Hledání smyslu

V Hledání smyslu se autoři vracejí k tomu, co je provázelo po celé roky práce na dříve vydaných knihách společných rozhovorů: zda se ke všem těm právním, historickým a etickým tématům váže ještě cosi obecnějšího, hledání samotného smyslu existence člověka i společnosti. Hledání smyslu znamená schopnost určit rozdíl mezi tím, co nás přesahuje a zůstává nám nepřístupné, tedy transcendencí, a tím, jak si tento přesah převádíme do imanentního světa naší kultury, umění nebo společenských pravidel. A protože právě o tom s gustem a zalíbením oba autoři diskutují, zůstává jejich kniha, navzdory svým velkým ambicím, především čtenářsky atraktivní.

Nebudu vám říkat, co v knize Hledání smyslu (Karolinum 2023) je – to bych byl hlupák. Řeknu něco o její formě. Je to už Hvížďalův novinářský patent. Zasvěcený, někdy pochybující, polemizující tazatel se ptá tak, aby měl hlavní úlohu odpovídající. Tazatel se neupozaďuje, ale ani se necpe do popředí. Hraje skvěle sókratovskou roli, kde tázající ví, ale ví, že neví tolik jako odpovídající. Ta skromnost a uznání, že učený Přibáň ví víc, tazatele šlechtí.
[...]
Kniha končí kapitolou interpretující události posledních let u nás. Je to perfektní analýza. V té vidíme, k čemu je Přibáňovi užitečná jeho obrovská erudice. Je to nejlepší, nejhlubší interpretace, jakou jsem za dlouhou dobu četl. Ukazuje se tu, k čemu tak praktickému, jako je přesná situační analýza, mohou být zdánlivě příliš abstraktní učenosti filosofické, právnické, psychologické, uměnovědné a tak dále.
Petr Pithart (Novinky.cz, 2. 6. 2023)

Smysl cesty a smysl cíle
Tam někde, v tomto zvláštním pohybu výměny, se zjevuje i smysl výměny mezi Hvížďalou a Přibáněm. Na jedné straně věčně hledající intelektuál 60. let minulého století, na druhé myslitel doby postmoderní či pozdně moderní. Čtenář předchozích dvou dílů Hledání – Hledání dějin a Hledání odpovědnosti – si nemůže nevšimnout zajímavého pohybu, k němuž na těchto cestách provokovaného myšlení dochází.
Karel Hvížďala se z obhajování pevných významů slov, jež je třeba zachránit či očišťovat, postupně přibližuje postmoderní pozici světa permanentní nejistoty a rizika. A Jiří Přibáň zase naopak jako kdyby upevňoval roli vědoucího, který i v hustém temném lese nejasných směrů a cestiček vždy umí najít nějakou tu heideggerovskou zkratku, průsek lesem (Holzwege), který nakonec vede na světlou paseku poznání (Lichtung).
Erudice a odborné vědění tu plní funkci mocného nástroje, kterým lze zvládnout cokoli. Smysl se však potom často ztrácí v přemíře komplexních významů, které mají dohromady dávat smysl, ten však ne a ne přijít. Hra interpretace se neotvírá, protože to už není hra, nýbrž výklad.
Náš filozof je ale citlivý a je si tohoto diktátu erudice velmi dobře vědom, proto také utíká do světa umění, v němž nachází interakci jiného typu: otevřenější, svobodnější, imaginativnější, magičtější, skutečnější.
Ve třetím dialogu je tak Přibáň nejhravější, protože je nejblíže postmodernímu dění: nebojí se ztrácet v lese a nehledá už skuliny předpřipravených průseků, jakkoli svou tornu plnou vědění a vědeckého nářadí samozřejmě neodhazuje. Jsme tak na chvíli přítomni opravdovému hledání, kde není nic jisté. Já se v tomto procesu neztrácí, nýbrž zjinačuje a nově přichází k sobě. A roste.
Karel Hvížďala – zdá se – jako by naopak potřeboval dojít pozitivnějšího zjištění, než že cesta je cíl či že žijeme ve světě neustálého přehodnocování všech hodnot, jak předpověděl Nietzsche, a že právě v této nekonečné a nevděčné práci leží smysl intelektuálního vztahování se k sobě i ke světu. Jistě, je to součást interpretační hry v rámci knihy, takzvané vymezení provokativní, které nutí druhého k přesnější či hlubší formulaci, přesto jako by tento pohyb přerušoval proces zjinačování. Jako by bránil tomu, aby oba sympatičtí hledači spolu opustili všechny dané rámce a pustili se do skutečně otevřeného ptaní.
Jinak a zjednodušeně řečeno: cesta může být cílem jedině tehdy, když opravdu JE cílem a když se jí necháme vést. Ostatně to je přece hlavní důvod, proč Jiří Přibáň tolik miluje umění, jehož radikálním důsledkům – politickým, společenským, gnoseologickým – se nakonec často vyhne nebo se jich lekne.
Petr Fischer (Lidovky.cz, Orientace, 5. 7. 2023)

„Touha dobýt absolutní smysl je [podle Camuse] cestou k totalitě, zatímco rozpoznání míry a mezí světa i vlastní existence je prvním předpokladem i k pochopení jejího smyslu,“ konstatuje Přibáň. Pokud někdo věří v možnost nalezení absolutního, všeobecně platného smyslu života, toho tato kniha neosloví a ani oslovit nemůže. Kdo však přijímá pluralistický koncept našeho světa za adekvátní, tomu nabídne daleko více inspirativního čtení, než mohl poskytnout tento stručný článek.
Jakub Rákosník (DeníkN, 8. 9. 2023)

Téměř v každé otázce i odpovědi autoři kromě vlastních konstatování dávají průchod názorům, zkušenostem i hypotézám řady filozofů, literátů, historiků, sociologů i dalších inspirativních myslitelů, kteří smysl života hledali nejen ve svém nitru, ale taktéž při bedlivém pozorování okolního dění. Spolu s nimi autoři skrze četné situace z dějin i současnosti ukazují, jak nebezpečné může být přesvědčení, že na složité otázky existují jednoduché odpovědi.
Elizaveta Getta (iLiteratura.cz, 19. 2. 2024)