tištěná kniha
Mocenské vztahy. Historie, rétorika, důkaz

Mocenské vztahy. Historie, rétorika, důkaz

Ginzburg, Carlo

témata: literární věda, historie
edice: Limes

brožovaná, 178 str., 1. vydání
překlad: Obstová, Zora
vydáno: říjen 2013
ISBN: 978-80-246-2079-4
doporučená cena: 180 Kč

E-shop

Anotace

Carlo Ginzburg, autor dnes již legendární mikrohistorické studie Sýr a červi, se ve čtyřech jeruzalémských přednáškách proslovených na počest Menahema Sterna věnuje vztahům rétoriky a historiografie. Na základě značně odlišných textů – Aristotelovy Poetiky, Vallova prokázání nepravosti Konstantinovy donace, jezuitských historiografických záznamů z počátku 18. století a Proustova komentáře k Flaubertovu stylu – ukazuje, že rétorika se vztahuje nejen k ornamentu, ale i k historickému porozumění a pravdě. Spolu s autorem tak čtenář objevuje oblast na pomezí klasické pozitivistické historiografie a postmoderního přístupu, pro nějž je historický popis pouze jedním z nekonečného množství možných příběhů, vyprávěním opírajícím se spíše než o pravdu o rétorickou dovednost vypravěče.

Obsah

PODĚKOVÁNÍ
POZNÁMKA K ITALSKÉMU VYDÁNÍ
PŘEDMLUVA

1. Ještě o Aristotelovi a dějinách
2. Lorenzo Valla o Konstantinově donaci
3. Hlasy toho druhého
Vzpoura domorodců na Mariánských ostrovech
4. Co skrývá bílé místo
5. Za hranicí exotismu: Picasso a Warburg

EDIČNÍ POZNÁMKA
DOSLOV
JMENNÝ REJSTŘÍK

Recenze

Monografie, která vychází z čtyř přednášek proslovených počátkem 90. let minulého století v Jeruzalémě, navazuje na základní vývojové tendence v současném myšlení o historiografii, jejím vztahu k rétorice a pramenům (historickým dokumentům). Na rozdíl od Paula de Mana, který se zabývá změnou chápání rétoriky ve vztahu k sémiotice, teoretické lingvistice a filozofii, soustřeďuje se Ginzburg jednak na vztahy mezi vyprávěním a historickými dokumenty, jednak na změny těchto vztahů, které v raném novověku způsobil nástup humanismu a rozvoj studia rétoriky v rámci filologie. Z tohoto hlediska má Ginzburgova práce významné styčné body s jedním publikovaným (Hayden White, Tropika diskurzu) dalšími připravovanými tituly edice Limes, především s La République mondiale des lettres (1999) Pascale Casanovy (pozn. redakce: titul již vyšel) a výborem z díla Paula de Mana s názvem Síla rétoriky.
Specifický přínos práce lze spatřovat v tom, že spojuje v poslední době hodně studovanou tématiku s dalšími problémovými okruhy: vztahem rétoriky k výkladu práva, ke střetu kultur a konečně i k sémiotice výtvarného umění, především k chápání proporcí lidského těla v renesanční a moderní malbě. Tato témata nejsou v pravém slova smyslu nová, objevují se už v antice a v renesanci.
V působivě napsané úvodní kapitole obhajuje Ginzburg zaměření práce na tři základní okruhy uvedené v titulu. Zatímco problematice historiografie a rétoriky již byla věnována značná pozornost, badatelé se zatím málo zabývali vztahem dokumentu jako právního a historického důkazu k rétorickým (stylistickým i literárním) aspektům historie. Redukcionismus, který chápe historické dokumenty jako průzračná okna, jimiž nahlížíme do minulosti, neobstojí, sledujeme-li vztah historie a rétoriky od antického Řecka. V Thúkýdidových Dějinách peloponéské války se tento vztah vyhraňuje v 17. kapitole obsahující dialog mezi Atéňany a obyvateli ostrova Melos, který skončil genocidou Mélských a rekolonizací ostrova. V dialogu vystupuje do popředí vztah mezi fysis a nomos - přírodními a lidskými zákony - a tendence Atéňanů obhajovat svá vojenská a politická rozhodnutí autoritou přírodního zákona. Z této situace, která vypovídá nejen o úpadku aténské demokracie a její nesnášenlivosti k jiným kulturám, ale i o značné obtížnosti rozlišení mezi zákonem jako principem daným vyšší autoritou (bohy, přírodou) a zákonem jako kulturním výtvorem. Toto téma se záhy vrací v Platónově polemice se sofisty, ožívá v Nietzschových úvahách o rétorice a pravdě (O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním) a získává dominantní význam v dekonstrukci u Paula de Mana a Jacquesa Derridy, kde se "pravda likviduje ve prospěch aktivní interpretace, která je zbavena všech omezení" (s. 40). Toto značně zjednodušující ztotožnění dekonstrukce s epistemologickým a morálním relativismem je však korigováno příklonem ke koncepci "situovaného vědění" (Donna Haraway), která podporuje sebereflexivní a odpovědné chápání historického diskursu. Z této pozice se prameny, dokumenty a důkazy nejeví již jako okna do minulosti, ani jako neprostupné překážky jejího pravdivého poznání, nýbrž jako křivá skla způsobující distorze, které jsme ale schopni zkoumat vzhledem k dějinám vědeckého myšlení i s vědomím toho, že každé vědecké bádání představuje také projekci touhy, která nutně mění a deformuje zkoumaný předmět.
Další kapitoly se zabývají Aristotelovým pojetím důkazu a historiografie v Rétorice, vztahem historiografie a "jiných" kultur - v analýze Historie Mariánských ostrovů a jejich nedávného obrácení na křesťanskou víru, francouzského jezuity Charlese le Gobiena (1700), provedené mimo jiné se zřetelem k chápání "jinakosti" u Michela Montaigne, dále pak vztahy fikce a historiografie ve Flaubertově Citové výchově a konečně interpretací Picassových Avignonských slečen jako "figurativního pojetí střetu kultur" (s. 144), v němž se, jak už naznačil Abe Warburg, proměňuje naše chápání renesance, zejména "klasického" pojetí lidských proporcí.
Jednou z nejdůležitějších a nejpozoruhodnějších interpretací je kapitola o kritice padělaného dokumentu známého jako Konstantinova donace (Donatio Constantini), kterou provedl italský renesanční humanista a filolog Lorenzo Valla. Padělek, jenž se ve středověku stal základem papežského nároku na světskou moc nad bývalou Západořímskou říší, byl odhalen na základě studia antické rétoriky, především rozdílu mezi Aristolelovým a Quintilianovým zdůrazňováním myšlenkové koherence a průkaznosti (logos) a Ciceronovým důrazem na emotivní působivost (patos). Podle Lorenza V ally je aristotelsky a quintilianovsky chápaná "rétorika matkou veškeré historie". Valla, který také překládal Thúkýdida, ovlivnil francouzského benediktýnského historika 17. století Jeana Mabillona, zakladatele tzv. "maurinské" školy, jenž podle Felixe Vodičky rozhodující měrou působil na Dobrovského kritické pojetí filologie a jeho kritické rozbory středověkých i romantických padělků. V tomto ohledu Ginzburgova práce odkazuje k závažným otázkám moderní české kulturní historie, artikulovaným v konfliktu mezi kritickou filologií a nacionalistickým "vynalézáním kultury". Zároveň však klade také neméně důležité otázky po evropské kulturní identitě (Valla ji poprvé v roce 1455 definoval na základě latiny jako společného komunikačního, nikoli posvátného, jazyka), kterou nechápe primárně ve vztahu ke křesťanství. Konečně je pak důležitým příspěvkem do diskuse k dnešnímu aktuálnímu tématu - redefinici filologie, původně interdisciplinárního projektu renesančního humanismu, který však později značně utrpěl expanzí nacionalistických ideologií, pozitivismem "mladogramatiků" a následným rozvojem strukturalistické lingvistiky, jejímž následkem je mj. i (zčásti jen domnělý) relativismus dekonstrukce.
Velmi důrazně doporučuji Ginzburgovu knihu k publikaci v edici Limes. Jsem přesvědčen, že je to práce pro tuto edici profilová, která dokáže oslovit nejen širokou odbornou veřejnost (historiky, filology, právníky, uměno vědce), ale i laické publikum se zájmem o dějiny antiky, renesance i moderní literatury a umění. V našem kontextu toto dílo navíc vytváří důležité spojnice základních diskusí o české národní identitě (spor o Rukopisy) s významnými momenty evropských i světových dějin.

Z recenzního posudku: Prof. Dr. Martin Procházka, CSc.

Nejnovější tituly v edici