Knihy a knihovny v českém středověku

Publikace obsahuje šestnáct samostatných studií věnovaných středověké knize, jejím autorům, tvůrcům i majitelům. Profesor Ivan Hlaváček se zamýšlí nad funkcí a postavením středověké knihy, připomíná generace jejich pěstitelů a věnuje se i institucím, které je uchovávaly a předávaly dalším generacím. Zároveň prostřednictvím knihy uvádí do dějin středověké kultury, do aktivit, které vyrůstaly jak z církevního prostředí klášterů a kapitul, tak ze světa panovnického dvora, velmožských sídel a středověkých měst.

Všichni víme, jak je užitečné se někdy zastavit a ohlédnout se zpět. Dobrým příkladem jsou "autorské sborníky", které shrnují rozptýlené práce významného autora a podávají tak svědectví o jeho cílevědomém sledování tématu i promyšlené mozaice statí, jež vlastně nahrazují ucelený výklad.
Hlaváčkův sborník je věnován knihovnám, jednotlivé kodexy jsou zmiňovány převážně v souvislosti s jejich knihovními osudy. Není divu. I. Hlaváček mezi knihami vyrostl a téměř neprodyšně jimi zaplnil i svůj byt. Od mládí se pídí po novinkách, nakupuje, vyměňuje se zahraničím - a co je nejpodivnější, knihy také čte. Není proto divu, že jednou z Hlaváčkových badatelských vášní jsou počátky knižní kultury v českých zemích. Je vyzbrojen znalostí kritické analýzy pramenů, jíž se naučil u svého učitele Václava Vojtíška, a povzbuzen kulturními zájmy Alphonse Lhotského, profesora vídeňského Institutu für österreichische Geschichtsforschung, s nímž navázal přátelské vztahy.
Hlaváčkův "autorský sborník" obsahuje šestnáct studií. Asi třetina je věnována knižní kultuře doby přemyslovské, ostatní době předhusitské, poznamenané vládou Lucemburků. Všechny tyto články byly již dříve publikovány, jedinou výjimkou je stať Kniha v českém státě v době předhusitské - Několik poznámek a reflexí, která je upravenou přednáškou vyslovenou v Centru medievistických studií v Praze v roce 2001.
K jednotlivostem není mnoho co dodat. I. Hlaváček brilantně zvládnul i nejnovější knihovědnou literaturu, určité námitky lze mít jen k míře porozumění pro knihy v nejstarší fázi vývoje břevnovského kláštera. Hlaváčkova vize je veskrze optimistická, předpokládá příliv knih a zájem o ně již od dob jeho založení. Ač klášter vznikl z iniciativy biskupa Vojtěcha a českých panovníků, potýkal se dlouho s problémy dřevěné stavby a s nedostatkem prostředků. Určité knižní (zřejmě liturgické) vybavení nepochybně měl, ale klášterní přístřeší neskýtalo dostatečné záruky pro ochranu cenných kodexů. Teprve až ke konci 11. století lze označit tři rukopisy, které klášter pravděpodobně vlastnil. Zpráva o břevnovském proboštu Děthardovi, jenž se jako opat zlatinizovaného sázavského kláštera horlivě staral o brzké pořízení nezbytné "knihovny", je zprávou spíše literáta než přísného historika. A dokonce ani založení moravského Rajhradu z břevnovského kláštera, datované do čtyřicátých let 11. století, není dostatečným argumentem pro předpokládané vybavení nové klášterní komunity potřebnými (břevnovskými?) knihami. Stále musíme mít na paměti tehdy živou tradici orální kultury, která nevycházela jen z psaného slova. Po polovině 11. stololetí nebyl klášter ještě tak daleko, aby budoval knihovnu, nebo zakládal skriptorium. Nedomnívám se tedy, že by slavný Kodex vyšehradský a skupina rukopisů s ním geneticky spjatých mohly vzniknout v domácích (břevnovských) podmínkách, kde nebyly k dispozici karolinské ani starší kodexy, o něž se tvůrci opírali. Kodexy byly pro reprezentaci nejspíše objednány břevnovskými benediktiny a získány z prostředí skriptoria kláštera sv. Emmerama v Řezně. Hypotézy historiků umění Jana Květa, Jiřího Mašina a Karla Stejskala, k jejichž názorům se I. Hlaváček - třebaže z jiných důvodů a opatrně - přiklání, se po všestranné analýze Kodexu vyšehradského a dalších s ním spjatých rukopisů nezdají dostatečně přesvědčivé.
Hlaváčkova erudice se projevuje zejména v příspěvcích, které sám klade do "doby předhusitské". Nejde mu jen o knihovny koleje Karlovy, ale připomíná i činnost katedrálů, tj. laických písařů, kteří byli k dispozici pro řemeslné opisování nejrůznějších literárních (a liturgických) textů (viz termín scriptores cathedrales). Svůj tematický zájem porušil autor (k prospěchu čtenářů) jen v posledním příspěvku věnovaném poznámkám a úvahám k dějinám českých knihoven za husitství (stať vyšla poprvé německy v StR 29, 1992).
Předností Hlaváčkova "autorského sborníku" je jistá návaznost jednotlivých statí, jejich věcnost i dokonalý bibliografický servis v poznámkách pod čarou. Zahraniční zájemci se mohou těšit stručnými shrnutími, připojenými na konci knihy. Velmi užitečný je i rejstřík rukopisů sestavený dle dnešního uložení i rejstřík osobních a místních jmen.
Kniha svrchovaně naplnila svůj záměr a bude užitečná stejně dobře jako starší "autorské sborníky", např. Škarkův, Trostův, Kolárův a nejnověji Válkův.
Pavel Spunar