. Při výkladu přírodní lyriky E. Krásnohorské mi v recenzované práci chybí zohlednění diferencí mezi gestem ženy, pozdní přírodní lyrikou V. Hálka (ve sbírce V přírodě) a v prvotině J. Vrchlického (Z hlubin). Zde by přitom stačilo jenom zohlednit studii V. Vaňka obsaženou v jeho knize Disharmonie (Praha, Dauphin 2009, s. 103-124).
Svým poučeným vhledem do "dvourodé" české literatury v jejích počátcích nabízí Eva Kalivodová jednu zásadní odpověď na otázku, v čem byla jedna "malá" středoevropská literatura v 19. století specifická, jiná než ty jiné - včetně "velkých" - v jejím okolí: dvourodost v ní byla při všech rodových odlišnostech spolupracovnická. Sice vnitřně polemická, ale v účincích "solidární". Toto zjištění nově potvrzuje výbor z publicistiky Ženy na stráži, který připravily Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová (vydal Masarykův ústav a Archiv AV ČR, Praha 2010). První ze tří portrétů na přebalu knížky představuje Vojtěcha Náprstka, teprve za ním následuje K. Světlá a E. Krásnohorská. V úvodu pak autorky konstatují: "Charakteristická a v rámci Evropy ojedinělá je skutečnost, že v českých zemích k teoretikům a vykladačům ženské otázky velmi často patřili muži." (Jmenovitě uvedeni jsou V. Náprstek, V. Gabler, T. G. Masaryk, E. Rádl.) "Svůj zájem a své angažování nejčastěji zdůvodňovali sepětím ženského hnutí s hnutím národním a propojením ženské otázky se sociálními problémy doby. Stejné argumenty při prosazování svých cílů a zdůvodnění jejich významu přitom používala i ženská část populace" (ibid., s. 10).
Ve své knižní prvotině je Eva Kalivodová nejobjevnější a nejpřesvědčivější ve studiích translatologických a v polohách komparatistických. Zvláště perspektivní, po rozvinutí volající se zdají být její zmínky o typologických souvztažnostech mezi literaturou českou a severoamerickou z časů, kdy se konstituovaly jako literatury národní. O důvod víc, proč se těšit na další autorčinu knihu, a vůbec na její intenzivnější účast v literárněhistorickém bádání.

Jaroslava Janáčková, časopis Česká literatura, 1/2012, str. 107-111

Předložená práce Evy Kalivodové je výsledkem prolnutí několika dlouhodobých profesionálních zájmů autorky, a to o oblast české a anglické literatury 19. století, o problematiku překladu, a o rodová studia (Gender Studies). Toto prolnutí se v předložené publikaci děje pod zorným úhlem rodového pohledu, a jeho výsledkem je text, který nabízí nové čtení či odhaluje nové aspekty ve všech oblastech, které jsou "ve hře". Právě hra mnohostranných vzájemných působení, mezi kterými autorka nachází neočekávaná spojení a dokáže tak nabídnout nové vnímání koncepcí, pojmů a tvrzení, tradičně ukotvených v diskurzu (zdánlivě) oddělených disciplín, činí z daného textu téměř dobrodružství. Výsledkem je obohacení a prohloubení tak poznání literatury psané českými ženami v 19. století, jak problematiky překladu, a v neposlední řadě také konceptu rodu v literatuře a metodologie a strategie literární interpretace.
Autorka svůj koncept "rodu v životě literatury" v zásadě odvíjí od takového chápání kategorie rodu, ustalování jehož obsahu se "děje" v dobově kontextuální situaci, a ve vzájemném napětí rodů obou. Navíc, uvedení Jinakosti" do zkoumaného kontextu české rodové dynamiky kulturních a literárních situací 19. století, a to kontextu anglického, zkoumaného v práci na materiále překladů (ženské "cizí" autorky mužem: E. Browningová a Klášterský, a naopak, mužského "cizího" autora ženou: Byron a E.Krásnohorská) nabízí podle autorky dosud nevyužité cesty k uvažování o literatuře. A dodejme, že svým textem tuto cestu podnětně otevírá a zapojuje tak do sítě dynamiky rodových vztahů také dynamiku domácího a cizího. Právě setkání s "cizím" a proces jeho přenesení do domácího kontextu může efektivně odhalit limity a povahu našeho vlastního sebe-pochopení, a tedy i sebe-pochopení rodového.
Práce se zapojuje nejen do mezinárodního genderového diskurzu, neboť autorka prokazuje velmi dobrou znalost existující západní literatury, ale svými sofistikovanými konkrétními výsledky, získanými na základě použití svého konceptu rodové analýzy, se produktivně zapojuje do diskuse o významu kategorie rodu jako analytického nástroje hlavně v našem intelektuálním kontextu. Její publikace nepochybně přispěje k pochopení a akceptaci oprávněnosti a nosnosti tohoto přístupu v české kulturní, uměnovědné a literární komunitě.

Z recenzního posudku: Doc. PhDr. Zdeňka Kanická, CSc.