Heterocosmica II

Heterocosmica II: Fikční světy postmoderní české prózy je samostatná kniha, ale je vnitřně spjatá s publikací Heterocosmica: Fikce a možné světy, jejíž český překlad vydalo Nakladatelství Karolinum v roce 2003. Znamená završení mého úsilí, jemuž jsem se věnoval od svého návratu z kanadské emigrace – včlenit do kontextu soudobé české literatury a české literární vědy teorii fikčních světů. Postupuji zde především analyticky a soustřeďuji se na rozbor reprezentativních děl postmoderní české prózy. Pro teoretický a pojmoslovný výklad odkazuji čtenáře na knihu Heterocosmica, ale zároveň poskytuji dosti informací, aby se čtenář „druhého“ dílu i bez znalosti „prvního“ v teoretické problematice fikčních světů bezpečně zorientoval. Vzhledem k tomu, že jsem ve své práci vždy pěstoval vzájemnou podmíněnost literární teorie a analýzy (resp. interpretace), vyúsťují rozbory této knihy v jisté nové vhledy teoretické. Ty se týkají především složité a obtížné problematiky postmoderní prózy a vrcholí v pokusu o typologickou charakteristiku postmoderního narativního textu. Teorie fikčních světů souzní se základním rysem postmoderny, kterým je tvorba inovátorských, překvapivých světů. Proto je tato teorie podle mého názoru nejužitečnější nástroj, jaký máme, pro dešifrování a pochopení postmoderní literatury, která čtenářům téměř bezohledně předkládá díla obtížná, ba hádankovitá. Mé analýzy snad pomohou začlenit postmoderní narativní experimenty pevně a trvale do dějin české krásné prózy.

Kniha Heterocosmica II je důležitou publikací v rámci tuzemského literárního bádání. Poukazuje totiž na provázanost klasického českého strukturalismu se současnou literární vědou, a to nejen naší. Doležel velmi přesně ukazuje, jak se mohou jím ražené pojmy stát efektivním nástrojem interpretace a analýzy literárního díla. Není snad ani nutné zmiňovat Doleželovu erudovanost a jasnost stylu. Nejenom pro čtenáře předchozího dílu je nynější „pokračování“ vhodnou koupí.
Martin Charvát (Tvar 10/2015)

Karel Popper tvrdí, že se každý vědecký objev či názor stává součástí řetězce poznávání nikoli tím, že je induktivně potvrzován pozitivními příklady, ale naopak tím, že může být vystavěn aktu falzifikace, tedy možnosti vyvrácení. V nekonečném procesu hledání podstaty věcí totiž vědeckou hodnotu získávají především ty myšlenky a paradigmata, jež mají autoritativní i inspirativní rozměr, čímž následovníky provokují k uvažování. K dialogickému hledání a nalézání toho, v čem na ně lze navázat a v čem jsou nedostatečná. Z tohoto pohledu jsem také četl Doleželovu knihu, již považuji za hodnou pozornosti a za zajímavý a podstatný hlas v konceptuální bažině současné české literární vědy.
Pavel Janoušek (Česká literatura 3/2016)