Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo

Kolaps socialismu byl pro obyvatele Sovětského svazu absolutně nečekaný, ale zároveň naprosto zákonitý. Ačkoli většina lidí v pozdním socialismu vnímala sovětský systém jako věčný a neměnný, byla současně připravena na jeho pád. Tento paradox se stal východiskem knihy profesora Kalifornské univerzity v Berkeley Alexeje Jurčaka o poslední sovětské generaci, k níž sám patří.
Jurčakův model sovětského socialismu nabízí alternativu k tradičnímu binárnímu pojetí, k analýze socialismu založené na dichotomiích typu život v pravdě versus život ve lži, moc versus obyčejní lidé nebo oficiální kultura versus kultura neoficiální. Jurčak poukazuje na to, že takový přístup ponechává stranou jednu významnou skutečnost: mnoha sovětským občanům totiž byly hodnoty socialismu blízké a čímsi drahé, a to přesto, že v běžném životě často reinterpretovali a překračovali pravidla státu, který se jím zaštiťoval.

Jurčak zachycuje kontrast opačných hodnotových orientací pomocí rozdílu (formulovaného s ohledem na pozici Brodského spisovatelem Sergejem Dovlatovem) mezi „triviální“ a „hlubokou“ pravdou: protikladem první je lež, protikladem druhé jiná hluboká pravda. Disidentům typu Havla či Sacharova šlo o pravdu první, morálně-politickou, zatímco Grebenščikovi či Brodskému o pravdu druhou, mysticko-poetickou. Větší sklon ruské inteligence hledat druhou a podceňovat první pravdu připomíná podobnou tendenci vzdělané střední vrstvy v Německu 19. a první poloviny 20. století.
Důsledkem přeceňování duchovní svobody na úkor politické (a poetiky na úkor etiky) byla větší tolerance k autoritářským režimům. Německá inteligence ji definitivně překonala až v důsledku šoku z nacistické katastrofy. Jurčak ukazuje, že povinné opakování rituálů autoritativního diskurzu, jež udržovalo stabilitu sovětského režimu, nejen nezabraňovalo různým „deteritorializacím“, ale bylo přímo jejich podmínkou. Zůstává proto záhadou, jak může svou knihu z roku 2005 ukončit vyjádřením naděje, že pokračující praktiky deteritorializace postaví hráz nastolení autoritářské vlády.
Pavel Barša (Civilizace, 16. 1. 2019)

„Nechtěl jsem socialismus ani romantizovat, ani démonizovat – chtěl jsem se ovšem vyhnout dnes dominantnímu paradigmatu, které socialistickou minulost líčí a priori negativně a pracuje s binaritou demokracie versus totalitarismus. Psát z této
perspektivy mě nelákalo.
V knize si pokládám jednu velice konkrétní otázku: Proč byl kolaps sovětského socialismu pro velkou většinu jeho občanů tak nepředstavitelný, než k němu došlo, avšak retrospektivně se týmž občanům jevil a jeví jako cosi nevyhnutelného? Vysvětlení tohoto paradoxu si podle mého soudu žádalo specifické analytické hledisko, a proto jsem se nezaměřil na represi, ale na to, co tento paradox může ozřejmit.“
z rozhovoru Veroniky a Přemysla Houdových s Alexejem Jurčakem (Soudobé dějiny 1/2020)

Zatímco český koncept šedé zóny předpokládá podobné či stejné názory u disidentů i nonkonformních kulturträgerů, Jurčak mezi nimi hloubí nepřekročitelnou propast. A Houda útočí proti „šedé zóně“ Jurčakovými zbraněmi. Alespoň však uznává, že jejich použití na české prostředí vyžaduje jistou modifikaci, a tak i když nechce připustit překlenutí propasti poukazem na názorovou blízkost, uznává alespoň „subverzi“.
Pavel Barša (Lidové noviny, Orientace, 23. 11. 2019)