Česká filharmonie pod tlakem stalinské kulturní politiky v padesátých letech

Tato kniha se věnuje otázkám, které dosud v souvislosti s tématem České filharmonie zůstávaly stranou. Jejím cílem je kontextuální výklad kulturní, společenské a politické role ČF, který se soustředí na analýzu této role v období vrcholícího stalinismu. Na základě metody případové studie a metody strukturní analýzy zkoumá především mechanismy fungování orchestru v nových společenských podmínkách po roce 1948. Zabývá se tím, do jaké míry ovlivnila komunistická ideologie dramaturgii ČF, její vystupování navenek i sociální vazby uvnitř orchestru. Zkoumá organizační strukturu a celkové zaměření tělesa. Všímá si konkrétní programové náplně koncertů i míst, na nichž orchestr vystupoval, „nového“ publika, pro které byly koncerty určeny, a „pokrokové“ tvorby, sloužící k propagandistickým účelům. Analyzuje systém politické a státně-bezpečnostní kontroly a řízení z několika stran: jednak z pozice KSČ a ministerstva kultury jakožto tvůrců kulturní politiky a jednak ze strany Státní bezpečnosti. Zabývá se činností závodní organizace KSČ a závodní rady ROH a podává obraz ideologické práce v orchestru. Stranou nezůstává ani pohled na kádrovou politiku ČF a rozbor některých kádrových materiálů. Publikace umožňuje čtenáři hlouběji porozumět, jak Česká filharmonie žila a pracovala a jakou roli zaujímalo toto umělecké těleso na československé hudební scéně v kritické době padesátých let.

Právem se v úvodu a v předmluvě zdůrazňuje, že studie přistupuje k dějinám České filharmonie v období nejtužší totality z netradičně mezioborového pohledu kulturních, politických a sociálních dějin Československa, nechybí ani analýza z hlediska správních dějin. Tomu odpovídá rozvržení titulního tématu do tří kapitol: 4. se věnuje dramaturgii koncertní činnosti orchestru, 5. kapitola organizaci a formám řízení filharmonie jako specifické instituce a v nejdůležitější kap. 6. se analyzují různé formy a postupy, jakými státní a stranická moc pod rouškou tzv. bezpečnostní a kulturní politiky u ČF prosazovala svou ideologii a praktické cíle. V ostatním, rozsahem mírně polovinu knihy přesahujícím textu zasazuje autorka hlavní téma obsahově i časově do širších souvislostí.
[…]
Čtivě napsaný text prozrazuje, že autorka má k tématu osobní vztah, který překračuje intenzitu běžného zájmu historika o aktuálně zkoumaný fenomén.
Vypovídá o tom v celé práci se projevující obdiv k uměleckému a společenskému působení orchestru jakožto „významného nositele interpretační paměti ve vztahu k české hudební tvorbě“. Není proto překvapivé, že již úvodem se zadostiučiněním předesílá nejdůležitější poznatek, že „orchestr obstál v době, kdy kultura i mezilidské vztahy byly deformovány politickým režimem“.
Tomáš Kalina (Pagina Historiae 23/2015, č. 1, str. 400–410)