tištěná kniha
Henrik Ibsen. Člověk a maska

Henrik Ibsen. Člověk a maska

de Figueiredo, Ivo

témata: divadlo
edice: Dramatica

vázaná, 696 str., 1. vydání
překlad: Stehlíková, Karolína
vydáno: duben 2015
ISBN: 978-80-246-2946-9
doporučená cena: 530 Kč

E-shop

Anotace

Kniha norského historika Iva de Figueireda je nejnovější biografií o životě a díle světoznámého dramatika a básníka Henrika Ibsena. Publikace nabourává zažité mýty a tvrzení týkající se Ibsenova života, které se v průběhu let zažily jako nezvratné pravdy. Henrik Ibsen je českému čtenáři znám především jako tzv. zakladatel realistického dramatu, tato monografie ale pohlíží na Ibsenovo dramatické i básnického dílo a jeho život v širším evropském kontextu – autor postupuje chronologicky, zaměřuje se na to, jakým básníkem se Ibsen chtěl stát, z jakého poetického programu vycházel, a jakým básníkem se nakonec stal, jaké podmínky determinovaly jeho dílo, ale především, jak byl jako básník chápán a jaké recepce se jeho dílu dostalo.
Český překlad vyplňuje mezeru, která je už delší dobu odborníkům patrná. Kniha Henrik Ibsen. Člověk a maska čtenářům z řad odborníků, studentů teatrologie, ale i široké veřejnosti poskytuje čtivou formou odborné a kvalitní zpracování biografické informace o životě dramatika, jehož dílo je na českých jevištích uváděno s neklesající intenzitou.

Obsah

PŘEDMLUVA
PROLOG

SKIEN
Rodina Ibsenových
Pád
Loutkář
Venstop
Za štěstím do světa

GRIMSTAD
Mladý muž vystupuje na pevninu
V noci
Věřící a věrní
Duch roku 1848
Skandinávci, procitněte
Umění stát se spisovatelem
Vycházka na Kapitelbjerget

CHRISTIANIE
Mladík z Viky
Student a spisovatel
Generace roku 1848
Ha!
Chudoba a úspěch
Muž
Léto s Oscarem
Vězeň v Akershusu
Spásné setkání

BERGEN
Město u moře
Čarodějův učeň
Z Bergenu do světa
Nové divadlo v Evropě
Režisér
Skřítkové a jejich kousky o svatojánské noci
Polní kvítí a pokojové květiny
Prudký sešup
Kdo lže Blyttovi
Slavnost v Bergenu
Orel
Napoleonův bratranec
Za posledním tancem s Olafem Liljekransem
Sežeň mi nakladatele!

CHRISTIANIE
Mistr z Mollergaten
Strašlivá tíha
Válečník národa
Jako stříbrná žíla v hoře
Vstáváme, Ibsene, vstáváme!
Umění a kasa
Svoboda umění, povinnost státu
Žádný zadek ani prsa
Čert vem toho Holanďana!
Skandinavisté v národní společnosti
Opona padá
Bankrot
Na horských pláních
Vzduch a láska
Buď - anebo
Královské téma
Za hranice, pryč, daleko

ŘÍM
Nad dybbolskými šancemi
Skandinávec
Léto v Genzanu
Země snů
Il Cappellone
Však ty neumřeš
Zjevení
Osten štíra
Henrik Polovous
Státní satyricus
Nový pracovní den
Ubohý bezpáteřný slaboch
Chomáč vaty
Hola, Jakube ševče!
Jízda na sobu
Stříbrné žíly lidské mysli
Moje kniha je poezie!
Sen, který se rozplynul

DRÁŽĎANY
Ticho
Střídání stráží
Zelená snítka v klopě
Chedivův host
Paříž 1869
Steensgaard a společníci
Du trittst auf deine Hose
Rýmovaný dopis paní Heibergové
Revolta lidského ducha
Duchovní šlechta
Musím, musím
Báseň a lež
Rozdrážděte Dány...
Evropan
Přijíždí rytíř
Světová výstava ve Vídni
Láska a práva
Třetí říše
Kravská lejna, supernorskost a sámprosebebytí
Norsko 1874
Odjezd

MNICHOV
Život pod Alpami
Shledání s královskou síní Dědka z Dovru
Mezi umělci a krokodýly
Jako skald u vévodových nohou
Pozdní léto v Tyrolsku
Dlouhá zima
Vavřínový věnec a nové kožené rukavice
Odporné opory?
Manželství Laury Kielerové

ŘÍM - MNICHOV - ŘÍM
Skandál mezi Skandinávci
Mnichovské intermezzo
Odkud se vzala Nora?
Skřivánkova smrt
Portrét Henrika Ibsena
Sobotní večer u Lieho
Thé nikdy nepiji
Omáčka ze syfilidy a sajrajtu
Stříbrné žíly společnosti
Pro továrníky a jejich paní
Nepřítel společnosti
První setkání
Lindbergův geniální tah
Pokud by se přihodilo neštěstí.
Opětovné shledání s Bjornsonem
Půda
Norsko 1885
Tváří v tvář
Vztek z rezignace

MNICHOV
Dieser Platz ist dem Herrn Doktor Ibsen vorbehalten!
Venku a doma
Bílí koně
Korespondenční režisér
Nové jaro v Německu
Der Wassermann
Dramatik a ženy
Nejzuřivější muž Evropy
Paní z fjordu
Malá láska
Emilie a Helene
Pantofle a pistole
Smrt krásy
Too far from Piccadilly
Théátre-Libre
Víc pro vlast ochoten udělat nejsem
Diva na konci zájezdního turné

KRISTIANIE
Představte si, že byste uvázl v ledu
Hildur a Hamsun
Ztráta syna
Věž
Francouz v Kristianii
Zákon změny
Ibsenovo tělo
Propukající šílenství
Henrik Ibsen superstar
Schody z horního patra
Poezie bezmoci
Profesorské místo pro Sigurda
Zatraceně, držte hubu, když mluvím já!
Člověk a maska
Den vzkříšení
Sfinga a její stříbrné žíly

ARBINOVA ULICE
Může Ibsen zemřít?
Maska

METODICKÝ DOSLOV - A PODĚKOVÁNÍ DOBRÝM POMOCNÍKŮM

HVĚZDA SEVERU NA ČESKÉM NEBI

EDIČNÍ POZNÁMKA

SEZNAM ZKRATEK
BIBLIOGRAFIE
SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH
REJSTŘÍK

Recenze

Vydání knihy Henrik Ibsen: člověk a maska v českém překladu je velmi záslužné a přínosné. V češtině zásadní životopis nej významnějšího norského dramatika doposud chyběl; starší česká monografická zpracování Ibsenova života a díla (Pallas 1927, Kejzlar 1956) jsou rozsahem velmi skromná a dnes již zastaralá, a žádný překlad některé ze zahraničních standardních ibsenovských biografií v češtině nevyšel. Dnes existuje několik zahraničních životopisů Ibsena, z nichž by bylo možné si vybrat. To, že volba padla na knihu Iva de Figueireda, považuji za šťastné minimálně ze tří důvodů. Pokud bychom srovnávali ibsenovské biografie zhruba stejného rozsahu, jde jednoznačně o nej novější zpracování dramatikova života. Velkým kladem dané knihy je to, že autor má hluboké znalosti kulturních souvislostí (severských i celoevropských), do kterých Ibsenův život a tvorbu zasvěceně zasazuje. A navzdory tomu, že Figueiredova kniha pojednává převážně o Ibsenově životě, pasáže, v nichž autor popisuje jednotlivá Ibsenova díla, jejich přijetí a dobové i pozdější interpretace, jsou dle mého názoru vydařené.

Z recenzního posudku: Prof. Mgr. Martin Humpál, Ph.D.

Ibsen byl mazaný manipulátor
S historikem Ivem de Figueiredem o životě nejvýznamnějšího norského dramatika, o mýtech, jež se o něm tradují, i o jeho sebeprezentačních strategiích.

Ivo de Figueiredo se ve svých odborných pracích původně věnoval otázkám spojeným s druhou světovou válkou. Poté však napsal životopis Henrika Ibsena a od té doby se převážně zabývá kulturněhistorickými tématy. Za své knihy získal několik cen. Před pár dny svoji ibsenovskou knihu představil v ČR.

LN Než jste napsal Ibsenův životopis, publikoval jste texty o tématech nesouvisejících s literaturou či uměním. Co vás přimělo psát o Ibsenovi?
Roku 2002 jsem dostal od nakladatelství Aschehoug nabídku napsat Ibsenův životopis v souvislosti s blížícím se stým výročím autorova úmrtí v roce 2006. Předtím jsem psal o ideologických a politických tématech, ale my historici jsme vlastně takoví paraziti, k naší profesi patří, že vstupujeme do jiných odborných oblastí. Nicméně dělba práce na norských vysokých školách vypadá tak, že o spisovatelích vlastně žádný historik nepíše. Někteří sice občas okoření své studie citáty z děl či výroků různých literátů, ale téměř nikdy se nezaměří na spisovatele jako na společenského aktéra; to přenechávají literárním vědcům. Ale jak víte, literární věda se dlouho odvracela od historicko-biografických přístupů, takže životopisectvím se nikdo nezabýval, dokud před pár desetiletími nepřišla určitá biografická vlna - nyní biografie začíná být v Norsku opět brána na milost i v akademickém prostředí. Bylo mi ale jasné, že když nabídku napsat Ibsenův životopis přijmu, budu se muset naučit spoustu věcí z literárněvědné oblasti.

LN V debatě na pražské FF UK jste říkal, že jste s přijetím nabídky dlouho neváhal. Mnozí jiní by si možná řekli, že je to příliš náročný úkol, protože neexistuje jiný norský spisovatel, o němž by bylo napsáno tolik sekundární literatury jako o Ibsenovi.
Byl jsem tehdy ve velice energické fázi svého života, měl jsem pocit, že zvládnu všechno. Ve faktu, že o Ibsenovi existuje nepřeberné množství textů, jsem dokonce i našel jakousi svobodu, konkrétně v přesvědčení, že mým úkolem nemůže a nemělo by být objevit toho jediného autenticky historického Ibsena. Samozřejmě že jsem musel jako zdroj informací používat existující sekundární literaturu, ale rozhodující bylo najít vlastní perspektivu, v niž bych věřil. Tu jsem naštěstí našel záhy. Ibsen se do historie zapsal i jako společenská figura - a překvapilo mě, že právě tohle už dříve nezajímalo více badatelů. Žil v době, kdy norští spisovatelé byli důležití zprostředkovatelé idejí, Jakmile jsem na autora začal pohlížet jako na společenského aktéra, uvědomil jsem si, že mám vlastní pojetí.

LN Ve své knize kladete důraz na to, že Ibsen sám výrazně přispěl k tomu, že se už ve své době stal osobností až mytických rozměrů. Jak byste krátce vysvětlil, v čem ten mýtus spočívá?
Stručně řečeno, jde o mýtus trpícího umělce, tedy o představu vycházející z modelu romantického spisovatele - génia: umělec pochází z chudých poměrů, nikdo ho nechápe, ale on má pevnou vůli, pohání ho vnitřní síla, vzdoruje příkořím a překážkám a zároveň předbíhá svou dobu a vytyčuje cestu pro druhé. Vlastně tak naplňuje roli jakéhosi proroka, světlonoše, a to tím, že vyslovuje třeba i nepříjemná témata, která by společnost měla slyšet. Poté co se Ibsen ve Skandinávii proslavil dramatem Brand (1866) a získal od státu stálý spisovatelský plat, začal vystupovat jako uvědomělý obchodník, ale zároveň i jako prorok. Je těžko představitelné, jak mohl vůbec tyto dvě polohy spojit tak, aby to v jeho měšťanské, již poměrně komercionalizované době vůbec bylo věrohodné. Nicméně jemu se to dařilo tak dobře, že v tom tenkrát nikdo neviděl nic umělého. Ve skutečnosti se Ibsen choval velice pragmaticky, jak prozrazují například jeho dopisy nakladatelům.

LN Když už jste zmínil slovo prorok, lze dodat, že jedním z mýtů, kterému podlehli i někteří literární badatelé, je i ten, že Ibsen je nejen spisovatel, ale i filozof. Můžeme se s tím setkat takřka dodnes - jistě znáte například studie Briana Johnstona, podle něhož je Ibsenových posledních dvanáct her promyšlenou filozofickou stavbou do detailů vybudovanou na základě Hegelova spisu Fenomenologie ducha.
Ano, některé takovéto přístupy jsou scestné. Ibsen byl rozhodně spisovatel, a ne filozof. Ovšem nevíme, co všechno četl, mimo jiné proto, že často popíral, že byl některými mysliteli či spisovateli ovlivněn.

LN Proč? Snažil se vystupovat jako někdo, kdo je ve své tvorbě velice originální?
Ibsen se snažil najít něco, co lze nazvat optimální autonomií. Žil v době, kdy náboženství ztratilo svůj význam, lidé tenkrát měli sklon hledat autority mimo svou každodenní realitu; hledali někoho, kdo by byl schopen nahlédnout jejich skutečnost z jakési celostní vnější perspektivy. Takovouto ničím nespoutanou, duchovně aristokratickou kulturní autoritou se Ibsen dokázal stát a velmi se snažil, aby z této role nevypadl.

LN Mimo Norsko zůstal 27 let, což je v lidském životě dlouhá doba. Máte odpověď na otázku, proč zůstal v cizině tak dlouho?
Člověk nemusí mít obzvlášť speciální důvody k tomu, aby opustil Norsko. Ale došel jsem k názoru, že u Ibsena to s největší pravděpodobností souvisí s tím, že nebyl stvořený k pracovnímu životu v nějaké komunitě, která by ho svazovala, ať už by šlo o práci v konkrétním divadle, nebo třeba i o příslušnost ke konkrétnímu národu. Nejlépe mu vyhovovalo, když byl osvobozen od všech svazujících a zavazujících pout, protože se zavázal umění. Nikdy nevlastnil byty, v kterých bydlel, často měl jen vypůjčený nábytek a zcela náhodně vybrané obrazy, ale o to více byl součástí toho, čemu říkám „stát Ibsen": jeho nejužší rodina, tedy manželka Suzannah a syn Sigurd. K nim ho vázala opravdu pevná pouta a bylo to pro něj důležitější než to, kde zrovna žili.

LN V knize píšete, že jeden z mýtů o Ibsenovi zní, že výsledky jeho práce v divadle v Bergenu, kde v době svého mládí působil v roli uměleckého šéfa a režiséra, byly nevalné. Proč se to traduje?
To je opravdu podivné, vždyť ibsenovští experti tvrdí, že Ibsen skvěle ovládal divadelnické řemeslo. Pokud je to pravda, jak je pak možné, že jeho učednická léta byla tak nevydařená? Když člověk opravdu pečlivě analyzuje údaje o divadelním provozu v tak relativně malém městě, jako byl tehdejší Bergen, tak musí dojít k názoru, že Ibsenovo působení v tamějším divadle bylo v dobovém kontextu docela úspěšné. Problém je spíše v tom, že ho poté zastínil následující šéf téže scény, spisovatel Bjornstjerne Bjornson, což byl na rozdíl od plachého a do sebe uzavřeného Ibsena velký extrovert a oslňující veřejný řečník.

LN Jako člověk měl Ibsen na řadu věcí radikální názory. Vy však tvrdíte, že ve svých hrách se vždy ukáznil. Na této formulaci určitě něco je, protože navzdory tomu, že některé postavy v jeho dramatech zastávají názory značně vypjaté, Ibsen hodnotu jejich stanoviska vlastně téměř vždy relativizuje.
Ano, některé z jeho osobních výroků jsou velmi jednostranné a šokující. A je zajímavé zjistit, že zatímco doboví čtenáři a diváci takto často viděli i postavy jeho dramat, tak po více než sto letech ibsenovské recepce není pochyb, že o jeho postavách lze říci leccos, jen ne to, že jsou jednostranné, jednobarevné a podobně.

LN Svého času, mimo jiné i kvůli takovým dramatům, jako je Domeček pro panenky (1879, v českých zemích často inscenovaný pod názvem Nora), si Ibsena mnozí zaškatulkovali jako zastánce liberálních proudů v tehdejší politice, ale je zřejmé, že je nemožné považovat ho za demokrata.
Ne, demokrat opravdu nebyl. Ibsen měl vlastní představu o jakési „revoluci", představu, která vychází z duchovně aristokratické ideje zušlechtění většího množství lidí a nese v sobě řadu znepokojivých a nedůsledných myšlenek, jež jdou proti demokratickému společenskému modelu. Některé tyto myšlenky najdeme i v jeho díle.

LN Domeček pro panenky je v některých zemích a patrně i v Česku Ibsenovo nejznámější drama. Toto dílo sehrálo velice důležitou roli v dějinách ženské emancipace. Myslím, že je neoddiskutovatelné, že hra bojuje za práva žen, jakkoli v ní najdeme i jiné akcenty. Někteří badatelé však feministickou náplň tohoto dramatu zpochybňují a Ibsen sám se v pozdějších letech od myšlenky, že je bojovníkem za zrovnoprávnění žen, distancoval. Váš předchůdce Robert Ferguson, který také napsal Ibsenův životopis (1996), tvrdí, že feminismus byl v autorově životě jen fáze, která rychle pominula. Souhlasíte s tím?
O tom, že Ibsen byl vnitřně hluboce přesvědčen o tom, že je třeba zlepšit postavení žen ve společnosti, vůbec nepochybuji. Ale byl především dramatik, a instinktivně se proto snažil vyhýbat všem souvislostem, v kterých ho někteří kategorizovali jako zastánce toho či onoho myšlenkového nebo politického směru. Já to vidím tak, že když relativizoval svou roli v boji za zrovnoprávnění žen, chtěl tím vlastně jen říci: „Nemluvte
o mé osobě, čtěte mé dílo."

LN Ibsenovo drama Peer Gynt (1867) je často považováno za nejvýznamnější norské literární dílo všech dob a zároveň se mnozí Norové s protagonistou rádi ztotožňují. Není poněkud paradoxní, že se někteří lidé identifikují s postavou, která má převážně záporné rysy a Ibsen ji napsal jako kritiku norské povahy?
Ano, tohle je docela legrační. Ale způsob, kterým některý národ vnímá sám sebe, nemusí být nutně harmonický, některé národy mají rády trochu sebemrskačství, Norové každopádně ano. le ale opravdu bizarní, když to dojde tak daleko, že v Norsku například existuje Cena Peera Gynta, jakási pocta za zásluhy o Norsko, která je udělována mimo jiné i významným byznysmenům nebo politikům. le to pochopitelně poněkud pochybné ocenění, vycházející z příliš zjednodušeného pohledu na protagonistu stejnojmenného dramatu.

LN Ve srovnání se životem psychicky značně labilního a v pozdní fázi života podle všeho opravdu duševně nemocného švédského dramatika Augusta Strindberga se Ibsenův život může čtenáři jevit jako relativně nevzrušivý. Čím by vaše kniha mohla zaujmout
i čtenáře, které třeba konkrétně nezajímá Ibsenovo dílo, ale rádi čtou texty o pozoruhodných osudech slavných spisovatelů?
V knize se snažím nahlížet za Ibsenovu masku, za fasádu jeho života a myslím, že je fascinující, jak velkou účinnost měly jeho sebeprezentační strategie. Ibsen se ve své době stal opravdu až jakousi superstar. Když mu bylo sedmdesát let a celé jeho dílo už bylo prakticky dovršeno, tak ho v Dánsku, Norsku a Švédsku oslavovali tak, že to lze srovnávat s takovými jevy jako beatlemanie. A to je paradox zajímavý sám o sobě. leho život lze nazvat nudným, ale když si člověk přečte, co si psaly jeho obdivovatelky do deníčků, co psaly v dopisech a některých článcích, zjistí, že byl ve své době zbožňován do míry téměř neuvěřitelné. Přitom k tomuto výsledku hodně přispěl tím, jak chytře si různými způsoby pohrával s očekáváním veřejnosti. Moje kniha je zkrátka životopis mazaného manipulátora, líčí příběh, kde se ďábel skrývá v detailu.

IVO DE FIGUEIREDO
Norský historik (* 1966). Po studiích na Univerzitě v Oslu napsal několik odborných i populárně-vědeckých děl, mezi nimi i rozsáhlý dvoudílný životopis Henrika Ibsena (2006-2007). Zkrácené jednosvazkové vydání s názvem Henrik Ibsen: Člověk a maska (norsky 2010) vyšlo letos v českém překladu v nakladatelství Karolinum. Autorovou nejnovější knihou jsou Dějiny norského dramatu období 1890-2000.

Martin Humpál, LIDOVÉ NOVINY, Sobota 16. května 2015, ORIENTACE, str. 25

Nehledat za maskou člověka

Dílo Henrika Ibsena je pro české divadlo významným zdrojem a inspirací, to by asi popřel málokdo. Znalosti o životě autora mimo úzce odborné kruhy nebudou ovšem kdovíjaké – dost možná vyvstane obraz jakéhosi zestárlého, odtažitého suchara, kterému norská společnost tleskala za to, jak ostře se do ní pouštěl ze svého přepychového bytu naproti královskému paláci v někdejší Kristiánii. A leckdo má i o povaze jeho tvorby středoškolsky zploštělou představu – o psychologicky zatěžkaných hrách plných zámlk a severské ponurosti. Příležitost nechat si jedno i druhé potvrdit, vyvrátit anebo možná jen prohloubit teď nabízí životopisná monografie o Ibsenovi, vůbec první, která vyšla česky. Vydalo ji pražské Karolinum jako druhý svazek edice Dramatica, přeložila ji přední česká nordistka, teatroložka a vytrvalá ibsenovská popularizátorka Karolína Stehlíková, jmenuje se Henrik Ibsen: Člověk a maska a jejím autorem je norský historik Ivo de Figueiredo. Rozměrově spadá se svými bezmála sedmi sty stránek do kategorie, které se v angličtině už skoro oficiálně říkává doorstopper neboli zarážka na dveře.
Přes „univerzitní“ okolnosti vzniku českého vydání i onu úctyhodnou délku se nicméně docela dobře hodí jako čtení na dovolenou místo severské detektivky. Je napsána tak, aby byla dokonale přístupná i laikovi – v norském (o něco delším a dvojdílném) originále ostatně vznikla k příležitosti stého výročí úmrtí autora, a necílila tedy jen na odborné kruhy. De Figueiredo knihu komponuje skoro beletristicky, jako biografický historický román, v němž se čtenáři dostává nejen sledu událostí z Ibsenova soukromého i literárního života, ale také poutavého popisu místních a dobových okolností.
Jak Ibsen cestuje Evropou, dostáváme se v přiměřené a výstižné zkratce k světovému dění v politice i v divadle – například de Figueiredo spekuluje o tom, jaký vliv na Ibsena mohla mít tvorba Lemoina-Montignyho, pakliže se s ní při své návštěvě Paříže roku 1869 setkal, o čemž ovšem přímý důkaz není. A obzvlášť hodně se toho český čtenář (i díky zdatnému dovysvětlování překladatelky) dozví o norské společnosti a norských dějinách 19. století. To vše bez nápadných švů a odboček rámuje vyprávění, v němž Ibsen i lidé, kteří jeho osobním a profesním životem prošli, vystupují jako postavy.
Značně beletristický je i jazyk knihy. Text je místy psán vysloveně zjitřenou prózou (když například na straně 143 umírá jeden z Ibsenových přátel, poznamenává de Figueiredo: Čas věrných a věřících vypršel – nastala doba vlků.). Je jen otázkou čtenářovy osobní tolerance pro občasný vzletný patos, zda mu bude při čtení překážet. Četné klady knihy by ovšem tuto autorovu lehkou manýru měly vyvážit. Důvodů ke čtení je hojnost. De Figueiredo má cit pro vyprávění osudů, a to nejen u „hlavních hrdinů“. Velice plasticky tu působí například tragický příběh Laury Kielerové, velké obdivovatelky Ibsenova díla, která v sedmnácti letech napsala pokračování jeho slavného Branda a která se vinou nešťastné rodinné situace stala později předobrazem Nory z Domečku pro panenky.
Zároveň je kniha inspirativní i metodologicky. Nejde tu v první řadě o nějaké fantastické demaskování, jak by mohl název naznačovat, ba skoro naopak. Nemáme […] žádný důvod hledat za maskou člověka, píše autor v úvodu. Maska je spíše něco jako zatvrdlý zevnějšek jeho vlastní přirozenosti. Strhneme-li mu masku, strhneme s ní i část člověka. Ibsenova sebeprezentace, jakož i mýty, které se kolem něj v průběhu desetiletí nastřádaly, jsou součástí výchozího materiálu, a de Figueiredo je neboří, spíše s rozvahou a opatrně ohledává, třeba jako známé tvrzení o vlivu, který na Ibsenovo dílo měla jeho žena Suzannah. S chutí si zlehka rýpne i do přehnaně linearizovaných výkladů o Ibsenově díle: Pro literární historiky bylo vždycky těžké zařadit Spolek mladých a následující hru Císař a Galilejský do Ibsenovy tvorby. Pořadí obou děl bylo prostě špatné! A vedle toho autor samozřejmě velice důkladně čte Ibsenovy hry a dokládá jejich dobovou kritickou, čtenářskou i diváckou recepci.
Českému vydání se dostalo zasloužené ediční péče. Překladatelka knihu doplnila doslovem, který mapuje české psaní o Ibsenovi, a o starších českých zdrojích informuje i v hlavním textu. (V průběhu četby tak vytrvale překvapuje, jak velkou část podstatné Ibsenovy korespondence máme v češtině k dispozici už od roku 1960, kdy výbor z dopisů vyšel v překladu Jana Raka v pátém svazku Ibsenových spisů v SNKLHU.) Úryvky z Ibsenovy poezie, které de Figueiredo často zapojuje do výkladu, podle podstročniku přímo pro knihu zdatně přebásnil Pavel Bakič.
Vydání tohoto majestátního špalku významně rozšiřuje dostupnou ibsenovskou literaturu a skýtá i inspiraci, jak také může vypadat životopis, který nerezignuje ani na odbornost, ani na svého čtenáře.

Michal Zahálka, divadelni-noviny.cz, 14. Září, 2015

KONTROVERZNÍ GÉNIUS ZE SKIENU

Norský historik a literární kritik Ivo de Figueiredo (nar. 1966) vytěžil ze svého dvousvazkového životopisu o Henriku Ibsenovi - Henrik Ibsen. Člověk (2006) a Henrik Ibsen. Maska (2007) - zredukovaný materiál, jenž dal vzniknout této obšírné publikaci, v níž líčí životní příběh jedné z nejvýraznějších postav nejen norského, ale i světového dramatu 19. století. Překladatelka téměř sedmisetstránkové biografie, Karolína Stehlíková, se zasloužila nejen o brilantní převod knihy do češtiny, ale též ji opatřila precizním a do hloubky zpracovaným epilogem, v němž mimo jiné stojí: " (kniha) vznikla v podstatě na zakázku na základě stého výročí úmrtí norského dramatika. Jedná se o biografii pro 21. století - ve srovnání se staršími díly stručnější akompaktnější, čerpající z nejnovějších poznatků, nabourávající petrifikované mýty a současně odhalující, jakým způsobem konstruoval dramatik svůj vlastní obraz, na nějž jsme si zvykli."

Ibsenovská sinusoida
Život Henrika Ibsena (1828-1906), tak jak jej zachytil Ivo de Figueiredo, bychom mohli v rámci goniometrických funkcí připodobnit ke grafu funkce sinus - sinusoidě. V dramatikově životě byly jak rychlé vzestupy, tak strmé pády. Tyto výkyvy pocítil malý Henrik již v dětství, kdy jeho otec Knud - dobře situovaný obchodník - zkrachoval a početná rodina Ibsenových, zvyklá na opulentní modus vivendi, jenž rezonoval s jejím společenským statusem, byla nucena se uskromnit.
V Ibsenově nejnovější biografii vystupuje do popředí autorův hlas, což dává dramatikově životopisu dynamický spád. Tento princip, na němž Ivo de Figueiredo své dílo de facto vybudoval, přináší kromě jistého ozvláštnění též odpovědi na otázky, které si autor jednak sám klade, jednak na ně nabízí odpovědi - nejen z pozice své profese historika, ale též na bázi vlastní dedukce: "Mohl si Knud Ibsen za své neštěstí sám? O tom, jak v těchto letech hospodařil, víme velmi málo, ale podle všeho měl jako obchodník dobrý úsudek. Jisté je, že jeho osud zdaleka nebyl nijak ojedinělý. (...) žil v době, kdy byla kapitalistická ekonomika v plenkách, zvláště pokud šlo o maloburžoazní kapitalismus, jehož byl sám součástí. Ke konci třicátých let 19. století se už krize dotýkala všech a skienští obchodníci se pokládali jeden po druhém (...) Skutečnost, že Knud Ibsen zkrachoval už v roce 1835, tedy nějaký čas předtím, než v Skienském fjordu nastal všeobecný úpadek, může samozřejmě naznačovat, že se pouštěl do lehkomyslných spekulací nebo že byl prostě špatným obchodníkem. (...) Jinými slovy existovaly v ekonomickém systému strukturní slabiny, které mohly smolného obchodníka přivést do neštěstí i v době jinak příznivé."
Patnáctiletý Henrik se tak záhy musel postavit na vlastní nohy. Na živobytí si začal vydělávat v Grimstadu, kde působil jako lékárenský učeň; později se shodou šťastných náhod - jež hrají v Ibsenově životě významnou roli - stal lékárenským asistentem. Během šestiletého pobytu v tomto přímořském městečku se věnoval nejen svojí práci, ale též básnické tvorbě a pokusům o prozaickou a dramatickou tvorbu; Grimstad byl kolébkou Ibsenova prvního dramatu Catilina (1848). V neposlední řadě zde zplodil i nemanželského syna, k němuž se sice nehlásil, ale přesto mu byly na Hanse Jacoba vyměřeny roční příspěvky, které Ibsenovi řadu let nepříznivě zasahovaly do finančního rozpočtu.
Léta bídy a zneuznání se v jeho životě střídala s obdobími prosperity, úspěchů a poct. Ibsenův život mně v lecčem připomíná klikatou horskou dráhu, která je lemována řadou skvostů v podobě umělcových nesmrtelných děl, jež jsou důkazem spisovatelova výjimečného talentu.

Ibsenovský mýtus
Ivo de Figueiredo se ve své monografii snaží čtenářům zprostředkovat nejen Ibsenův život a dílo, ale též se věnuje ibsenovským mýtům. Známý je kupříkladu mýtus Henrika jako "deklasovaného chlapce", který se pojí s podnikatelským pádem jeho otce, příběh "trpícího génia", Ibsenův obraz jakožto "záhadné sfingy" aj. Historik Figueiredo konstatuje: "Mýty jsou dostatečně skutečné, proto se musí kultivovat nebo bořit. Člověk je musí zdvihnout a podívat se, co se nalézá pod nimi, a pak je musí opatrně položit zpátky na místo. Je pravděpodobné, že i autor této biografie přispívá k budování mýtů. Nelze psát dějiny, aniž by člověk zároveň psal příběhy, nelze líčit skutečnost, aniž bychom ji pomocí literárních prostředků a narativních struktur zároveň nevytvářeli, nelze svádět čtenáře a zároveň prozrazovat své triky. Jinak to být nemůže, tyto mýty budou ovšem muset odhalit jiní. Nikoli já."
Podobně jako Rostandův Cyrano z Bergeracu odhazuje v dál svůj širák, Figueiredo "odhazuje" Ibsenovu masku, kterou si umělec nasadil před okolním světem. Historik se v publikaci koncentruje na kult, jímž byl Ibsen obestřen již za svého života, a zmiňovanou masku z umělcovy tváře pozvolna strhává. Zároveň se zaměřuje na skutečnosti, jež mohly k budování ibsenovského kultu zásadně přispět. Badatel v monografii demonstruje a dokládá, že Ibsen je spiritus agens vlastního mýtu, a s touto tezí se po přečtení recenzovaného titulu plně ztotožňuji.

Ivo de Figueiredo v roli životopisce
V roce 2006 si Norsko připomínalo sté výročí Ibsenova skonu. Při této příležitosti se norské nakladatelství Aschehoug rozhodlo vzdát hold dramatikově památce vydáním umělcova nového životopisu, který sepsal historik Ivo de Figueiredo; volba historika, a nikoli ibsenologa tehdy rozdělila norskou kulturní scénu na dva tábory.
Dle mého soudu se Figueiredo zhostil náročného úkolu na výbornou. Uvítala jsem, že se jeho kniha nese v beletristickém duchu, takže místy připomíná historický román, a zároveň si ponechává nezbytnou akademickou úroveň. Příznačným rysem je hojné předjímání děje, a tak je čtenář informován o událostech, které se odehrají až v některé z následujících kapitol. Figueiredo popisuje Ibsenův život detailně, přičemž jej zasazuje do dobových kulturních, společenských, ekonomických či politických reálií, což považuji za klad. Knihu obohatil též o autentické materiály (např. ukázky z korespondence, citace z tisku, excerpce recenzí apod.).
Přestože Figueiredo není literární vědec ani teatrolog, věnuje pečlivou pozornost Ibsenově umělecké tvorbě. Důsledně ji mapuje a na základě četných pramenů ji čtenářům podrobně přibližuje, přičemž vlastní interpretace Ibsenových textů se spíše vyhýbá. Svoji roli životopisce okomentoval historik slovy: "Celkově je můj metodický přístup pragmatický a různorodý: snažím se odkrývat temná místa Ibsenova života pomocí nástrojů, které mi připadají použitelné. Tam, kde takové nástroje nenacházím, mám tendenci poté, co představím kvalifikované spekulace, jež považuji za opodstatněné, ponechat temná místa temnými. Naproti tomu se snažím vyhnout pokušení zaplňovat temná místa různými motivy z Ibsenových her. Připouštím, že můj způsob uchopení může být chybný, že klíč k Ibsenovu nejvnitřnějšímu životu se ve skutečnosti skrývá mezi řádky jeho děl nebo v jejich sumě. Ale k nalezení tohoto života je zapotřebí životopisce mnohem většího formátu, než jakým jsem já. Namísto toho jsem se soustředil na otázky typu, jakým spisovatelem chtěl Ibsen být (jaký poetický program měl), jakým spisovatelem mohl být (jakých premis se vzdal) a jako jaký spisovatelbyl vnímán (jaké recepce se mu dostalo). (...) Cílem je poskytnout detailní obraz člověka Ibsena (soukromé osoby) a spisovatele Ibsena (společenské postavy)."
Figueiredo vytyčenému cíli dostál, a tak se na Ibsenovu postavu můžeme dívat ze dvou zmiňovaných aspektů. Za zajímavé považuji zejména momenty, kdy se hranice mezi Ibsenem jakožto "soukromou" a "společenskou" osobou stírají. To se děje například v pasážích, v nichž vedle Henrika Ibsena figuruje další významný představitel norské literatury - Bjørnstjerne Bjørnson (1832-1910).

Dvě ikony norské literatury a divadla
Historik Figueiredo ve svém díle rozvádí řadu poutavých témat, s nimiž může být český čtenář obeznámen již prostřednictvím dřívějších pramenů, které zde o spisovateli a jeho tvorbě hojně vycházely. Nová monografie však poskytuje také penzum informací, s nimiž jsem se v češtině setkala poprvé.
V tomto ohledu mě zaujal kontroverzní vztah mezi Henrikem Ibsenem a Bjørnstjernem Bjørnsonem - dvěma dramatiky, zapálenými nadšenci pro norské divadlo a v neposlední řadě příbuznými; Ibsenův syn Sigurd z manželského svazku se Suzannah Ibsenovou se oženil s Bjørnsonovou dcerou Bergliot a bez zajímavosti nezůstává ani skutečnost, že nositel Nobelovy ceny za literaturu byl Sigurdovým kmotrem. Je vzrušující sledovat vývoj Ibsenova a Bjørnsonova nevšedního přátelství, a to nejen v oblasti pracovní, ale též privátní. Historik charakterizuje tento vztah výstižně: "Zde (v Christianu na Heltbergově škole) se tedy Henrik Ibsen a Bjørnstjerne Bjørnson potkali, přáteli se ale stali teprve posléze. Pak nepřáteli, pak zase přáteli, pak nepřáteli a nakonec přáteli. Byli do morku kostí tak odlišní, jak jen dva lidé mohou být, ale přesto spolu byli po celý život nerozlučně spjati. (...) Od prvního okamžiku byli Ibsen a Bjørnson konkurenty. Přátelství, jež mezi nimi vzniklo, bylo přátelstvím opatrným."
V některých pasážích zaznívá Bjørnsonova nekompromisní kritika Ibsenových charakterových vlastností i jeho fyziognomie: "K tomu ještě přispívá, že je (Ibsen) od přírody zakrslík, který nemá žádný zadek ani prsa, dar mluvit také postrádá, proto má pocit, že při psaní musí přehánět." Přes drsný tón tato a jí podobné excerpce, jež nevrhají na Henrika Ibsena pozitivní světlo, mají v biografii opodstatněné místo. Přístup, s jakým Figueiredo líčí záležitosti soukromého rázu, je mně sympatický, neboť historik nevyhledává v umělcově životě senzace a nezabředává do sféry bulváru. Nová publikace tak splňuje atributy vědecké práce, což ostatně bylo jedním z jejích primárních cílů: "Pokud jde o žánr, nachází se biografie mezi literaturou a vědou. Rozhodl jsem se (Figueiredo) napsat biografii, která splňuje požadavky akademické práce, má ovšem literární charakter, jenž prostupuje celou knihou. Doufám, že jsem byl při psaní dostatečně konsekventní (...)"

Pod těžkou maskou se skrývá biografie par excellence
Tak jako téměř všechny knihy, není ani monografie Henrik Ibsen. Člověk a maska bez nedostatků. Největší výtku mám k technickému provedení publikace, která by si vzhledem k rozsahu zasloužila odlehčenou vazbu. Dále mě při čtení iritovalo využívání některých floskulí (např. vlajková loď) či nadbytečné používání slovního spojení "jinými slovy", jímž text doslova překypuje. Sua sponte jsem se jala výskyty tohoto obratu spočítat, ale v polovině biografie jsem - vzhledem k jeho četné frekvenci - od této činnosti upustila, neboť jsem se cítila spíše jako vytížený statistik než recenzent. Norský originál Henrik Ibsen. Mennesket og masken, se mně do rukou bohužel nedostal, tudíž nemohu objektivně posoudit, zdali jsou tyto stylistické nešvary dílem autora, nebo zda se jedná o lapsy ze strany překladatelky, k jejímuž převodu tohoto objemného a náročného textu do češtiny nemám v úhrnu výtek. Totéž platí i o recenzovaném titulu, jehož vydání v českém prostředí kvituji s povděkem. Biografii Henrik Ibsen. Člověk a maska považuji za dílo par excellence, jež je velkým přínosem nejen pro okruh nordistů či teatrologů, ale jistě osloví i milovníky literatury z řad laické veřejnosti.

Marika Kimatraiová, tvar, č. 20/2016, str. 22

Člověk pod maskou

Když do velkého ibsenovského jubilea v roce 2006 (sté výročí dramatikova úmrtí) zbývaly už jen roky, byl mladý norský historik s poněkud nenorským jménem požádán o sepsání nové biografie ikonického oslavence, ztělesnění realistického dramatu a zřejmě nejvýznamnějšího kulturního vývozního artiklu, jaký kdy Norsko mělo.
Možná bylo celkem odvážné svěřit tuto práci historikovi, který se do té doby zabýval například dějinami norské fašistické strany Národní sjednocení… Přece jen toho o Ibsenovi bylo napsáno mnoho, a to teatrology i literárními historiky. Zároveň si zadavatelé z norského nakladatelství Aschehoug, kteří chtěli předběhnout konkurenční Gyldendal, uvědomovali, čeho se nedostává: velkého, podrobného životopisu pro jednadvacáté století. Výsledkem se staly rovnou dvě knihy: Henrik Ibsen. Mennesket a Henrik Ibsen. Masken, tedy „člověk“ a „maska“. O něco později autor oba díly spojil a zkrátil, takže mohla vzniknout jediná biografie, která vyšla i v českém překladu pod názvem Henrik Ibsen. Člověk a maska.
I přes zeštíhlení je nový Ibsenův životopis pořádný špalek (671 stran), protože se autor prostě rozhodl nic nezanedbat. Postupuje striktně chronologicky od Ibsenovy rodinné historie a jeho narození až po slavný pohřeb. Se stejnou pečlivostí, kterou věnuje jeho duševnímu zrání, spisovatelskému vývoji, vztahu k ženám i k přátelům, přistupuje také k Ibsenovým politickým názorům, finanční situaci či praktickým okolnostem každodenního života. Cituje z Ibsenových básní a dopisů, z dobového tisku, z deníků jeho současníků, tu a tam se objeví i nějaká ta replika či dialog. Všechny citáty a také velmi elegantně popisovaná společenská atmosféra a politicko-ekonomický kontext dramatikova života přispívají ke čtivosti tohoto navýsost podrobného textu.
Autor si je dobře vědom skutečnosti, že není ani divadelní, ani literární vědec. Nepouští se proto do interpretací dramat, nicméně, co mu to dochované prameny dovolují, se věnuje genezi jednotlivých her a jejich přijetí, a to včetně ekonomického přínosu.
De Figueiredův text je současným přiblížením doby dávno minulé a muže, který sice nebyl jejím typickým produktem, ale svým dílem se stal jejím hlasem, a během těch sta let, jež uplynula od jeho smrti, se jeho hlas stával stále reprezentativnějším a nedotknutelnějším, a to nejen díky popularitě Ibsenova díla, ale i díky mýtu, který kolem něj nekontrolovaně bujel. To napovídá i samotný titul knihy, totiž že důležitým aspektem Ibsenova života je maska, uměle vytvořená tvář, pevně daný výraz, na jehož tvorbě se Ibsen velkou měrou sám podílel a jejž přiživoval, přestože v pozdějších letech života už to ani nebylo potřeba. V prologu autor zdůrazňuje, že chce zůstat „věrný mýtu a jeho světu ve stejné míře jako skutečnosti“, protože „člověk je [mýty] musí zdvihnout a podívat se, co se nalézá pod nimi, a pak je musí opatrně položit zpátky na místo“.
Toto krédo se mu skutečně daří naplňovat, jako historik je pak dobře vybaven k tomu, aby si všímal detailů i praktických okolností, z celého textu vysvítá ani ne tak fascinace Ibsenovým dílem, ale upřímné zaujetí jeho soukromým i společenským působením, jeho spisovatelstvím (nikoli „život v jeho tvorbě“, ale „tvorba v jeho životě“) a snaha proniknout pod zdánlivě jednoznačný povrch skutečnosti, která se v kontextu nakonec ukáže jako obraz vytvořený ex post. Kdyby však byl de Figueiredo jen důkladným historikem, a nikoli také plnokrevným spisovatelem, vynikajícím vypravěčem se smyslem pro dramatickou stavbu, humorné detaily a vypointované závěry krátkých kapitol, byl by nový Ibsenův životopis spíše suchou vědeckou studií, takto je však napínavým a udivujícím příběhem člověka, žijícího svůj každodenní život po většinu devatenáctého století, a zároveň výjimečného autora, který dlouho bojoval s neúspěchem. V neposlední řadě de Figueiredovo dílo vyniká rovněž popisem mechanismu, kterým lidé vytvářejí obrazy o sobě samých a o druhých a jakých forem mohou tyto obrazy nabýt.

Daniela Mrázová, H7O, 7. 6. 2016



Nejnovější tituly v edici