tištěná kniha
Dějiny Francie

Dějiny Francie

Duby, Georges

témata: historie

brožovaná, 954 str., 1. vydání
překlad: Cinke, Vladimír - Cinke, Vladimír - Našinec, Jiří
vydáno: duben 2003
ISBN:
doporučená cena: 940 Kč

E-shop

Anotace

Z francouzského originálu přeložil Vladimír Cinke.
Reprezentativní dílo 33 historiků pod vedením předního francouzského medievalisty G. Dubyho, pojednávající o dějinách Francie od prehistorické doby až po konec 20. století. Autoři jednotlivých kapitol spojili co nejtěsněji "dějiny událostí a dějiny hospodářských i sociálních struktur s historií způsobů života, práce, se sídlištní geografií v návaznosti na přírodní podmínky, s tím, jak se rozvíjely náboženské představy, religiózní praktiky, názory, umělecká a literární tvorba, výchova, morálka, myšlení a vědecký pokrok". Před čtenářem se tak otevírají francouzské dějiny jako "dějiny úhrnu civilizačních jevů v zemích, z nichž se dnes skládá Francie".

Obsah

1. Země
2. Prehistorie
3. Galie před dobytím Římany
4. Galořímané
5. Migrace barbarů (4.-5. století)
6. Doba merovejská (6.-7. století)
7. Dílo Karlovců (od počátku 8. století do roku 840)
8. Poslední nájezdy
9. Feudálové (980-1075)
10. Rozkvět 12. století
11. Kapetovská syntéza (1180-1270)
12. Velké království (1270-1348)
13. Doba neštěstí (1348-1440)
14. Rekonstrukce (1440-1515)
15. Renesance a náboženské boje (1515-1589)
16. Barokní Francie (1589-1661)
17. Doba klasická (1661-1715)
18. Osvícení (1715-1789)
19. Revoluce (1789-1799)
20. Císařství (1799-1815)
21. Francie romantická a buržoazní (1815-1848)
22. Druhá republika (1848-1852)
23. Nová dynamická civilizace (1852-1914)
24. Druhé císařství
25. Třetí republika (1871-1914)
26. Rozšíření znalostí a kulturní proměny (1871-1914)
27. První světová válka (1914-1918)
28. Mezi dvěma válkami (1919-1939)
29. Francie ve druhé světové válce (1939-1945)
30. Dějiny francouzské ekonomiky a společnosti v letech 1945-1980
31. Instituce a politický život (1945-1980)
32. Výraz a šíření kultur (1945-1980)
33. Poslední čtvrtina století od roku 1975 po naše dny

Recenze

Na úctyhodných téměř tisíci stranách jsou rozepsány Dějiny Francie od počátků po současnost, které vznikly v autorském kolektivu 35 historiků pod vedením Georgese Dubyho (Karolinum, Praha 2003). Autoři publikace renomovaného francouzského nakladatelství Larousse kladli důraz především na propojení politických, sociálních, hospodářských a demografických struktur dějinného procesu s náboženstvím, myšlením, uměním a způsobem života a práce lidí. Kniha je rozčleněna do tří hlavních oddílů. První oddíl se zabývá obdobím do roku 1348. Druhý, nejrozsáhlejší oddíl, se zabývá francouzskými dějinami v letech 1348?1852. Poslední, třetí oddíl zahrnuje časové období od roku 1852 do současnosti.

KUDĚJ, časopis pro kulturní dějiny, 2003/2

Bílá cihla o historii Francie
Bílou tlustou cihlu připomene téměř tisícistránková kniha Dějiny Francie, kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Karolinum. Jde o původní ediční projekt vydavatelství Larousse, které k souborně pojaté historii země galského kohouta angažovalo nejlepší z francouzských profesorů, kteří se zabývají dobou od pravěku až po současnost. Jejich práci koordinoval Georges Duby, známý specialista na středověkou civilizaci. Text je psán čtivě a zajímavě - vedle popisu událostí a dějinných zvratů tu čtenáři najdou i hluboké sondy do sociálního, hospodářského a demografického vývoje. Kniha tak zaujme nejen historiky, ale i mnoho dalších zájemců o společenské vědy a kulturu.
Právo, 30.5.2003

Kolektivní dějiny Francie, v pozadí jejichž vzniku stal na konci 80 let medievalista Georges Duby, představuji ojedinělý pokus o vykresleni národní minulosti očima historiků, kteří preferuji namísto politických a udalostnich dějin historii zaměřenou na sociální a mentální aspekty lidského života. Již při jejich otevřeni se samozřejmě nabízí otázka, zda je možné psát takto pojímané dějiny v rámci dějin státu, vymezeného teritoriálně i etnicky. Většina historiků by patrně odpověděla na takovou otázku záporně, protože jim chybí ona francouzská zahleděnost do sebe sama. Nikoli však Duby Prostřednictvím terminu "francouzská civilizace" totiž vývoj jednoho státu a jednoho etnika povýšil na uroveň"civilizace západní" či dokonce "civilizace evropské", čímž vytkl před závorku výlučnost Francouzů, projevující se v historiografii v mnoha podobách ve využívaní výhradně francouzské literatury, v přehlíženi nefrancouzskych metodologických směrů, v zobecňovaní viděni světa prostřednictvím francouzských pramenů a prostřednictvím problémů dějin středověké, novověké, ale často i moderní Francie. Charakteristické je, že jen velmi málo francouzských historiků si toto omezeni úzce francouzského nazíraní uvědomuje a jen málo z nich to považuje za interpretační úskalí. Klasickým příkladem zahleděnosti do sebe sama bylo tradiční pojímaní Francouzské revoluce, lhostejno zda vycházelo z pozic katolických či - především po druhé světové válce - z pozic marxistických. Prvními, kdo velmi strnule viděni opustili, byli Francois Furet a Denis Richet, kteří mistrně využili podněty anglosaské liberální historiografie a pod jejim přímým vlivem formulovali koncept, který francouzským tradicionalistům zaváněl národním kacířstvím. Když se však po několika desetiletích nove pojetí Revoluce začalo prosazovat, stali se Furet a Richet klasiky, které je třeba číst. Jejich inspirační zdroje ale opět upadly v zapomenuti a i jejich koncept začal byt vnímán jako francouzsko-narodní, a tudíž jediný platný. Právě v těchto intencích jsou napsaný i kapitoly o Revoluci v těchto "velkých dějinách", i když v odstínech se samozřejmě jednotliví autoři poněkud liší. Obdobně jako pro Revoluci platí zahleděnost do národních dějin rovněž pro francouzské dějiny středověku a obdobná zahleděnost do prosazovaní pojetí "feudální společnosti" v kapetovskem modelu ovlivňuje pohled na cely evropsky středověk, i když tento model nebyl v žádném případě modelem jediným.
S vědomím omezenosti francouzského vidění proto musíme Dubyho francouzské dějiny číst od první do poslední strany. Na druhé straně ale budiž řečeno, že zcela bez diskuse představují to nejlepší, co bylo v posledních deseti letech v rámci "dějin států" u nás z překladové literatury vydáno. Co do kvality jsou s nimi srovnatelné snad jen opět kolektivní dějiny Velké Britanie, redigované na počátku 80. let Kennethem O?Morganem a v českem překladu vydané nakladatelstvím Lidové noviny před pěti lety. Na rozdíl od nich, stejně jako od většiny "dějin států", ale mají Dubyho dějiny jednu velkou přednost několikanásobně větši rozsah a již zmíněny mnohem menši důraz na politické dějiny a na tuhou faktografii. Od ostatních"dějin států" se rovněž liší velmi početným kolektivem více než tři desítek autorů. I ten má samozřejmě své přednosti i negativa. Dubyho dějiny rozhodně není možné považovat za monotematické a preferující jeden jediný názor na středověk, Revoluci či francouzské 20. století. Na druhé straně ale skutečnost, že byl dán prostor tolika historikům, vedla ve svém důsledku k přílišné atomizaci některých dějinných období, jež ve skutečnosti nepředstavuji nijak svébytnou epochu, což platí jak pro středověk, tak především pro 19. a 20. století. Přitom základními mezníky bývají do Revoluce až velmi často vlády jednotlivých panovníků, někdy jistě oprávněně, jindy naopak ryze účelově Dubym proklamovaný důraz na sociální a kulturní dějiny se při gigantickém počtu autorů rovněž nepodařilo realizovat s úplnou důslednosti, v mnoha případech patrně právě kvůli tomu, že by se autoři navzájem překrývali. Cestou úniku se pak stávaly, výrazně pro 16. a 17. století, klasické válečné a událostní dějiny, zahlcené nestrukturovanými daty. Pro moderní dějiny 19. a 20. století autoři zvolili jiný model než jejich předmoderní protějšky. Původní provázanost dějin společnosti v podobě kultury, náboženství, ekonomiky a moci byla nahrazena pojednáními paralelními, bohužel ne zcela důsledně. Paralelní výklady se totiž uplatnily pouze pro léta 1871-1914 a 1945-1980, přičemž kultura se dostala mimo vlastní společenské a sociální dění, i když ji byla jinak věnovaná ještě vetší pozornost než v rámci předchozích období. Srovnávaní kapitol o 20. století s kapitolami středověkými či některými kapitolami o 16. a poté 18. století ale vcelku přesvědčivě ukazují, že vlivy Annales zůstávají i v době, kdy klasické Annales 50. - 70. let již fakticky neexistuji, omezeny téměř výhradně na historiografii o předmoderní civilizaci (v tomto případě lhostejno, zda evropskou, křestanskou či francouzskou). Sociální dějiny 20. století totiž v Dubyho "velkých dějinách" nabývají podoby kvantitativních dějin, dějin bez ducha a dějin bez interpretací, i když v jednotlivostech je jejich vidění velmi kontroverzní. Ona kontroverznost ale spočívá především v ideologu či dokonce v její politické instrumentalizaci, jež ve svém důsledku zamezuje věcné mu dialogu, bez něhož ale nemá cenu dějiny vůbec psát.
Martin Nodl, Glosy historické XI, Souvislosti, 1/2004

FRANCIE V PROUDU PROMĚN
Nakladatelství Karolinum uvedlo na jaře letošního roku na trh rozsáhlou práci nazvanou Dějiny Francie od počátků po současnost (ve Francii tuto knihu vydalo nakladatelství Larousse, český překlad vychází z vydání z let 1987, 1995 a 1999). Jedná se o kolektivní dílo pětatřiceti francouzských vědců (vedle G. Dubyho je v Česku z překladů znám také například Jean Delumeau), jejichž záměr je patrný už ze samotného názvu knihy. Tím záměrem bylo sepsat dějiny Francie od pravěku po konec 90. let 20. století.
Takový úkol staví před autory řadu problémů Jedním z těch největších je už samotné vymezení koncepce textu, neboli nalezení nejlepšího způsobu, jak na nevelkém prostoru vykreslit danou historickou realitu bez zkreslujících zjednodušení a zobecňování na straně jedné a bez zahlcování čtenáře záplavou detailních faktů, které z knihy učiní proud letopočtů a událostí bez jednotícího systému, na straně druhé. Editor práce, proslulý francouzský historik Georges Duby (českým čtenářům je znám knihami Vznešené paní z 12. století nebo Neděle u Bouvines 27. července 1214), vysvětluje v Úvodu, jak tento metodologický problém autoři vyřešili (dovolím si delší citát): ?Nicméně je zjevné, že bitvy a vzpoury, dynastické krize či rozhodnutí státní moci můžeme zpravidla pokládat za vzkypěni projevující se napovrchu dění a že velkou hnací silu dějin je třeba hledat jinde - v organizaci výrobních faktorů, ve způsobu, jakým se v průběhu věků rozdělovala mezi lidmi moc a zdroje bohatství. O tom jsou dnes přesvědčeni všichni historikově. Autoři této publikace proto věnovali největší pozornost politickým, sociálním, hospodářským a demografickým strukturám. Chtěli zachytit postupně či náhle probíhající změny, které je zasáhly. Všichni usilovali o to, aby si čtenář uvědomoval vztahy mezi pohyby odehrávajícími se v hloubi proměn, jejichž chronologie bývá zpravidla málo přesná, a událostmi, jejichž průběh je určen právě charakterem těchto pohybů. Předkládané Dějiny Francie mají tedy charakter spíš analýzy než popisu, a to analýzy francouzské společnosti v jejich proměnách a projevech na poli kultury, hospodářství a politiky.
Knihu otevírá kapitola nazvaná Země, která se zabývá popisem krajiny jednotlivých francouzských regionů, jejich klimatem, přírodním bohatstvím a z nich vyplývajícími podmínkami pro zemědělství či průmysl. Velmi čtivým a sugestivním pasážím, které ve čtenáři možná vzbudí touhu Francii dříve či později navštívit, chybí jediné ? mapy. Ten, kdo se v geografii Francie podrobně nevyzná, musí tedy sáhnout po atlasu a při četbě jej používat, a to nejen u kapitoly první, ale i u kapitol dalších, protože první mapa se v knize objevuje až na straně 690 (týká se situace francouzského termonukleárního programu ke 4. 12. 1978). V pasážích o demografických změnách a průběhu válečných konfliktů je přitom geografická orientace nezbytná.
Dalších dvaatřicet kapitol, následujících za Zemí, již sleduje chronologicky historický vývoj od prehistorického osídlení francouzského území až po situaci současné Francie, přičemž období po roce 1852 je věnována celá jedna třetina práce. Autoři se zaměřuji na několik základních témat, která se táhnou celou knihou a jsou postupně vysvětlovaná ve světle svých proměn během jednotlivých historických etap.
Prvním z takových témat či okruhů jsou mocenské struktury ve smyslu politickém. Ve všech historických obdobích kniha charakterizuje držitele politické moci (nejedná se jen o charakteristiky společenských tříd či skupin, ale i o charakteristiky jednotlivých osobností - králů, prezidentů ), jejich společenské zakotvení, vztahy mezi mocenskými centry a utváření nových státních zřízení a způsobů spravováni společnosti. Opomenuta nezůstala ani problematika politického stranictví a popis vlastního politického života Dalším základním tématem je zahraniční politika, sledován je rovněž hospodářský život, pojatý ve značné šíři. Charakteristika vývoje jeho jednotlivých odvětví (zemědělství, řemesla, průmysl, bankovnictví) v různých historických epochách se prolíná s analýzou dopadu jeho proměn na život francouzské společnosti. Mimořádně zajímavý je detailní rozbor francouzské ekonomiky v období od roku 1945 po dnešek Výklad o proměnách ekonomiky a společnosti v moderní době je doplněn řadou tabulek a grafů.
Značný prostor je věnován kultuře Jedná se jednak o kulturu ve smyslu umění, filozofie a vědy (dalo by se říci kulturu "vysokou") - o vývoj uměleckých stylů, institucionálního zakotvení umění a vědy, proměny filozofického myšlení, reflexe dobové situace v uměleckých dílech, vědecký rozvoj či dopad kulturní činnosti na život společnosti. Patří sem však také životní styl se svou každodenností, módou, lidovou zábavou. Velká pozornost je věnována vývoji školství a celého vzdělávacího systému. Zkrátka nepřichází ani specifická problematika dějin náboženství a víry, která ve francouzském kontextu může sloužit jako podrobné zrcadlo kontextu celoevropského.
Již v citovaném Úvodu avizuje Duby zájem o demografii. Klíčová jsou samozřejmě data o počtu obyvatel, jejich migraci a o proměnách osídlení. Jejich pomocí se dá popsat proces urbanizace a postupný rozvoj městského života s rostoucím významem vztahu město-venkov. Zcela aktuálního rázu pak nabývá zkoumání problematiky imigrantů a jejich zakotvení do francouzské společnosti a ekonomického systému. Velmi inspirativní je také závěrečné zamyšlení nad proměnami národního státu v globalizovaném světě a hledání hodnot, které jsou výrazem francouzské svébytnosti, prostředkem k jejímu zachování a zároveň přínosem ostatním zemím a "zbytku lidstva".
Pokud knihu zhodnotíme jako celek, tak jistě zaujme pozoruhodná jednota textu, který ač napsán tolika autory, nepůsobí roztříštěným dojmem. A to i přes používání různých způsobů výkladu. To, že vedle sebe stojí kapitoly takřka poetické vedle detailních ekonomických analýz, nevyznívá v celkovém kontextu práce vůbec rušivě. Zásluhu na tom jistě nese i český překladatel. Knihu doplňuje podrobný chronologický přehled a pečlivě vypracovaný místní a jmenný rejstřík.
Dějiny Francie však nejsou publikací, která by neměla své slabiny. Veškeré výtky, které k ní mám, je třeba adresovat českému nakladateli. Jakmile knihu v knihkupectví uvidíte, tak vás hned udeří do očí jméno autora. Na obalu je napsáno pouze Georges Duby a po nějakém ed. nebo a kolektiv není ani památky. Až po nahlédnutí do textu nebo do tiráže je možno zjistit, že se jedná o kolektivní práci. Obal o tom neinformuje. Je jasné, že Dubyho jméno je komerčně úspěšné, ale takový způsob propagace se mi zdá přesto trochu zavádějící. Problematický je také formát knihy. Přestože jí vévodí graficky velmi zdařilá obálka, je zvolená brožovaná vazba pro tak tlustou (954 s. ) knihu velmi nepraktická. Nehledě na to, že se Dějiny prodávají za částku blížící se tisícikoruně, a vydat takový obnos za brožovaný výtisk bez jakýchkoliv obrazových příloh není příliš příjemné.
Samotný text je čtivý, fundovaný a jak bylo řečeno výše, minulost spíše vysvětlující než jednoduše popisující. A jestliže autor poslední kapitoly Jean-Michel Gaillard v samotném závěru knihy píše, že ?Francie, jejíí hlas mi dostatečně silně, bezpochyby ještě neřekla své poslední slovo", tak doufejme, že poslední slovo neřeklo ani nakladatelství Karolinum a avizovanému druhému vydání Dějin Francie (viz Ediční poznámka na straně 923) dá důstojnější podobu.
Vítězslav Sommer, Literární týdeník Tvar, 17/2003