tištěná kniha e-kniha
Fenomén Dijon. Století českých maturit ve Francii.

Fenomén Dijon. Století českých maturit ve Francii.

Hnilica, Jiří

témata: historie – 20. století

brožovaná, 512 str., 1. vydání
vydáno: září 2017
ISBN: 978-80-246-3514-9
doporučená cena: 450 Kč

E-shop

Anotace

Jiří Voskovec, Václav Černý, Čestmír Císař, Zdeněk Troška – čtyři obecně známá jména, jež spojuje francouzská maturita. Tento základní fakt je ale často překryt nejasnosti a snad až mýtem. Kniha Fenomén Dijon chce mýty dekonstruovat a představit první, ucelenou a kritickou historii českých (československých) sekcí na francouzských středních školách, v jejichž rámci studovalo ve Francii do dnešní doby na tisíc studentů.
Tato svou tradicí bez nadsázky jedinečná vzdělávací instituce je studována ve třech vzájemně se prolínajících rovinách. Na prvním místě z pohledu kulturně-politických vztahů mezi Československou (Českou a Slovenskou) republikou a Francií, a to v délce téměř sta let diplomatických relací. Na druhém místě jsou pak sledovány proměny vlastního studia, pozornost se soustředí jak fungování francouzského lycea, tak na metody a pojetí výuky. Poslední analyzovanou rovinou, a z mnohého důvodu tou nejdůležitější, je pak „kolektivní biografie“ bývalých studentů a studentek v průběhu neklidného 20. století. Vzhledem k tomu, že sekce byly vždy uzavřeny v letech omezené svobody (1940–1945, 1948–1965, 1974–1989), je „Fenomén Dijon“ seizmografem české přináležitosti k Západu a funkce „západního“ vzdělání v české společnosti.
Dotisk prvního vydání

Obsah

Úvod

Kapitola první: Francie a Československo: kultura, školství, politika

Kapitola druhá: Od burgundské révy k české maturitě
Dijon
Saint-Germain-en-Laye
Nîmes
Angoulême a nezaložená oddělení

Kapitola třetí: Nová elita první republiky
Prostředníci porozumění či ztracení synové národa?
Stipendia - jejich charakter a plátci
Otázka selektivnosti
Obsah, metoda, maturita
Internova každodennost

Kapitola čtvrtá: Symbol tradice v neklidných dobách
Školní rok ve stínu
Do boje, či domů?
Kousek Francie v protektorátu

Kapitola pátá: Proměněná tvář česko-francouzských vztahů
Návraty do sekcí
Spolek bývalých studentů mezi sjezdem a likvidací

Kapitola šestá: V soukolí kulturní diplomacie
Poušť cestou na Západ
Osm let života

Kapitola sedmá: Hlubiny, meandry a proměny
Sedmdesátá a osmdesátá léta
"Obnovit naše kořeny v Evropě"
Dovětek: sekce na (po) přelomu tisíciletí

Kapitola osmá: Srovnávací osudy
Republikánská elita v době zvratů
Generace po roce 1945
Osudy studentů šedesátých let

Závěr

Seznam zkratek
Seznam použitých pramenů a literatury
Seznam vyobrazení, grafů, tabulek a map
Summary
Jmenný rejstřík

Recenze

Rozsiahla monografia Jiřího Hnilicu komplexne spracúva mimoriadny jav v dejinách českého a československého školstva - štúdium stredoškolákov na lýceách vo Francúzsku. História štátom podporovaných trojročných pobytov československých gymnazistov vo Francúzsku začína založením prvej sekcie na chlapčenskom lýceu Sadi Camota v Dijone v školskom roku 1920/1921 a prakticky nekončí. Na rozdiel od slovenských spolužiakov niektorí českí stredoškoláci svoju maturitnú skúšku skladajú vo Francúzsku až do dnešných dní.
Málo historických monografií sa tak dobre a ľahko číta ako rozsiahla práca Jiřího Hnilicu, venovaná jednému storočiu českých maturít vo Francúzsku. Je to vedecká práca, založená na dôkladnom, pôvodnom a priekopníckom archívnom výskume vo Francúzsku, Českej republike a čiastočne aj na Slovensku. Patrí k nim aj rodinný archív - listy jednej zo študentiek v Saint-Germain-en-Laye rodičom. Autor využíva memoáre, periodickú aj príležitostnú tlač, pozná a využíva i beletriu, ktorá ladí s témou či je k nej akýmsi kontrapunktom ako v prípade spomienok Henryho Millera na Carnotovo lýceum. Pre najnovšie obdobie má veľký význam výskum, ktorý využíva poznatky z osobných rozhovorov či písomných odpovedí účastníkov tohto vzdelávania. Ústne pramene a osobné písomné svedectvá spracúva dobre volenými metódami pripomínajúcimi väčšmi sociologický kvalitatívny výskum, než metódy etnologické.
Problematika je zasadená do širokého kontextu česko-francúzskych a československo-francúzskych politických a kultúrnych vzťahov. Po stručnom pripomenutí českého frankofilstva 19. a začiatku 20. storočia autor konštatuje, že po prvej svetovej vojne problematika vzájomného poznávania sa aj prostredníctvom vzdelávania nadobúda politický význam. Ako dôležitý ho vnímali obidve strany. Vo Francúzsku bol súčasťou toho, čo dnes nazývame anglickým termínom "soft diplomacy", dobovo ho obidve strany ponímali ako súčasť zahraničnej propagandy, čo dnes znie tvrdšie ako v pôvodnom chápaní. Edvard Beneš chcel zoslabiť vplyv germanofónnej kultúry v Čechách prostredníctvom vzrastu vplyvu frankofónnej a frankofilnej elity, ktorá sa mala formovať aj stredoškolským štúdiom Čechoslovákov vo Francúzsku.
Vďaka skutočne hlbokému výskumu Jiří Hnilica vo svojej monografii dekonštruuje viaceré mýty, ktoré o československých sekciách vo Francúzsku pretrvávali vo vedomí českých a slovenských vzdelancov.
(...)
Ako celok hodnotím monografiu veľmi vysoko pre jej poznávací charakter, vhodne volené výskumné metódy aj príťažlivosť spracovania.

Z recenzního posudku: PhDr. Bohumila Ferenčuhová, DrSc.

V knize Fenomén Dijon se Jiří Hnilica rozhodl zpracovat osudy českých (československých) sekcí na francouzských středních školách v Dijonu, Nîmes a Saint-Germain-en-Laye od jejich počátků (od vzniku samostatného Československa) do současnosti. Pozornost věnoval i obdobím 1940-1945, 1948-1965 a 1974-1989, kdy politická situace vedla k přerušení jejich působení. Autorovi nešlo jen o postižení vývoje těchto významných činitelů česko(slovensko)-francouzské spolupráce, o vysvětlení vývoje studijních plánů, problémů a osudů absolventů, ale i o vyvrácení některých mýtů, "které se pojí s česko-francouzskými vztahy 20. století" (s. 10). Jeho cílem bylo "podat pokud možno úplný obraz historie českých (československých) sekcí na pozadí česko(slovensko)-francouzských kulturních vztahů v průběhu celého století jejich existence - od založení roku 1920 do současnosti" (s. 11). Snaha vřadit existenci a působení sekcí do širšího vývoje mezinárodních politických, kulturních a částečně i ekonomických relací, výzkum "kulturního" rozměru zahraniční politiky a diplomacie, srovnání vývoje školských systémů a formování elit prostřednictvím střední školy dává této publikaci v podstatě rozměr syntézy. Nezanedbatelná je rovněž třetí rovina výzkumu, postižitelná v šesté a především v osmé kapitole, na jejímž konci stojí kolektivní biografie studentů-"sektářů", sledování jejich původu, postojů a osudů po složení maturity na některém z těchto francouzských lyceí.
Na první pohled upoutá velmi široká heuristická základna. Autor vytěžil archivní prameny francouzské (Archives du Ministère des affaires étrangères, Centre des archives diplomatiques, Archives d’institut d’Etudes slaves, francouzské regionální archivy nacházející se v Dijonu a Nîmes), archivy české (Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Národní archiv Praha, Archiv hlavního města Prahy atd.), slovenské i archivy soukromé. Své zdroje rozšířil o rozhovory s pamětníky, informace z dobových novin a časopisů, z memoárů politiků i umělců, z dobové literatury. Rozsáhlý je i soupis sekundární literatury české, francouzské i anglické provenience.
Spis je členěn do osmi kapitol, vedle nichž obsahuje úvod a syntetizující závěr. První kapitola "Francie a Československo: kultura, školství, politika" je rekapitulací vývoje politických a kulturních vztahů a vojenské spolupráce mezi novým československým státem a Francií. Autor tuto problematiku zkoumá v širokém kontextu mezinárodního vývoje po první světové válce. Pracuje se symbolickým a kulturním kapitálem Francie v českém prostředí, současně poukazuje na nejednoznačnost přijímání tohoto obrazu Francie, a to jak některými politickými stranami, tak částí veřejnosti. Zdůrazňuje, že to byli právě absolventi československých sekcí, kteří si vytvořili k česko-francouzským vztahům, především na konci 30. a ve 40. letech dvacátého století, kritičtější postoj. Všímá si institucionalizace organizačního a finančního zajištění vzájemné spolupráce, propagace Československé republiky ve Francii a naopak. Pozornost věnuje i klíčovým osobnostem této kulturní výměny, především Ferdinandu Spíškovi, a roli Francouzského institutu v Praze.
Druhá kapitola "Od burgundské révy k české maturitě" analyzuje peripetie zřízení první středoškolské sekce při Carnotově lyceu v Dijonu v roce 1920. Autor vysvětluje důvody, pro které byl zvolen právě Dijon: byly jednak geografické (relativní blízkost k československým hranicím), jednak zde hrály roli "vztahové vazby" (s. 56; zájem představitelů místní správy a ekonomických struktur o střední Evropu). Právě vznik zdejší sekce je opředen nejasnostmi a různými klišé, která autor uvádí na pravou míru. Druhým z center byl Saint-Germain-en-Laye, městečko poblíž Paříže, ve zdech jehož zámku byl zpečetěn osud Rakouska-Uherska. Sekce na zdejším dívčím gymnáziu byla otevřena na počátku školního roku 1923/1924 na základě dijonského modelu. Založení třetí sekce v jihofrancouzském Nîmes bylo, na rozdíl od předcházejících sekcí, "nímskou iniciativou, kterou československá strana pouze vyslyšela" (s. 65). Důvod byl nasnadě - v Nîmes se narodil Ernest Denis. Prvních dvanáct československých studentů sem přijelo v říjnu 1924. Nimská sekce se postupně stala nejpočetnější. Specifické místo zaujímala sekce v Angouléme, která vznikla při tamním Collèges des jeunes filles, neposkytovala tudíž plnoprávnou maturitu a v průběhu vývoje se zde objevila celá řada problémů. Autor si všímá i návrhů na založení dalších sekcí, které ale nebyly realizovány.
Třetí kapitola "Nová elita první republiky" připomíná, že primárním cílem existence sekcí bylo zformovat novou, frankofonní a republikánskou elitu, k čemuž mělo mj. přispět poznání francouzského vzdělávacího systému. V tom byli zajedno politické kruhy i pedagogové. Někteří z nich ale kritizovali fungování sekcí z výchovného aspektu - odmítali vytržení mladých lidí z domácího prostředí předtím, než je jejich národní vědomí upevněno, a narušení průběhu středoškolského studia. J. Hnilica si všímá i problematiky stipendií, jeho výše a mechanismu výběru stipendistů. Objevné jsou jeho poznatky týkající se kritérií výběru studentů, jejich předběžného vzdělání a místa původu. Historici vzdělanosti ocení komparaci československého a francouzského vzdělávacího systému, kdy francouzský, zaměřený na selektivnost a rozvoj studentovy individuality, se poměrně výrazně lišil od československé reality, akcentující demokratičnost a kolektivnost vzdělání.
Ke studiu patřil i život na internátě, spočívající v povinnosti respektovat striktní pravidla a smířit se s omezováním osobní svobody. I v tom se francouzský vzdělávací systém lišil od československého. Francouzská maturita byla podstatně obtížnější než československá, což, jak autor na několika místech dokazuje, studentům působilo problémy. V této kapitole se nacházejí cenné biogramy sekčních správců (Bohuše Tenory, Miloše Sovy, Viktora Kripnera, Aloise Krušiny aj.). Díky využití typologicky různých pramenů autor osudy těchto zajímavých osobností doslova objevil. Jen pro úplnost připomeňme, že Miloš Sova (o něm s. 85 et passim) učil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy praktické kurzy francouzštiny ještě ve druhé polovině 60. let; jeho studenti o zajímavé minulosti svého učitele bohužel vůbec nic nevěděli.
Čtvrtá kapitola "Symbol tradice v neklidných dobách" je zaměřena na konec 30. let, na život sekcí během dramatických událostí, které vedly k zániku republiky. Autor přibližuje nejistotu a obavy "sekcionářů" během této hluboké krize frankofilství, jejíž vyústění je postavilo před problém, zda se vrátit domů, či zda - v případě chlapců - bojovat ve Francii, eventuálně volit ještě jinou alternativu. Rok 1938, jak autor dokládá, byl přitom rokem prohlubující se československo-francouzské spolupráce.
Pátá kapitola "Proměněná tvář česko-francouzských vztahů" sleduje období druhé světové války a prvních poválečných let optikou československo-francouzských vztahů. Analyzuje a vysvětluje okolnosti znovuotevření francouzských sekcí po skončení války. Politická a ekonomická (růst cen vedl k růstu nákladů na studium) situace se v obou zemích lišila, v obou ale byla podstatně horší, než v meziválečném období. Do vývoje zasáhl destruktivně únor 1948, jenž přinesl mj. personální čistky na československých ministerstvech. Frankofilství získalo negativní konotaci. Francouzská strana počítala s pokračováním spolupráce, československá nikoli. Studenti byli donuceni k návratu a konec sekcí byl oficiálně oznámen 9. listopadu 1948.
Šestá kapitola "V soukolí kulturní diplomacie" sleduje postupné zhoršování vzájemných vztahů. Na základě analýzy především diplomatických pramenů dokládá autor vznik nesmlouvavé československé ofenzívy proti všemu francouzskému. Součástí toho tažení bylo i pronásledování, kriminalizace a věznění československých abiturientů francouzských lyceí. Mírné oteplení nastalo v polovině 50. let, ale konkrétní výsledky (např. více francouzštiny vyučované na středních školách) přicházely pomalu, zcela v duchu pomalého ústupu studené války. Nesporným přelomem byl nástup Čestmíra Císaře, jednoho z dijonských absolventů, přesvědčeného frankofila, na místo ministra školství; stejné postoje zastával jeho nástupce Jiří Hájek, který podepsal návrh na obnovení sekcí, iniciovaný Císařem.
První skupina dvanácti nových studentů dorazila do Dijonu 12. října 1966. Následovali další, kteří se vydali do Nîmes a Saint-Germain-en-Laye. Právě tato generace studentů měla příležitost zažít rok 1968 ve dvou rozměrech: jako "francouzský" (květnové studentské bouře, které přešly v silný sociální protest a posléze v předčasné volby) i jako "československý", který měl neméně dramatický průběh a podstatně horší vyústění. Autor využil vzpomínek "sekcionářů", kteří se po návratu z prázdnin roku 1968 vraceli sice do koedukovaných a relativně svobodnějších francouzských ústavů, ale s vlastní hořkou zkušeností invaze "spřátelených" armád a nejistými vyhlídkami. Bylo v logice věcí, jak autor dokládá, že normalizace znamenala opět zhoršení francouzsko -československých vztahů. Najít argumenty pro ukončení činnosti sekcí nebylo pro normalizátory nikterak obtížné - oháněli se především znepokojivou úrovní "politickovýchovné práce" (s. 300), jakož i faktem, že sekce na francouzských gymnáziích neměla žádná ze "spřátelených" zemí.
Sedmá kapitola "Hlubiny, meandry, proměny" analyzuje situaci, jež nastala po uzavření československých oddělení na francouzských středních školách v červenci 1973. Uzavření bylo již třetím v pořadí, na rozdíl od předcházejících ale neznamenalo radikální přelom ve vztazích mezi oběma státy v 70. a 80. letech. Pro francouzskou stranu byla hlavní starostí "frankofonie", která byla páteří francouzské zahraniční politiky i ve vztahu k demokratickým zemím. Zdálo by se, že akcent na kulturní, případně hospodářskou spolupráci by tuto koncepci umožňoval. Ideologické aspekty ale vzájemné vztahy nadále výrazně zatěžovaly a neblaze se projevovaly mj. v učebnicích cizích jazyků. Povědomí o českých sekcích se ale udržovalo (nikoli překvapivě) ve všech třech francouzských městech, ale (překvapivě) i v českém prostředí, nejen v tom frankofilském či frankofonním. Československá výzva kprohloubení vzájemných vztahů z května 1984, navazující na oficiální vládní návštěvy a konečně cesta Françoise Mitteranda do Prahy v prosinci 1988 umožnily, aby byl československý postoj k Francii méně "obezřetný".
Pád komunismu převedl vzájemné vztahy opět na normální platformu. Autor analyzuje neúspěch snahy prohloubit hospodářskou spolupráci mezi oběma státy a stereotypy, které o české (československé) realitě ve Francii stále kralovaly. Pokud se týče výuky cizích jazyků, vzdělávací pole postupně ovládla angličtina. Tato skutečnost měla vliv i na jednání o obnovení českých sekcí ve Francii. Československé sekce byly otevřeny na lyceích v Dijonu (pro chlapce, později se proměnila na sekci smíšenou) a Nîmes (pro dívky). Autor se věnuje organizačním změnám, financování sekcí, vývoji počtu studentů, změnám ve vybavení internátů, změně sociální role maturity. Samostatně se vyvíjela slovenská sekce na gymnáziu v Bordeaux, kde na Université Michel de Montaigne fungoval od roku 1967 jeden z prvních slovenských lektorátů ve Francii. Politický vývoj na Slovensku ale činnosti sekce nepřál a poslední studenti z Bordeaux odešli v roce 2013. Příčinou, jak autor konstatuje, byl oboustranný nezájem. Ze stejných důvodů byly ohroženy i sekce české, které, aspoň jak se zatím zdá, zůstaly zachovány.
Osmá kapitola "Srovnávací osudy" vychází z prosopografické metody (autor využívá této metody spontánně, bez opory autorů, kteří vytvořili její pravidla) a usiluje o sestavení kolektivní biografie představitelů jednotlivých generací "sekcionářů". Určuje kategorie, které charakterizovaly "sekcionáře" či "sekcionářku" a které je možno považovat za distinktivní znaky kolektivní biografie. Podle J. Hnilici jimi byly soudržnost a kolektivní život, kdy kolektivismus lze považovat za jednu z výrazných charakteristik českých studentů, dále silné formadvní zážitky, specifika jazyka, jakéhosi "newspeaku", kterým se v sekcích hovořilo, "nostalgii" v kolektivním vzpomínání. Autor analyzuje další osudy meziválečných "sekcionářů", jejich další studia a profesní kariéru. Biogramy "sekcionářů" jsou začasté v hlavních rysech podobné a dokreslují představy o proměnách elit v Československu. Je příznačné, že generaci studentů, kteří přišli do Francie po roce 1945 a z nichž celá čtvrtina skončila v emigraci, studium na francouzských středních školách v komunistickém režimu leckdy diskvalifikovalo.
Bohatá faktografie, podrobená minuciózní kritice (opravme snad jen informaci uvedenou na s. 10: označení "česká přináležitost k Západu" použil Ivan Pfaff v názvu své publikace vydané roku 1996), kvalifikovaná exposé o vývoji mezinárodních souvislostí, v nichž se autor velmi dobře orientuje a která zpravidla tvoří úvod ke každé kapitole, vyžadují soustředěnou pozornost čtenáře. Hutný text je ale oživován četnými citáty z úředních i osobních pramenů, fotografiemi, grafy, tabulkami a mapkami, takže je v konečném důsledku velmi čtivý.
Není pochyb o tom, že globální cíl, který si autor předsevzal, pochopit "fenomén Dijon" (s. 12), byl více než naplněn.

Milena Lenderová, český časopis historický, č. 1/2018, str. 246-250