Normalizační festival

Normalizační festival je původní monografií o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes často považována za a priori toxickou.
Hlavními postavami monografie jsou organizátoři folkových koncertů, kteří se v této sféře pohybovali, a tím ji spoluvytvářeli (a také v jistém smyslu měnili). Na jejich každodenním jednání je ukázána problematičnost dnešních mainstreamových způsobů zobrazení pozdního socialismu, a kniha je tak na dálku vedenou diskuzí s dnes již vžitými pojmy, jakými jsou například šedá zóna nebo ostrůvky svobody.
S pomocí odborné literatury – a zvláště pak na základě tvůrčí interpretace textů antropologa Alexeje Jurčaka – nabízí alternativní model vyprávění o pozdním socialismu, jehož zastřešující metaforou by mohla být v úvodu knihy zmiňovaná Möbiova páska.

V míře, v jaké Houda odkrývá formy kreativních a smysluplných kulturních aktivit v době normalizace, které nezapadají do diskurzu šedé zóny, přesto jím byly ve zpětném pohledu uchváceny a zneviditelněny, přináší jeho kniha vítané zmírnění ambicí tohoto diskurzu.
Pavel Barša (Lidové noviny, 23. 11. 2019)

Ústřední metafora symbiotického vztahu organismu (režim) a parazita (promotér, umělec, který se snaží přežít) pomáhá pochopit nuance světa pozdní normalizace a nabízí osvěžující pohled na nejednoznačnou dobu zatíženou stereotypy, které střídavě živí nostalgie i heroický antikomunismus.
Karel Veselý (ČT ART)

Normalizační festival nám také může lépe pomoci nahlédnout nejasnou hranici toho, co je „normální“ dnes, byť to není jeho intencí. Většina z nás není odvážnější než před listopadem, jen máme to štěstí, že nejsme vystaveni administrativně-represivnímu tlaku ve veřejném prostoru.
Matěj Metelec (A2larm)

Přínosem Normalizačního festivalu je analýza folkové scény jako prostoru, v němž se střetávaly zájmy a preference různorodých činitelů a v němž pod hlavičkou ritualizovaného jazyka oficiální moci vznikaly aktivity, které nelze jednostranně odkázat do sféry normalizačního „bezčasí“ nebo „přetvářky“. Houda svou knihou přispívá k nuancovanějšímu pohledu na toto období, na něž se nelze dívat pouze manichejskou optikou.
Vojtěch Čurda (A2)

[…] kniha otevírá další možnosti, jak přistupovat k době pozdního socialismu nejen na příkladu folkové hudby a jejích koncertů, ale i jiných oborů, ať už se budeme pohybovat v oblasti české literatury, historiografie, divadla, či výtvarného umění.
Eduard Burget (Česká literatura 2/2020)

Houda proto formuluje tezi o fungování paměti v postsocialismu a zpětné legitimizaci organizátorů festivalů. Na základě srovnání více než čtyřiceti interview dochází k závěru, že se tito lidé dnes snaží vysvětlit své jednání pomocí černobílého náhledu na normalizační období: svému tehdejšímu konání přidávají disidentské intence a záměrně se situují spíše do šedé zóny – tedy mimo kategorii režimu. Houda na základě dobových pramenů ukazuje opak, totiž že šlo často o konformní členy SSM, kteří v osmdesátých letech své jednání ještě nevnímali z hlediska dichotomického výkladu normalizace.
Kristina Andělová (Dějiny a současnost 4/2020)