Indie očima Evropanů: Orientalistika, teologie a konceptualizace náboženství

Hlavní tezí publikace Martina Fárka je tvrzení, že ačkoliv orientalistické či religionistické zkoumání zdánlivě předkládá nezkreslené, ba objektivní interpretace indických tradic, ve skutečnosti jde o pokřivené obrazy odkazující především k vlastní evropské kultuře badatelů. Konceptualizace náboženství je v Evropě klíčovým tématem diskusí již po celá staletí a zejména touto optikou je dosud Indie nahlížena. Teoretickým rámcem analýz náboženství však zůstávají implicitní východiska křesťanského myšlení. Při důkladném zkoumání se ukazuje, nakolik jsou orientalistika i další humanitní obory stále ještě ovlivněny původně teologickým rámcem. Autor při své analýze navazuje na aktuální mezinárodní diskuse a práce renomovaných badatelů, především na výzkumný program S. N. Bálagangádhary. Fárkova studie přináší výsledky originálního výzkumu několika klíčových témat: problémů s interpretací indických tradic jakožto náboženských, které daly vzniknout tzv. hinduismu, buddhismu a dalším. Pozoruhodným tématem je dále evropské zacházení s indickou minulostí, které se odráží v neukončených debatách o tom, zda Indové původně měli či neměli historické vědomí. Autor přináší také nové podněty z aktuální mezinárodní diskuse teorie o příchodu Árjů do Indie. Věnuje se rovněž sporným interpretacím díla významného reformátora Rámmóhana Ráje. Práce je podnětnou a nepochybně provokativní studií pro indology, religionisty, teology, historiky, ale také pro antropology a zájemce o dějiny myšlení.

Autor zvolil v souvislosti se svým obsáhlejším badatelským a pedagogickým záměrem metodologické téma. Jde o obsáhlý mezinárodní a mezi univerzitní program nového promýšlení indické kultury. V předložené práci jde o reflexi přístupů religionistiky, teologie a historie náboženství k náboženstvím odlišných kultur, v tomto případě konkrétně o přístup k indickým tradicím obvykle zastřešovaným společným označením hinduismus. Z tohoto okruhu tradic autor nevyjímá ani buddhismus. Zužitkoval své předchozí historické studium a pojal téma především jako popis měnícího se přístupu Evropanů, případně jiných reprezentantů západního přístupu k tématu. To zahrnuje i akceptaci západního přístupu indickými autory, které v práci reprezentuje Rámmóhan Ráj.
Autor se u jednotlivých konceptů, např. u vžité představy o invazi bráhmanů či Árjů nespokojuje s deskripcí. Dosavadní přístupy kriticky analyzuje. Ukazuje, jak pečlivější pozorování vyvrací běžná schémata. To vede alespoň implicite k formulaci nové metodologie dotčených oborů. Možnost nových přístupů podkládá poukazem na to, věda vcelku, a zvlášť humanitní obory, opustila představu kumulace poznání a uznala existenci paradigmat (zde by bylo možno připomenout obdobná pojetí diskursů a jazykových her) a jejich koexistence a soupeření.
Autor ukazuje, jak hlavní proud dosavadní indologie a religionistiky zaměřené na indické tradice nekriticky přejímá schémata vytvořená prvními evropskými zpravodaji k indickému tématu, jimiž byli evropští, zejména britští protestantští misionáři. Sekularizace badatelských východisek nevedla k opuštění většiny klišé a následkem toho se popisy indických náboženských tradic dostávají do rozporu s postupující empirií. Jako hlavní chybu dosavadních indologů ukazuje spěšné zobecnění. Jako příklad lze uvést přesvědčení dvou významných českých badatelů o buddhismu, Vincenta Lesného a Vladimíra Miltnera o univerzálni platnosti karmanového zákona v hinduismu a buddhismu. Stejně tak zavedeným schématem o buddhistické vzpouře proti kastovnímu uspořádání, přičemž konkrétní texty pálijského kánonu s určitým pojetím bráhmanství počítají.
Práce se opírá o impozantní korpus odborne literatury, která je v bibliografickém přehledu představena bez dalšího, možná vhodného rozčlenění. Autor dokladá svá tvrzení v poznámkovém aparátu pečlivě, avšak úsporně. Nezahlcuje práci nadbytečnými odkazy. Práce se tím stává přehlednou a lépe vynikne její myšlenková linie.
Práci pokládám za přínosnou nejen pro religionistickou reflexi indických tradic, ale i pro jejich teologické zhodnocení. Shoduji se s autorovým přesvědčením vysloveným v závěru práce, že výzkum deformací myšlenkových struktur, ke kterým dochází v dialogu na obou stranách, je paradoxně slibným krokem k hlubšímu mezikulturnímu porozumění (s. 195).

Z recenzního posudku: Ivan Štampach

JAK SE VYMANIT Z EVROPSKÉHO MYŠLENKOVÉHO DĚDICTVÍ

Kniha Martina Fárka Indie očima Evropanů představuje širšímu publiku své centrální tvrzení, že dosavadní orientalistické, indologické i religionistické bádání interpretovalo poznatky o indických tradicích způsobem, který příliš neodpovídá jejich skutečné podobě, ale spíše je deformuje. Je možné potvrdit nebo vyvrátit tvrzení indologů, že první orientalisté dokázali zkoumat oblast Indie "nezaujatě" a sbírat skutečná "fakta" navzdory tomu, že účelem jejich cest na indický subkontinent byla křesťanská misie? Fárek si klade za cíl odhalit a analyzovat "pokřivené obrazy" ovlivněné původně teologickým rámcem myšlení evropských badatelů a navrhnout nové teorie a metody, které by lépe sloužily výzkumu indických tradic, nebyly zatížené biblickými podobenstvími a křesťanským světonázorem. Ten je podle Fárka stále přítomen ve vědeckých teoriích bez ohledu na to, že měl údajně vědu opustit již v době osvícenství. Ve svém bádání navazuje a velmi často odkazuje na Výzkumný program komparativního studia kultur indického badatele N. S. Bálagangádhary působícího v belgickém Ghentu. Jednotícím prvkem celé publikace je zpochybnění funkčnosti současné metodologie ve výzkumu indických tradic.
První kapitola knihy Evropané hledají náboženství v Indii (s. 43-99) se soustředí na prokázání teze, že přední čeští badatelé v oblasti indologie, jako např. Otakar Pertold, Vincenc Lesný a Dušan Zbavitel, přebrali myšlenkovou strukturu prvních orientalistu z prostředí britského kolonialismu, u nichž Fárek a Bálagangádhara jednoznačně detekují teologické pozadí i motivy. Jádrem kapitoly je tedy především shrnutí historie českého bádání o indických tradicích a rozbor sdílené "struktury příběhu indických náboženství, ve které jsou předmětem sporu definice hinduismu i buddhismu" (s. 40). Co je tedy hinduismus? Lze jej definovat jako náboženství? Proč badatelé, ačkoli každý přináší vlastní definici toho, co je hinduismus, mají zároveň potřebu definovat, co hinduismus není? Zde autor vkládá exkurz do otázek jazykového úzu a teoretických rámců používaných v bádání orientalistu. Tím Fárek poukazuje na další veličinu, která má vliv na zkreslování zkoumaného jevu. Klíčový je zde vliv jazykového a teoretického aparátu na proces zkoumání indických tradic, resp. to, že náš jazykový a myšlenkový aparát zatím nemá prostředky k tomu, aby mohl postihnout odlišnost zkoumaného kulturního okruhu. Tím dochází k jeho deformaci směrem k evropskému kulturnímu zázemí badatelů.
Na určení jednotného rámce českého zkoumání indických tradic navazuje kapitola Náboženství, historiografie a indická minulost (s. 100-140). Ústředním tématem je zde zpochybnění obecně sdílené představy, že evropské osvícenství znamenalo odklon náboženských témat z vědních oborů. Fárek ilustruje stálou přítomnost křesťanské teologie v evropském dějepisectví (potažmo v evropském myšlení jako takovém) a způsob, jak podle jeho výzkumu brání i dnes správnému porozumění indického způsobu chápání a zaznamenávání historie. Zároveň i vlastní názor Indů a indických historiků považuje za deformovaný tím, že i oni pod vlivem kolonialismu přejali evropskou interpretaci vlastních dějin. Na místo sběru faktů a snahy o jejich zapsání na časovou osu dějin světa, jak je doposud zvykem, Fárek navrhuje iniciovat návrat k výzkumu příběhů, tedy narativních vyprávění, která jsou podle něj nejautentičtějším způsobem uchovávání indické historie.
Třetí kapitola, Árjové v proměnách interpretací (s. 141-166), zpracovává obecně přijímanou teorii o tom, že původními obyvateli oblasti severozápadní Indie byl národ zvaný Drávidové. Po příchodu kmene Árjů měl být tento národ postupně vytlačován a podmaňován. Tento bod je obecně vnímán jako počátek védské kultury a náboženství. Invazní teorie je vystavěná především na lingvistických důkazech o existenci indoevropského proto-jazyka a jeho evidentní odlišnosti od jazyka Drávidů. Invazní teorie je podle Fárka v prostředí české indologie přijímána zcela nereflektované navzdory tomu, že v zahraničních kruzích je velmi často diskutována. Fárek považuje invazní teorii za výsledek biblického a teologického myšlení evropských vědců, tedy za další důkaz podtrhující Bálagangádharovo přesvědčení, že západní věda je stále deformovaná ve smyslu křesťanské apologetiky. V invazní teorii spatřuje stromový model šíření národů odvozený od biblické knihy Genesis, přirovnává indické bráhmany k potomkům kmene Lévi apod.
Poslední kapitola (s. 167-195) Fár-kovy publikace je věnována Rámmóhanu Rájovi, který je obecně pokládán za velkého reformátora ve skutečnosti neexistujícího hinduismu. Mnoho jeho iniciativ mělo sjednotit rozličné tradice hinduistu do společného proudu. 1 Rájovo počínání považuje Fárek za důkaz naprosté odlišnosti indického a křesťanského myšlení. Jakoby mělo opačným směrem přinést další důkaz o pravdivosti teorií Bálagangádharova týmu. Rájovu snahu o reformu hinduismu považují za výsledek poevropštěného vzdělávání v koloniální Indii, za důkaz nesourodosti a zmatků vznikajících na obou stranách v závislosti na nemožnosti vzájemného pochopení tak diametrálně odlišných kultur.
Fárkova publikace nabízí zajímavý úhel pohledu nejen na problémy evropské orientalistiky, indologie a religionistiky, ale na evropskou vědu jako takovou. Přináší podnětné postřehy pro diskusi nad metodami a jazykovými prostředky, které jsou používány ke zkoumání a popisu nejen indických kultur. Cenný je bezpochyby také ucelený přehled dosavadních teorií, významných objevů a badatelů, který sahá až k samotným počátkům evropského bádání o indické kultuře. Problém této interpretace západní vědy však tkví v tom, že kritizuje deformaci indických kultur křesťanskými prvky obsaženými v západní vědě na základě optiky indického badatele Bálagangádhary. Ten by na základě své vlastní teorie neměl být schopen správně vnímat tradice Západu. Jedná se tak o poněkud cyklický problém, který Fárkovu knihu provází od základu a nabourává Fárkovu i Bálagangádharovu argumentační linii.

Jitka Schlichtsová, časopis Dingir, 1/2016, březen, str. 34

INDIE OČIMA EVROPANŮ, EVROPA OČIMA INDA
Nad novou knihou doc. Fárka

Na českém trhu je v plném slova smyslu pozoruhodná kniha, a to monografie (původně habilitačního spisu) vedoucího pardubické religionistiky doc. Martina Fárka, Ph. D. Jádrem tématu, na něž se autor ve své knize z vícero úhlů zaměřuje, je způsob, jakým se evropská myšlenková tradice setkala s myšlenkovou tradicí indickou, či možná spíše právě to, jak se tyto tradice vlastně nesetkaly: "Budu argumentovat pro to, že přepisujeme porozumění a vnímání lidí této kultury svým vlastním příběhem." Na více než dvou stech stranách textu snáší doc. Fárek v rámci velmi různých okruhů otázek dokladový materiál, který si klade za cíl učinit první "výkop" nové komparativní teorie na českém hřišti.
Nová komparativní teorie, reprezentovaná zejména zahraničním výzkumným týmem S. N. Bálagangádhary, přináší celou řadu velmi podstatných otázek, které mohou pomoci založit zcela nové přístupy ve výzkumu mimoevropských kultur, ale i poskytnout nový úhel pohledu pro religionistický výzkum křesťanství, potažmo "našeho vlastního příběhu" - což považuji za obzvláště důležité -, jakož i celou řadu praktických obohacení pro pole transkulturní komunikace. Nastíním nyní některé otázky, které mi nad textem doc. Fárka vyvstaly.
V rozsáhlé úvodní kapitole, krom vymezení tématu a metod, narážíme na shrnutí zásadních diskusí o paradigmatech vědeckých teorií, jakož i o pokusech konceptualizovat náboženství. Text je po mém soudu lehce přetížen souhrny obecně známých myšlenek o metodologii vědy (teze Karla Poppera, Thomase Kuhna ad.) i evropských reflexích jinakosti (Edward Said a jeho "Orientalismus"). Namísto teoretického přehledu bych osobně uvítal vztažení této metodologie k samotným kořenům Fárkovy práce; tedy jestliže "skutečně vědecká teorie musí mít své falzifikátory" a "pokud tuto podmínku teorie nesplňuje, pak je odůvodněné podezření, že jde o pseudovedeckou tezi" musíme se ze všeho nejdříve zeptat na falzifikátory jádra hlavních Fárkových tezí. Tato disciplína je samozřejmě v interpretačních vědách pochopitelně vysokou hrou, přesto by teorie neměla být pouze kumulativním proudem šokujících či revolučních objevů, do jehož sítě lze bez většího úsilí zaplést libovolnou námitku. Martin Fárek přináší do české diskuse provokativní, ale potřebné teze S. N. Bálagangádhary; pokus o jejich falzifikaci ale součástí práce není.
V pozadí knihy stojí deklarované východisko výzkumného programu "komparativního studia kultur S. N. Bálagangádhary a jeho týmu, (který) se zaměřuje na problémy s kategorií ,náboženství a s její aplikací při studiu mimoevropských kultur". Kritika se zaměřuje zejména na "samozřejmě přijímaný předpoklad univerzálnosti náboženství" při skutečnosti, že "nedokážeme náboženství ani uspokojivě definovat". Zde je potřeba být na pozoru před první metodologickou pastí. Předně je třeba brát v potaz, že problémy s definicemi a diskuse o nich nejsou v libovolné interpretační vědě negativem, naopak patří k přirozenému vývoji oboru a každá nová generace podrobuje v tomto směru práci svých předků novému hodnocení. Není tedy ničím podivuhodným, že religionistika nemá jedinou a všeobecně přijatou definici náboženství (kdyby tomu tak bylo, byl by to důvod mít se na pozoru). A není možné hájit tezi, že bychom v tomto ohledu byli v zajetí samozřejmosti. Diskuse o definici náboženství a jeho univerzálnosti mají stoletou, a zvláště minimálně od 60. let minulého století velice bouřlivou tradici.
Druhou pastí je zde přecenění významu definice. V interpretační vědě užíváme definici jako výchozí bod, tedy "definice oznamuje posluchači či čtenáři, v jakém smyslu se bude dále užívat definovaného termínu"; nejedná se tedy o výsledek našeho bádání, který by odhaloval nějakou definitivní a nadále nezpochybnitelnou pravdu. Je možné vést diskusi o vhodnosti či nevhodnosti definice, vlastní oblast testování leží ale na jiné rovině.
Samotný projekt S. N. Bálagangádhary se vnímá jako "komparativní studium kultur", nabízí se tedy otázka, jaká je v tomto rámci definice pojmu kultura a existuje-li uspokojivá a obecně přijatá definice tohoto pojmu např. v rámci kulturní antropologie. Obdobně bychom se mohli tázat i v psychologii atp. atd. S jistou dávkou přátelského sarkasmu bychom se nakonec mohli přidržet definice náboženství z pera prof. Pavla Říčana, která nás svým humorným nadhledem navádí na kruciální tázání: do jaké míry může být ještě dnes toto přetahování o pojmosloví vůbec nějak plodné?

Jan Sušer, časopis Dingir, 1/2016, březen, str. 36