Romantismus a romantismy

Rozsáhlá monografie romanisty Zdeňka Hrbaty a anglisty Martina Procházky o romantismu a romantismech zkoumá pomocí komparace ideovou pluralitu romantismu a hledá základní rysy vyskytující se v jeho odlišných fázích i v různých národních podobách. V tvorbě autorů anglických, francouzských, amerických, německých a českých představuje hlavní pojmy, proudy, koncepce, kontexty i diskursy a jejich proměny. Autoři si všímají zobrazování a smyslu určitých krajinných forem v díle K. H. Máchy či V. Huga, hledají ústřední pojmy romantických cest u F. R. Chateaubrianda, A. de Lamartine, J. V. Friče a lorda Byrona. Sledují proměny estetických koncepcí vznešena a imaginace v dílech E. Burkeho, I. Kanta a v básních Wordsworthových či v tvorbě Shelleyově a Blakeově. Dále se věnují estetice a ideologii gotična a přecházejí k anglickému a americkému gotickému románu a francouzské frenetické literatuře. Rozebírají historické romány W. Scotta či G. Flauberta a na základě děl májovců, ruchovců a lumírovců charakterizují problémy pozdního českého romantismu.

ÚVODEM
Pluralita romantismů a komparativní přístup
Vymezování romantismu
Romantické diskursy

PŘÍRODA A KRAJINA
Přírodní poezie
1. Umělecká tvorba a romantické koncepce přírody
2. Klasicistní a romantický ideál přírody - nápodoba a originalita
3. Proměny koncepcí přírodní poezie v 18. století: Nová věda Giambattisty Vica a představy přirozeného jazyka
Příroda jako problém
1. Paradoxy a utváření přírody v romantické filozofii: Pojetí zkušenosti a teorie organismu v raných úvahách F. W J. Schellinga
2. Zkušenost přírody ve vztahu k poezii a romantickým představám o vědě -Wordsworth, Coleridge, Byron a Emerson
Příroda a poezie u sentimentalistů a raných romantiků
Iluze přírody, zkušenost a věda ve vrcholné Byronově poezii - třetí zpěv Childe Haroldovy pouti a Manfréd
Emersonův pokus o sjednocení přírody a individuální zkušenosti
Krajiny přírody
1. Koncepce a reprezentace
2. Obrazy: Výtvarné pojetí krajiny a idyla
3. Úsvity a západy: Krajiny v Máchově díle
Dovětek

CESTY A CESTOPISY
Úvodem: Cestopis a pouť
Romantický cestopis - ideje, obrazy a cíle (Volney, Chateaubriand)
Cesta do Ameriky
Orient
1. Cesta bez předloh
2. ?Magická geografie" a ironie
Objevovat v Evropě
1. Musa pedestris
2. Poznávání a srovnávání
Namísto závěru: Od pouti k nomádství? Imaginace, moc a dějiny v Byronově poezii
1. Childe Haroldova pouť a historický diskurs
2. Vyprávěcí situace - ?chronotop cesty" a ?událost"
3. Středověká pouť a hodnotová struktura Byronovy básně
4. Vyprávěcí perspektiva - cíle a bezcílnost pouti
5. ?Nehistorický živel" - negativita a romantická imaginace
6. Deteritorializace a nomádství v Byronově poezii

VZNEŠENO, GOTIČNO, GROTESKNO
Úvodem: Pojem vznešena
Proměny vznešena ve druhé polovině 18. století: Strach, transgrese a subverze
Kantovo pojetí vznešena a jeho důsledky: Jednota a rozpolcenost
Podoby vznešena v romantické literatuře
Gotično - estetika a ideologie
Anglický gotický román
Gotický román s politickou tematikou a jeho vliv na transformaci gotického žánru: Vznik ?americké gotiky"
Gotično a groteskno v americké literatuře
Vznešeno, groteskno a frenetismus ve Francii
1. Dualismus vznešena a groteskna v romantické estetice Victora Huga
2. Groteskno a ideál v Hugově románu - funkce masky v Muži, který se směje
3. Francouzský frenetismus - od ?estetiky šoku" k autentičnosti psaní
Závěrem: Od grotesky k absurditě a dál - Melvillův Písař Bartleby

IMAGINACE A POEZIE
Úvodem: Inspirace a imaginace v antické filozofii
Romantický platonismus - jednota a diference: Inspirace a imaginace ve Wordsworthově Preludiu
Imaginace a simulakrum v Coleridgeově teorii
1. Od stroje k rostlině
2. Svoboda a zákonitost v Kantově pojetí imaginace
3. Coleridgeovo pojetí imaginace - romantická poetika mezi ideologií a mystifikací
Dimenze imaginace a poezie v německém a francouzském romantismu - pravda a snění, tvorba a vize
Shelleyho pojetí imaginace - poetika fantasmat
Epilog: Imaginace jako vize a moc v úvahách a umění Williama Blakea

ROMANTICKÝ HISTORISMUS A HISTORICKÝ ROMÁN
Úvodem: Romantický historismus a teorie historického románu
1. Minulost a ?meze reprezentace" - nostalgie, profétismus, ideologie, ironie
2. Proměny teorie historického románu
3. Historický román jako žánr: Dějiny a příběh, celek a detail, historie a fikce
?Neutrální území" historie? Faktografie, fantazie a fikce ve Scottově románu Waverley
Tradice romantického historického románu a Sainte-Beuvova kritika Flaubertovy Salambo
1. Dějiny a ideologie v historickém románu 19. století
2. Funkce fantazie ve francouzském historickém románu období romantismu
3. Salambo jako experimentální a problémový román: Je možná rekonstrukce minulosti?
Závěrem: Tři mušketýři - dobrodružný román?
1. Dumasova Předmluva
2. Dary
3. Příběh jako historie
4. Bravura a elegance

EPOPEJ A IRONIE: K PROBLÉMU POZDNÍHO ROMANTISMU V ČESKÉ POEZII 2. POLOVINY 19. STOLETÍ
Romantická epopej
1. Vyvolenost a povinnost
2. Apokalypsa a finalismus
3. Čechův úkol
Rozpad velké epické formy a romantická ironie
1. Zlomkovitost, fragment, ironie
2. Romantická ironie a entuziasmus - problematizace vypravěčské perspektivy
3. Neruda jako ironický básník
4. Opožděný romantismus - Hálkův profétismus a pokusy o romantickou básnickou povídku

ZÁVĚREM
POZNÁMKY
EDIČNÍ POZNÁMKA
SOUPIS ILUSTRACÍ
RÉSUMÉ ? SUMMARY
REJSTŘÍK JMENNÝ
REJSTŘÍK VĚCNÝ A TEMATICKÝ
Obrazová příloha, část I za s. 48
Obrazová příloha, část II za s. 208

O pojmech, proudech a kontextech romantismu
Monografie Zdeňka Hrbaty a Martina Procházky odpovídá na přetrvávající literárněvědnou polemiku, v jejímž rámci je romantismus spojován s rozdílnými až protikladnými charakteristickými rysy. Zájem o tuto problematiku je přitom stále oživován tím, že v dějinách evropské a americké kultury romantismus patří k "nejvlivnějším a nejintenzivnějším proudům", k "jednomu z posledních stylotvorných směrů, který zasáhl jak všechna umění, tak i oblast životního stylu, každodenní kultury a společenské komunikace", (s. 12) a může se tedy stát podnětem k "dalekosáhlé reflexi o stavu lidstva a společnosti" (s. 14).
Zásadní význam má v tomto směru využití komparativní metody, jejímž prostřednictvím autoři posuzují konkrétní aspekty západoevropského romantismu (včetně literatury české) i specifické rysy americké tradice. Vstupují na rozlehlé a "členité teritorium" ve snaze znovu otevřít a "mapovat" prostor, kde lze vnímat různorodost filosofických a estetických konceptů i "emotivních proudů", jednotlivých fází i "národních podob" romantismu (s. 11). Upozorňují i na některé vazby mezi romantismem a klasicismem a na souvislosti mezi "romantickym cítěním" a expresivitou modernismu i postmodernismu. V knize tak ve vzájemné harmonii zaznívají různé hlasy, "rytmy" a "tóniny" (s. 15); přičemž to, že jde o společné dílo dvou autorů, vede k prolínání a vzájemnému doplňování těchto hlasů, stejně jako různých stylů a hledisek obou autorů. Jedinečnost tohoto přístupu je umocněna rozhodnutím autorů neuvádět jména u svých příspěvků; rozhodnutím, které je v souladu s autorským záměrem nevymezovat vnitřní ani vnější hranice zkoumaného tématu, ale naopak neustále otevírat prostor jednotlivých kapitol pro druhého - a pro čtenáře.
Romantismus a romantismy je rozvinutím dlouholetého společného hledání nových cest a přístupů. Již název svým spojením singuláru a plurálu předjímá specifický charakter celé studie: klíčové pojmy nejsou chápány jako sjednocující faktory", důraz je kladen naopak na "soubor vztahů určitých výpovědí" (s. 14). Toto pojetí odpovídá zaměření současné literární teorie (poststruk-turalismus), k níž je výslovně odkazováno již v úvodní kapitole. Estetika romantismu je zkoumána v myšlenkovém kontextu filosofie Michela Foucaulta, Jacquese Derridy a Gillese Deleuze: autoři zdůrazňují zejména význam citové "intenzity" jako základu působení díla a jako projevu "nekonečné různorodosti světa" (s. 287) i "způsobů, jakými se nám zjevuje" (s. 11). Zmíněný teoretický rámec umožňuje vnímat interpretovaná literární díla v netradičních souvislostech a konkrétní analýzy zároveň odrážejí myšlenkovou nezávislost a kritický postoj k citovaným textům (např. polemika s Lyotardovým výkladem Kanta).
Základní studií a zároveň východiskem pro ostatní tematické celky díla je první kapitola nesoucí název "Příroda a krajina". Autoři se zde zabývají klíčovým významem vztahu člověka a přírody pro romantické umění a polemizují s vžitou představou, že "kult divoké přírody" a "přirozených, autentických citů" (s. 18) vznikl jako romantická protiváha k zájmům osvícenců. Upozorňují naopak na skutečnost, že romantismus rozvíjel a přetvářel představy vytvořené v 18. století i vdobách dřívějších (např. odkaz kvlivu novoplato-nismu) a všímají si zvláště úlohy krajiny jako zdroje kultury, poezie i národní identity. Významným přínosem studie je neustálé nahlížení a osvětlování těchto otázek z různých úhlů a perspektiv: v centru pozornosti jsou vazby mezi konkrétními koncepcemi přírody a krajiny ve filosofických textech (Kant, Schelling), v literatuře (Wordsworth, Coleridge, Byron, Mácha, Hugo, Novaks, Emerson) a ve výtvarném umění (C. D. Friedrich, J. M. W. Turner, F. X. Procházka, J. Mánes).
Například v souvislosti se Schellingovou filosofií se autoři zabývají důležitým paradoxem romantismu, opakovaným tématem hledání individuální identity v "návratu" k přírodě: Ztráta "prvotní jednoty" s okolním světem je dle Schellinga způsobena právě zdůrazněním individuální zkušenosti, přičemž prvním krokem k rozluce člověka a přírody je schopnost uvažování. Přemýšlení znamená "rozdvojení", zrušení původní rovnováhy mezi přirozenými silami člověka ajeho vědomím (s. 31). Lidskou přirozeností i podstatouje "jednání": mezi člověkem a světem "musí být možný vzájemný dotek a vzájemné působení, neboť pouze tak se člověk stává člověkem" (s. 302). Jak autoři dále dokládají, Schellingova koncepce je jednak odmítnutím osvícenského racionalismu, který zahrnuje i Kantovo pojetí světa jako "věci o sobě" (s. 31), jednak předjímá některé rysy moderní filosofie (Deleuze, Derrida).
Téma odcizení od přírody jako "odtržení od reality" (s. 45) je zkoumáno v rámci literární analýzy Byronova básnického dramatu Manfréd, jehož hrdina podle autorů ztělesňuje tragické následky moderního, tj. racionálně vědeckého vztahu člověka k přírodě. Tato ztráta vztahu k okolnímu světu je navíc porušením kosmického a morálního řádu, neboť se zároveň jedná o útěk před "odpovědností za druhého" (viz romantické téma "temné viny", s. 43). Podobná zkušenost rozporu mezi možnostmi mysli, která může překročit meze smyslové zkušenosti a "stvořit planety", a nebezpečím "ničivého subjektivismu" je vyjádřena i ve III. zpěvu Childe Haroldovy pouti: "přemýšlel jsem příliš dlouho ..., až jsem otrávil prameny svého života" (s. 41). Pozornostje v tomto směru věnována Schellingovu úsilí o "sjednocení ducha a hmoty", kterého lze dosáhnout prostřednictvím "symbolického jazyka" obrazotvornosti: čím méně o přírodě přemýšlíme, tím srozumitelněji k nám "mluví" (s. 33). Charakteristickým rysem evropského i amerického romantismu je podle autorů právě "čtení krajiny", chápání přírody jako "knihy" - "symbolického textu" a zdroje etických i náboženských hodnot (s. 28). Do popředí se tak dostává úloha básníka jako zprostředkovatele a tlumočníka a klíčový význam poezie jako "univerzální citové komunikace mezi lidmi" (s. 39). Autoři se zde zabývají konkrétními příklady propojení přírodního prostředí s lidským životem (sktuečným zážitkem i představou) v literární a výtvarné krajinomalbě (např. u Sénancoura: "Nádherné vrcholky ..., odlehlé ticho údolí v lese, zežloutlé listí unášené tichým potokem! Co byste byly člověku, kdybyste k němu ani trochu nepromlouvaly o jiných lidech?" s. 51).
Na tyto úvahy plynule navazuje kapitola "Cesty a cestopisy", analyzující ústřední typy romantických cest ( "objevování," "pouť-poutnictví" a "bloudění") a zabývající se i významem krajiny, meditace a kulturní paměti (pouť "napříč časem", památníky jako "dvojznačné symboly" zániku a trvání, s. 80). Dále zkoumá tzv. orientální renesanci (Nerval, Lamartine) a literární exotismus (s. 83). Připomenut je zde jak etický obsah cestopisných textů (např. Lamartino-vo ocenění "rozdílnosti jako projevu autentického bytí", s. 97), tak jistý rozpor mezi úsilím vnímat "jiné skutečnosti" a zároveň vyzdvihovat skutečnost civilizace evropské (interpretace Chateaubriandova putování jako "nepřetržitého nalézání Francie v cizině", s. 79). V závěrečné části kapitoly se autoři zaměřují na cesty bez hranic a bez cíle a analýza Byronovy Childe Haroldovy pouti sleduje proměnu tématu pouti na téma vyhnanství a exilu. V duchu Deleuzovy a Guattariho filosofie spatřují překonání tohoto tragického údělu romantického hrdiny v Byronově pozdějším příklonu k nomádství (např. interpretace motivu "poutníků po věčnosti" z Childe Haroldovy pouti a odkazy k dílům Ma-zeppa, Ostrov a Don Juan).
Romantická touha po silných citových zážitcích, po neznámém a vzdáleném, a s ní spojené napětí mezi konkrétními obrazy a tušenou přítomností neviditelné a nevyslovitelné skutečnosti vstupují do nového tematického kontextu v kapitole "Vznešeno, gotično, groteskno". Autoři se soustřeďují na genealogii pojmu vznešena od antické (Longinovy) analýzy "vznešeného díla" k pozdějšímu spojování vznešena se zkušeností ohrožení a touhou po sebezáchově. Podrobnou pozornost věnují Burkeově studii Filosofické zkoumání vznešena a krásna (1757), Kantově Kritice soudnosti (1790) ajejímu vlivu na Lyo-tarda (Postmoderní situace, 1979) a Derridu. Významným rysem nové koncep ce je podle autorů důraz na "překračování míry" (síla vášní, intenzita děsivých efektů): v souladu s pohledem Michela Foucaulta vyzdvihují důležitost "trans-grese" jako "zkušenosti hranice" (např. zážitky mezních situací v Poutníku Melmothovi Ch. R. Maturina). Studie zde také nabízí v našem dosavadním literárněvědném kontextu ojedinělý srovnávací rozbor anglického gotického románu, americké gotiky a francouzské romantické estetiky, založené na dualismu vznešena a groteskna (Hugo) i na tzv. frenetismu (Janin, Lassailly, Lautréa-mont). Závěrečná podkapitola, věnovaná interpretaci Melvillova Písaře Bart-lebyho, pak zkoumá pokračující tendence ve vývoji (nejen) americké gotické literatury: směřování romantické grotesky k tzv. absurdní literatuře, tematizují-cí nedostatek svobody, komunikace a smyslu lidských vztahů jako "trauma západní civilizace" (s. 400).
Stěžejní význam pro analýzu romantické obraznosti má kapitola "Imaginace a poezie". Východiskem je vliv platónského a novoplatónského pojetí inspirace a imaginace na tvorbu romantických umělců a na jejich představu světa jako "nekonečné různorodosti" oživené "společným duchovním principem". V centru pozornosti je romantické ztotožnění tohoto principu s přírodou jako "zdrojem dobra, citu a tvůrčí energie" (s. 170) a příkladem literárního textu je zde Wordsworthovo Preludium. Autoři ukazují, jak "vše pronikající cit" a "intenzita zážitku" (projekce osobní radosti do okolní přírody) v podstatě nahrazují platónskou "nejvyšší Ideu", a na příkladu tří různých verzí básně sledují proměny Wordsworthova chápání imaginace. Inspirující teoretický rámec pro literární interpretaci poskytuje Deleuzova koncepce tzv. rizomatické-ho čtení čijeho dvojí pojetí času (Chronos a Aión) a paměti, jež umožňuje nový pohled na jedno z hlavních témat romantické poezie.
Další část kapitoly je věnována pojmu imaginace jako základu estetické teorie S. T. Coleridge a v tomto ohledu se podrobně zabývá i významem tzv. organických metafor (identifikace tvůrčího procesu s organickým růstem). Autoři zde upozorňují zvláště na význam Leibnizovy teorie monád (důraz na "metamorfózu organismu") a Kantovy teleologické koncepce organických forem (spojení imaginace s tvořením "představ", ale i se "schopností intelektuálních idejí"). V rámci analýzy literárního životopisu S. T. Coleridge Biographia Literaria pak poukazují na oddělení "živé a organické" imaginace od "mechanické" fantazie (fancy) jako na snahu odlišit skutečný "umělecký výtvor" od pouhé nápodoby, "simulakra". Zároveň sledují, jak tato snaha odvádí Coleridge v závěru jeho tvorby od základů romantické estetiky (obliba fragmentu, vizionářské poezie, romantické ironie), rozvinuté naopak v díle německých autorů (Novalis, A. W. Schlegel, E. T. A. Hoffmann). Následné podkapitoly se soustřeďují na dílo P. B. Shelleyho a Williama Blakea, jejichž poetika je přiblížena prostřednictvím výkladu Deleuzovy koncepce "fantasmat".
Kapitola "Romantický historismus a historický román" se podrobně zabývá hlavními rysy poetiky historického románu. Interpretace konkrétních literárních textů vycházejí z Foucaultovy charakteristiky moderní kultury jako počátku problematizace vztahů mezi realitou a jazykem a právě v těchto momentech "diskontinuity" autoři nacházejí "symbolický potenciál evokace minulosti" (tj. její "prorockou" povahu) v romantickém umění. Analýza Scottova románu Waverley však ukazuje i na přítomnost ironizace tohoto autoritativního pojetí historie: různorodost kultur v konkrétním historickém čase a prostoru není možné zobrazit jinak než schematicky. Složitost vztahu historie a fikce autoři přibližují s ohledem na dobovou estetiku "malebna", přičemž vycházejí i zFoucaultova úsilí postihnout problematičnost kulturní paměti (tj. její "hraniční postavení mezi dějinami a věčností", s. 227) prostřednictvím specifického pojetí prostoru (heterotopie). Důležitou proměnu romantického vztahu k minulosti spatřují autoři v díle Gustava Flauberta: v románu Salambo není v centru pozornosti tzv. "velká" historie, ale okrajová "dějinná epizoda" (s. 241), která však umožňuje odkrýt nové souvislosti mezi vzdálenou minulostí a soudobou realitou. Jako zcela odlišný model historického románu pak autoři uvádějí Dumasovy Tři mušketýry, kde je historická skutečnost podřízena fiktivnímu příběhu, a zvláště hodnotovému ideálu, jejž titulní hrdinové ztělesňují.
Vztah mezi problematikou západoevropského romantismu a konkrétními rysy pozdního romantismu českého zkoumá kapitola "Epopej a ironie: K problému pozdního romantismu v české poezii 2. poloviny 19. století".
souvislosti s analýzou romantické epopeje se autoři zabývají představami o vznešené úloze básnického myšlení (zvláště učením o "zdokonalitelnosti" a "kolektivní regeneraci" lidstva jako "nejvyšší hodnoty"), otázkou "vyvole-nosti" básníka a vírou, že "svět lze napravit myšlenkou a slovem" (s. 260).
rámci zkoumání romantické ironie se naopak zaměřují na význam tvorby jako "přehodnocování hodnot", například na problematiku romantického fragmentu jako svědectví o "nezavršenosti smyslu", relativity a přechodnosti hodnotových hledisek. S ohledem na oba tyto přístupy pak poukazují na "veliké tvůrčí možnosti a neobvyklou dynamiku" pozdního českého romantismu v díle májovců, ruchovců a lumírovců: zejména v poezii Svatopluka Čecha (Ve stínu lípy, Slávie, Václav z Michalovic aj.), Jaroslava Vrchlického (Zlomky epopeje) a Jana Nerudy (Knihy veršů, Písně kosmické).
Důležitý je závěrečný oddíl studie, který je věnován možnostem dalšího výzkumu v oblasti romantismu, ale i problematice literárního zkoumání vůbec. Přirovnává je k cestě, která pokračuje "do nekonečna" (s. 284), vzpírá se konečným soudům i definitivnímu poznání a pro autory studie tak zůstává neustálou výzvou. Zájem o obrácení čtenářské pozornosti k tomuto neohraničenému svě tu možné inspirace je patrný v celkové koncepci, v názvu i v každé kapitole knihy. V závěru autoři odkazují k dalším nabízejícím se tematickým okruhům, konkrétně k otázkám vztahu jazyka, vědomí, národa (v úvahách J. G. Herdera či v Erbenově tvorbě) a ke kultu dandysmu jako specifickému "okraji" romantického proudu (s. 286). V tomto ohledu lze dále uvažovat například i o vztazích západoevropského a ruského romantismu či o vzájemném prolínání romantismu a realismu. Poslední kapitola tak neuzavírá, ale otevírá prostor pro otázky a zamyšlení. Kniha čtenáře osloví i působivým jazykem, jenž odráží hluboké osobní zaujetí obou autorů pro zkoumané otázky a spojuje v sobě vysokou odbornost s nádechem básnické obraznosti (např. interpretace Lamartina, Bla-kea, Erbena).
Celkový obraz knihy dotváří pozoruhodná grafická a výtvarná podoba. Jednotlivé analýzy jsou doprovázeny tematicky zaměřenými ilustracemi: např. kapitolu o vznešenu doplňuje dřevoryt z Chateaubrianda "Pohled na Mont Blanc", Nashova "Katedrála ve Winchesteru" či ukázky z Goyových leptů i dobových karikatur. Barevné obrazové přílohy, vložené do kapitol o přírodě a imaginaci, umožňují porovnat výrazové možnosti literatury a výtvarného umění. Obálku knihy pak zdobí sugestivní reprodukce Hugovy kresby "Město na břehu vod", které je přizpůsobena celková barevnost vazby a která svou snovostí, tajemstvím a znepokojivými kontrasty (příroda - civilizace, světlo -tma, známý svět - skrytá skutečnost) uvádí čtenáře do tematických okruhů studie.
Monografie Romantismus a romantismy nabízí množství důkladných a podrobných literárních interpretací. Jejím nejdůležitějším přínosem je zachycení vzájemných vazeb a vztahů, a to nejen mezi literaturami různých národů, ale i mezi různými humanitními obory a druhy umění. Stává se tak živým a autentickým obrazem významné součásti naší kultury, který ocení jak odborníci a badatelé, tak i studenti a všichni čtenáři, pro které literatura není uzavřeným světem, odděleným od ostatních oblastí života. Kniha je určena všem, kdo se zajímají o literaturu angloamerickou, českou, francouzskou či německou, ale i o komparatistiku, literární teorii, filosofii, estetiku, historii či dějiny umění. Ukazuje, jak přínosná a obohacující může být otevřenost vůči ostatním oborům a vzájemná spolupráce. Každá kapitola knihy je tak i nabídkou dialogu, který je určujícím rysem celé monografie a v němž spočívá i hlavní zdroj našeho zájmu o literaturu.

Kamila Vránková, Svět literatury 35/2007, str.233-8

Co mají společného večeře při svíčkách, pohled na hradní zříceninu a Máchův Máj? Je to mnohotvárné přízvisko romantický, jímž bychom tyto tři rozdílné jevy pojmenovali. Právě mnohotvárnost romantismu, jeho projevů a historických východisek zkoumají autoři této knihy. Oproti školsky pojímané estetické dogmatice uměleckého slohu jako souboru pevně daných znaků upřednostňují dynamické pojetí, nezastírající pluralitu, nezřídka i protikladnost těchto znaků v rámci daného slohu. Kniha je členěna do šesti reprezentativních oddílů, které si ovšem nekladou nárok na úplnost. Spíše slouží jako hloubkové sondy do bohatého podloží romantismu jako (nejen) evropského jevu. Vedle dobového vymezení naznačují autoři i jeho rysy nadčasové, dodnes živé. Žádné studium uměleckého slohu se neobejde bez uvažování v širším kontextu. Proto Hrbata i Procházka, naši přední komparatisté, překračují hranice národních literatur a s přehledem se pohybují především v oblasti anglofonní i románské. Toto překračování hranic nemá rysy pouze meziliterární, ale také mezidruhové - vedle literatury přichází ke slovu i výtvarné umění, o čemž svědčí i bohatá obrazová příloha textu. Na to, aby mohla sloužit za učebnici romantismu, není tato kniha dostatečně vyčerpávající a soustavná. Zato je však výmluvným a inspirativním příkladem možností současného komparativního myšlení o literatuře a kultuře.

Ondřej Kavalír, A2 kulturní týdeník, 12/2006