O prostoru korupčních příležitostí

Kniha je zaměřena na zkoumání prostoru korupčních příležitostí. Toto sousloví, které není při výzkumech korupce běžně používáno, se inspiruje dvojím pohledem. První inspirací je institucionální přístup, pro nějž je důležité nastavení a fungování institucí, právní prostředí, s vědomím, že to vše má své historické a kulturní kořeny. Druhá inspirace, pocházející z kriminalistiky, ukazuje, že analýza prostoru příležitostí je důležitá pro přijímání preventivních opatření. Prostor korupčních příležitostí nevyvolává iluzi, že korupci je možné „porazit“, ani obvyklou skepsi, že je to boj s větrnými mlýny, neb korupce byla, je a bude. Dává i možnost „korupci“ měřit, respektive do určité míry sledovat, jak a kde tento prostor vzniká, pro jaký typ a podobu korupce je vhodný a zda se tento prostor zužuje či rozšiřuje.
Publikace reflektuje současné diskuse a přístupy ke zkoumání korupce, jejímu měření a monitoringu, předkládá základní typologie korupce a rozebírá související pojmy, jako je patronáž a klientelismus. Před konkrétním rozborem korupčního prostoru v současném českém prostředí hledá obecnější faktory v procesech transformace s důrazem na otázku (ne)budování státu a způsobu vytváření ekonomických a politických aktérů.
Jádrem práce je rozbor prostoru korupčních příležitostí v České republice. Autorka sleduje prostor korupčních příležitostí v různých typech korupce, od nahodilé až po systémovou. Větší pozornost věnuje tzv. imunizaci korupce, mechanismům, které brání jejímu vyšetření a potrestání, a také negativním dopadům politické kontroly státní správy. Zásadní, tj. vycházející z hlubších empirických výzkumů v českém prostředí, jsou dvě témata. První se týká legislativního procesu a hledání „děr“ (loopholes) přímo v zákonodárném sboru. Druhé téma se zaměřuje na problematiku kontrolních mechanismů a dohledu, kde se sleduje, jaké faktory působí na kvalitu dohledových institucí. Jak lze instituce posílit, zeslabit, eliminovat, či dokonce zneužít z hlediska funkcí, jež mají naplňovat? Odpověď autorka hledá v důkladné analýze tří dohledových institucí (Nejvyšší kontrolní úřad, Národní bezpečností úřad a Úřad pro dohled nad financováním politických stran a politických hnutí) a v jejich srovnání.

Ovládá českou politiku systémové korupce?
Máme ještě šanci korupci zničit, vykořenit, nebo je náš další vývoj již jasně předurčen?
Kde se u nás korupce vzala? Je to důsledek přežívání politické kultury a klientelistických vazeb jako dědictví komunistického období? Nebo je to zcela nový fenomén?
A proč se nedaří ani po třiceti letech korupci vyšetřovat, potrestat viníky nebo alespoň omezit korupční příležitosti?
A jak a kde vlastně prostor pro korupci vzniká, co má vliv na jeho podobu a proměny?