Vyprávění a rozhovor

Kniha je příspěvkem k obecné sociální teorii. Argumentace je vedena dvojím zájmem. Na jednu stranu je to zájem o problematiku intersubjektivity v sociologii. Výzkum intersubjektivity rozumění, která je předpokladem koordinace jednání mezi jedinci, nabízí alternativu vůči často rozebíranému dilematu mezi individualismem a holismem. Na druhou stranu je to zájem o hermeneutiku, jak je studována ve filosofii. Hermeneutika při výzkumech intersubjektivity umožňuje překonat orientaci na reprodukci sociálního řádu, jež převažuje ve fenomenologickém zpracování Alfredem Schützem. Kniha využívá konceptuální úvahy filosofů Hanse-Georga Gadamera a Paula Ricoeura k dynamizaci intersubjektivity. Cílem je vypracovat teorii, která umí objasnit sociální změnu probíhající v soudobých rozvinutých společnostech.

Při adaptaci hermeneutiky pro sociologii kniha odmítá jednostranné sociálněkonstruktivistické východisko. Bytí nelze ztotožnit s interpretovaným bytím, protože některé sociální jevy je pak nesnadné uchopit a vnímat přesahy, které jejich studium může mít do jiných věd, včetně věd přírodních a technických. Poznatek, že se předmět sociologie cele nekryje s hermeneutikou, vede k propojení hermeneutiky s realistickým pohledem na společnost. V tomto ohledu autor nabízí originální příspěvek. Navazuje na současný proud kritického realismu ve filosofii (Roy Bhaskar) a sociologii (Margaret Archerová), jenž je někdy považován za neslučitelný s hermeneutikou. Zkoumání knihy naopak ukazují, že myšlenka emergence sociálního dění, jak ji prosazují realisté, velmi dobře konvenuje jak s hermeneutickým pojmem vyprávění, tak s hermeneutickým pojmem rozhovoru.

Autor za tuto knihu získal Cenu České sociologické společnosti za vynikající publikaci.

Autorova přehledná interpretace čtyř sociologických teorií intersubjektivity (Simmela, Schutze, Meada a Goffmana) přesvědčivě dokládá, že zvěcnění izolovaného jednotlivce, podobně jako rozpuštění individuální existence do kolektivity, nejsou pouhými intelektuálními konstrukty. Jedinečnost a samostatnost, stejně jako závislost a podřízenost jsou součástí našich každodenních prožitků. Nejsou to jen kategorie poznávání, ale také běžné typy našich zkušeností se světem, jak jej zakoušíme, a událostmi v něm se odehrávajícími. Možnost existovat jako izolovaný jednotlivec je nám obvykle dána jenom dočasně, přičemž zásadní roli v ní hraje naše schopnost zapomenout na veškeré podoby závislosti, které nás propojovaly a propojují se světem. Jinak řečeno, pojem izolovaný člověk je intelektuální abstrakcí. Sociální forma izolované existence se nicméně dočasně vynořuje také jako produkt sociální praxe založené na abstrakci. V tomto smyslu nás Ďurďovičova kniha vede k uvědomění si toho, že nejrůznější sféry činností nabízejí rozličné situace a místa, v jejichž rámci lidé mohou, nebo dokonce musí vstupovat do interakcí jako jednotlivci izolovaní od kontextu vlastní existence. Paralelně s tím však můžeme v „hodnotových sférách“ sociálního života najít i místa a situace, v nichž má smysl uchopovat svět jako nezbytný kontext individuální existence jednotlivých lidských bytostí.
Csaba Sczaló (filosofický časopis 1/2023)