Courtrai

Bitva u Courtrai, kterou v roce 1302 svedlo flanderské vojsko s vojskem francouzského krále Filipa Sličného, se v 19. století stala klíčovou součástí nejprve belgické a posléze specificky vlámské „národní“ paměti a svůj význam si drží dodnes. Svou nezvyklostí však fascinovala už své současníky: vždyť necvičené pěší vojsko na hlavu porazilo věhlasné francouzské rytířstvo. Francouzský historik Xavier Hélary vysoce odborným a přitom poutavým způsobem provádí čtenáře po širším historickém kontextu francouzsko-flanderských vztahů na přelomu 13. a 14. století, zamýšlí se nad rolí národní identity v událostech samotných i v jejich pozdějších výkladech, rozebírá různá kronikářská vyprávění a jejich prostřednictvím ukazuje, jakým způsobem může moderní historik uchopit a sepsat historii jedné bitvy.

Z francouzštiny přeložila Věra Soukupová.

Bitva zlatých ostruh
I. Flanderské hrabství a Vlámové
II. Jitřní mše v Bruggách
III. Královské vojsko
IV. Flanderské vojsko
V. Bitva začíná
VI. Poslední útok
VII. Porážka a útěk francouzského vojska
VIII. Ohlasy bitvy u Courtrai
Bitva u Courtrai v kolektivní paměti

Stručné ohlédnutí za prameny
Prameny a literatura
Doslov k českému vydání (Philippe Contamine)
Rejstřík

Seznam map a vyobrazení
Francouzské království kolem roku 1300
Rozrod hraběte Balduina IX
Území bývalého Nizozemí kolem roku 1300
Flandry kolem roku 1300
Bitva zlatých ostruh

Xavier Hélary je medievista mladší generace z pařížské Sorbonny, který svými pracemi vzbudil ve Francii již několikrát zaslouženou pozornost. V této knize všestranně analyzuje událost známou též jako Bitva zlatých ostruh. Dne 11. července 1302 se u Courtrai v dnešní Belgii střetla vojska francouzského krále Filipa IV. Sličného s flanderskými městskými milicemi, vyzbrojenými obávanými dřevěnými holemi. Šlo nicméně o boj zkušených rytířů šlechtického původu s hůře vyzbrojenými pěšáky: síly v zásadě nemohly být nevyrovnanější.
Bitva se měla odehrát na mimořádně blátivém terénu, protkaném potůčky a umělými příkopy. Francouzští šlechtici se těšili na snadné vítězství. Přehnaná pýcha? Tak zní jen jedna z otázek, kterou si Xavier Hélary položil. K bitvě u Courtrai totiž přistoupil komplexně a antropologický, v přímém kontrastu s pojetím bitev ve starší historiografii, totiž jako výjimečných událostí. Podařilo se mu na relativně skrovném počtu stránek představit celou francouzskou společnost počátku 14. století a vysvětlit ekonomickou váhu Flander. Přiblížil čtenáři také zásadní konflikty vlády Filipa IV. Sličného, která je mezníkem ve vývoji francouzské monarchie.
Xavier Hélary dokázal čtivě pojmout i kapitoly o organizaci armády na přelomu 13. a 14. století. Nepopisuje jen složení oddílů a jejich převažující výzbroj, ale se zdarem proniká do tradičních způsobů myšlení aristokratických velitelů, v tomto případě především charismatického člena francouzské královské dynastie Roberta z Artois, který zahynul na bitevním poli u Courtrai pod ranami holí neurozených pěšáků. Podobné analýze posléze podrobuje flanderské ozbrojené síly, s důrazem nejen na specifické zbraně, ale také zcela odlišnou mentalitu těchto milicí, složených z měšťanů a dokonce i rolníků.
Za metodologicky nejpodnětnější část, jež jistě zaujme u nás poměrně početné zájemce o vojenské dějiny, pokládám kapitolu začínající na s. 95 a nazvanou Jak převyprávět bitvu?
Xavier Hélary krok za krokem (tedy srozumitelně i pro širší čtenářskou obec) vysvětluje historikovu práci s prameny, zejména s protichůdnými informacemi dobových kronik. Na základě rozboru interpretace medievistů 19. století rovněž demonstruje pokroky, jaké učinilo na tomto poli interdisciplinárně pojaté bádání tzv. obnovených vojenských dějin. Pozoruhodné je také autorovo úsilí poukázat na možnosti rozšíření pramenné základny zkoumáním literárních, zvláště veršovaných skladeb, které starší bádání pomíjelo, resp. je ponechávalo literární vědě. Neméně zdařilou částí (počínaje stranou 147) je rozbor protichůdných pamětí, těžících z této bitvy. Šlo o Boží trest za nadutou pýchu francouzských rytířů? O výsledek flanderského odhodlání a taktického umu neurozených pěšáků? Anebo jejich proradnosti a krutosti, jak krátce po porážce začal tvrdit francouzský královský dvůr? Existují protichůdné verze průběhu a doznění bitvy, francouzská a flanderská, jež po staletí ovlivňovaly historické povědomí obou zemí a jazykových společenství? Xavier Hélary tento problém osvětluje na zdánlivě vzdálené polemice dvou historiků z let 1892-1894, na belgické straně Henriho Pirenna a na francouzské Frantze Funck-Brentana a ukazuje, jak a proč se dnes zorný úhel historiků posouvá.
Do vlny zájmu současné historiografie o "místa paměti" zapadá závěrečná kapitola, jejíž pracovní název by mohl znít Druhý život bitvy. Autor zde s velkým citem sleduje, jak se paměť o bitvě proměňovala již po necelých sto letech pod brkem známých kronikářů typu Jeana Froissarta, kteří ke starším popisům přidali barvité a dodnes slavné detaily. Nejvýraznější změny ovšem přineslo 19. století, kdy výročí bitvy začal jednak slavit nově vzniklý belgický stát, jednak (ovšem při akcentování jiných aspektů) vlámští separatisté. Bitvě se dostávalo stále výraznějších nacionálních a jazykových interpretací. Od roku 1973 je 11. červenec oficiálním svátkem vlámské komunity, píseň Vlámský lev, velebící bitvu, se dokonce stala roku 1985 její hymnou. Zdánlivě vzdálený boj francouzského krále s neposlušnými městskými komunami se tak dnes dostává prakticky do centra nejžhavějších politických a lingvistických rozepří.

Z recenzního posudku: doc. PhDr. Martin Nejedlý, Dr.