A Book of Fans

The National Gallery in Prague has in its collection a unique Japanese illustrated manuscript of ógi no sóshi, a genre of waka poems illustrated in fanshaped pictures, which blossomed from the late Muromachi to the early Edo period. Book of Fans, with 120 poems, is the largest such book extant in the world.
This facsimile of an ancient illustrated manuscript of waka poetry reveals hitherto unknown aspects of Japanese traditional culture at the close of the sixteenth century, after the end of a century of destructive civil wars. The illustrated fans contain both classical waka poetry and poetry with close affinity to renga, haikai no renga, and Noh drama. The introductory text, from specialists on three continents, sheds new light on a literature and art that were instrumental in the renewal of the country in the Momoyama period. The literary quality of the translations and the beauty of the illustrations will be welcomed by both academic and general audiences around the world.

Helena Honcoopová is director emeritus of the collection of Oriental art at the National Gallery in Prague. Joshua Mostow is acting head of Asian studies at the University of British Columbia. Makoto Yasuhara is a lecturer of Japanese literature at Rikkyó University.

Esence (Nihon)

Básnicko-kaligrafický poklad japonské "renesance" ze sbírek Národní galerie

Nakladatelství Karolinum se zaměřuje mimo jiné na samostatné ediční projekty představované reprezentativními publikacemi. Nyní přichází s dalším ojedinělým počinem, kterým je výpravná publikace Kniha vějířů (Book of fans / Ógi no sóši). Je to dílo aspirující na pozornost mnohých čtenářů - nejen z České republiky -, kteří se zajímají o japonskou kulturu, protože jde o knihu, jež nemá v naší nakladatelské praxi zabývající se tradičnějším japonským uměním obdoby. Dvoujazyčný text (japonština/angličtina) představuje sbírku tisků a veršů ve stylu poezie waka, prezentovaných společně s kresebnými motivy skládacích vějířů (ógi). Poezie waka (japonská dvorská poezie) je zde podávána ve formě tanka (srovnejme s "klasickým" a pozdějším sedmnácti-slabičným haiku). Žánr Ógi no sóši ve své době představoval mimo jiné pedagogický záměr určený mladým studentům japonské poezie, jimž se říkalo Toramatsumaru (aristokratický adolescent v období evropského pozdního šestnáctého století, tj. zhruba éry Muromači).
Kniha nabízí anglicky psané eseje tří renomovaných autoru, české kunsthistoričky a japanoložky Heleny Honcoopové, kanadského specialisty profesora Joshuy S. Mostowa a literárni vedkyne Makoto Yasuhary, působící mimo jiné na univerzitě Rikkjú v Tokiu. Originál tisků je v držení Národní galerie v Praze. Jak se tam z Japonska dostal? Díky Josefu Hlouchovi (1881-1957), rodákovi z nevelké středočeské obce Podkován. Hloucha (jako spisovatel používal pseudonym Joe) byl nemálo inspirován svým strýcem Josefem Kořenským (1847-1938), proslulým cestovatelem, a šel v jeho stopách nejen jako světoběžník, ale především coby pilný sběratel. Pro šíření znalostí o japonské kultuře vykonal nemálo. Japonsko poprvé navštívil v roce 1906, prostředky к cestování a sběratelské činnosti získal částečným odprodejem dědictví po otci, který vlastnil pivovar na Malé Straně. Hlouchův život byl poměrně turbulentní, v důsledku vášně pro japonskou kulturu sepisoval i sentimentální a trochu naivně temperované prózy. Dnes ho oceňujeme především jako kolektora cenných artefaktů japonského literárně-výtvarného umění. Časem se dostal do finančních potíží. Po roce 1948 se neúspěšně pokoušel odprodat zbývající část sbírek státu. V roce 1955 je pak z donucení státu "daroval" a ten mu za to zajistil jakousi doživotní penzi. Helena Honcoopová uvádí ve svém textu rekapitulujícím život Josefa Hlouchy (s. 179-182), že cestovatel nashromáždil například 3 554 tisků, 530 fotografií či 380 keramických děl.
Vraťme se však к samotné publikaci, o níž tato stručná recenze pojednává. Úvodní a obsahově podstatná část knihy jsou dvoustrany, na nichž je vždy nejprve reprodukována (vesměs jen historickou hiraganou zapsaná) trojice básní, jejich fonetický přepis v romadži a anglický překlad. Druhou polovinou dvoustran jsou pak samotné tisky, kde kaligrafie "obklopuje" obligátně tři vytvořené ógi. Na nich je výtvarně zpracován motiv v básni prezentovaný. Například báseň o "krabech kráčejících do strany" (yoko-hashiru/ashima no kani) je doprovozena vějířem s vyobrazenými kraby. Nejen eseje či studie zmíněných tří autorů, ale také poznámkový aparát, vysvětlující historické reálie vztahující se к básním, přináší mnoho jedinečných informací. Básní je sto dvacet, vesměs se týkají přírodních motivů, ale (odkazově) také historických osobností, dvorských hodnostářů, slavných literárních děl, často her dávaných v rámci tradičního divadla Nó. Jsou psány jazykem poněkud odlišným od moderní japonštiny, v poznámkách se třeba dočteme, že "japonský cedr" měl také pojmenování "iso-ki", na rozdíl od dnes běžně používaného "sugi", a podobně.
"Květy sakur / ač jen na vějíři / stejně vadnou / tahy štětcem jsou / bezcitnější nežli vítr" (báseň číslo 112). Esence japonské estetiky. Se vším jejím skrytým potenciálem.
Knihu lze nesporně hodnotit jako jedinečný studijní materiál i jako grafické dílo par excellence.

Petr Hrbáč, host, č. 9, listopad 2016, str. 85